Řekněte mi pravdu. Jakou mám barvu?

Pondělí 5. května byl zvláštní den. Ráno mi ortoped po mém doznání, že mě již pět týdnů škube v zápěstí, zalomil ono zápěstí přes hranu stolu a po mém bolestivém a hlasitém výkřiku líně konstatoval, že to bude zánět.
Poté mě na náměstí Míru oslovila dívka, ale jakmile jsem se otočil, předstírala, že nikdy nic neřekla. Zřejmě si mě s někým spletla, ale bylo jí zatěžko říct: „Sorry, čurdo, spletla jsem si tě se svým frajerem, kterej je na rozdíl od tebe fakt bourák, má svaly, voní, posiluje ve fitku, čte Ferdu mravence, každou neděli si cpe do kalhot okurku, ale zezadu vypadá stejně jako ty.“ Nic takového.
Odpoledne ke mně na stejném náměstí přistoupila sličná dvacítka a bez bázně a hany řekla: „Tady jsem.“ Byl jsem k ní v tu chvíli otočený zády, ale jakmile jsem zaslechl zvonivě mladistvý dívčí hlas, zachvělo se mi srdce, narovnal jsem se v zádech, zatáhl pupek a noblesně se otočil. Když jsem otočku pracně dokonal, děvče, vpravdě hezké, sklopilo zrak a sportovně přiznalo: „Ježíš, promiňte, já si vás spletla.“
Samozřejmě jsem v tu chvíli měl říct něco ve smyslu: „Nedá se nic dělat, bejby, ale bylo to sexy… Ostatně, možná tvůj Ježíš jsem.“ Já však – jako obvykle – ani necekl a ona, rudá v obličeji, dál postávala pár metrů ode mě a kohosi vyhlížela.
Za chvíli se dočkala. Měl kudrnaté vlasy, byl asi tak vysoký jako já a byl to černý černoch.
Nabyl jsem dojmu, že cosi není v pořádku.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)