Malý velký podvod Thirty Seconds To Mars

Jasně, objektivně vzato byla naprostá většina fanoušků skupiny Thirty Seconds To Mars v Tipsport Areně v Praze 30. června s koncertem svých miláčků spokojena. Zazněly písničky, které znala (ta naprostá většina), zazpívala si je, viděla Jareda Letoa, a když mluvil, špitala, jak je sladký.
Neméně objektivně vzato to ale byl malý velký podvod, který téhle kapele vůbec nesluší. Namísto ve třech totiž přijela ve dvou a nevydala žádné oficiální prohlášení (alespoň ne pro Českou republiku) s vysvětlením, jak se věci mají. O omluvě nemluvě.
Bubeník Shannon Leto řídil 16. června v Hollywoodu opilý. Policie jej zajistila, pak jej sice pustila na kauci, ale podle zahraničních médií nesmí opustit zemi. A tak zůstal doma a Jared Leto a Tomo Miličevič, zbylé dvě třetiny Thirty Seconds To Mars, putují po Evropě ve dvou a tváří se, že je všechno v pořádku.
Není. V Praze by bez playbacku nezahráli naplno ani jednu ze svých jinak krásných písniček. Bicí pak tepaly ze záznamu kompletně. Mimochodem, líbil se mi zvuk kopáku…
Hned na začátku koncertu kapela vypustila mezi diváky desítky velkých gumových balónů, aby byla pořádná show a aby nebylo moc vidět, že jsou na pódiu pouze dva plus pomocný hráč v pozadí.
Po chvíli se někteří diváci sháněli po ostrých předmětech, aby dotěrné míče zlikvidovali, protože jim bránily ve výhledu na pódium. Tomo Miličevič sice přičinlivě předstíral, že hraje na všechno, co právě ve zvuku kapely zní, bylo to ale marné.
Thirty Seconds To Mars, takto hlásné trouby lidské sounáležitosti, v roce 2011 vystoupili na Prague City Festivalu. Jared Leto tehdy nemohl zpívat. Trápil se na pódiu tak dlouho, až dosáhl hracího času, který kapele smluvně zaručoval, že koncert odehrála. Co na tom, že to nebylo regulérní vystoupení.
Před pondělním pražským koncertem mě ochranka při vstupu do haly rázně upozornila, že nesmím fotit, ani mobilem, jinak budu vyveden. Jakmile kapela začala ve dvou hrát, fotili všichni, a nepletu-li se, vyveden nebyl nikdo.
Tatáž ochranka mi po koncertě řekla, že mnoho lidí během vystoupení kapely odešlo naštvaných. Není divu. Spočítali si, že tříčlenná kapela přijela pouze ve dvou, neslevila ze vstupného ani korunu a po koncertě odjede s honorářem takovým, o jaký si řekla.
Mám Thirty Seconds To Mars rád. Jejich písničky i texty ctím. Nyní, pár minut po podivném koncertě, si ale nejsem jist, jestli je mám rád tak, jako před koncertem.
A přitom by mi stačilo, kdyby Jared Leto a spol. řekli, že nastal problém a oni se pokusí ho všemi svými silami napravit. A kouzelné slůvko „omlouváme se“.

Příjemné zapomenutelné album Chrissie Hynde

Pro britsko-americkou rockovou skupinu The Pretenders je hlas zpěvačky Chrissie Hynde poznávacím znamením. Spoluvytváří její zvuk, a tak je možná trochu překvapivé, že se rozhodla nahrát první sólové album.
Odpoutat se od srovnávání z The Pretenders se totiž v jejím postavení na hudební scéně a s jejím výrazem zdá být téměř nemožné. Možná to chtěla změnit vyjádřením, že nejde o sólovou desku v pravém smyslu slova, neboť se na ní podílela spousta lidí, kteří jí společně vtiskli tvar. Jako sólová ale vyšla, takže není o čem diskutovat.
Jejím producentem je Björn Yttling ze švédské indierockové trojice Peter, Bjorn and John, v níž hraje na baskytaru. Natáčelo se ve Stockholmu, a tak je vysvětlení názvu kolekce nabíledni. Chrissie Hynde se nadto do severské metropole zamilovala, v bookletu alba pózuje zahalena do švédské vlajky a v rozhovorech o ní hezky hovoří.
Písničky mají nepochybný rockový základ. Ke cti jim nicméně slouží snaha vzdálit se zvuku The Pretenders (poněkud marná) a také schopnost nabídnout pasáže, které pošilhávají po poprockové náladě. Dark Sunglasses je z nich nejhitovější a je možné, že se s ní v budoucnu budeme setkávat i ve vysíláních komerčních rozhlasových stanic.
Písničky na albu jsou povšechně melodické a zpěvné. Osobitý výraz Chrissie Hynde jim nadto dává hloubku. Ona totiž až tak okatě nezpívá, spíše si pobrukuje, místy sklouzává k deklamaci. Přitom je intonačně jistá, zpěv má pod kontrolou a ještě si pohrává s melodickými motivy.
Potíží kolekce je, že na ní není nic neobvyklého ani nečekaného. Chrissie Hynde a její tým nabízejí jedenáct skladeb se zvukem zapasovaným v osmdesátých letech a kromě zmiňované Dark Sunglasses žádnou skladbou, která by ostatní převyšovala melodičností nebo nápaditostí.
Ano, je to příjemné album, které se dobře poslouchá. Současně je to album, na které nebude těžké zapomenout.

Chrissie Hynde: Stockholm
Universal Music, 37:55
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla 29. června 2014 na serveru Novinky.cz)

Proč spolu muzikanti nemluví?

Může to znít divně, zvláště, jde-li o tak okrajovou profesi, jakou je hudební publicistika. Zcela vážně ji ale považuju za poslání a cením si každé informace o muzice v médiích jak se svým podpisem, tak s podpisy svých kolegů. Všichni hledáme naději scény a radujeme se, když zavětříme talent. Doufám, že to tak mají i moji kolegové.
V poslední době ale chvíle radosti střídají chvíle rozčarování. Naprosto upřímně říkám, že když skupina Charlie Straight ohlásila rozchod, nebyl jsem smutný, ale naštvaný. Pominu-li to, že se mi těžko chápe situace, kdy si kamarádi založí kapelu z lásky k hudbě a věří, že budou nejslavnější na světě, a pak se rozejdou, měl jsem a mám Charlie Straight za zlé, že došli dost daleko a hodili to za hlavu.
Ta kapela měla vše potřebné, včetně talentu. Měla podporu ze strany rodičů, médií, producentů, fanoušků, měla odezvu, dostala ceny. Nakonec to ale vzdala, protože se muzikanti nebyli schopni dohodnout, nebo možná snést. Považuji to za téměř školácké chování.
Aktuálně se cosi podobného stalo u kapely Doctor Victor. Nejdříve ji milovali hlavně muzikanti, postupem času začala přesvědčovat i diváky, uspěla na mezinárodní soutěži v Thajsku. Před několika týdny se ale hudebním světem začala šířit informace o jejím konci. Prý se ti tři nemohou dohodnout. Pro mě to byla stará noční můra, která naplno roztáhla svá křídla, když minulý týden na festivalu Broumovská kytara bylo jasné, že je to špatné, protože muzikanti spolu nežili. Vytvořily se dvě skupinky a úsměvy přišly na řadu pouze před svědky. V neděli oznámil bubeník, že odchází.
Doctor Victor samozřejmě hrají dál, zůstal frontman, dva další muzikanti (bubenice je žena) jsou noví. Bez ohledu na to, co se bude dít, nejsem schopen ani v tomto případě přijmout bez výhrad fakt, že trojice skvělých muzikantů zahodí za hlavu vše, co bylo, jenom proto, že si přestala rozumět.
Samozřejmě jde v obou případech o kapely, které jsem považoval za talentované, dokonce při troše tvrdé práce i za ty, které by se mohly trochu prosadit venku.
Ona totiž nenávist či nepohoda v kapelách je běžná věc. Na té nejvyšší úrovni se to řeší tak, že muzikanti jezdí na koncertech po vlastních liniích, bydlí každý v jiném hotelovém pokoji a setkávají se jen na pódiu, kde to prostě pozitivně jiskří, protože každého z nich hudba i dosažený úspěch motivují. Mnohdy se nakonec stane, že jim po letech začnou dobré vztahy chybět a jde se s úsměvem dál. Překoná se to.
Tenhle scénář zažila řada kapela, nebál bych se myslet si, že většina. Ty, které nepohodu nepřekonaly, nebyly jenom dost silné.

Linkin Park bez syntetických kouzel

Méně syntetických zvuků, více kytarových partů. V pořadí šesté řadové album americké šestice Linkin Park je důkazem toho, že má-li kapela originální přístup k tvorbě, charakteristické stavby melodických linek a odvahu, může nahrát dobrou desku i bez producenta Ricka Rubina, který se podílel na předešlých třech počinech.
Linkin Park rockového zvukového mága do studia nepřizvali. Členové kapely Brad Delson a Mike Shinoda naopak požádali o producentskou pomoc Roba Cavalla a Emile Haynieho a vytvořili album, které dokladuje evoluci v práci skupiny.
Na The Hunting Party je stylová směska. Tradiční zvuk formace zůstal základem tvorby, na něj je ale neroubováno mnoho tvrdých kytarových partů, které připomínají pasáže metalové až hardcoreové. Kalifonským nejsou cizí dynamické zvraty, a tak se narodilo živelné dílko, na němž je patrný zvukový posun. Linkin Park přitom ve všech skladbách bezpečně poznáme.
Jejich zbraň z počátku nultých let, absolutní melodičnost vyzpívaná Chesterem Benningtonem, zůstala zachována. Ve vrcholném pojetí v předposlední skladbě Final Masquerade. Jindy je třeba si na ni ale chvíli počkat, protože se v jednotlivých písničkách často vynořuje zpod masy kytar a teprve posléze je opanovává a dává jim až hymnické parametry.
Výrazný podíl na zvukovém posunu mají hosté alba. Page Hamilton z kapely Helmet vtiskl písni All for Nothing noiseové pasáže a nervní zpěv, riffy z kompozice Guilty All The Same jsou jako od Iron Maiden, aby je později hiphoper Rakim rozeklál svým rázným výstupem.
Daron Malakian ze System of A Down dal písničce Rebellion zpěvný pel kompozic domovské kapely, ovšem jemně, aby to neubralo Linkin Park na originalitě, a Tom Morello z Rage Against The Machine zase sekunduje klavírním partům v Drawbar jako hráčský čaroděj, tentokrát ale v poklidu a noblesně.
Patos se vkrádá do skladby Until It’s Gone, která výrazným podílem syntetických zvuků (což je na albu výjimečné) evokuje původní sound kapely z alba Hybrid Theory z roku 2000.
The Hunting Party je deska s vynikajícím studiovým zvukem, mistrovsky zaranžovanými písněmi a milými překvapeními. Linkin Park se na ní v porovnání se dvěma předešlými počiny umělecky a evolučně zvedli.

Linkin Park: The Hunting Party
Warner Music, 45:12
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. června 2014)

Anonymní vězni svých mindráků

Bývaly časy, kdy nás v redakci těšily všechny dopisy a vzkazy. Když už někdo chytil pero a papír, napsal list či korespondenční lístek a poslal je poštou, bylo třeba si ho vážit. V počátcích nástupu e-mailů to bylo podobné, jen se za psaní přestalo platit poštovné.
Dnes se diskutuje na internetu rovnou pod články, které my novináři napíšeme, a bohužel je to povětšinou žalostné čtení. Anonymita, kterou internet diskutujícím dává, uvolňuje u mnoha z nich životní ohavnosti a nakupené mindráky.
Proto se často diskutuje tak, že je urážen ten, kdo je předmětem článku, ten, kdo článek napsal, případně ostatní diskutující. Internetové stránky, jež takové diskuze umožňují, jsou semeništěm zla a pohrdání, které z diskutujících při smolení příspěvků (obrazně řečeno) vystříkly.
Napsal jsem před několika týdny recenzi na nové album Michaela Kocába. Nahrál je ve společnosti velkých světových rockových hvězd a je vydařené. Namísto toho, aby diskutující na internetu pod článkem psali, že si nic dobrého o desce nemyslí, anebo můj názor podpořili, vrhli se na Kocába jako na člověka a politika. Dostával za uši za to, že se rozvedl, že se kdysi zastal Romů, že vyhnal Sovětskou armáda, že kamarádil s Havlem a podobně. Nadto polovina příspěvku byla vulgárních, až jsem si přál, aby Kocáb mou recenzi nikdy nečetl.
Lidé z vedení jednoho serveru se před časem rozhodli vypátrat totožnost člověka, který pod zjevně vymyšleným jménem vulgárně, rasisticky a nacionalisticky vstupoval do diskuzí pod politickými i společenskými články. Po poměrně krátkém pátrání se k němu dostali. Byl to muž ve středních letech, do práce chodil v obleku a jako majitel firmy živil několik desítek zaměstnanců. Když mu lidé ze serveru řekli, aby toho nechal, jinak celou záležitost předají policii, stáhl se do sedačky, ve které trůnil, mlčel, čučel si na špičky naleštěných bot a pak už se jeho vymyšlené jméno v diskuzi neobjevilo.
Přemýšlel jsem o tom, jestli nakonec není dobře, že si někteří diskutující léčí své životní mindráky „jenom“ na internetu. Dospěl jsem však k závěru, že nikoli. Pokud jsou kryti anonymitou a netuší, jakou sílu má slovo, mám obavu, že zlo z nich jednou probudí zlo v jiných.
Osobně se snažím diskuze pod články nečíst. Věřím, že i kvůli tomu se na konci pracovního týdne těším dobré psychické kondici.

(Tato glosa vyšla v červnu v magazínu Náchodský swing)

Austin Mahone navázal na boybandy z devadesátek

Osmnáctiletý Američan Austin Mahone pochází z Texasu, loni uspěl minialbem Extended Play a je schopen si psát písničky, minimálně jejich základ. Na svém prvním albovém počinu The Secret na nich spolupracoval s několika významnými osobnostmi, to proto, aby mělo potřebné stylové vybavení k cestě na vrchol hitparád.
Je to další produkt šoubyznysu? Těžko říct. Mahone je na pohled milý chlapec, který umí zpívat, a tak by se docela klidně mohl stát souputníkem, nebo i soupeřem Justina Biebera. Tím spíš, když Kanaďanovi přerostla sláva přes hlavu a mimo jiné už ví, jaké to je odejít od soudu a být rád, že nemusí jít do basy natvrdo.
Kdo si pamatuje na nástup boybandů v devadesátých letech, jistě hudbu Austina Mahoneho pochopí. Stylu, se kterým v písních na své desce přichází, se říká power pop. Písně v něm jsou cíleně melodické, náladou veskrze příjemné, s ohledem na věk interpreta cílené na ostatní teenagery a nesou přehledné texty, při nichž si nemusejí posluchači lámat hlavu. Nic z toho přitom není myšleno s despektem.
Album The Secret zní jako z druhé poloviny devadesátých let, jako by to byla další tehdejší deska Backstreet Boys. Pokud totiž jde o žánr, odvedli Mahone a jeho tým dobrou práci. Možná je to v rámci popu přece jenom trochu „staré“, ale to je obraz hudebního dneška. Bere se v minulosti.
Porovnávání Mahoneho s Bieberem, které se táhne zahraničním tiskem již několik měsíců, není na místě. Nahrávka mladého Texasana je vážnější než taneční počiny Biebera. Je navíc lépe pěvecky vybavený, ctí popové tradice, bere si inspiraci v plodné době a jeho větší univerzálnost mu dovoluje zazpívat i pěknou rockovou baladu s akustickou kytarou (akustická verze skladby Shadow)
Není to sice převratná deska, nicméně smysl má. Třeba aby ukázala, že pop pro teenagery nemusí být nutně pro starší posluchače nepřijatelný.

Austin Mahone: The Secret
Universal Music, 30:27
Celkové hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 22. června 2014 na serveru Novinky.cz)

Hentai Corporation se na Aerodrome neztratili

První letošní část české zastávky putovního festivalu Aerodrome se na pražském Výstavišti odehrála v úterý večer. Pěti tisícům diváků se představily čtyři skupiny ze Spojených států, vesměs ikony ve svém žánru, a čeští Hentai Corporation. Ti se v zahraniční konkurenci neztratili.
Hentai Corporation, majitelé poměrně čerstvého a veskrze povedeného alba se zapeklitým názvem The Spectre Of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels From Planet Breadcrumbs Are Attacking A Giant Tree Monster Who Has A Vagina And Holds Hitler Hostage, nahradili v programu americkou thrashmetalovou legendu Megadeth. Jejich baskytaristovi Dave Ellefsonovi nedávno zemřel bratr, a tak museli evropské turné přerušit.
Česká formace hrála druhá v pořadí a diváky dostala do ráže agresivní směskou rockových stylů s patřičným alternativním aranžováním. Vynikající zpěvák Radek Škarohlíd ovládl éter nezaměnitelným barevným hlasem a pódium divokostí své osobnosti, jeho spoluhráči pak excelovali jako muzikanti. Své skladby plné dynamických zvratů podali s absolutním nasazením, a tak jejich padesátiminutovka uběhla ve skvělé atmosféře a při výtečném výkonu.
Zahajující Powerman 5000 pojili hard rock s industriálním metalem a na tomto instrumentálním základu rozvíjel poměrně chytlavé melodie zpěvák říkající si Spider One. Je to bratr Roba Zombieho, který se představil později. Na rozjezd festivalu předvedli Powerman 5000 sofistikovaný set kapely, která se na scéně pohybuje třiadvacet let a přesně ví, že její síla je v nesmlouvavém zvuku.
Rob Zombie v sobě nezapřel milovníka hororů, které sám tvoří jako filmař. Pódium vyzdobil plachtami s podobenkami několika hororových postav, s kapelou pak servíroval industriální metal a hrubý zpěv, který se místy měnil v deklamaci, aby v obou případech podporoval agresivní zvuk celé formace.
Limp Bizkit sice svá nejlepší léta žili na přelomu devadesátých a nultých let, tito průkopníci nu-metalu nicméně těžili ze svých koncertních zkušeností a silných skladeb. V nich zpěvák Fred Durst chvíli zpívá a chvíli rapuje, čímž odhaluje originalitu formace. Na konci setu se vypravil pod pódium mezi diváky, přičemž skončil několik metrů v kotli a tančil s překvapenými fanoušky divoké pogo.
Avenged Sevenfold jsou velké americké hvězdy. Jejich tvorba spojuje nejlepší rockové vlivy posledních třiceti let, aby ve výsledku nabídla úhledné rockové písničky, skvěle zazpívané M. Shadowsem. Jejich set sice nebyl tolik strhující, právě pro tu přehlídku nepůvodnosti, nicméně pyrotechnické efekty jeho úroveň vrátily na tu, kterou nastolily předchozí kapely.
Druhý pražský Aerodrome se uskuteční 8. července na stejném místě. Jeho hlavní hvězdou bude legendární Metallica, která zahraje písničky podle přání českých fanoušků.

Aerodrome
Incheba Open Air, Praha, 17. června
Celkové hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 19. června v deníku Právo)

Nine Inch Nails jako perpetuum mobile

Ve středu večer vystoupili v Praze i američtí králové industriálního rocku Nine Inch Nails. Poslední koncert jejich evropského turné měl slavnostní charakter, protože se jako vůbec první odehrál v novotou vonící hale Forum Karlín. Příjemný a pohodlný prostor v kdysi průmyslové čtvrti pojme na čtyři tisíce diváků, nad jeho plochou se tyčí další dvě patra a kouření je v něm zakázáno.
Nine Inch Nails, v jejichž čele stojí jedna z nejvýraznějších postav světové rockové scény devadesátých let Trent Reznor, nabídli odehráli energický koncert, na němž prokázali, že svůj repertoár dokáží s touto vlastností odehrát jak pouze na syntezátory, tak na kytary a bicí, nejlépe pak v úzkém sepjetí obou poloh.
V jejich skladbách jsou agresivní rockové pasáže, kterým přidávají důraz různé industriální zvuky, přitom v mnoha z nich je zřetelná melodická linie. Reznor sám nyní prožívá skvělé časy, a to jak umělecké, tak osobní. Proto z vystoupení celé kapely (neboť on jí svou osobností zcela vládne) sálala naprostá jistota, kterou tři tisíce diváků pod pódiem doprovázelo zpěvem, tancem i aplausem mezi jednotlivými kompozicemi.
Nine Inch Nails působili jako perpetuum mobile, které svým až strojově přesným výkonem dostávalo diváky do varu a vydechnout jim dalo až po poslední skladbě. Na tomhle přesvědčivém hudebním soukolí ani tak nevadí, že Reznor je spíše deklamátor než zpěvák ani občasné technické výpadky, vždy pravda jenom na krátký čas.
Na velké scéně, měnící se během večera podle pohybu pěti velkých panelů, přesto osvětlené spíše spoře, čtveřice ukázala, že rocková agresivita umí být aranžérsky chytrá a smysluplně podaná.

Nine Inch Nails
Forum Karlín, Praha, 11. června
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 13. června 2014 v deníku Právo)

Iron Maiden hřáli víc než slunko

Loni v červenci vystoupili britští Iron Maiden na fotbalovém stadiónu Slavie v Praze. Pršelo a koncert to byl všelijaký. V neděli dorazili v rámci stejného turné na brněnský Velodrom. Deset tisíc diváků jej naplnilo po okraj a muzikanti v nich na oplátku svým výkonem umocnili horkost, kterou přes den vyvolalo ostré slunko.
Maiden England World Tour přináší nejslavnější skladby kapely, které vznikly, při vší úctě k pozdější tvorbě, již v osmdesátých letech minulého století. Koncerty stojí na písničkách z alb Iron Maiden (1980), Killers (1981), Number of the Beast (1982), Piece of Minds (1983), Powerslave (1984), Somewhere in Time (1986), Seventh Son of a Seventh Son (1988) a málu výjimkách (Fear of the Dark), čímž mapují dobu, kdy spolu s dalšími psala historii nové vlny britského heavy metalu.
Zatímco v Praze byl po zvukové stránce začátek koncertu velmi nevydařený, v Brně na to šestice vlétla od začátku s elánem a dobrým zvukovým základem, a tak hned vyvolala v publiku bouřlivé ovace, které do konečné fáze koncertu gradovaly.
Zpěvák Bruce Dickinson stále bezpečně ovládá svůj hlas i mimořádně osobitý a nenapodobitelný výraz, tři kytaristé se střídali v sólech i riffech, baskytarista Steve Harris svým nástrojem mnohdy udával melodickou linku skladeb a hra bubeníka Nicko McBraina připomínala palbu ze samopalu.
Iron Maiden prostě přijeli ve výborné formě, a to ještě svůj dvojhodinový výkon doprovázeli neustálým pohybem na pódiu, výskoky a kytarista Janick Gers i originálními pohybovými kreacemi. Zmínit je to třeba proto, že všem členům Iron Maiden již bylo pětapadesát let, pročež je na místě před jejich divokou energií smeknout.
Na obří scéně se za jejich zády střídala jak plátna, připomínající dobu vzniku písniček, tak se v zadní části pódia objevovaly různé postavy i maskot Eddie a pomáhaly dotvořit atmosféru skladeb. Seven Son of A Seventh Son, jednu z nejskvělejších, dohrála skupina dlouhou náladovou pasáží, ve kterém potvrdila přirozený smysl pro rytmické zvraty a tempové změny.
Vyrazit na turné se skladbami z osmé dekády minulého století byl skvělý nápad, který diváci na mnoha místech světa oceňují velkým zájmem. Novější písně si prý Iron Maiden nechali na příští turné, a tak pokud přijmeme koncepci večera a promineme pár vokálních nesrovnalostí a zpočátku přece jenom trochu méně jasný zvuk, byl to znamenitý koncert.

Iron Maiden
Velodrom, Brno, 8. června
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 9. června 2014 na serveru Novinky.cz)

Do rytmu na „tojce“

Nestalo se mi to už mnoho let, vlastně jsem za tím intimním setkáním musel v neděli do Brna na koncert Iron Maiden.
Ve druhé části setu jsem přerušil svou koncentraci na průběh a odšoural se na chemickou toaletu. Na brněnském velodromu, kde se vystoupení Iron Maiden konalo, byly vystavěny pěkně vedle sebe naproti pódiu. Otevřel jsem jednu z nich a zarazil se.
Uvnitř seděla stodvacetikilová borka na mušli, její gaťky ležely na zemi, nohy měla do praku a mezi nimi dováděl s trenclemi u kotníků borec v černém tričku s nápisem Iron Maiden. Když můj kukuč vpadl do prostoru, borka vyjekla, otočila se na borce a poměrně hlubokým hlasem ho sjela: „Tys nezamčel, ty debilé?“ (Nevím, jestli je ten jazyk správný, ale měla podivný dialekt)
Borec se místo toho rozesmál od ucha k uchu, nahodil machistickou pozici a demonstrativně přirazil borku do mušle. Pak se otočil na mě, prsty poskládal do fakáče a ještě hrubším hlasem než borka vykřikl: „Mejdn!!!“
Borka se mezi tím pracně soukala z mušle a velela: „Zamči, ty debilé!“
Já se otočil o devadesát stupňů a vypravil se k vedlejší „tojce“. Tentokrát jsem ji ale zprudka neotevřel. Zabušil jsem na vrata a čekal, jestli mi zevnitř neodpoví nějaká borka.