Proč spolu muzikanti nemluví?

Může to znít divně, zvláště, jde-li o tak okrajovou profesi, jakou je hudební publicistika. Zcela vážně ji ale považuju za poslání a cením si každé informace o muzice v médiích jak se svým podpisem, tak s podpisy svých kolegů. Všichni hledáme naději scény a radujeme se, když zavětříme talent. Doufám, že to tak mají i moji kolegové.
V poslední době ale chvíle radosti střídají chvíle rozčarování. Naprosto upřímně říkám, že když skupina Charlie Straight ohlásila rozchod, nebyl jsem smutný, ale naštvaný. Pominu-li to, že se mi těžko chápe situace, kdy si kamarádi založí kapelu z lásky k hudbě a věří, že budou nejslavnější na světě, a pak se rozejdou, měl jsem a mám Charlie Straight za zlé, že došli dost daleko a hodili to za hlavu.
Ta kapela měla vše potřebné, včetně talentu. Měla podporu ze strany rodičů, médií, producentů, fanoušků, měla odezvu, dostala ceny. Nakonec to ale vzdala, protože se muzikanti nebyli schopni dohodnout, nebo možná snést. Považuji to za téměř školácké chování.
Aktuálně se cosi podobného stalo u kapely Doctor Victor. Nejdříve ji milovali hlavně muzikanti, postupem času začala přesvědčovat i diváky, uspěla na mezinárodní soutěži v Thajsku. Před několika týdny se ale hudebním světem začala šířit informace o jejím konci. Prý se ti tři nemohou dohodnout. Pro mě to byla stará noční můra, která naplno roztáhla svá křídla, když minulý týden na festivalu Broumovská kytara bylo jasné, že je to špatné, protože muzikanti spolu nežili. Vytvořily se dvě skupinky a úsměvy přišly na řadu pouze před svědky. V neděli oznámil bubeník, že odchází.
Doctor Victor samozřejmě hrají dál, zůstal frontman, dva další muzikanti (bubenice je žena) jsou noví. Bez ohledu na to, co se bude dít, nejsem schopen ani v tomto případě přijmout bez výhrad fakt, že trojice skvělých muzikantů zahodí za hlavu vše, co bylo, jenom proto, že si přestala rozumět.
Samozřejmě jde v obou případech o kapely, které jsem považoval za talentované, dokonce při troše tvrdé práce i za ty, které by se mohly trochu prosadit venku.
Ona totiž nenávist či nepohoda v kapelách je běžná věc. Na té nejvyšší úrovni se to řeší tak, že muzikanti jezdí na koncertech po vlastních liniích, bydlí každý v jiném hotelovém pokoji a setkávají se jen na pódiu, kde to prostě pozitivně jiskří, protože každého z nich hudba i dosažený úspěch motivují. Mnohdy se nakonec stane, že jim po letech začnou dobré vztahy chybět a jde se s úsměvem dál. Překoná se to.
Tenhle scénář zažila řada kapela, nebál bych se myslet si, že většina. Ty, které nepohodu nepřekonaly, nebyly jenom dost silné.



Komentáře [ 1 ]

  • Kinx napsal:

    nekde jsem slysel trefne priprovnani, ze hrat v kapele je jako mit dalsi 3 osklivy manzelky. Navic cas, ktery spolu muzikanti stravi na podiu je jen maly zlomek z toho, kolik jej musi spolu travit ve zkusebne, cestou na koncerty, ve studiu etc.Taky jsem zazil pripady, kdy na podiu bylo vse super, ale mimo nej to bylo presne naopak. vzhledem k zminovanymu casovymu rozlozeni vsech moznych aktivit uz to moc koser nebylo a kapela take pomerne zahy skoncila…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)