Paul Anka, skvělý zpěvák a šoumen

Obavy, že si do úterního večera přinese Paul Anka neblahé pozůstatky zánětu hrtanu, kvůli němuž přeložil původně na neděli naplánovaný koncert, se ukázaly být hned v úvodu liché. V Kanadě narozená popová legenda zpívala jako z partesu. Respektive jak chtěla.
Anka má i ve svých dvaasedmdesáti letech nesmírně pevný a znělý hlas. Pracuje s ním s lehkou a přitom úžasnou profesní dovedností, a tak byl jeho pěvecký výkon obdivuhodně přirozený.
Jelikož si největší léta slávy užíval v padesátých a šedesátých letech minulého století, předstoupil před publikum jako vyslanec éry, kdy každý zpěvák, který se tak na albech a koncertech prezentoval, byl skutečným hlasovým mistrem s výrazovou osobitostí. I kdyby zpíval pouze vsedě, večer by svým hlasem bezpečně opanoval.
V jeho případě přitom nešlo a nejde o nějaké obzvlášť ekvilibristické výkony. Paul Anka prostě přesně ví, jak s hlasem naložit, kdy jej takříkajíc rozevřít, kdy ubrat, a to vše dokáže nejenom s big bandem v zádech, ale, jak pražský koncert ukázala, i při zpívání bez doprovodu kapely, anebo pouze s akustickou kytarovou sekcí.
V zaplněném Kongresovém centru si diváky podmanil od první chvíle. Zatímco big band začal hrát na úvod slavnou Dianu, on přicházel do sálu hlavním vchodem pro diváky, takže kolem nich s úsměvem procházel, s ženami se objímal a s muži si tiskl ruku.
Jeho vřelost a otevřenost pak během koncertu nebraly konce. Brzy vyhnal kameramany pod pódiem stranou s argumentem, že přes ně nevidí lidé, kteří si zaplatili za vstupenku. Pak požádal jednoho z diváků o mobilní telefon a pořídil mu na něj na pódiu snímek sebe sama.
Hned několikrát při zpívání vyrazil bez bázně a hany mezi diváky, s ženami se už – i podle návodu v textu svých písniček – líbal, s muži si plácal po ramenou. Květiny od dam přijal i přímo na pódiu a mezi písničkami vzpomínal, vyprávěl a vtipkoval.
Nebyla to ale žádná talk show. Koncert měl obrovský spád. Anka zpíval nejenom písničky ze svého repertoáru, ale také skladby svých hudebních přítel a vzorů. Zněly jeho verze písní od Toma Jonese (She’s a Lady), Buddyho Hollyho (It Doesn’t Matter Anymore), Lizzy Minelli (New York New York) nebo Franka Sinatry (Let Me Try Againt a My Way). Došlo i na Love Never Felt So Good, kterou Anka napsal s Michaelem Jacksonem, přičemž první půlku zpíval za piánem on a ve druhé části ze záznamu i Jackson.
Paul Anka nechal vyniknout i svůj doprovodný big band. Netřeba pochybovat o tom, že je složený z vynikajících hudebníků, což potvrdil nejenom jeho velmi citlivý doprovod za zpěvákovými zády, ale rovněž místa, v nichž někteří ze čtrnácti členů dostali sólový prostor. Však po jedné instrumentálce, kterou Anka celou dirigoval s taktovkou v ruce, nechal publikum svým muzikantům dlouho aplaudovat a podporoval je v tom, aby tak činilo ve stoje.
V závěru koncertu, kdy došlo na dvě Sinatrovy písničky, už ho nemusel ke stejné situaci vybízet. Stáli i Karel Gott a Václav Neckář, kteří si přišli koncert s ostatními užít.
Opravdu užít, protože vystoupení Paula Anky bylo pokorné, profesionální, vřelé a poctivé zároveň.

Paul Anka
Kongresové centrum, Praha, 22. července
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. července 2014)

Kasabian určují směr ostrovní scény

Britská rocková kapela Kasabian neměla nikdy problém stavět se do role věrozvěstů nového rocku. Byť ve své tvorbě vždy vycházela z toho, co už hudební svět nabídl a přežvýkal, svým aranžérským a zvukovým pojetím představovala prototyp moderní ostrovní kapely. Nejinak je tomu i s novým albem 48:13.
Název určila jeho délka. Kasabian pak před vydáním nepokrytě řekli, že rock umírá a oni jej drží při životě. Pokud se nad tento výrok povzneseme a vezmeme jej jako prvoplánový, je třeba uznat, že vznikla pozoruhodná nahrávka.
Kvinteto z Leicesteru na svém pátém albu nadšeně přijalo dar doby. V rockové hudbě je totiž vše dovoleno, a tak se parta kolem zpěváka Toma Meighana a kytaristy a hlavního autora Sergia Pizzorna rozhodla vykročit do všech stran. Ponechala si při tom schopnost dát skladbám písničkový tvar, a to jak po stránce melodické, tak aranžérské.
Retro zvuk alba je moderní, přesně tak, jak se to dnes na britské rockové scéně nosí. A týká se to všech jeho stylových názvuků.
Kasabian jsou výrazní v písničkách opřených o hru kytar i ve skladbách stojících na elektronických linkách. Deska je produkčně dotažená a po každé písničce se vkrádá otázka, jestli kapela bude schopna nabídnout ještě něco nápaditějšího. Zpravidla to tak je, protože 48:13 není postavena jen na dvou třech singlech a takzvané vatě pro doplnění. Je to plnokrevná nahrávka.
Kasabian se nechali inspirovat Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, pestrým albem skupiny Bratles, zvukovými experimenty a aranžérskou progresivitou Pink Floyd, synthpopovými formacemi osmdesátých let i world music či alternativním pohledem na věc. Frackovský hlas Toma Meighana to všechno vtahuje do devadesátých let, kdy britské popové scéně vládli Oasis. Možná právě jejich práci aktuálně Kasabian přebrali.
Bumblebeee je skvělá stadiónová skladba na úvod alba i koncertu, Stevie či Doomsday jsou písničky s chytlavými refrény, Treat má atmosféru šamanského tance, Eez-eh je taneční hříčka, která na první pohled vyhlíží jako žert, přitom je neodolatelná.
Nové album zachytilo jednoznačný záměr Kasabian postupovat dál. I v době, kdy progres na rockové scéně znamená v podstatě návrat do minulosti.

Kasabian: 48:13
Sony Music, 48:13
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. července 2014)

Kasabian – 48:13:

Paul Anka mi to nandal

Dovolte mi jedno ryze osobní vyznání. Nemůžu říct, že bych od koncertu dvaasedmdesátiletého kanadského zpěváka Paula Anky nic nečekal. Znám samozřejmě jeho pecky, včetně té nejslavnější – Diany, a znám a mám rád i písničky, které na svém probíhajícím turné zpívá a jež proslavili jiní interpreti. Na Ankův koncert jsem přesto šel s tím, že je to vlastně má novinářská povinnost a že se uvidí.
To, co na něm ale v úterý večer Anka předvedl, mi otevřelo oči a rozbušilo srdce. Je totiž vyslancem pop music padesátých a šedesátých let minulého století. V té době na pódia zásadně lezli jenom zpěváci, kteří uměli zpívat. Poslechněte si nějaké skladby z té doby…
Anka zpívat umí. Není sice žádný ekvilibrista, ale má znamenitý výraz, jistý hlas a umí lkát i křičet, naléhal i vtipkovat. S touhle výbavou na mě a mnoho stovek dalších v úterý v Kongresovém centru vyrukoval, a nebylo to zdaleka všechno. Byl vtipný, upřímný a pokorný.
Nastoupil hlavním vchodem do sálu, takže hned v úvodu prošel mezi nadšenými diváky. Dlouho mu Václav Neckář nechtěl pustit ruku, Anka se totiž s publikem vřele zdravil, ženy pusinkoval a muže vítal poněkud chlapštěji. Karel Gott pak ve chvíli, kdy dohrál Ankův doprovodný big band instrumentálku, vstal a tleskal ve stoje mezi prvními.
Legenda světové pop music předtím poslala oba kameramany stranou, aby nezacláněli lidem, kteří si za vstupenku na koncert zaplatili (nikdy jsem takové gesto na koncertě neviděl). Přijal květiny od dvou dam přímo na pódiu, udělal svou fotku na mobil hned několika lidí, procházel při písních řadami diváků a přátelsky se s nimi zdravil i fotil a do toho ještě vzpomínal na své kamarády, mrtvé hudební hvězdy, a zpíval jejich písničky.
Když koncert začínal, chlapík vedle mě pískal jako na vystoupení Beatles. Říkal jsem si, že by si to mohl odpustit, vždyť přijel jen Anka. Kdybych ale uměl pískat na prsty, pískal bych za chvíli s ním. Namísto toho jsem plácal jako o život a myslel na to, jak je to skvělé, když zpěvák není jenom bavič, ale je především zpěvák.
Paul Anka to mé bigbítové pýše nandal. Přijímám to s úctou.

Jak zahnat mizernou náladu na Colours? Se Shaka Ponk!!

Takže asi takhle… Dopoledne vás sejme zpráva, že Michal Hrůza je ve vážném stavu a má poškozený mozek. Hned potom se dozvíte ze zpráv, že nějaký kretén, nejspíš mluvící stejným jazykem jako ruční lovec medvědů i krokodýlů Putin, sestřelil jen tak ze sportu dopravní letadlo se dvěma sty osmdesáti lidmi na palubě. Když pak zjistíte, že jacísi idioti na východě Ukrajiny střílejí na ukrajinská dopravní letadla stále, zvedne se vám z toho kufr a vzdáte se myšlenky na let do Asie. Do toho jakýsi Benjamin Netanjahu (prý to česky znamená Benjamin Netáhlo) začne pozemní operaci v Gaze, protože je neschopný politický trotl a má dost munice na to, aby zabíjel. Pak přijde informace, že samozvaný a ve všech ohledech podivný strážce morálky Karel Janeček řídil vožralej a dojde vám, že tahle figurka si na svět přišla užívat sex, chlast a drogy a my jí naletěli na to, že to myslí dobře.
V podvečer vejdete do Dolní oblasti Vítkovic na festival Colours of Ostrava a zjistíte, že už nemají lístky na Cirk La Putyka. Potom sice oceníte, že pořadatelé vzpomínají a fandí Michalu Hrůzovi, nejste si ale jist, jestli zrovna písnička s názvem Duše do vesmíru, kterou nechali zaznít i s klipem, je pro tu chvíli ta pravá. Ale budiž, je to „jen“ písnička, navíc skvělá. Potom nemůžete sehnat kafe, protože ho hledáte na špatném místě, ale kdo má, k čertu, vědět, že zrovna tam to kafe mít na tak velkém festivalu nebudou. Pak vás naštvou pošuci, kteří tlučou hodinu do plechových sudů a tváří se, že je to umění a fakt o něco jde, po chvíli zase francouzská dechovka, zoufalá až běda.
Nakonec na to ale kápnete. Když už máte dojem, že je to druhý až pátý nejhorší den vašeho nejhoršího života ze všech odžitých, ocitnete se na vystoupení Francouzů Shaka Ponk a radost se dostaví. Tihle ufoni mají tuhý bigbítový kořínek. Zpěvačka je Egypťanka, ale zpívá jako Jana Kratochvílová posledních pár let, zpěvák je jasný Marťan a kapelu tvoří dospělí chlapi, kteří si pěstují vousy i postavy. Když se klávesista svlékl do půl těla, pupek se pral o místo u hrotu klávesnice s jeho obrovskými prsy, které mu jen tak, lážo plážo, visely z hrudníku.
Byla to ale velkolepá podívaná (myslím koncert Shaka Ponk), i s projekcí – nejčastěji na ní byla opice. Co pecka, do hit, co hit, to fakt silná melodie. A s pomocí samplů měli Shaka Ponk neskonale agresivní zvuk.
Ve čtvrtek večer byli na Colours dobří i Seasick Steve nebo MGMT. Shaka Ponk je ale levou zadní převálcovali.
Po Biffy Clyro druhý nejlepší koncert letošního léta. Tedy alespoň pro mě.
Je to ostatně můj příběh.

K Michalu Hrůzovi to mám, bohužel, pár metrů

Celý čtvrtek se nesl ve znamení očekávání. Ranní zpráva o vážném zranění Michala Hrůzy ve Stodolní ulici v Ostravě nabrala jasnějších obrysů. Je vážně poškozený mozek a dopoledne se Michal podrobil operaci. Dopadla v zásadě dobře, ale lékaři ho drží v umělém spánku a prognózy jsou prý velmi nejisté.
Víte, co je největší paradox mého pobytu v Ostravě na festivalu Colours of Ostrava? Bydlím v garsonce u kamaráda Libora. Od mého nynějšího bytu je to ke bráně Městské nemocnice v Ostravě, kde Michal Hrůza bojuje s osudem, možná dvě stě metrů. Prostě jsme teď sousedé. V tomto případě bohužel.
Odpoledne jsem vyrazil z bytu pro pití. U nemocnice čekal televizní štáb (stanici jsem nevypátral) a asi tři bulváři. Když jsem šel zpátky, už tam nebyli. Manželku Michala Hrůzy, kluky z kapely a manažerku Martinu Tůmovou jsem zahlédl postávat s ustaranými obličeji stranou. Myslím, že si mě všimla jenom Martina, a jsem rád. Vypadal bych totiž možná jako nějaký bulvár, i když jsem se jenom vracel z nákupu.
Později vydala právě Martina tiskovou zprávu, že Michal byl zraněn, ruší se všechny koncerty a s ohledem na rodinu už nebudou zveřejněny žádné další informace. Stejnou zprávu vydala ostravské nemocnice. Já oklikou zjistil, že Michalův stav je opravdu velmi vážný.

Špatná zpráva na cestu, Michal Hrůza je ve vážném stavu

O půl desáté dopoledne, ve čtvrtek, jsem nasedl do pendolina a vydal se na cestu do Ostravy. Na Colours of Ostrava. Říkal jsem si, že si cestu užiju, protože každá jízda vlakem pro mě znamená okamžiky osobního volna. Jen ale souprava opustila hranice Prahy, volal mi kolega ze serveru Novinky.cz, že ČTK vydala krátkou zprávu o tom, že zpěvák Michal Hrůza je se zraněným mozkem ve vážném stavu v nemocnici.
Snažil jsem se zjistit víc. Na firmě vydávající jeho alba zatím nic nevěděli. Mluvčí festivalu Colours Of Ostrava Jiří Sedlák mi sdělil, že před chvílí dostali informaci, že se ze zdravotních důvodů ruší Michalův koncert naplánovaný na dnešní den.
Manažerka Martina Tůmová mi řekla, že Michal opravdu leží v nemocnici a jeho stav je špatný, nicméně další podrobnosti nemá, jelikož jí nemocnice jako někomu, kdo není rodinný příslušník, bližší informace nepodá. Čeká, až se ozve Michalova manželka.
Přátelé z Ostravy mi na to konto sdělili, že slušný člověk se dnes už té kdysi slavné Stodolní ulici vyhýbá, neboť to už dávno není ráj na zemi, nýbrž semeniště pochybných a agresivních živlů. Nota bene nad ránem, protože k incidentu došlo prý kolem půl čtvrté, ve čtvrtek ráno.
V jedné diskuzi jsem si přečetl slova údajného očitého svědka incidentu. Napsal, že Michal se popral kvůli nějaké černovlásce. To ale samozřejmě nemusí být pravda.
Veškerá má energie teď míří do ostravské nemocnice za Michalem, aby podpořila jeho boj o návrat.

Spolurealizoval jsem krátký film z Rock for People

Dovolil jsem si na svůj fotoaparát značky Sony natočit na letošním festivalu Rock for People záběry coby podklady k jeho uchování pro historii. Přátelé Lucia a Peter ze skvělého serveru Play.cz vše šikovně sestříhali, načetli komentář a na světě je krátký film, který letošní atmosféru festivalu přibližuje z mého pohledu. Pokud budete mít chuť, podívejte se na něj.

Smrtící zdrobněliny

Začalo to před lety, v době, kdy jsem měl svého psa jménem Dez, což byl jediný bígl na světě, který neutíkal a pach zvěře v lese jej nechával okázale chladným. Při jednom z prvních venčení se nad ním sklonila jistá dáma a začala: „No to je ale krásňoučkej pejsánek krásně zbarveňoučkej. Jestlipak je na tebe páníček hodnej?“
„Kdo jestli je na něj hodnej?“ zeptal jsem se nevěřícně,
„No páníček. Páníček,“ zopakovala pro jistotu dáma a já v duchu odvětil: „Jakej páníček, kurva?“, zatímco nahlas jsem řekl „Hmmm.“
Podotýkám, že ono společensky nepřijatelné slovo „kurva“ jsem v tu chvíli považoval za mnohem přijatelnější než slovo „páníček“. Potvrdilo se totiž tehdy mé dosavadní tušení: nesnáším zdrobněliny!
V mluvě majitelů psů je jich ale požehnaně. Takže jsem v následujících letech slýchal věty hemžící se různými ňamkami, haminkami, paničkami a granulkami, a získával jsem ke zdrobnělinám větší a větší odpor. Později se přirozeně přenesl do dalších oborů, zvláště – a to je mimořádně hnusné – do oblasti stravování.
Bývaly zlaté časy, kdy jsem si objednal kuře se salátem a k tomu rajčatovou polévku. V posledních letech se ale většina pinglů evidentně zbláznila a začala mi nabízet kuřátko se salátkem a rajčátky. Anebo prsíčka, jehňátko, selátko, páreček, polívčičku nebo šopáček.
V pátek večer jsem to už v jedné restauraci nevydržel. Když mi pingl nabídl prsíčka se s rajčátky, zeptal jsem se ho, jestli má pocit, že mluví s nějakým debilním retardovaným idiotským ichtylem. Tiše na mě civěl a já se zvedl se slovy, že až se naučí normálně mluvit, může mi dát vědět a já si přijdu dát kuřecí prsa s rajčaty. Ona totiž ta malá rajčata jsou rajčata keříková, nikoli rajčátka.
Vztekle jsem opustil lokál a zamířil k tomu vedlejšími. Před vstupem do něj mě ale zarazila třesoucí se rukou na tabuli napsaná nabídka: jarní salátek.
Cítil jsem, jak se mi dramaticky rozbušilo srdce. Abych předešel svému prvním infarktu v tomto století, zamířil jsem do pizzerie. Chlap jako hora mi tam naštěstí nabídl pizzu. Kdyby mi totiž nabídl pizzičku, seřezal bych ho.

Metallica byla víc než silný déšť

Žádná jiná kapela na světě nezní tak, jako americká thrashmetalová Metallica. Každá její deska je hudební událostí, každý její koncert je svátkem pro fanoušky. V úterý večer se čtveřice představila na druhé části pražského festivalu Aerodrome. Přirozeně jako hlavní hvězda.
Před několika týdny vyzvala fanoušky, aby na internetových stránkách turné nazvaného Metallica by Request hlasovali pro písničky z jejího repertoáru, které si v Praze přejí slyšet. Muzikanti se pak trochu zlobili, že byly upřednostněny největší hity, jenomže z pohledu příznivců kapely na tom není nic překvapivého. A tak v české metropoli došlo na tutovky Battery, Master of Puppets, Sad But True, One, Orion, Enter Sandman, Whiskey In The Jar, St. Anger a další.
Jako bonus Metallica přidala novinku Lords of Summer. Koncem března ji premiérově zahrála v kolumbijské Bogotě. Posléze ji uveřejnila v demoverzi a teprve před několika dny pustila na internet studiovou podobu skladby. Mimochodem první nové od roku 2008, kdy vyšlo zatím poslední album Metalliky nazvané St. Anger.
Nejoblíbenější písně z tvorby kapely tvoří její charakteristický zvuk. Kopírují období, kterými procházela. Starší přinášejí klasický tvrdý thrash metal a ty z devadesátých let připomínají časy, kdy se čtveřice přiblížila zvuku středního rockového proudu, zvláště na albu Metallica z roku 1991.
Aranže skladeb jsou si však přesto velmi podobné. I naživo v Praze Metallica potvrdila, že se nespokojí s žádnými přímočarými písněmi, natož pak s jejich klasickými rádiovými stavbami. Jejich repertoár zdobí velmi charakteristický zvuk kytar, jejich dlouhé party, na dřeň jdoucí zpěv Jamese Hetfielda, bohaté bubenické linky Larse Ulricha, jenž už se je dávno naživo naučil hrát spolehlivě a přesně, a dynamické zvraty v náladách skladeb.
Metallica si přes vytrvalý déšť, který se dostal až na pódium a James Hetfield podotkl cosi v tom smyslu, že ještě nikdy nehrál v bazénu, zachovala glanc jedné z nejoriginálnějších skupin světa. Její koncert byl výborně zvládnutý, a to bez ohledu na skutečnost, že některé z písniček, které pro úterní večer čeští fanoušci vybrali, nehraje třeba už tak docela ráda.
Aerodrome II zahájila norská skupina Kvelertak. V půlhodinovém setu nabídla směs hard rocku, hard coru, punku a klasického zpěvného rocku, přičemž poslední jmenovaná položka dává písním velmi zajímavý tvar.
Children of Bodom jsou na scéně od roku 1993 a patří k zástupcům melodického death metalu. Pravda, léta těmto Finům trochu obrousila hrany, nicméně agresivní zvuk si zachovali a právě ten dominoval jejich pražskému vystoupení.
Alice In Chains je grungeová legenda, která své nejlepší období žila v polovině devadesátých let a dobře na ně navazuje i nyní. Za mikrofonem stojí výborný William DuVall, jemuž se podařilo to, co asi málokdo očekával. Hodnověrně nahradil Laynea Staleyho, jenž se v roce 2002 předávkoval drogami. Kapela hrála skladby staré i nové a předvedla velmi kvalitní výkon, dobře vystihující její originální zvuk i renomé.
Na festival přišlo na pětadvacet tisíc diváků. První tři formace vystoupily v teplém a slunečném počasí, se startem setu Metalliky ale začalo silně pršet a vydrželo to po celý koncert kapely.

Aerodrome II
Výstaviště, Praha, 8. července
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 10. července 2014 v deníku Právo)

Dobrý produkt 5 Seconds of Summer

Příběh chlapecké skupiny 5 Seconds of Summer je pro dnešní dobu takřka typický. Před třemi lety se její členové spojili do hudebního tělesa v australském Sydney a humbuk kolem sebe udělali tím, že nahrávali coververze známých písniček a výsledek své práce posílali přes internet do světa. Všimli si jich vrstevníci a bylo jasné, že se cosi klube.
Později si jich všimli i lovci nových australských talentů, poslali je do náruče tamní pobočky vydavatelské společnosti Capitol, vznikly první singly a loni se kapela vydala do velkého koncertního světa coby předskokan na části turné slavných Britů One Direction. Odtud už byl krůček k tomu, aby se stala dalším mainstreamovým mluvčím své generace. Eponymní album to má potvrdit.
5 Seconds of Summer jsou produkt šoubyznysu. Nelze pochybovat o tom, že mladíčci tvoří písničky s láskou a nadšením. Té práce se ale při přípravě prvního alba především ujala skoro až nekonečná řada světových producentů, kteří pracují pro světové boybandy mnoho let na zakázku.
Tým kolem kapely oslovil výrazné autory, mezi nimiž jsou například sourozenci Benjamin a Joel Maddenovi z Good Charlotte, a vybral z jejich nabídky písničky, které odpovídají modernímu zvuku spojujícímu v sobě prvky líbivého popu a rocku ovlivněného moderním punk rockem.
Debutové album, které vyšlo před pár dny, je tedy po zvukové a aranžérské stránce bezchybné. Srší z něho klučičí chuť do bigbítu, stejně tak nápadná dokonalost ve výrazu, zvuku, projevu i instrumentaci. Je jako návod na úspěch, manuál pro ty, kteří by to chtěli zkusit také.
Výraz australské čtveřice v sobě pojí zvuk One Direction a třeba Blink-182 v nejlepších letech. Na rozdíl od One Direction nemá tahle kapela ale v repertoáru tolik povědomých melodií, které producenti a tvůrci nakradli v hudební historii. Na rozdíl od Blink-182 je projev mladíků ze Sydney civilní, bez manýrů a extravagancí.
Vizuálně to jsou hodní mladí kluci, hudebně rovněž. Ideální tvar k tomu, aby jim každý den po celém světě přibyly desetitisíce nových fanoušků. Zpívají o lásce, osmnáctém roce života i radosti z něho. Jsou zkrátka dobře pojatý hudební produkt, který neurazí.

5 Seconds of Summer: 5 Seconds of Summer
Universal Music, 39:43
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 7. července na serveru Novinky.cz)