Jeden lingvistický vtípek o ruské nátuře

Tento vtípek vyžaduje základní znalost angličtiny.

U celní přepážky
Úředník: Nationality?
Rus: Russian
Úředník: Occupation?
Rus: No, just visiting.

Byl jsem na Kryštof kempu, který se vůbec nekonal

V sobotu se v Českém Brodu uskutečnil výroční Rock for People. Akce se jmenovala Brod 20, sešli jsme se na ní skoro všichni, kteří jsme se před lety v zákulisí festivalu potulovali, a bylo to krásné a sentimentální.
Ze svých Kryštof kempů si na ni odskočila i skupina Kryštof. Vystoupila jako jedna z hlavních hvězd, posílila svůj koncert hezkým ohňostrojem a v zákulisí jsme s Richardem Krajčem a ostatními z kapely ztratili pár slov i o Kryštof kempu. Netušil jsem ale, že v Českém Brodu nakonec bude také, aniž by to bylo v plánu.
Za vším hledejme hotel Apeyron, který je v centru středočeského města já v něm už díky Rock for People zažil leccos. Třeba mravence v posteli, když jsem si na ní nechal tatranku a odešel na festival. Pokojská mi pak řekla, že je to normální, a přinesla na pokoj chemii ve spreji. Po asi deseti střicích byli mravenci pryč a já se pak v té vyčištěné místnosti válel chemicky (přípravkem na mravence) omámen až do božího rána. Jindy se na Apeyronu souložilo ve vedlejším pokoji tak razantně, že se přitom tlouklo do zdi a opravdu se nedalo spát. Byl ale festival, tak jsem si sedl vedle té z rubu otloukané zdi a četl si něco od Henryho Milera, aby to bylo stylové.
A bývaly i doby, kdy jsem do hotelu Apeyron dorazil ve střízlivé dobré náladě a tu a tam jsem na schodech, pokoji či před hotelem vykřikl nějaké heslo a opentlil je jadrným vulgarismem, abych byl slyšet. Prostě festival…
V noci ze soboty na neděli jsem ale už ve dvě hodiny v Apeyronu usnul. O hodinu později mě probudil rámus, zvuk kytary a hlasitý zpěv. Hned mi to došlo. Byť se Kryštof kemp nekoná, kapela Kryštof je na hotelu se mnou (před hotelem stála její vyšňořená dodávka) a má tu svůj Kryštof kemp. Na něm totiž hraje ve stanových městech do časných ranních hodin, je to součást programu.
Před hotelem stály desítky lidí, z restaurace, která měla otevřeno do pěti hodin ráno, se linul zpěv a hra na kytaru a noc byla pro všechny tam dole stále ještě příliš mladá.
Stál jsem před rozhodnutí, jak se zachovat. Jestli jako stárnoucí chlap, který sejde na ulici, přítomné napomene a bude za nectěného idiota, anebo zachovat dekórum. Rozhodl jsem se nakonec pro druhou variantu.
Ne snad proto, že bych chtěl zachovávat nějaké pitomé dekórum, ale před lety možná kvůli mně na Apeyronu také někdo nemohl spát, takže mi to v noci na neděli prostě za ty roky patřilo.
Skupině Kryštof jsem odpustil hned, jak s tím rambajzem přestala.

Video ze zkoušky Kabátu na koncert na Vypichu

Skupina Kabát oslaví pětadvacet let existence ve velkém stylu. Již 13. září se představí na akci Po čertech velkej koncert 2, která se odehraje na pražském Vypichu, kde před pěti lety proběhl její „první díl“. Bude to jediný letošní koncert kapely v České republice.
Na konci června vystoupil Kabát na Topfestu v Piešťanech. Hned poté přemístil veškerou svou aparaturu do objektu své manažerské společnosti Pink Panther v pražských Modřanech, kde začal pilně zkoušet.
Tamní vnitřní prostor haly simuluje plochu pódia, na němž koncert na Vypichu proběhne. „Ve skutečnosti bude mnohem větší,“ řekl Právu baskytarista Milan Špalek. „Máme ale rádi, když jsme na pódiu blízko sebe, a k tomu nám tenhle prostor vyhovuje.“
Skladby, které bude na Vypichu hrát, už kapela vybrala. Je jich dvaatřicet a nebudou chybět ty nejoblíbenější. Snad kromě písničky Láďa. „Tu jsme právě škrtli, dohodli jsme se, že ji tentokrát hrát nebudeme,“ sdělil Špalek a kolem sedící ostatní členové kapely souhlasně přikývli.
Podle aktuálních informací je už na koncert prodáno více než padesát tisíc vstupenek, což muzikanty a jejich tým těší. „Nejsme kapela, která moc hraje. Když jsme se tedy dozvěděli, že už je prodáno tolik lístku, strašně nás to takříkajíc nakoplo. Každého muzikanta potěší, když ví, že na něho diváci chodí, navíc v takovém množství. Když všechno dobře dopadne, tak nás to nakopne třeba na dalších pět let,“ usmál se Špalek.
„A tady zkoušíme proto, aby všechno dobře dopadlo,“ upřesnil zpěvák Pepa Vojtek a ukázal na obrovský prostor bývalé tovární haly.
Před úterní zkouškou muzikanti hovořili o i svých obavách. Je jich celá řada, některým se dokonce zdají divoké sny, v nichž se mnoho věcí nedaří a koncert dopadá špatně. Po pětadvaceti letech na scéně ale Kabát ví, že pokud se všechno pečlivě připraví, není se čeho obávat.
„Stát se samozřejmě může cokoli, od pádu meteoritu po nějakou nemoc někoho ze členů kapely. Tak se ale uvažovat nedá. Zkoušíme na sto procent, řešíme technické věci, program, scénu, prostě všechno. Když budeme připravení, půjdeme na pódium klidnější a všechno nakonec dopadne,“ konstatoval kytarista Ota Váňa.
Na začátku Po čertech velkého koncertu na Vypichu vystoupí vítězka vyhledávací soutěže Hlas ČeskoSlovenska Lenka Hrůzová. Po ní se představí dánská rocková legenda D.A.D., kterou si Kabát pozval jako speciálního hosta, protože jej v minulých letech často inspirovala. Kabát pak koncert uzavře a podle indicií ze zkoušky v pražských Modřanech to bude po čertech dobrý koncert.

(Tento článek vyšel v deníku Právo 21. srpna 2014)

Při setkání se členy Kabátu vznikl krátký film o tom, jak to je, jak to bude a co bude potom.

Letos poprvé nepojedu do Indie

Hluboko před sametovou revolucí zpívala skupina Nahoru po schodišti dolů band v písničce Blbá náhoda toto: „To je ale blbá náhoda, letos potřicáté nepojedu do Paříže“. Bylo to samozřejmě povzdechnutí nad dobou, kdy neexistovalo sebrat se a do té Paříže odjet. Byť jsou ty časy pryč, ta písnička se mi aktuálně vybavuje i ve snu. Letos poprvé nepojedu do Indie.
Na začátku roku mi kamarádka sdělila, že má možnost do Indie vyrazit, jestli bych neletěl s ní. Znělo to lákavě, tím spíš, když posláním cesty je v severoindickém Mulbekhu učit zeměpisu tamní děti v české škole, kterou podpořili Václav Havel i dalajláma.
Aby se ale člověk do Indie dostal, musí absolvovat deset hodin v letadle. A to je problém. Přiznávám, že letět tak dlouhou dobu je pro mě, milovníka cyklu Letecké katastrofy, nepředstavitelné. Mám zkrátka strach.
S kamarádkou jsem nicméně přípravy k odletu absolvoval bok po boku. Kluci ze skupiny Wohnout, kteří jsou v Indii rok co rok, nás navíc ubezpečili, že na severu země, v Malém Tibetu, je bezpečno.
Na začátku června jsme se sešli s přáteli, kteří měli být členy výpravy také. Herečka Ivana Jirešová a zpěvák Viktor Dyk brali i devítiletou dcerku Sofii. Seděli jsme nad kávou a klábosili o tom, jak se tam ti tři těší, i na možné setkání s dalajlámou, a proč já se rozhodl cestu neabsolvovat. Samozřejmě jsem kápl božskou – ať uvažuju, jak uvažuju, když sebou boeing třískne o zem, nepřežijeme.
Když bylo po milé schůzce, přepadla mě touha do té Indie letět také. Zjistil jsem, že sehnat letenku by nebyl problém, byť za vyšší cenu, a připojit se k výpravě Brontosaurů v Himálajích by se dalo v podstatě kdykoli během července. Dal jsem si čtyři dny na to, abych se rozhodl.
Poslední den, který jsem si vzal na rozmyšlenou, mi zavolal Viktor. Posmutnělým hlasem mi sdělil, že do Indie neletí, protože se vyboural na kole, má tříštivě zlomenou klíční kost a odraženou ledvinu. Doktor mu cestu nedoporučil, už třeba proto, že by nemohl táhnout bágl. Já mu na to řekl: „Tak se v červenci párkrát sejdeme na kávu a budeme si vyprávět o tom, co tam ty naše holky dělají.“ Vcelku nadšeně souhlasil.
A tak letos poprvé nepojedu do Indie. A upřímně, ne tak docela proto, abych chodil na kafe, ale protože jsem srab, který nevleze do letadla. Příští rok budu mít druhý pokus.
Mimochodem, nevíte někdo, jak se zbavit strachu z létání? Podotýkám, že jsem abstinent a nezobu antidepresiva.
Přeji nám krásné léto.

Dodatek k této glose: Viktor Dyk nakonec do Indie odletěl.

(Tato glosa vyšla v červenci v magazínu Náchodský swing)

Talentovaný George Ezra složil písničky k prázdninám

Nástup nadějných britských písničkářů trvá. Ed Sheeran, Tom Odell nebo Jake Bugg už se stali hvězdami, další se k tomu statutu blíží a George Ezra je mezi nimi. Je mu jednadvacet let, Wanted On Voyage je jeho prvním albem a přesvědčivosti má na rozdávání.
Miluje Boba Dylana a Woodyho Guthrieho, od nich se učil. Z jeho výrazu jsou cítit emoce zpěvu Jima Morrisona, pouze s tím rozdílem, že Ezra jde hlavně cestou folku a blues, rocku teprve v řadě následující.
Disponuje přátelským hlubokým hlasem, v jehož barvě je přítomna vlídnost i prvotní životní moudrost muže, který cestuje a na počest svých zastávek skládá písničky. Na jeho debutovém albu jsou skladby Budapest a Barcelona, v těch dalších je rovněž patrné, že nestojí na jednom místě. Drawing Board je například o pobytu v Belgii.
Jeho písničky zní trochu jako americké lidovky, tamními písničkáři tolik milované. Mají rovněž charakter písní od Bon Ivera, stejně tak od zaoceánských countryových ikon. Ezra v nich zpívá střízlivě, nepropadá výrazové neuvěřitelnosti či dokonce hysterii.
Možná chtěl natočit soundtrack k prázdninám, což se mu vlastně podařilo. Skvělé na něm je, že není určen jen cestovatelům v teenagerském věku, nýbrž oslovuje více posluchačských generací. Když se totiž v písničkách objeví delikátní množství elektronických zvuků (Stand By Your Gun), je jasné, že George Ezra záměrně necílí, nýbrž přirozeně oslovuje svou hudební řečí a producentskou jasnozřivostí. Je velký talent.

George Ezra: Wanted On Voyage
Sony Music, 43:39
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 18. srpna 2014 na serveru Novinky.cz)

Co tak asi můžete na koncertu Blink-182 způsobit deštníkem?

Jednoznačně chápu, proč není dovoleno na místa konání rockových koncertů vnášet střelné zbraně, výbušniny, drogy a nože. Méně už chápu, proč se na takové koncerty nesmí nosit umělohmotné lahve s pitím, samozřejmě odhlédnu-li od toho, že provozovatel kulturního zařízení v něm má své bary a v nich prodává pití za dvoj až trojnásobnou cenu, než mají Vietnamci vedle v krámku. Je to sice zlodějna, ale budiž. Koneckonců, návštěvník akce si nemusí předražené občerstvení kupovat. Tři hodiny bez skandinávských cen se dají vydržet.
Nechápu nicméně, proč se na koncerty nesmějí vnášet fotoaparáty, když v roce 2014 umí slušný „chytrý“ telefon udělat snímek natolik krásný, že je k publikování.
Už vůbec ale nechápu, proč se na některé vybrané koncerty nesmí nosit deštník. Například na koncert Blink-182 v pátek v Tipsport Areně. Zatímco ani v nové hale Fórum Karlín, kde ještě ochranka popřeje lidem při vstupu hezký zážitek, ani ve velké Lucerně, ba ani v O2 areně mi nikdo deštník neodebírá. Ve stařičké zatuchlé Tipsport Areně ho musím před vstupem odhodit, jinak nebudu smět dovnitř.
Že jsem nesměl s deštníkem na fotbalový stadion Slavie na koncert Bon Jovi, bylo jasné. Kdyby si ho uvnitř při příchodu deště všichni roztáhli, neviděl by nikdo koncert a Bon Jovi by neviděl do obličeje příchozích. Co bych tak ale mohl způsobit deštníkem v kryté Tipsport Areně?
Ochrana proti dešti nepřipadá v úvahu, hala má masivní střechu. Skládacím deštníkem nikoho nepropíchnu, protože je malý a místa, která by zdánlivě mohla připomínat špičky, má zakulacená. Takovým deštníkem ani nikoho neutluču, protože váží pár dekagramů a při útoku na kohokoliv bych ho zničil. Leda by pořadatelům vadilo, že bych si se skládacím deštníkem mohl během koncertu hrát a nedával bych tím pádem pozor. Pokud je to tak, pak díky za tu péči.
V pátek mi před koncertem Blink-182 v Tipsport Areně malý skládací deštník odebrali. Pokud bych nebyl ochoten se ho vzdát, nevpustili by mě dovnitř. Na dotaz, zda mi kluk z ochranky zaručí, že ho v té hromadě dalších deštníků nebo někde stranou při odchodu najdu, jen pokrčil rameny. Znamenalo to, že mi nic takového nezaručí.
Nebudu to zdržovat. Když jsem odcházel z koncertu, deštník byl fuč.
Kdybych já neměl tendence si s ním během koncertu hrát a nesledovat, co se děje na pódiu, možná by tenhle idiotský zákaz neexistoval.
Ale mohu se samozřejmě mýlit. Třeba je důvod zákazu vnášet deštníky na koncert Blink-182 natolik vážný, že to prostě muselo být.

P.S.: V sobotu večer jsem dostal informaci, že za zákazem vnášení deštníků do haly stojí provozovatelé Tipsport Areny. Možná po sobě hokejoví fanoušci házejí deštníky, hudební to ale nedělají.

Blink-182 splatili starý dluh

Americká punkrocková trojice Blink-182 konečně dorazila do České republiky. V pátek večer se představila v pražské Tipsport Areně a diváci, kteří se na její koncert sjeli z celé země i ze zahraničí, halu uspokojivě zaplnili.
Kytarista a zpěvák Tom DeLonge, baskytarista a zpěvák Mark Hoppus a bubeník Travis Barker měli v poslední době přijet do české metropole hned dvakrát. Nejprve ale padlo jejich turné, jehož jedna zastávka měla zamířit na Prague City Festival, potom pro změnu padl Prague City Festival, když předtím avízoval, že koncert Blink-182 je domluvený na další ročník.
V rozhovoru pro Právo dal na začátku tohoto týdne DeLonge jasně najevo, že se kapela do české metropole těší a že přiveze Kalifornii.
Přivezla punk rock, kalifornský punk rock. Přesně takový, kterým zejména na přelomu devadesátých a nultých let oblažovala coby velká hvězda rockové scény mladé publikum, především to, které mělo blízko ke skateboardingu. Jeho tuzemská část byla v pátek v Tipsport Areně, a když se krátce po půl desáté večer kapela objevila na pódiu, propukla spolu s ostatními v nefalšovanou euforii.
Co na tom, že zvuk byl v první části koncertu velmi nečitelný, a co na tom, že oba zpěváci se trápili s intonací a na rozdíl od zvukové složky svůj problém do konce koncertu v podstatě nevyřešili. Blink-182 odehráli i s přídavkem jednadvacet skladeb, z čehož jen tři byly z posledního alba Neighborhoods (2011), na němž se trojice od svého původního přímočarého punk rocku pokusila nenásilně odklonit, ale na fanoušky to moc nezabralo.
Program pražského koncertu, stejně jako program celého probíhajícího evropského turné, stál především na písničkách z dob, kdy formace na svých albech sázela jeden hit za druhým a činila tak s lehkostí a mladistvou vášní.
Právě proto s ní diváci zpívali všechny skladby s naprostou oddaností. Kapela servírovala živé verze hitů a oba její zpěváci se mohli v četných pasážích v klidu odmlčet, protože české hlasy na těch místech vytvořily znělý stadiónový chorál.
Vynikající byl bubeník Barker, který hrál s mimořádným nasazením, dávkoval velké množství úderů a kapelu táhl vpřed jako dobře naprogramovaný stroj. DeLonge a Hopppus odvedli svou instrumentální práci standardně, jejich slabší hlasová forma nicméně způsobila slyšitelné nesourodosti ve vokálech. V těchto chvílích ale skvěle zabralo české publikum a úděl písniček bralo s láskou a oddaností na bedra svých hlasivek.
Koncert tak splnil očekávání. Sešli se na něm staří braši, kteří se znali na dálku – kapela Blink-182 a její tuzemští fanoušci. Rozhodně si padli do oka a není tedy vyloučeno, že z tohoto vřelého přátelství vyústí další koncertní zastávky Američanů u nás.

Blink-182
Tipsport Arena, Praha, 15. srpna
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 16. srpna 2014 na serveru Novinky.cz)

 

Marilyn Manson plnil očekávání

Marilyn Manson je americký zpěvák, který se narodil jako Brian Warner, a také celá jeho kapela. V úterý večer se představili ve Velkém sále pražské Lucerny. Bylo vyprodáno, vzduch byl k zalknutí a muzikanti servírovali přesně to, co se od nich čekalo.
Nedávné úmrtí Warnerovy matky rozhodně neučinilo ze syna hodného beránka, jak se snažil naznačit. Na rozdíl od svého minulého českého vystoupení v červnu 2009 na brněnském Velodromu ale kapela koncert dokončila, principál z ní během vystoupení nikoho nevyhodil a minimálně se snažil odvést co nejlepší práci.
Není to už ale nejmladší hoch. Pětačtyřicet let bylo patrných na jeho mizerně maskované únavě, stejně tak v pasážích, kdy se snažil „otevřít“ svůj hlas a podle svého vyzkoušeného a úspěšného receptu vřískat, až se z toho měl tajit dech.
Fanoušci se přesto dočkali uspokojivého vystoupení, na kterém zněly skladby ve stylu industriálního rocku, agresivní, energické a nekompromisní v textech, koneckonců i v uvádění samotného zpěváka.
Marilyn Manson se opíral o spolehlivý výkon kapely, spolehlivý výkon všech zvukových podkresů, málo již o diskutabilní výkon svých hlasivek. Takovou Sweet Dreams (Are Made of This), coververzi písničky britských Eurythmics, by bylo těžké podle jeho zpěvu poznat.
Když Manson dozpíval píseň, často s chutí praštil mikrofonem o zem (tak na jeho koncertech poznáme, že už v probíhající skladbě zpívat nebude), vyznával chvíli lásku černovlasé ženě sedící v sekci hostů v loži přímo nad pódiem, hodil po ní cosi vzteky (anebo z lásky, u Mansona je to jedno) a přišel na pódium na chůdách, přičemž na nich dokázal stát bez podpory.
Byla to rocková show chlapíka, který je při koncertech tak trochu na obtíž, avšak takto neurvale a pečlivě naplňuje pověst kontroverzního umělce.
Co do provedení písniček byla zajímavější předskakující londýnská rocková čtveřice New City Kings. Jejím skladbám dominoval naléhavý zpěv Marka Kovice, její potenciál pak může klidně vzhlížet k vlídným zítřkům.

Marilyn Manson, New City Kings
Lucerna, Praha, 12. srpna
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 14. srpna 2014 v deníku Právo)

Queens of the Stone Age. Bolest a slast

Americká rocková pětice Queens of the Stone Age má již řadu let v České republice velkou fanouškovskou základnu. Protáhla se koneckonců závěrem dostatečně vynalézavým a hudebně veskrze svobodným koncem devadesátých let minulého století a ani v tom novém neztratila nic ze své rockové pravověrnosti. Starší na ni nedají dopustit, mladší ji objevují.
Styl zvaný stoner rock, tedy syrový bigbít postavený na zvuku kytar, obalila alternativním hávem, už dávno do něho zasadila znělé linky kláves, ovšem podstata její tvorby se nikdy zásadně nezměnila.
V Praze hrála v zaplněném karlínském Fóru divákům, kteří si v její tvorbě vždy libovali. Naservírovala jim hlučný koncert, v němž se hudební slast mísila s bolestí, ale výsledný dojem byl veskrze pozitivní.
Až k prahu bolesti sahal nevybíravý zvuk vystoupení. Za hlasitými kytarovými riffy se často zpěv Joshe Hommea ztrácel a místy s sebou bral i melodické linky, které jsou na albech kapely patrné.
Jestliže se předskakující Australanka Brody Dalle v podobném zvukovém masivu postupně ztrácela a své přímočaré punkrockové vypalovačky nedokázala zbavit vrstvy stereotypu, Queens of the Stone Age na to šli jinak.
V jejich skladbách jsou totiž spektra zvuků a kytarových riffů, které bylo lze i v tom halasu rozeznat. Některé skladby s dynamičtějším rytmem odhalily krásu tvorby formace tak, jak je zaznamenána na jejích šesti studiových albech, jiné ji ponechalo nadmíru drsnou.
Queens of the Stone Age jsou totiž nositeli nápaditých, pečlivě strukturovaných skladeb se silnými melodickými linkami, syrovým zpěvem Joshe Hommea a chytrými aranžemi. Protože je to „rodinné zlato“ kapely, tato skutečnost stála na konci koncertu výš než masivní a leckdy až nečitelný zvuk, jenž jej od začátku do konce provázel.

Queens of the Stone Age, Brody Dalle
Forum Karlín, Praha, 11. srpna
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 13. srpna 2014 v deníku Právo)

Na Kryštof kempu se nikdo nenudí

V posledních letech se několik pořadatelů tuzemských hudebních festivalů pokusilo nabídnout takový program, aby zabavil celou rodinu. Žádnému z nich se to ale beze zbytku nepodařilo, nejspíš proto, že své vize nabalovali na daný formát, tedy klasický hudební festival, na němž hraje prim přitažlivost jmen hvězd.
Skupina Kryštof měla tu výhodu, že jako akci pro celou rodinu svůj festival vymýšlela. Nazvala jej Kryštof kemp, učinila ho putovním se sedmi zastávkami a připravila program, na kterém se nenudí ani generace dětí, ani generace dospělých.
„K uspořádání Kryštof kempu nás inspirovalo několik věcí. Jednak naše leckdy nedobrá zkušenost s festivaly, dále naše lavičkové koncerty, které jsme během roku pořádali v parcích různých měst. Zjistili jsme, že lidé, kteří na ně za námi chodí, se chovají slušně, a že tedy máme fanoušky, pro které můžeme udělat velkou akci bez ochranky a bez obav. Každý rok také hráváme koncert ve Šťastné zemi v Radvánovicích, což je takový velký rodinný park. Loni jsme tam hráli lavičkový koncert, na který přišly čtyři tisíce lidí, celé rodiny. Tehdy se nám zalíbil model, že by na naše akce chodily celé rodiny dál,“ vysvětlil Právu zpěvák skupiny Kryštof Richard Krajčo.
Festivalová série začala 12. července v Náměšti na Hané a skončí poslední srpnový víkend v amfiteátru Lochotín v Plzni. Minulou sobotu se tento rozverný pestrobarevný cirkus zastavil na Konopišti. Areál byl zaplněný, stejně jako při všech akcích proběhlých i budoucích.
Tolik dětí pohromadě na žádném českém hudebním festivalu nikdy nebylo. Už vůbec ne tolik spokojených. Kryštof kemp totiž nenabízí dětské koutky, v nichž lze sličným amatérským pedagožkám ratolest odevzdat a vyzvednout si ji po skončení programu. Kryštof kemp si s dětmi hraje už od vstupu do areálu. A hraje si i s jejich rodiči, bez ohledu na to, že primárně přišli na koncert skupiny Kryštof.
Logicky si tedy hrají všichni společně.
Kryštof kemp na Konopišti odstartoval už v pátek v podvečer. Fanoušky, kteří se rozhodli v přilehlém stanovém městečku přenocovat, pobavili členové skupiny Kryštof neformálním koncertem. Richard Krajčo byl s milovníky hodných nočních dýchánků až do půl čtvrté ráno.
Druhý den se areál amfiteátru otevřel chvíli před polednem. Kryštof kemp oficiálně zahájil Krajčo, jenž program na hlavním pódiu moderoval, a následně se na mnoha místech rozjely workshopy, setkávání, divadelní představení a koncerty, které dohromady vytvořily onen přitažlivý a veskrze zábavný svět. Zábavný i proto, že takto pojatý a provedený nemá v České republice obdoby.
Krajčo pobíhal po areálu, hovořil s lidmi, fotil se s dětmi i dospělými, rozdával podpisy, zpíval s absolventy workshopů písně své skupiny, prostě choval se jako zkušený táborový vedoucí. Byl to ostatně on, kdo později kolem půlnoci vyhlásil večerku.
Baskytarista Nikolaj Arichtev vystavoval vedle snímků zkušenějších své fotografie, hned vedle výstavy provozoval své motocentrum s trenažérem dechař Nikolas Grigoriadis. Naproti jejich stanu vedli hudební workshopy kytarista Evžen Hofmann a bubeník Jakub Dominik. Odměnou účastníkům kurzů byla možnost doprovodit svou hrou na kytary a bicí nástroje Richarda Krajča při prezentaci takových hitů, jakými jsou Atentát nebo Cesta.
Trumpetista Ondřej Kyjonka ve vedlejší „pivocvičně“ naléval návštěvníkům starším osmnácti let pivo a umožnil jim si ho načepovat, o kus dál učil saxofonista Nikos Petros Kuluris, bývalý majitel restaurace, přítomné připravovat řecké speciality. Svou činnost komentoval a mimoděk rozdal lidem nejenom několik porcí chutné potravy, ale též řadu dobrých kuchařských rad.
Na velkém pódiu probíhal festival. Kryštof byl jeho největší hvězdou, což potvrdil dvouhodinovým koncertem, který byl částečně pojatý jako jeho nedávné akustické turné v divadlech, částečně jako rocková show na velkém pódiu, jak situace požadovala.
Nadšeného přijetí se dostalo i zpěvačce Lenny. Již loni ukázala, že je pozoruhodným talentem české hudební scény. Svůj um přenáší do emočně silných písniček, kterých je autorkou, i osobité, často rockersky „nakřáplé“ hlasové interpretace, která má v sobě velmi pozitivní vibrace a na Konopišti byla pro diváky přitažlivá.
Skupina Nebe roste s každým koncertem, naučila se dobře komunikovat s diváky a interpretačně pozvolna nachází potřebnou jistotu a nadhled. Mňága a Žďorp to všechno má, jenom bylo překvapivé, jak moc její výkon „narušila“ prasklá struna. Spád vystoupení se v tu chvíli zastavil, ale zkušenost kapely to nedovolila na dlouho, brzy „spadlý řetěz“ nahodila a pokračovala ve velkém stylu dál.
Marek Ztracený nahradil na Kryštof kempech zraněného Michala Hrůzu a naznačil, že se nadechuje k mocnému návratu. Nová písnička Povolání syn tomu ostatně nasvědčuje.
„Chtěli bychom v Kryštof kempech pokračovat za dva roky dál a rádi bychom dvouletou tradici dodržovali. V roce 2016 Kryštof kempy tedy určitě budou, už teď máme potvrzené termíny a místa. Mohu prozradit, že zůstanou stejná,“ řekl na závěr Právu Krajčo.

Kryštof kemp
Amfiteátr Konopiště, 9. srpna
Hodnocení: 90 %

(Tato glosa vyšla 11. srpna 2014 v deníku Právo)