Pómpa

Když jsem před týdnem vycházel ze svého bytu, vykročila z toho svého i má cizokrajná sousedka. Tradičně jsme se pozdravili, ona si mě tradičně zálibně prohlédla od vlasů po kotníky a tentokrát nepokračovala s vyplašeným úsměvem dál, nýbrž s pohledem zabořeným kdesi uprostřed mého metr devadesát vysokého těla vytřeštila oči.
„To je vaše pómpa?“ zeptala se.
„Ano, to je moje vlastní pómpa,“ odvětil jsem v duchu její mluvy.
Naklonila se ke mně, snad aby nás nikdo neslyšel, a zažebronila: „Potřebovala bych napómpovat.“
„Rád vás napómpuji, ale teď nemohu, protože odjíždím,“ odpověděl jsem neméně důvěrně.
„To nevadí, já počkám. I když jsem už dlouho nepómpovala,“ mávla rukou a sunula se pryč.
Jen ona, má sousedka z Ukrajiny, a já víme, že řeč byla o pumpě na kolo, kterou jsem držel v ruce.

Budu poslouchat rady Karla Gotta a napiju se

Jak většina mých přátel ví, jsem abstinent. Docela jsem si na tom vždy zakládal, ale tentokrát bude těžké tu pozici obhájit. Vzal si mě totiž do parády sám Karel Gott.
V pondělí jsme spolu dělali rozhovor k jeho nové desce. Když jsme skončili, zeptal se mě, jak se mi vede, a já mu prozradil, že skvěle, protože se chystám odjet na cyklistickou štreku do Toskánska.
Zazářily mu oči. Vstal, roztáhl ruce a s těmi gesty, které od něho známe, začal popisovat chuť toskánského vína. Když jsem mu řekl, že jsem abstinent a víno tím pádem nepiju, usmál se a sdělil mi, že ho v Toskánsku prostě ochutnat musím.
„Ta jiskra, vůně, je v něm všechno, krása, moře, slunce, život, láska,“ rozplýval se.
A tak jsem mu slíbil, že ho jistě ochutnám, a protože se sliby plnit musí, je přede mnou ochutnávka toskánského vína. Vím i názvy těch nejlepších, Karel Gott mi je sdělil.
Mimochodem, zdá se, že se k vínu blížím už delší čas. Před několika týdny jsme byli na Pálavě a na jedné ochutnávce mi tamní vinaři nutili nějaký vzorek. Řekl jsem, že víno nepiju, a oni mi poradili, ať ochutnám Tramín 2011, výběr z hroznů. Přátelé, bylo úžasné. Dokonce jsem si jednu lahvičku koupil.
Za pár dnů jsem byl na jedné rodinné oslavě na lodi s pizzerií Grosseto. Abych trochu šokoval okolí, řekl jsem číšníkovi, že bych si dal Tramín rok 2011. On mi pokynul, abych počkal, a za dvě minuty se ten frajer vrátil s celou lahví. A tak jsem ho ochutnal znovu.

Pharrell Williams je lepší z nahrávek než na koncertech

Ve středu večer dorazil jednačtyřicetiletý Američan Pharrell Williams poprvé do České republiky. Představil se v pražské O2 areně, přilákal na koncert na dvanáct tisíc diváků a choval se jako zpěvák a šoumen. Od první chvíle nicméně bylo jasné, že jsou to jeho slabé stránky.
Williams napsal řadu hitů. Některé na své druhé album Girl (2014), jiné kolegům z branže, například Francouzům Daft Punk v podobě Get Lucky nebo Robinu Thickemu v podobě písně Blurred Lines. Je tedy v první řadě výrazný skladatel současné popové scény, dobrý producent, muž, který v mainstreamu v udává tón.
Je ale mizerný zpěvák. Od první chvíle bylo evidentní, že na předskakující Foxes a Crise Caba v tomto ohledu nestačí a podaří-li se mu vyzpívat alespoň kus skladby, bude to velký úspěch. Proto mu usilovně pomáhaly dvě profesně zdatné vokalistky a také předtočené vokální pasáže, do kterých se pokoušel tak nějak trefit.
Mikrofon měl dost stažený, snad aby byl slyšet jakoby zpovzdálí, a když se pokoušel o svou ze studiových nahrávek proslavenou fistuli, znělo to veskrze komicky.
Williams se takto koncertem protrápil. Jako tanečník také nestál za nic, takže vedle svých přičinlivě skotačících dívek spíše jen tak mašíroval a zevloval, a když promluvil k divákům, bylo to obsahově prázdné.
Nepřidal ani slušnou popovou podívanou, zadní projekce využíval pouze občas, hra světel se nekonala. Byl to průměrný koncert nesporně talentovaného autora, který se rozhodl naživo odprezentovat skladby, jež z velké části rozdal jiným a oni jim dali svou interpretací nezaměnitelnost a charakter.
Přesto se v některých okamžicích diváci v hale proměnili ve zběsilé tanečníky. Dělo se tak ve slavných písničkách, nebo když hrál prim taneční rytmus. V takovém případě bylo fanouškům úplně jedno, jestli Pharrell Williams zrovna zkouší zpívat, anebo na ně pokřikuje nejrůznější citoslovce s cílem vyburcovat je k tomu, aby nepřestávali.
Nejzajímavější byl koncert ve chvíli, kdy se na pódiu objevil Williamsův parťák z americké popfunkové kapely N.E.R.D. Shay Haley. Představili s živou doprovodnou kapelou tři skladby, z nichž šla z pódia směrem k divákům konečně jakás takás živelnost.
Jinak to byla poměrně drahá diskotéka, která by se dala uspořádat za padesátikorunové vstupné v Horní Dolní, a nejlépe bez přítomnosti Pharrella Williamse. Co kdyby se zase pokusil něco zazpívat?

Pharrell Williams
O2 arena, Praha, 17. září
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla 19. září v deníku Právo)

Nenápadité riffy na dlouhém Slashově albu

Americký kytarista Slash je muzikant, jenž svou profesi dokonale ovládá, na přelomu osmdesátých a devadesátých let ji bezmála definoval a postupem času se pokouší ji ještě rozvinout. Jeho třetí sólové album World on Fire ale ukazuje, že to už nějak nejde.
Zůstat ve spojení s vynikajícím zpěvákem Mylesem Kennedym je na novince nejlepší Slashův tah. Fenomenální vokalista zazpívá v podstatě cokoli, je v tom jistý, pevný v polohách nižších i vysokých, nadto má jeho hlas energii a jiskřivost. V zásadě by on a Slashova kytara měli na vznik jednoho dobrého rockového alba bohatě stačit.
World on Fire má ale k takové podobě daleko. Trvá více než sedmasedmdesát minut, což je doba, která sice vyhlíží zajímavě, leč rozhodně není opatřena skvělými písněmi, jak by to mělo být. Většinou se dokonce nese ve stereotypním duchu, přitom na tak velké ploše se monotónnost vyprofiluje velice rychle.
Materiál na desce by si zasloužil větší různorodost. Té lze dosáhnout mimo jiné tím, že se při tvorbě počítá s větším žánrovým rukopisem. To se ale nestalo. Vzniklo ryze rockové album, zvukem navíc spíše vzývající období sedmdesátých až devadesátých let než dobu aktuální. Ne že by to bylo neočekávatelné, ale Slash už takto nahrál lepší počiny.
Nemá navíc už tak výrazné nápady na riffy, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy táhl kupředu stroj zvaný Guns N’Roses. Na World on Fire jsou zaměnitelné, chybí jim údernost a rocková provokace. Čekání na alespoň jeden dechberoucí je marné.
Přidáme-li k uvedeným výtkám fakt, že v textech nenajdeme žádné hluboké myšlenky, spíše sexuální narážky a v lepším případě slova o tom, že svět je na tom zle, dostaneme se k resumé, že nová Slashova kolekce přináší sérii výborně nahraných a zvukově živelných, leč v aranžích a melodických linkách banálních písniček. Vyšší jakost jim dává jen vynikající Kennedy u mikrofonu.

Slash: World on Fire
Roadrunner/Warner Music, 77:32
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla 15. září 2014 na serveru Novinky.cz)

Slash – World on Fire:

Kabát zvládl Vypich i podruhé

Svých pětadvacet roků slavila skupina Kabát v sobotu večer na pražském Vypichu. Vrátila se tam po pěti letech a byl to její jediný koncert v České republice v letošním roce. Dostal název Po čertech velkej koncert 2.
Velký byl v mnoha ohledech. Navštívilo jej „více než šedesát tisíc lidí“, jak řekl zpěvák Josef Vojtek přímo z pódia. Na impozantní, tedy obrovské scéně hrála kapela bez pěti minut dvě hodiny, naservírovala fanouškům jednatřicet písniček, použila k tomu mimořádně výkonnou aparaturu, která zaručila dobrý zvuk v celém areálu, bohatý světelný park i několik pyrotechnických efektů. Na závěr následoval ohňostroj, tradiční a vždy milá tečka za koncerty tohoto typu.
Přitom odehrát jeden jediný a takto monstrózní je sázkou do loterie. Přestože na něj Kabát tři měsíce zkoušel v hale v pražských Modřanech, jejíž plocha simulovala obrovskou rozlohu pódia, leč stejně byla ve srovnání se skutečností malá, mohlo to dopadnout všelijak. Teplická pětice ale svou úlohu splnila.
I přesto, že ji dva dny před koncertem začal trochu hatit intenzivní déšť, který promáčel areál na Vypichu tak vydatně, že kapela prostřednictvím sociálních sítí i médií vyzvala fanoušky, aby si navlékli voděvzdornou obuv. V sobotu ale nepršelo, a tak to na Vypichu jenom klouzalo, nebořilo se.
Úvod koncertu byl trochu překvapivý. Kabát odstartoval písničkou Úsměv pana Lloyda z alba Corrida. Není pro něj tradiční otvíráková, nicméně výbušnost a zemitost, pro formaci tolik typickou, v sobě má. Následovaly V pekle sudy válej a Porcelánový prasata, skladby, které náladu na pódiu i v publiku bezpečně rozpumpovaly.
Kabát tentokrát nečelil potížím ze začátků velkých koncertů, kdy se po dvě tři skladby obvykle dorovnává zvuk, aby to začalo být ono teprve posléze. Do dalších kompozic se tedy mohl ponořit řádně nažhavený a s jistotou, že vše funguje, jak má.
Nejdále do historie se podíval s písničkou Máš to už za sebou, která je z prvního alba Má jí motorovou z roku 1991. Za zatím posledního počinu Banditi di Praga (2010) zazněla titulní píseň a Ebenový hole.
Josef Vojtek zpíval s přehledem a statečně rozvibrovával hlasivky tam, kde to chtělo pořádný rockový drajv. Kytaristé Ota Váňa a Tomáš Krulich, stejně tak celá kapela, zachovávali písničkám původní tvar a svá sóla i riffy odehráli s chutí a jistotou. Rytmika šlapala bezchybně a baskytarista Milan Špalek si sólově zazpíval v hudební hříčce Joy z alba Corrida.
Na Vypichu se letos stalo to, co před pěti lety. Jediný koncertní pokus Kabátu vyšel. Sem tam nějaký ten falešný tón jde na úkor živého hraní, a to, že nezazněla žádná nová písnička, je sice škoda, nicméně bůhví, jestli by to diváci, natěšení na všechny ty hity, vůbec kvitovali s povděkem.
Pokud tedy členové Kabátu v rozhovoru pro Právo před dvěma týdny v nadsázce tvrdili, že o tom, zda budou hrát za pět let na Vypichu opět, rozhodnou jejich lékaři, přejme jim, aby výsledky všech jejich zdravotních testů dopadly výhradně dobře. Ten hudební na Vypichu zvládají na výbornou.
Podobně si vedli dánští D.A.D. v roli hlavního hosta. Své syrové hardrockové skladby sázeli s obrovskou fazónou. Lenka Hrůzová, která akci se svou kapelou zahajovala, bude potřebovat pořádný vlastní repertoár. Teprve potom budou její koncerty opravdové.

Kabát
Vypich, Praha, 13. září
Celkové hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 14. září 2014 na serveru Novinky.cz)

Počet diváků na Kabátu? Kloním se spíš k osmdesáti tisícům

Pokud v sobotu přišlo na Kabát na Vypich aktuálně českými médii zmiňovaných pětasedmdesát tisíc diváků, je to největší návštěva na koncert českého interpreta u nás vůbec. Nebál bych se vyhlásit, že to tak je. Byť organizátoři zatím žádná oficiální čísla neuvedli, lze logicky odvodit, že na Vypichu bylo lidí opravdu hodně.
Před pěti lety přišlo na Kabát více než šedesát tisíc diváků. To bylo později potvrzeno, je to oficiální počet. Tentokrát bylo už dva týdny před koncertem prodáno více než padesát tisíc vstupenek, jak prosáklo do médií. Kapela navíc v rozhovoru uvedla, že pokud přijde více lidí než minule (rozuměj na Vypich v roce 2009), bude to koncert s nejvyšším počtem prodaných vstupenek na českého interpretu u nás. Z toho lze odvodit, že tušila, jak se věci mají. Žádná konkrétní čísla přitom nepadla.
Dva dny před koncertem manažer Radek Havlíček řekl, že pokud přijde osmdesát tisíc diváků, budou je organizátoři schopni odbavit. Z toho usuzuji, že kapacita areálu byla nejméně na těch osmdesát tisíc diváků nastavena. A na místě pak bylo opravdu plno, takže si mohu logicky myslet, že přišlo bezmála osmdesát tisíc diváků, pokud tedy byla kapacita přichystána pouze na ten počet.
Slečna z ochranky mi při vstupu do areálu řekla, že přijde pětasedmdesát tisíc lidí, a předpokládám, že si tu informaci nevycucala z prstu u nohy.
Je to spekulace, ale podle mě mohlo být na Kabátu osmdesát tisíc diváků. Aktuálně uváděný počet pětasedmdesát tisíc považuji za naprosto reálný.
Tím pádem přišlo na Kabát nejvíce diváků, kteří kdy na českou kapelu dorazili. Na druhém místě v žebříčku návštěvnosti je Kabát za Vypich z roku 2009, kdy přišlo přes šedesát tisíc lidí. Třetí pozice patří bratrům Nedvědům, na něž v roce 1996 dorazilo na Strahov 60 tisíc lidí.
Mimochodem, nejvíc lidí vůbec u nás přišlo na koncert Rolling Stones na Strahov v roce 1995. Údajně 130 tisíc lidí. Druhé místo hájí koncert Michaela Jacksona na Letenské pláni v roce 1996, tam přišlo 120 tisíc osob. Třetí pozice patří Pink Floyd za jejich vystoupení na Strahově v roce 1994. Tam bylo nějakých 118 tisíc lidí.

Jak jsem se na Kabátu nestačil dojmout

Chlapsky přiznávám, že mě pokaždé dojme, když nějaká kapela, jejíž kariéru sleduji od samotných více či méně nesmělých začátků, dosáhne nebývalého úspěchu, mety, o které jiní kolikrát marně sní. Sobotní koncert skupiny Kabát měl být další.
Před pěti lety jsem na jeho prvním vystoupení pro šedesát tisíc lidí na Vypichu uronil mnoho slz. Tentokrát to mělo být stejné. Samozřejmě diskrétně, protože jsem přece jenom už poměrně velký kluk.
Ono se tomu mému letošnímu dojetí ale od začátku leccos vzpíralo. Cesta tramvají do Motola by byla v pohodě, nebýt týpka, který od mé nástupní zastávky Anděl celou dobu mňoukal, nesporně v domnění, že je kočka. Na Kabát naštěstí nejel.
V Motole jsem si předsevzal, že přestoupím na autobus a v klidu vyjedu až na Vypich. Linky pražského dopravního podniku ale ctily sobotní jízdní řád, takže busy jezdily sporadicky, a když už se nějaký přikodrcal, byl plný k prasknutí. Stoosmdesátka vůbec nejela a u toho dalšího mi vzal iluze řidič, který se velké hromadě příznivců Kabátu očividně vysmíval. Přesto otevřel na zastávce dveře a pár lidí, kteří se v prostředku mačkali u dveří, prachsprostě vytrousil.
Vyrazil jsem tedy s několika vytroušenými pěšky. Před Vypichem mě policejní tandem ponoukl, abych přešel na druhou stranu, bez ohledu na to, že dvouproudová silnice byla rušná a z blízké zatáčky se co dvě tři vteřiny vyřítil nějaký starší typ vozu světové značky. Jak jsem potom mezi nimi kličkoval, měl jsem pocit, že mě policisté povzbuzují.
Když jsem se konečně dostal na řadu u vstupu na koncert, slečna z ochranky mě zastavila a řekla, že je ucpaný vchod a musím počkat. Při čekání mi oznámila, že si vůbec není jistá, jestli se na místo k stání u pódia vejdu, protože už je tam „hromada lidí“. Já se tam dostal, nicméně léta trpím dosud nediagnostikovanou fóbií z davu, a tak jsem se snažil najít místo stranou. V tom návalu to byla pořádná fuška, navíc po dotazu, jestli se dostanu zpět k východu, mi jiný muž z ochranky s dávkou černého humoru sdělil, že: „Cesta odtud vede pouze v sanitce.“
A pak začal koncert a já se chtěl dojmout. Nemohl jsem ale, protože vedle mě stál kolega Honza Vedral z Mladé fronty Dnes a mně to připadlo nemístné. Své dojetí jsem tedy později transformoval do přání směrem ke své přítelkyni, kterou jsem požádal, že pokud bych někdy skonal – což se mi jeví pravděpodobné, byl bych rád, kdyby mi na poslední cestu nechala zahrát Šamana, Má jí motorovou a Děvky, ty to znaj. Písně od Kabátu. Zpražila mě tím, že Šamana ano, ale ty další dvě ne.
Přes všechna ta příkoří, která ale již vůbec necítím, jsem byl během setu Kabátu tiše dojat. Vždycky si totiž při tak velkém koncertu vzpomenu, jak se téhle partě mnozí vysmívali a jejich činění považovali za v lepším případě zvrácené a marné.
Navíc své dojetí dávám najevo i nebývalou ochotou k lidem, kteří stojí kolem. Před několika lety jsem se na koncertu Kabátu v Hradci Králové jedné dámě nabídl, že klidně vezmu na rameno jejího obtloustlého kloučka, pod jehož váhou se po třech prvních písničkách hroutila. Když ona i klouček souhlasili, vyhoupl se mi na ramena. Já se ho pak na dalších patnáct písniček nemohl zbavit a on mi ještě zatraceně falešně hulákal do ucha, když se pokoušel zpívat s Pepou Vojtkem stejně nahlas. Prevít znal všechny texty. Jeho matka se vedle veselila se svou kamarádkou a já se potil pod vyjícím dítětem. Zachránilo mě až, když jsem začal předstírat, že potřebuju nutně na malou, jinak mi prdne močový měchýř a budou muset přerušit koncert kvůli příjezdu sanitky. Až do konce koncertu jsem se před těma dvěma krčil v povzdálí, protože mě hledali očima a těšili se, až na mě zase těch sedmdesát kilo váhy posadí.
V sobotu na Vypichu to pro mě ale byla velká událost. Kvůli ní jsem ostatně odmítl odjet na cyklistickou dovolenou a ještě jsem musel v cestovní kanceláři čelit posměchu, když jsem dámě za přepážkou přiznal, proč nemohu na lákavou cestu do Burgundska odcestovat.
A dojal jsem se až doma. Pěkně v klidu a rád.

U2 se na nové desce noblesně ohlížejí i obhajují

U2 hned po dokončení alba No Line on the Horizon (2009) uvedli, že se vrhají do práce na nových písních. Nějaké prý vznikly, ale protože kapela podle vlastních slov hledala zvuk, kterým by obhájila svou existenci na scéně, skončily mnohé v šuplíku. Možná se objeví v budoucnu, pro tentokrát ale irskou formaci definuje jedenáct písniček, které jsou na novince Songs of Innocence (Písně nevinnosti).
Pod dohledem několika významných producentů současnosti se jí podařilo připravit kolekci, se kterou se rozhodně v současném poprockovém světě neztratí. Třeba jenom proto, že se v minulosti naučila psát a prezentovat jasně uchopitelné skladby, které mají čitelnou melodii a nezahalují se do klamavých zvukových mlh, jak se to mnohdy v současném popu děje.
Každá písnička má jasný tvar i atmosféru a prospívá jim i to, že zpěvák Bono už dávno opustil své pěvecké manýry z osmdesátých let a jeho výraz je civilní.
Jak už název desky napovídá, v textech se čtveřice vrací do minulosti. Jako by ji měla potřebu obhajovat. V hledání odpovědi na otázku, co pro muzikanty znamená být v kapele, co pro ně znamenají nejbližší i ti v letech ztracení, čím pro ně jsou skupiny Ramones nebo The Clash či jejich mládí, jako by se utvrzovali v tom, že vždy činili správně. V tomto ohledu je kolekce i jakousi terapií, respektive hledáním odpovědí na otázky, které si kapela má právo po letech na výsluní klást. Tak soudržné texty U2 na žádné minulé nahrávce neměli.
Už první poslech desky je pozitivní. Úvodní skladba The Miracle (of Joey Ramone) má v sobě stadiónové chorály, silný kytarový motiv a pevnou melodickou linku. Every Breaking Wave je poklidná rádiová jistota s emotivním Bonovým zpěvem. Současně se nicméně zdá být zrychlenou verzí slavné With or Without You, starší skladby U2.
California (There Is No End To Love) je prvním přímým výletem do historie. Akcentuje ovlivnění postpunkem v osmdesátých letech minulého století. Balada Songs for Someone má pomalejší rozjezd, ale graduje do výbušné nálady, což jí v podání muzikantů, kteří mají tuhle stopu dobře nazkoušenou z historie, vyloženě prospívá. Iris (Hold Me Close) je další výlet do osmdesátých let, a to i s klasickým zvukem kytary.
Nutno podotknout, že takové výlety jsou na desce opatřeny moderním zvukem, který dávné časy evokuje hlavně aranžemi a náladou. Pokud by ovšem kapela od nutnosti znít aktuálně ustoupila, zapadly by skladby do zmíněné doby snadno a noblesně.
Raised By Wolves a Cadarwood Road jsou písně o mládí muzikantů v Dublinu, a tak není divu, že mají nádech tehdejší nové vlny. Syntezátorovou linkou jako z tvorby raných Kraftwerk zase startuje Sleep Like A Baby Tonight. Postupně však, díky aktivnímu vstupu kytary, nabírá rockový rozměr, což je možná škoda, protože prvotní nálada měla kouzlo zapadající do charakteru vzpomínání.
This Is Where You Can Reach Me Now překvapí názvuky reggae a novovlnného popu a závěrečná The Troubles má atmosféru volného osmdesátkového popu a kouzelně v něm svým hlasem čaruje zpěvačka Likke Li.
Album pobralo spoustu inspirací a přetavilo je ve vlastní hudební řeč. Dost nápaditou na to, aby s ním U2 uspěli, i velmi důstojnou od zkušené kapely, která je zvyklá být na špici, ba co víc – udávat tón. Rozhodně je to jedna z lepších desek, které U2 v posledních dvaceti letech vydali.

U2: Songs of Innocence
Universal Music, 48:11
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 12. září v deníku Právo)

Nizozemsko není Holandsko. Jaromírovi je to ale fuk

Mistr ticha a otřepaných vtípků v úterý večer opět úřadoval. Fotbalový zápas našich hráčů s Nizozemskem komentoval Jaromír Bosák, z pro mě nepochopitelných důvodů ten, který komentuje všechny důležité fotbalové zápasy v České televizi.
Když bylo v létě mistrovství světa, mohl jsem v klidu přepnout na slovenskou televizi a dozvěděl jsem se o zápasech i hráčích v dramatičtějším komentáři více než od zmíněného Bosáka. V úterý večer jsem ale neměl kam přepnout. Mohl jsem leda tak stáhnout zvuk, což jsem také po nějakém čase udělal, anebo naslouchat hlasu znaveného vypravěče.
Dobrá. Přijímám fakt, že Bosák je nejpopulárnější český fotbalový komentátor, zvláště když nikdo jiný vedle něho ve státní televizi nedostane prostor (mimochodem, kdekterý komentátor Sportu 1 nebo Digisportu je z mého subjektivního pohledu zajímavější, živelnější, nesebestředný a lépe informovaný). Překousl jsem rovněž fakt, že jsem si na začátku přenosu musel vyslechnout poměrně fádní podobenství o tom, že by se Bosák rád „zakousl do zralých pomerančů“, čímž jistě myslel Nizozemce. Přimhouřil jsem i oči nad poznámkou o tom, že snad všichni nizozemští příznivci nepřijeli do Prahy s karavany (jako by s karavany cestovali po Evropě jenom Nizozemci). Smířil jsem se i s tím, že zhruba od patnácté minuty ctil komentátor ticho a moc toho nenamluvil.
S čím jsem se ale nesmířil, je to, že tato hvězda České televize (tedy instituce, která by měla dbát na to, jak její lidé mluví a co říkají) zarputile považuje Nizozemce za Holanďany. Holandsko je přitom pouze část země, která se jmenuje Nizozemsko, třeba i Nizozemí. Ten, kdo připravoval titulek o skóre k zápasu, to nepochybně věděl. Bosák ale tuto základní informaci neměl. A neměl ji nikdy, na nedávném mistrovství světa tento omyl prosazoval také.
A tak podle něho hráli naši fotbalisté s výběrem středozápadní části Nizozemska. To je totiž Holandsko. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby příště představil český fotbalový tým jako celek Moravy.

Výhry a prohry George Harrisona

Teprve loni vyšla v Londýně zatím poslední knižní biografie George Harrisona, jedné čtvrtiny skupiny Beatles. Napsal ji spisovatel a hudební publicista Graeme Thomson a využil v ní hry času.
Příběh nejméně nápadného člena slavné skupiny totiž napsal několik let po jeho smrti v roce 2001, tedy v době, kdy už byly mnohé záležitosti vyřešeny a uzavřeny. Využil toho ku prospěchu díla.
Kniha Za zamčenými dveřmi proto předkládá pohled na Harrisonovu životní anabázi s patřičným odstupem a nadhledem, tedy objektivně, bez snahy přiblížit muzikanta jiného, než jaký ve skutečnosti byl, a už vůbec ne jako mytickou postavu.
Harrisonův život byl strhující, plný neuvěřitelných úspěchů, šťastných setkání i náhod, ale stejně tak smutků, depresí a z velké části pochybností. Thomson přináší pohled jak na období jeho dospívání, tak na časy vzniku Beatles, jejich pobyt v Hamburku, beatlemanii, muzikantovo ovlivnění východní duchovní filozofií, hořký rozchod kapely, sólovou dráhu, život v obklopení osudových žen i poslední roky s rakovinou, které čelil vyrovnaný, v duchu filozofie Hare Krišny, jíž svůj život od roku 1966 zasvětil.
V této zásadní otázce nicméně Thomson vysvětluje, že byť měl Harrison vedle sebe významné duchovní učitele a jeho hudební myšlení se postupně vzdálilo pohledu na rock’n’roll, jak jej praktikovali v Beatles, nebyla druhá část jeho životní pouti pouze duchovní.
Píše o experimentování s drogami, alkoholických i sexuálních orgiích, a aby přesvědčil fanoušky Beatles a Harrisona o tom, že nehledá senzaci, nýbrž předkládá fakta, využívá vzpomínek a potažmo citací různých osob, které byly v inkriminovaných časech v kytaristově blízkosti a jsou důvěryhodné.
Vyprávění díky tomu stojí na pevných základech. Pokud jsou některá témata diskutabilní, například neúspěch Harrisonova amerického turné v roce 1974 či jeho schopnost hrát na sitár, předkládá Thomson několik různých či protichůdných názorů a ponechává na čtenáři, jak se k nim postaví.
Je ve svém vyprávění maximálně objektivní a odhaluje i Harrisonovy nejistoty a slabé stránky. Ať už to byla jeho podceňovaná pozice ve skupině Beatles, neschopnost prosadit se v kapele autorsky, pokus odejít z ní již v roce 1966 nebo rozčarování nad tím, když McCartney v roce 1970 oznámil svůj odchod ze sestavy, aniž by to s ostatními konzultoval. Nejslabší stránkou byl ale nikdy neskončící boj umělcova duchovního přístupu k životu s prvky ryze neduchovními.
Kniha je napsána jako román. Přestože jsou v ní pasáže, kdy se Thomson zabývá odbornými věcmi a zasvěceně popisuje například písně na albech, příběh graduje, nezdržuje se detaily a plynule směřuje až ke dnům po Harrisonově smrti, kde skončí. K tomu samozřejmě přispěl i dobrý překlad Raniho Tolimata.
Rozhodně je to jedna z nejlepších hudebních biografií, které se v poslední době objevily na českém knižním trhu.

Greame Thomson: George Harrison – Za zamčenými dveřmi
65. pole, 472 stran, 448 Kč
Hodnocení: 95 %

(Tato recenze vyšla 8. září 2014 v deníku Právo)