Pómpa

Když jsem před týdnem vycházel ze svého bytu, vykročila z toho svého i má cizokrajná sousedka. Tradičně jsme se pozdravili, ona si mě tradičně zálibně prohlédla od vlasů po kotníky a tentokrát nepokračovala s vyplašeným úsměvem dál, nýbrž s pohledem zabořeným kdesi uprostřed mého metr devadesát vysokého těla vytřeštila oči.
„To je vaše pómpa?“ zeptala se.
„Ano, to je moje vlastní pómpa,“ odvětil jsem v duchu její mluvy.
Naklonila se ke mně, snad aby nás nikdo neslyšel, a zažebronila: „Potřebovala bych napómpovat.“
„Rád vás napómpuji, ale teď nemohu, protože odjíždím,“ odpověděl jsem neméně důvěrně.
„To nevadí, já počkám. I když jsem už dlouho nepómpovala,“ mávla rukou a sunula se pryč.
Jen ona, má sousedka z Ukrajiny, a já víme, že řeč byla o pumpě na kolo, kterou jsem držel v ruce.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)