Chinaski zužitkovali dobré časy

Nahrát desku v prestižním zahraničním studiu nebo se zkušeným producentem ze zemí s bohatou rock’n’rollovou tradicí je snem každého hudebníka a kapely. Je přirozené, že k tomu v jejich kariéře dochází později, v době, kdy už na domácí scéně dosáhli takové pozice, že si to prostě mohou dovolit.
Před časem tak učinila například skupina Kryštof, v září pak Chinaski. Ve vyhlášeném velšském studiu Rockfield natočili album, které pojmenovali stejně jako studio. Producentem je Brit Greg Haver, jenž už pro kapelu loni produkoval dva hity, Stížnost a Hlavolam. Jelikož v rotacích uspěly, nebyl důvod spolupráci s ním neprodloužit.
V září tedy vznikla deska, která sice svým finálním zvukem nevyrazí dech, nicméně pro kapelu je klíčová. S Haverem pracovala způsobem, který ze své dosavadní kariéry neznala, nabrala mnoho zkušeností a jistě si při tom uvědomila, co všechno lze v hudbě ještě pochytit, naučit se a čím vším se lze inspirovat. Pokud jde o technickou stránku nahrávky, důležitá je především pro kapelu. Posluchač na první dobrou tu změnu nepozná.
Chinaski jsou nicméně ve výtečné formě, což odhalil už únorový koncert ve vyprodané pražské O2 areně, úspěch uvedených skladeb i letní festivalové koncertování. Před několika týdny se navíc stala hitem písnička Víno, kterou složili pro seriál Vinaři. Na desku ji původně dávat vůbec nechtěli, ale její sukces to rozhodnutí změnil.
Popularita Chinaski je dnes taková, že si mohou klidně dovolit zpívat „Chci líbat tě na tvoje ústa, chci vzývat jak boha tvůj klín“ (skladba Hlavolam) a nemít přitom jiný záměr než opěvovat lásku, nebo „My máme rádi víno, milujeme krásné ženy a zpěv“ (Víno) a opěvovat to, o čem je řeč, přesto tu přímočarost a průhlednost posluchači nadšeně přijmou.
Na nové desce, na níž je i písnička Víno, jsou takto přímočaré texty o lásce. Je jich tam několik, až se jeden diví, že to téma Chinaski pořád baví. Oni na to ale jdou přímo, bez vedlejších úmyslů, bez druhého plánu. Je to trochu textařská pohodlnost, na druhou stranu to odpovídá tomu, jak to dělá většina anglicky zpívajících umělců a my se nad tím nepozastavujeme, protože to hezky zní.
Chinaski jsou nicméně zajímavější v textech, kde je lásky méně. Ve zpovědi hudebníků nazvané Kapela, v trochu rebelské Milion dolarů, v příjemně sentimentálních Narozeninách nebo dvojsmyslné písničce Slovenský klín.
Mezi jedenácti skladbami na albu je bezesporu několik stávajících či budoucích hitů. O Víně už byla řeč, kvality na to uspět mají Kapela, Jak je to dojemné I, velmi silná a naléhavá Každé ráno, Láska & hvězdy, další láskyplná Až nebudu… nebo Slovenský klín. Zkrátka těžit z téhle nahrávky budou moci dobré dva roky.
To proto, že jsou ve výtečné formě, daří se jim, ovládají své řemeslo a během dvaceti let existence neztratili ke své práci pokoru.

Chinaski: Rockfield
BrainZone, 41:12
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 30. října 2014 v deníku Právo)

Video ze křtu alba Chinaski

Vím o tobě, práskači!

Před domem, ve kterém na Smíchově bydlím, nebývá ve všední den mnoho místa k parkování. Jako nepřítele znečišťování životního prostředí a bojovníka za ně mě to v zásadě může těšit. Před několika lety jsem ale usoudil, s přibývajícím počtem automobilů v metropoli a souběžně ubývajícím počtem míst k jejich parkování, že politická chátra s tím sotva co udělá. Od té doby je mi občas, když se dobře vyspím, líto řidičů, kteří nemají to své žihadlo na lízink kam zaparkovat.
Před domem, v němž bydlím, místo není. Volný bývá jenom ohyb chodníku, kde by se – bůhvíproč – parkovat nemělo. Jak je ale plno, řidiči tam parkují. Někteří jenom na pár chvil, jiní k tomu navíc nechají blikat světla.
Netrvá to ale dlouho, obvykle deset až patnáct minut, a na místo dorazí příslušníci městské policie s fotoaparátem za dva tisíce, zdokumentují zakázané postavení vozu a vzápětí přijedou i zaměstnanci odtahové služby, kteří jdou po penězích jako slepice po flusu, a místo toho, aby odtahovala automobily v nouzi a na místech, kde skutečně nemají co dělat, cpou se do té naší ulice i několikrát denně a berou i tyhle.
Důvod? Po asi dvouletém pátrání jsem zjistil, že v některém z okolních domů žije prý bývalý policista, fízl, který se zabývá tím, že každé auto zaparkované u ohybu chodníku nahlásí policii a odtahovce. Pro ně jsou to snadné prachy, a tak přijedou a celí vzrušení nakládají auto kohosi, kdo si třeba jenom zašel nakoupit.
Když přimhouřím oko nad tím, že by policie spíš měla chytat zločince a korupčníky a odtahovka by se měla jít s takovou činností vycpat, protože je to zlodějna, viník je jasný. Starý práskač, jehož jméno zatím neznám, ani nevím, kde přesně bydlí.
Mám tu pro něho ale vzkaz.
„Ty podělanej zmrde, idiotskej pitomče, vychcanej parchante, zasraná trpasličí prdeli. Určitě si vzrušením cvrnkneš do pleny a možná se i poděláš, ty kreténe zajebanej, když přijede odtahovka. Utop se ve svých exkrementech, ty matkojebe a sklomrde. Přeju ti, aby ti jednou ta odtahovka, kterou sereš celej svět, ty děvko prodejná, vjela na ten tvůj hajzl, kde se schováváš, namířila ti přímo do držky a tím ramenem ti uhryzla koule i s prdelí. Jsi zmrd za to, co děláš. Vyser si voko, zadělanej kokote!“
Jasně, mohl jsem to vykřičet na ulici pod našimi okny. Slyšelo by to ale zbytečně moc lidí a tahle slova jsou určena jenom tomu pánovi.
Jinak byl dnes skvělý den. Byl jsem se projít po Praze a potkal spoustu úžasných lidí.

Proměny a hity rutinérky Kylie Minogue

Australská popová dáma Kylie Minogue vypadá skvěle. Je také pořád dost sexy a ovládá své řemeslo. Byť její úterní show v pražské O2 areně nebyla revoluční, parametry současné popové podívané měla.
Nebyl to strhující koncert, to rozhodně ne. Ať už proto, že sedící publikum nevstalo a jeho valná většina si ho užívala v poloze, pro kterou si zakoupila vstupenku, nebo že to prostě série bezmála třiceti písniček či jejich částí pocitově nepřinesla.
Kylie Minogue je nicméně zpěvačka, která spoléhá na sílu svého hlasu, playbacky používá jako výpomoc a poctivě sází na doprovod z velké části živé kapely i dvou velice dobrých vokalistek, z nichž každá by z fleku mohla být sólistkou.
Těžko si lze představit současný popový koncert bez velkého pódia vymyšleného tak, aby se na něm mohlo odehrávat cokoli. Při vystoupení Australanky v Praze to tak bylo. Pódium připomínalo diskotékovou halu, kabaret i tančírnu, Kylie se na něm koupala ve vaně, rozpustile poletovala mezi děvenkami v růžových oblečcích či v černých šatech absolvovala rockový koncert dozdobený kytarovým sólem.
Dění ozařoval obrovský světelný park, lasery při diskotékových písních svítily jako pominuté a byť se konstrukce na pódiu zprvu zdála být zbytečně monstrózní, nakonec se i na ní odehrávaly důležité fragmenty koncertu.
Tanečníci doprovázeli zpěvačku ve všech skočných písních a jejich úkolem, zvláště mužské části souboru, bylo podporovat její sexy vizáž a iniciovat skrze ni tu svou. Proto byli na pódiu dva tanečníci téměř svlečeni, proto si spolu členové company hráli tak, jak si většina lidí na veřejnosti nehraje.
Byla to rovněž přehlídka bezednosti šatníku Kylie Minogue. Začala jako Červená karkulka, které na chvíli zvedl krátké šaty vzduch z větráku, byla růžovoučkou treperendou i rockerkou v černém, stejně tak důstojnou popovou divou, která stojí v krásných šatech na pódiu sama a zpívá popové písničky. V ten moment byla mimochodem nejlepší. Ať už šlo o prezentace skladeb Beautiful nebo Kiss Me Once.
V závěru si s diváky zazpívala kousky svých písniček bez doprovodu kapely, to když je předtím vybídla, aby si řekli, jakou společně dají. Zajímavá byla také krátká rocková pasáž, kdy se ke slovu výrazněji dostala její doprovodná kapela. Bylo to v momentě, kdy zpívala coververzi písně svých krajanů INXS nazvanou Need You Tonight.
Na diváky zjevně velmi dobře působila skladba Can’t Get You Out Of My Head s chytlavým refrénem obsaženém v citoslovci „na na na“, stejně tak The Loco-Motion v závěru koncertu, jež byla jeho přirozeným vrcholem.
Fanoušci, kteří v Praze halu tentokrát zcela nezaplnili, viděli další show zpěvačky, jež patří do světové popové špičky. Veřejné vystoupení je pro ni už v podstatě rutina, nicméně na pódiu je viditelně šťastná.

Kylie Minogue
O2 arena, Praha, 21. října
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 23. října 2014 v deníku Právo)

Byl jsem tanečníkem Kylie Minogue

Při včerejším koncertu zpěvačky Kylie Minogue v pražské O2 areně se mi zhmotnila představa o tom, jaké by to asi bylo, kdyby tato světová hvězda namísto svalnatých tanečníků s těly podle ženských žurnálů a mužských magazínů o kulturistice a lovu varanů najala do své taneční company mě. Vůbec jsem z té představy nevyšel zle.
Do svého týmu by mě Kylie přijala s příslibem, že do začátku turné shodím nejméně dvacet pět kilo, což by se mi sice po drastických nočních dietách nepodařilo, nicméně na mé žadonění by nakonec kývla, abych s ní na koncerty vyrazil. Vrcholem by samozřejmě bylo vystoupení v Praze. Dorazila by na ně celá má pyšná rodina z malého města v okrese Náchod, moji přátelé, několikačlenný fanklub, jenž vznikl v momentě, kdy se provalilo, že tančím u Kylie Minogue, a samozřejmě i řada notorických nepřátel, většinou z řad profesionálních tanečníků, kteří byli líní a na konkurz do Dolních Břežan nedorazili v domnění, že stejně nemají šanci se u takové hvězdy prosadit.
Zprvu by vše probíhalo podle plánu, protože mé první taneční skoky a kreace by se odehrávaly na straně pódia v přítmí, kam mě hlavní choreograf z bezpečnostních a estetických důvodů bez možnosti změny odsunul. Nikdo by si samozřejmě nevšiml, že jsem několikrát chyboval a byl mimo rytmus, protože by všichni moji příznivci i nepřátelé hledali, kde že vlastně jsem a stejně by čučeli hlavně na Kylie.
Pak by ale přišlo mé vrcholné číslo. Jelikož by neznámým virem projevujícím se vysokými teplotami onemocněl favorizovaný tanečník z východní Afriky, rozhodla se Kylie ve spěchu, že převezmu jeho klíčový svlékací part. Ano, ten, jehož vrcholem je její koupání se ve vaně.
Konečně bych se objevil v září reflektorů. Znaveným, leč důstojným sunem bych se přiblížil na dosah hvězdné Kylie a několikrát vystrčil (samozřejmě po vzoru Lady Gaga, ale ladněji) zadek na diváky v prvních řadách. Ti by ryčeli blahem, protože do té doby nikdy nic takového neviděli. Po dlouhé chvíli vlnění se v bocích, kdy by se mi valil pot z prořídlých vlasů a já po něm co chvíli uklouzl a švihem zase rychle vstal, by mi Kylie s hubenou tanečnicí ze Somálska rozepjaly přilnavou košili a strhly ji z mého propoceného těla. Ve světle reflektorů by se na hrudi zablesklo mé falešné tetování s nápisem „Big Love Is Good“ a já se protančil mezi kolegyněmi ze všech koutů světa až na okraj pódia, kde bych nechal lačné padesátileté fanynky otlapkávat své botasky.
To nejlepší by ale bylo před námi. Se zataženým břichem bych záhy dohopsal ke Kylie a ona by mi se smyslným olizováním vlastních rtů rozepjala bavlněné kalhoty, podtrhla mi nohy a já sletěl na záda. Než bych si uvědomil, že mám vyražený dech, strhla by mi gatě, roztočila je nad svou krásnou lebkou a vhodila je mezi diváky v prvních řadách. Nikdo by je nechytal a ony by žuchly na podlahu, protože bych v nich měl klíče od bytu a redakce.
Já bych zatím vyskočil, nebezpečně rozvášnil své boky a vystavoval na odiv řídké spodky, které jsem před deseti lety lacino zakoupil u Vietnamců v balení po třiceti kusech. Potom bych opět zatáhl břicho, přifuněl ke Kylie a chytil ji do náruče, jak bylo domluveno.
Jakmile bych v další chvíli vyrovnal rovnováhu a zpevnil své pod tíhou zpěvaččina těla se podlamující nožky, s obrovským funěním bych ji odvlekl k vaně a podle scénáře ji vhodil do vody. Bohužel by se praštila do hlavy, protože by mi nečekaně vyklouzla, vyjekla by a já bych vypustil z úst oblíbené slovo „Kurva“. To proto, že by v té vaně byla skutečná voda, která by mi pocákala prořídlé vlasy a to já nemám rád.
Potom bych si vytáhl spodky, které by mi mezitím sklouzly pod kostrč, a za obrovského aplausu svého fanklubu a pískotu ostatních bych odtančil do zákulisí, kde bych dostal okamžitou výpověď bez nároku na honorář a odvolání.
OK. Byla to jen představa.
Pořád ještě netančím.

Jamie Cullum jenom přiznal barvu

Ti, kteří milují popovou až punkovou energii britského hudebníka Jamieho Culluma a radují se z toho, jak své jazzové cítění náramně s uvedenými styly pojí, budou možná novým albem zklamání. Deska Interlude je totiž Cullumovým odchodem k jazzu. Přesněji k jazzovým standardům.
Ještě nikdy nenahrál tak jazzové album. Je možná překvapivé, že nesložil nějaké kompozice sám, naopak si pro jeho koncepci vybral standardy ze zlatých jazzových let, z doby, kdy ještě nebylo tak zřejmé, že tvorba oněch jazzových bardů tak výrazně ovlivní tvůrce rock’n’roll. Je to ale tak, navíc v čase, kdy se podobné kroky prostě dělají.
Cullum sáhl na skladby z dílny Dizzyho Gillespieho, Raye Charlese, Sufjana Stevense, Richarda Carpentera, Randyho Newmana a dalších. Ti všichni měli na jeho hudební růst jistě vliv a ti všichni měli – zákonitě – vliv i na album Interlude.
Cullum na něm nicméně chtěl zůstat sám sebou. Skladby zaranžoval podle vlastní představy o jejich aktuálnějším zvuku, ponechal jim jejich melodické linky i směřování. Vybrané písně mu ale nic dalšího neumožnily. Například vyvádět u piana tak, jak ho známe. V takové The Seer’s Tower (od Sufjana Stevense) se doslova schoval. Jeho hra je jemná, jak to skladba vyžaduje, dává spíše prostor smyčcovým nástrojům.
Z aranží a prezentace standardů je znát obdiv. Ze starého známého Culluma, mistra hudebního spojování jazzu s popem a dodavatele interpretačního i autorského nadhledu tomu všemu, toho ale mnoho nezbylo. Přizpůsobil se tehdejšímu vkusu, a byť je v jazzu doma, jako by nevěděl, jak se vlastně chovat.
Interlude se bude líbit především těm, kteří mají rádi hudební melancholii a jazz první poloviny minulého století. To, co Jamie Cullum na desce hraje, ocení každý znalec hudební klasiky. Sám umělec se ale nikam neposunul ani nově nevyprofiloval.

Jamie Cullum: Interlude
Universal Music, 43:43
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 20. října 2014 na serveru Novinky.cz)

Wohnout ctí svůj rukopis a uhýbá rutině

Chtít od skupiny Wohnout nějakou inovaci jejího zvuku by bylo pošetilé. Po procesu hledání původního výrazu lze totiž po osmnácti letech existence kapely hovořit o tom, že jej má natolik charakteristický, že jí ho mohou jiné závidět.
Wohnout se vyvíjí v detailech, což potvrdila i nová deska Laskonky a kremrole. Jedním detailem by pro začátek mohl být obal nahrávky, na němž laskonka a kremrole připomínají pohlavní orgány, což je v kontextu hudební a zejména textové řeči čtveřice pouhý vtípek.
V patnácti písničkách pozná posluchač kapelu především podle zpěvu bratrů Matěje a Honzy Homolových. Jedou v tomto ohledu nadoraz, proto se svým hlasem neexperimentují, naopak mu nechávají přirozenou barvu a hlídají si, aby své party zvládli intonačně uspokojivě. Na nové desce s tím žádné velké potíže nemají.
Zajímavé je, že po letech existence se původně slabší stránka tvorby formace, tedy zpěvy, stala jejím poznávacím znamením, jakýmsi „rodinným stříbrem“. Wohnout navíc na Laskonkách a kremrolích přizval tu a tam ke zpěvu hosty (Tereza Šimůnková, Xavier Baumaxa), čímž zabránil tomu, aby zpěv Homolových táhl nahrávku do osidel stereotypu.
Charakteristické jsou kytarové party obou zpěváků. Mají v sobě metalový základ a místy to na desce opravdu takříkajíc rozbalí. Instrumentalisté se ale naučili hrát dynamicky, podřizují se žánrové volnosti, kterou si Wohnout ustanovil, a těší například motivem ze Smetanovy Mé vlasti v písničce Vltava. Ostatně právě kytarové party spolu se zpěvy spoluvytvářejí onen charakteristický zvuk kapely.
Největší pokrok udělala ale v textech. Když si je přečtete pouze z bookletu, bez hudebního doprovodu, vyznívají marně. S muzikou nicméně fungují skvěle, tím spíš, když se Wohnout na nové desce soustředil na to, aby textová náplň měla smysl. Systematicky se snažil neopakovat v rýmech, pokusil se být nepředvídatelný a odvedl v tomto ohledu dobrou práci.
Nálada osmého alba skupiny je pozitivní. Písničky jsou vyrovnané, melodické, a tak jistě nebude pro muzikanty složité vybrat některé do koncertního programu. Wohnout je aktuálně zkušená kapela, která našla rukopis, umí napsat dobré skladby, originálně pracuje se slovem v nich a není rutinní.

Wohnout: Laskonky a kremrole
Warner Music, 53:16
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 8. října 2014)

Pozdrav, který v Toskánsku neznají

Mám za sebou cyklistický zájezd do Toskánska. Samozřejmě pozornost mých přátel i nepřátel se ani tak neupírá k tomu, že jsem za šest dnů v cyklistickém sedle zajel téměř 450 kilometrů, že jsem z nadmořské výšky 34 metrů vystoupal na šesti kilometrech do 340 metrů, či že jsem se řítil z kopce dolů rychlostí 49 kilometrů v hodině a trochu jsem si při tom cvrnkl do kalhot.
Pozornost se upírá pouze na to, zda jsem se řídil radou Karla Gotta a pil toskánské víno. Nuže, pil. Na místě, kde jsme s výpravou pobývali, tedy v Castagnetu Carducci, pěstoval majitel bungalovů své vlastní víno. Bylo skvělé, naprosto jsem mu propadl a vypil ho každý večer až dva decilitry. Ostatně mám pocit, že jsem první večer dost blábolil.
Došlo i na dražší vína, ale ty značky, které mi doporučil Mistr, byly tak drahé, že jsem si do toho jako abstinent netroufl jít, protože mi to připadlo příliš rozmařilé.
Učinil jsem ale v Toskánsku jeden velký český počin. Jak známo, cyklisté se na silnici zdraví. U nás pozdravem ahoj, v Itálii mají také svůj pozdrav, no a v Toskánsku, kde se prý kvůli ideálnímu prostředí a terénu běžně připravují na sezóny přední světové cyklistické týmu, vládne všehochuť. Když jsem po asi třech dnech usoudil, že bych měl do toho Babylonu pozdravů vnést nějaký původní český, začal jsem zdravit kolegy cyklisty oním dětinsky bezelstným „Čus píčus“. Divili byste se, jak se usmívali a radostně odpovídali. Bylo evidentní, že ten pozdrav neznají, ale že jim přijde zvukomalebný.
Jednou jsem však myslel vážněji druhé slovo v uvedeném pozdravu. To když mě švýcarský pár v příkrém kopci předjížděl na elektrokole a votlemoval se, jako by to bylo těsně před cílem Giro de Italia. Také mě trochu rozhodilo, že celá ta švýcarský výprava elektrocyklistů měla na svém autobusu obrovský ksicht DJ Boba.
Pozdravil jsem slovem „Píčus…“ a tvářil se jako fotbalista Rosický přistižený před lety v hotelu Praha s prostitutkami.

Svěží stará tvář Gerarda Waye

Ještě předtím než první sólové album Američana Gerarda Waye, bývalého zpěváka skupiny My Chemical Romance, vyšlo, přihlásil se tento k odkazu britpopu a glam rocku. Ne že by to byl jeho první dotek s uvedenými styly. Prohloubil ale to, co již činil.
Když My Chemical Romance vydali své nejlepší album The Black Parade (2006), které se poté stalo příručkou celé emorockové generace, bylo evidentní, že pompézní rockový zvuk a glamrocková vizáž písniček nejsou kapele cizí. Gerard Way byl strůjcem, mozkem, vůdcem a ukazatelem směru jejího vývoje.
Podobné to bylo i na další desce Danger Days: The True Lives of the Fabulous Filljoys (2010), kde se dokonce v textech i grafické podobě projektu objevovaly odkazy na příběh Ziggyho Stardusta, kterého přivedl na svět legendární David Bowie. Nyní se kruh uzavřel. Way ovlivnění Bowiem přiznal, podotkl i mnohé o vlivu britpopu, a vydal nahrávku, jež dávné stylové časy připomíná.
Hesitant Alien je elegantní a promyšlené album. Úvodní skladba The Bureau je jako doprovodná hudba k hororovému divadelnímu představení. Action Cat a Maya The Psychic jsou lehké komiksové variace na punk rock, Brother, Millions, Drugstore Perfume a No Shows se kloní nejlepším písničkám britpopových Blur a Oasis, Juarez je zase jediná rocková skladba na albu, současně jediná, která se vzdala zvukové oné pompéznosti.
Zvuk desky i vokální výraz Gerarda Waye jsou manýristické přesně tak, jak si to glam rock žádá. Navíc kolekce ve svém finálním provedení zní, jako by byla natočena v první polovině sedmdesátých let.
Taktika Gerarda Way je jednoduchá. Nechtěl objevit nic nového. Chtěl se nicméně oddělit od tvorby My Chemical Romance, udělat si dobře, vzdát hold vzorům a ještě odvést slušnou práci.
Pravda, mohla by to klidně být nová deska kapely My Chemical Romance, k tomuto zvuku ostatně stejně směřovala. Byl by to ale příliš velký odklon od pozice emorockových princů, a tak je to lepší takhle. Od začátku.

Gerard Way: Hesitant Alien
Warner Music, 38:50
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 9. října 2014)

Tucet dobrých rad, jak se nezbláznit na turné

Koncertní turné jsou fyzicky i psychicky náročné. Mnohokrát v historii již stály na začátku budoucího konce kapely. Ví to i bubeník Thor Harris, známý z kapely Swans. Sesbíral proto všechny své zkušenosti a dal dohromady několik rad, jak přežít turné ve zdraví psychickém i fyzickém. Zde je dvanáct nejzajímavějších.

1. Nestěžuj se. Vzdychání, naříkání a pindání je na turné jako rakovina.

2. Když si usereš, přiznej se.

3. Nešukej s nikým v kapele. Je plno lidí na sex, kteří nejsou v tvé kapele, hlupáku.

4. Pokud se stále cítíš jako hovno, pij na koncertech méně piva. Budeš lépe hrát i se cítit. Copak jsi dítě? Někdo má na takovou sebedestrukci koule, většina ale ne.

5. Pamatuj si jméno zvukaře. Odvede lepší práci.

6. Masturbuj. Kdy a kde? Buď kreativní. Jsi přece umělec, ne?

7. Řidič vybírá hudbu, jen jeden naviguje. Všichni ostatní drží hubu.

8. Zvuková zkouška je na zkoušení zvuku. Buď ticho, když ostatní zkoušejí.

9. Turné dělá z každého bipolárního. Klouzej po těch vlnách, jak nejlépe umíš, nálady přejdou. A nedělej žádné zbrklé rozhodnutí nebo prohlášení, když jsi opilý nebo unavený.

10. Fast food je jed.

11. Guestlist je pro přátele, rodinu a lidi, se kterými se budeš chtít vyspat. Všichni ostatní mohou zaplatit, jsou to pracující lidé.

12. Nepřehodnocuj celý svůj život, když před koncertem sedíš v nějaké zákulisní díře. Myslíš, že se tě „na hovno“ dny v práci netýkají? Sklapni a dělej svou podělanou práci pořádně.

Marné hledání skupiny Tokio Hotel

Tokio Hotel. Pamatujete si na ně? Když v roce 2005 vydali debutové album Schrei, byli objevem sezóny. Brzy je jejich mladí fanoušci pasovali do role evropských králů emo rocku, jejich koncerty bývaly vyprodané a čtveřice muzikantů z německého Magdeburgu si vychutnávala v teenagerském věku slastné pocity slávy.
V roce 2009 vyšlo její album Humanoid, dobře přijaté fanoušky, hůře hudební kritikou. Poté se rozjeté soukolí zastavilo. Tokio Hotel mizeli ze scény a ještě loni se zdálo, že se na ní už nikdy neobjeví.
Oni ale od roku 2011 pracovali na tom, aby jako mladí muži našli novou hudební řeč. Není totiž dlouhodobě možné schovávat se za zranitelnou slupku mládí, byť to v minulosti tak dobře fungovalo a kvůli tomu jim mnozí odpustili řadu prohřešků i hudebních lascivností.
Výsledkem usilovné práce posledních tří let je nakonec nahrávka Kings of Suburbia. Je na ní jedenáct písniček, vychází v těchto dnech a ukazuje, že bez teenagerského kouzla a výrazné emo vizáže je Tokio Hotel průměrná kapela.
Rozhodla se vstoupit do světa europopu. Inspirovala se nejenom tanečními směry posledních deseti let, ale také osmdesátkovým popem. Ten byl zajímavý tím, že autoři tehdy psali silné melodie. Na desce Tokio Hotelu však žádná extra výrazná není.
Snaha o ní je zjevná, tvůrci ale dokázali nabídnout pouze zajímavé fragmenty, ne celé skladby. I proto je nová kolekce těžko vstřebatelná na první poslech. Při něm je totiž nutno navyknout si na nový zvuk formace. Při dalších pak tu a tam vynikne nějaký part, například emotivní balada Invaded, refrén skladby Girl Got a Gun pro své exotické provedení nebo dobrá melodická linka v titulní písničce.
V dalších momentech se kapela trápí na všech postech. Zpěvák Bill Kaulitz nemá moc co zpívat a jeho hlas je natolik zkreslený, že není zřejmé, jaký vlastně dnes je. Kapela nemá moc co hrát, protože takto pojaté album dýchá hlavně skrze rytmus, dobré melodie nejsou na skladě a poněkud nedořešené je i leckde nejasné rozkročení mezi hudbou osmdesátých let a popovou modernou.
Je to průměrné album, které je schopno upoutat pozornost až tak na pátý šestý poslech. Připusťme, že když už se to stane, je schopno ji nějaký čas mít. Do chvíle, než v oblasti taneční hudby přijde někdo s něčím jiskřivějším, více vzrušujícím a melodičtějším.

Tokio Hotel: Kings of Suburbia
Universal Music, 39:11
Hodnocení: 45%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 8. října 2014)