Jamie Cullum jenom přiznal barvu

Ti, kteří milují popovou až punkovou energii britského hudebníka Jamieho Culluma a radují se z toho, jak své jazzové cítění náramně s uvedenými styly pojí, budou možná novým albem zklamání. Deska Interlude je totiž Cullumovým odchodem k jazzu. Přesněji k jazzovým standardům.
Ještě nikdy nenahrál tak jazzové album. Je možná překvapivé, že nesložil nějaké kompozice sám, naopak si pro jeho koncepci vybral standardy ze zlatých jazzových let, z doby, kdy ještě nebylo tak zřejmé, že tvorba oněch jazzových bardů tak výrazně ovlivní tvůrce rock’n’roll. Je to ale tak, navíc v čase, kdy se podobné kroky prostě dělají.
Cullum sáhl na skladby z dílny Dizzyho Gillespieho, Raye Charlese, Sufjana Stevense, Richarda Carpentera, Randyho Newmana a dalších. Ti všichni měli na jeho hudební růst jistě vliv a ti všichni měli – zákonitě – vliv i na album Interlude.
Cullum na něm nicméně chtěl zůstat sám sebou. Skladby zaranžoval podle vlastní představy o jejich aktuálnějším zvuku, ponechal jim jejich melodické linky i směřování. Vybrané písně mu ale nic dalšího neumožnily. Například vyvádět u piana tak, jak ho známe. V takové The Seer’s Tower (od Sufjana Stevense) se doslova schoval. Jeho hra je jemná, jak to skladba vyžaduje, dává spíše prostor smyčcovým nástrojům.
Z aranží a prezentace standardů je znát obdiv. Ze starého známého Culluma, mistra hudebního spojování jazzu s popem a dodavatele interpretačního i autorského nadhledu tomu všemu, toho ale mnoho nezbylo. Přizpůsobil se tehdejšímu vkusu, a byť je v jazzu doma, jako by nevěděl, jak se vlastně chovat.
Interlude se bude líbit především těm, kteří mají rádi hudební melancholii a jazz první poloviny minulého století. To, co Jamie Cullum na desce hraje, ocení každý znalec hudební klasiky. Sám umělec se ale nikam neposunul ani nově nevyprofiloval.

Jamie Cullum: Interlude
Universal Music, 43:43
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 20. října 2014 na serveru Novinky.cz)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)