Pomalé zabíjení jazyka

V posledních asi pěti letech se poměrně zásadním způsobem mění český jazyk. Mění se v tom smyslu, že připouští tvary, které byly léta považovány za nesprávné. Jelikož je rychlá doba, děje se to potichu a velmi rychle, bohužel za zády lidí, kteří češtinu používají a ctí.
Dnes už je v pořádky napsat místo slova také slovo taky, protože to spisovná čeština připouští. Stejně tak je v pořádku napsat umí i umějí, protože to spisovná čeština, bez ohledu na pravidla, podle kterých se tyto tvary léta letoucí vytvářely, připouští. Kdykoli se zajdu v redakci Práva, kde pracuji, zeptat na nějaký češtinský problém do korektorny, jinak podle mě nejdůležitějšího oddělení profesionálně dělaných novin, odcházím zklamán, neboť se ukáže, že čeština, respektive Ústav pro jazyk český připouští v podstatě kde co.
Mám pocit, že by neměla, respektive neměl. Jednak si nejsem jist, jestli je to v jejich kompetenci (a pokud ano, jestli je to správné), a také si myslím, že půjde-li to dál tímto tempem, během deseti let se český jazyk dostane na úroveň esemesek a krátkých zpráv na Facebooku.
Myslím si zkrátka, že správnost českého jazyka by neměli určovat neschopní nebo líní lidé, kteří nejsou ochotni naučit se její pravidla. V době, kdy knihy, do novin, časopisů a samozřejmě na internet píše kdekdo, to tak ale je. Hlupáci používají špatné tvary slov i vět tak dlouho, že jim čeština podlehne a lidé, kteří by ji měli obhajovat a hýčkat, vyhlásí, že je to tak přípustné.
Bývaly časy, kdy jsem se z knih, novin a časopisů správnosti českého jazyka učil, a bylo to jisté a bezpečné, protože si v redakcích nedovolili jazyk prznit. Dnes mě z některých výtvorů jazykových amatérů prohlašujících se za spisovatele, novináře, komentátory či hlasatele, jímá hrůza.
A víte, co je na tom nejhorší? Nakonec se stejně stane to, že z vás přesila jazykových trotlů v nějakém sporu udělá hlupáka. Vždyť přípustné je přece skoro všechno.

To zajímavé je kolem písní Foo Fighters

Američtí Foo Fighters, jedna z nejrespektovanějších rockových skupin současnosti, oslavují dvacet let existence. Při té příležitosti vydali v pořadí osmé album Sonic Highways, které je zajímavé ne tak svou hudební výplní, jako okolnostmi, jež je provázejí.
Obsahuje osm skladeb, přičemž každou z nich skupina natočila v jiném americkém městě. Na počinu se podíleli i Butch Vig, Steve Albini, Rick Nielsen, Zac Brown, Joe Walsh, Joan Jett nebo Chris Goss, vždy muzikanti, které jsou s daným městem spojeni. K albu pak skupina natočila stejnojmenný dokumentární seriál, jehož režisérem je zpěvák a kytarista Dave Grohl a který vysílá americká HBO.
To všechno je zajímavé, nicméně samotný obsah desky patří spíše mezi ty průměrné, které formace během své kariéry pořídila. Přestože to podle proklamací měla být další progresivní nahrávka, jež pokoří i vynikající předešlou Wasting Light (2011), vznikla kolekce s písněmi, které jen seskupují všechno, co už kapela v minulosti udělala.
Není na ní přitom nic neupřímného, všechny tóny i texty jdou od srdcí členů kapely a ti při jejich prezentaci stojí nohama pevně na zemi a neopatřují svůj dosavadní zvuk experimenty jenom proto, aby na desce nějaké byly. První tři singly – Something from Nothing, The Feast and the Famine a Congregation – daly naději, že dalších pět písní bude zajímavějších a nabídne ještě lepší nápady.
Nakonec je ale jisté, že nejlepší, nejdychtivější, nejenergičtější a aranžérsky nejdotaženější jsou právě tři uvedené skladby. V těch dalších cosi ze jmenovaných vlastností chybí, především pak melodický nápad, jinak jedna z největších zbraní kapely.
Například What Did I Do, God as My Witness je vynalézavá až ve svém závěru, Outside je zbytečně dlouhá, aniž by se nějak zásadně vyvíjela, In The Clear po nadějném úvodu takříkajíc spadne s nenápaditým refrénem, Subterranean nevýrazně bloudí ve fádních aranžích a závěrečná I Am a River jako by si dala zákaz jakkoli se vyvíjet a dodržela ho.
Forma tentokrát porazila obsah, byť je jisté, že kdyby takové album nahrála jakákoli začínající formace, nastalo by v hudebním světě pozdvižení. Foo Fighters jsou ale harcovníci, od kterých se jistá progrese, chcete-li udávání tempa, čeká. Anebo alespoň strhující deska, vynikající od začátku do konce.
Na Sonic Highways pouze potvrdili, že jsou dobrou rockovou kapelou. V jejich případě je to přece jenom trochu málo.

Foo Fighters: Sonic Highways
RCA, 42:03
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 25. listopadu 2014 v deníku Právo)

Nickelback jsou rutinéři

Kanadští Nickelback jsou kapela, od které zná nějakou písničku každý. Vyjma prvních pěti alb, kdy aspirovali na nástupce Led Zeppelin, je jejich nová tvorba jen jakousi konfekcí. Ani náznak umění, bravurních nápadů nebo vytváření trendů. Nickelback provozují řemeslo, které dobře ovládají.
S tímto přístupem vydrželi být respektovaní už dvě alba a zdá se, že to vydrží i s novinkou No Fixed Address. Chad Kroeger a jeho tři spoluhráči na ni napsali, vyprodukovali a nahráli i písničky, které by s ohledem na kvalitní zvuk a jistou dávku pompéznosti mohly být rockovými hymnami. Na novince jich sice není mnoho, ale tu schopnost kapele sotva kdo upře.
Hned úvodní Million Miles An Hour takovou vlastnost má. Je to klasický albový otvírák se silnou melodií, obrovskou energií a pořádným rockovým základem. Následující Edge Of A Revolution zní podobně, jen je méně svižná a připomíná rukopis, který Nickelback v minulosti již několikrát využili, tedy začátek s doprovodem minima nástrojů a pak rozezpívaný refrén.
Třetí skladba na desce má vyloženě hitové ambice. What Are You Waiting For? je učebnicový příklad přesvědčivé stadiónovky, na albu v tomto ohledu největší trumf. Mít na něm hned tři jasné hity je navíc věc nevídaná, a tak by se klidně dalo napsat, že Nickelback normu více než splnili.
O to větší je škoda, že na uvedené písničky nenavázali. Následující kompozice sice mají atributy zručně napsaných a zaranžovaných (na to jsou Nickelback dost velcí rutinéři), postrádají ale melodickou invenci. Výjimkou je Get ’Em Up, ve které se mimoděk objevuje lehkost v prezentaci a naléhavý refrén.
Miss You je poněkud infantilní balada, která náladou marně zkouší vyvolat atmosféru popových osmdesátých let, Got Me Runnin’ Round je poničena tuctovým rapem chlapíka, který si říká Flo Rida, a závěrečná Sister Sin je jen směskou nápadů složených do kompozice, která je na albu zřejmě do počtu.
Přesto jsou Nickelback nadále důležitými představiteli současného stadiónového roku a jejich nová deska tomu odpovídá. Alespoň v několika skladbách.

Nickelback: No Fixed Address
Universal Music, 43:15
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 24. Listopadu 2014 na serveru Novinky.cz)

Kousek od Keiry Knightley

Britská herečka Keira Knightley účinkovala například ve filmech Láska nebeská, Pýcha a předsudek, Pokání nebo Piráti z Karibiku. V sobotu jsem společně s dalšími několika stovkami lidí strávil v její blízkosti čas na koncertě skupiny Klaxons.
Britská kapela hrála v pražském Lucerna Music Baru a její zpěvák a klávesista James Righton si vzal Keiru loni za ženu. Protože zrovna měla čas a jejich vztah je v pořádku, vyjela s ním na pár koncertů, mezi nimiž byl i ten pražský.
Vlastně k tomu vypátrat ji stačila jedna otázka, která zazněla vedle mě, a sice jestli je Keira také tak malá, jako James. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ta pěkná holka, která se vlnila nahoře v lóži zvukaře, část koncertu si natáčela na mobil a byla mi povědomá, je Keira Knightley. Brzy se naše oči sešly, ale byla tma a nemám na to důkaz. A tak bez mučení přiznávám, že pocit, že jsem její typ, jsem si do mozku prostě v následujících okamžicích vsugeroval. Fakt je ale ten, že jsem se už tolik nesoustředil na Klaxons.
Pak mě napadlo, že napíšu esemesku kolegovi Šídovi, který koncert fotil. Pobídl jsem ho, aby se pokusil herečku v loži zvěčnit, což byl problém, protože v tom místě byla neustále tma. Přesto to kolega zkusil, stejně jako ještě se dvěma dalšími fotografy počkal po koncertě před prostorem pro zvukaře na to, až odtamtud Keira vyrazí do šatny za manželem.
Stalo se asi patnáct minut po skončení setu. Její spolupracovnice ale už předtím zjistila, že před lóží čekají fotografové, a tak si při cestě mezi lidmi našla strategicky tak skvělé místo, že Keira Knightley, která si nasadila brýle se silnými černými obroučkami a neustále měla hlavu skloněnou, byla jejím tělem celou dobu zakryta a nebyla k vyfocení. Na rozhovor to už nebylo vůbec, ani na podpis.
Alespoň jsme to zkusili. A víme, že Keira Knightley je i mimo plátno fakt pěkná dáma.

Do diskuze? Ani bohovi!

Občas se v diskuzi k článku na mém blogu objeví lidé, kteří nepřijali můj názor na nějaké album či politickou situaci a mají potřebu se k tomu vyjádřit jadrněji než současný prezident Zeman. Do diskuze pod článek či recenzi pak napíšou svůj „příspěvek“ a zřejmě se domnívají, že porostu nadšením z toho, jak bravurně používají slova z toalety hospody šesté cenové skupiny, což je na danou věc jejich jediný argument.
Dovolte, abych těmto internetovým zbloudilcům objasnil, jak to na těchto stránkách chodí a jak se na nich chovám.
Tyto stránky jsou mé. Platím si jejich provoz, spravuji je a držím je při životě. Jsou můj svět, a jako takové mají svá pravidla. K nim patří i to, že si na nich nenechám sprostě nadávat. Jakmile tedy nějaký takový příspěvek zmerčím, aniž bych se zabýval jeho obsahem, okamžitě jej smažu a vůbec mu nedávám šanci se v diskuzi pod článkem objevit.
Těchto anonymních kreatur je ve všech diskuzích na internetu mnoho, ale já jejich názory považuji za nevyžádanou poštu nebo SPAM. Ať si klidně pod nějakým pitomým pseudonymem dští síru všude, kde to jde a kde jim to dovolí. Na mých stránkách to ale rozhodně nebude.
Čus píčus!

Zaz město Paříž nadchlo i povzbudilo

Paříž je milovaným místem francouzské zpěvačky Zaz. Není divu, že se rozhodla vzdát jí hold na novém albu nazvaném prostě Paris. Pojala ho jako poctu městu, do kterého se před osmi lety přestěhovala, a přezpívala více či méně známé písně o něm z repertoáru Edith Piaf, Maurice Chevaliera, Charlese Aznavoura či Charlese Treneta.
Při práci na kolekci byla v nejlepších rukou, vždyť ji koprodukoval legendární Quincy Jones, jenž byl u nejlepších písniček zesnulého Michaela Jacksona, a spolupracovali na ni Charles Aznavour či Nikki Yanofsky. Navíc se rozhodli nenatočit jenom coververze, nýbrž písním vtisknout to osobité, co Zaz ve svém výrazu má.
Z desky tedy zní jedna příjemná skladba za druhou, všechny vystavěné do tvaru smysluplných melodií, ať už je to šanson, jazz nebo tango. Zaz se drží originálu a současně svého gusta. Zpívá s nadhledem nakřáplým hlasem a působí jako teenagerka, která se celé té kráse původních písní i města trochu diví, nicméně v sobě má tolik talentu a profesionality, že vytváří hodnověrné čerstvé podoby skladeb.
Podporuje ji skvělá kapela, nápaditá v aranžích i dynamice, pěvecký sbor a zvuk, který starým písním ponechal určitou patinu a přitom je nenechal vězet v minulosti.

Zaz: Paris
Warner Music, 43:26
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 21. listopadu 2014 v deníku Právo)

Pink Floyd odešli neplodní

Vyslechnout na jeden zátah The Endless River, prý poslední album Pink Floyd, vyžaduje trpělivost a lásku ke kapele. Přestože kolem téhle desky bylo rušno a v západních zemích byla propagována prostřednictvím billboardů jako hudební událost roku, všichni věděli, že bude sestavena ze zbytků, které vznikly při přípravě alba The Division Bell (1994) a nevešly se na ně. Mělo to být dostatečným varováním. Ostatně už samo zmíněné album nepatří v kapelní diskografii k nejlepším.
Novinka tedy nese materiál, který před třiceti lety neměl potenciál dostat se na řadovou kolekci, pro kterou vznikal. A tak kdyby na The Endless River bylo místo osmnácti kompozic osm nebo deset, bylo by to pro všechny lepší. Na nejsvětlejší moment, sice jedinou zpívanou písničku Louder Than Words, se navíc musí čekat až do úplného konce alba.
Přestože The Endless River odkazuje na rok 1994, v mnoha skladbách jsou slyšet ozvěny starších kompozic. Allons-Y 1 připomíná Run Like Hell z The Wall, Anisina zase Us and Them z The Dark Side of the Moon, Autumn ’68 je reminiscence na Summer 68 z kolekce Atom Heart Mother. A zatímco deska Wish You Were Here z roku 1975 byla holdem Sydu Barrettovi, The Endless River je holdem Ricku Wrightovi, jenž zemřel v roce 2008.
Je to ale pouze poklona skrze jeho poslední nahrávky, které zbylí členové Pink Floyd (David Gilmour a Nick Mason) loni a letos dokončili. Sedli si do studia a improvizovali, experimentovali a hledali, až vznikly kompozice, které jsou nemoderní a nezajímavé. Někdy to dokonce vypadá tak, jako by si každý hrál, co se mu právě zachtělo, bez uměleckých ambicí.
Je to album, které přináší typické postupy i zvuky tvorby Pink Floyd. V ničem je ale nepřekonává a v ničem s nimi nepolemizuje. Odchod slavné britské kapely proto vyznívá velmi neplodně.

Pink Floyd: The Endless River
Warner Music, 53:02
Hodnocení: 30%

(Tato recenze vyšla 19. listopadu 2014 v deníku Právo)

Zatracené lítačky

V neděli večer jsem si v pražském klubu Roxy během koncertu kapel Skid Row a Saxon zašel na pánskou toaletu. Nějak mi to během posledních týdnů vypadlo, a tak mě pobavilo, že dovnitř i vně se člověk dostane takzvanými lítačkami, tedy dveřmi, které projdete, a když tak učiníte zostra, zůstanou ještě nějakou chvíli v onom klasickém pohybu „ven – dovnitř“. Ty v Roxy mají jednu zvláštnost: jsou ve výšce hlavy!
Močil jsem se starými rockovými bardy, kteří přišli na koncert zavzpomínat, a uviděl jsem mezi nimi tak padesátiletého prošedivělého kudrnáče, který měl hlavu opřenou o jakýsi držák chytře umístěný nad korýtkem.
Protože byly záchody plné, za kudrnáčem se za chvíli ozvalo: „Končíme!!“ On skutečně přestal, sbalil nádobíčko do gatí a protože byl zjevně opilý, pomalu se sunul k lítačkám. Já skončil chvíli po něm a sunul jsem se za ním.
Ve chvíli, kdy byl pár centimetrů ode dveří, vletěl dovnitř jakýsi metalista na život a na smrt, a to s energií bohatě převyšující energii všech na toaletě. S takovou energií, která lítačky přímo rozparádila. Sunoucí se opilec učinil ještě jeden posun a dostal dveřmi rovnou do hlavy. Byla to docela šlupka.
Spadl mi přímo do náruče, samozřejmě za obrovského posměchu ostatních. Já ho ale chvíli přidržel, a když jsem usoudil, že je v pořádku, rozhodl jsem se ho postavit do běžné polohy. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy do lítaček vtrhnul jiný metalista. Druhou pecku dostal ze strany, ale snad tak nebolela. Ostatně, byl už zvyklý.
Opilec zavrávoral, zakoulel očima, ale jakmile uviděl, že jsem ochoten se ho opět ujmout, gestem mi dal najevo, že o nic takového nestojí. Potom se sesunul na všechny čtyři a lítačky ve výšce hlavy s těžkým funěním podlezl.
Já, vlastně viník jeho dvojitého neštěstí, je prošel.
Skid Row byli skvělí!!!

Sváteční písně Václavu Neckářovi sluší, ale…

Poté, co se v roce 2011 povedl návrat Václava Neckáře prostřednictvím písničky Půlnoční a o rok později vyšlo výtečné album Dobrý časy, přichází nyní se svátečními písněmi na novém počinu nazvaném Mezi svými.
Nikdy předtím žádné vánoční album nevydal, a tak mohl s ledovým klidem nazpívat klasický vánoční repertoár a přičíst si pak body za aktivitu i drobné za prodej. Neckář a jeho tým se ale rozhodli nahrát původní repertoár.
Už jenom za to jim náleží značné procento ve výsledném hodnocení. Producenti Dušan Neuwerth a Jan Neckář sesbírali písničky českých autorů a pustili se do toho s takovou vervou, že k příspěvku přiměli i tvůrce, kteří s Neckářem dosud nepracovali.
Například Filipa Rácze z kapely FíHa, Marka Doubravu ze skupiny Hm, Jiřího Hradila z Tata Bojs nebo textaře Márdiho z Vypsané fixy a děti slavných textařských osobností.
Vzniklo album, na kterém se spojily dvě veličiny, které si vyhovují. První je Neckář a jeho příjemný, velmi charakteristický a na desce sentimentální hlas, druhou jsou písničky ve svátečním duchu. To, co dopadlo dobře při vzniku Půlnoční, bylo na novince přijato a prohloubeno.
Písničky Nebe modrý dostal jsem darem, Mezi svými nebo Andělé strážní se jistě dostanou do Neckářova koncertního repertoáru, protože jsou nejvýraznější. Navíc nemají tak „doslovnou“ vánoční náladu jako skladby z konce nahrávky. Těm ale zase sluší aranže, zapojení smyčcových i dechových nástrojů. Album tím doznalo určité gradace.
Jeho slabinou je tempo. Byť jde o koncepční dílo evokující mírumilovnou náladu vánočních svátků, chybí mu vzrušení. Jeho atmosféra je totiž od začátku do konce velmi podobná a na ploše bezmála padesáti minut způsobuje patrný nástup dávky stereotypu.

Václav Neckář: Mezi svými
Supraphon, 48:14
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšla 11. listopadu 2014 v deníku Právo)

Petr Král cestu zná

Pokračuji v sérii článků, které by se mohly jmenovat třeba Ega a hlouposti (i ctnosti) našich moderátorů. Na Nouvelle Prague uváděl jednu besedu Štěpán Suchochleb. Tenhle člověk není profesionální moderátor, nicméně přesně pochopil, jak k věci přistupovat. Svému hostu pokládal otázky tak, aby posunoval celý jeho profesní příběh, jenž byl předmětem rozhovoru, a odpustil si poznámky typu „já jsem něco, já si to pamatuju a já já já“. Skvělý výkon.
Pravým opakem byl Petr Král, moderátor Radiožurnálu. Zatímco ráno poslouchám jeho rozhlasové uvádění rád, při úterním křtu nové desky Václava Neckáře v pražské Café Royal byl přesně takový, jaký by být neměl.
Vrcholem jeho egotripu byl moment, kdy došlo k fotografování křtu Neckářova alba. Král pronesl: „Takže teď se fotografuje křest, při kterém já nejsem důležitý, a tak půjdu stranou.“ Poté naprosto neomylně namířil hned za Václava Neckáře, vystrčil hlavu a zubil se do objektivů fotografů. Jinými slovy, fotka ze křtu desky Neckáře bez Krále prostě neexistuje.
Můj ty světe…