Ewa Farna se rozhoduje, jakou cestou se vydá

Občas se stane, že si hudební fanoušek neuvědomí skutečnost, že zpěvačce Ewě Farné už není třináct let. Že zkrátka již není holka, která poskakuje po pódiu a táže se své první lásky, zda ji měla vůbec ráda. Ta léta jsou minulostí, život plyne dál a velmi rychle.
Ewa Farna je dnes slečna, které je jednadvacet, dokázala uspět doma i v Polsku, kde je opravdovou mainstreamovou hvězdou, posbírala několik cen a především se vyvíjí. Jako člověk i jako hudebnice. Na jejím čtvrtém albu Leporelo je to patrné jak v souvislostech pozitivních, tak negativních. Zatímco na předešlém studiovém počinu Virtuální (2009) přidala ruku k autorskému dílu pouze tu a tam, na novince je jí plno. Společně se členy své kapely se podepsala pod několik písniček, napsala i některé texty a spoluvytvořila kolekci, která je v mnoha ohledech velmi osobní. Zpívá o své sestře, mamince, lásce a s nadhledem komentuje též vlastnosti svého manažera Leška Wronky. To vše je v pořádku, většina písniček, které na světě vzniknou, je osobní.
Farna napsala i pár českých textů, které neruší hudební rozmach skladeb a nejsou kýčovité nebo hloupé. Básnická díla to samozřejmě nejsou, ale její práce jako písňové texty obstojí, což ostatně platí i o dalších autorech slov na desce. A Farna to všechno velice dobře zazpívá.
Problémem kolekce je roztříštěnost. Je pochopitelné, že úspěšné zpěvačce, která se sama začala autorsky podílet na písničkách, počal být pop těsnou škatulkou, přes kterou nyní přerůstá. Nemá ale současně moc jasno, jakou cestou se dál vydat.
Zda se přiklonit k funku jako v písni Neznámá známá, dát průchod svému hlasovému rozsahu v baladách nebo aranžérsky náročnějších skladbách jako v Mámě nebo Tubi kontinius, přitvrdit jako v Kdo se mnou tančí a Nech mě žít, či si dělat legraci jako v písni Lešek.
Možností je spousta, ale po poslechu nového alba je jisté jedno – Farna se v mainstreamu cítí sešněrovaná a její chutě sahají za něj.
Mohli bychom možná obdivovat to, jak se osvobozuje, albu jako celku to neprospívá. Zatímco mu lze po pěvecké či hudební stránce sotva co vytknout, působí jako celek roztříštěně a nejistě. Nevytváří totiž aktuální pěvecký profil Ewy Farné.

Ewa Farna: Leporelo
Universal Music, 42:51
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 21. prosince 2014)

Kterak Michal Prokop a jeho kapela překonali Lennyho Kravitze

Těžko si představit dva lepší koncerty na konec roku. V pátek vystoupil v pražské O2 areně Američan Lenny Kravitz, který porazil rýmu a nastuzení, kvůli nimž svůj listopadový koncert přeložil, a rozhodl se Prahu navštívit v podstatě v roli vánočního dárku. V sobotu pak v pěkném prostředí Fora Karlín zpívali a hráli Michal Prokop se skupinou Framus 5. Zatímco jsem se ale domníval, že mě Kravitz nakopne a Prokop navodí sváteční atmosféru, bylo to jinak. Kravitz prudil a Prokop nakopával.
Na aktuálním turné představoval Lenny Kravitz při svém vystoupení jenom třináct písniček včetně přídavku. Do O2 areny jsem tedy šel s tím, že bude za hodinu a čtvrt konec a ještě si stihnu udělat zdravotní procházku. Prvních pět písniček tomu nasvědčovalo a publikum i já jsme se opravdu skvěle bavili. Zvláště když byl velmi dobrý zvuk a hudba z pódia vysloveně pumpovala.
Se skladbou Sister se ale ukázalo, že Kravitz přišel bavit především sebe a svou kapelu. Je skvělý hudebník a v jeho doprovodné formaci jsou takoví další. Nemuseli však nabýt přesvědčení, že jsou všichni v hale zvědaví na to, jak mistrně zvládají improvizace a nekonečná sóla. Zaplevelili jimi nicméně zbytek večera, a tak nebylo překvapení, že diváci na místech k sezení zůstali sedět, i když se zpočátku jevilo být jen otázkou času, kdy se celá hala postaví a bude tančit. Navíc brzy počala celá řada lidí odcházet, což je jev, který u koncertů drahých zahraničních hvězd nepamatuju.
Od své poloviny to byl utahaný a nudný koncert, který bavil jen zarputilé fanoušky a kapelu. Dál se emoce nedostaly, byť jich paradoxně ve všech těch improvizacích a sólech bylo hodně. A nezachránil to ani Carlos Santana, který přišel jako vánoční host na poslední pecku. Začal totiž jamovat a improvizovat také.
Michal Prokop a skupina Framus 5 v sobotu naopak mistrovsky dokázali, jak důležité je mít pro improvizace a sólování cit. Luboš Andršt a Honza Hrubý to dělali také, vždycky ale uměli včas skončit či popustit prostor některému z kolegů a vyhnout se stereotypu. Chovali se podobně jako členové Kravitzovy kapely. Byli ale mnohem pokornější, a tak z jejich koncertu bylo těžké odejít dříve než po přídavku.

5 Seconds of Summer vydali živák příliš brzy

Australská chlapecká čtveřice 5 Seconds of Summer je objevem letošního roku. Po několika úspěšných singlech vydala o prázdninách stejnojmenné album a nyní posílá na trh koncertní kolekci nazvanou LiveSOS.
Nahrávky na desce byly pořízeny během letošního turné kapely v Evropě, Americe a Austrálii, posléze studiově zdokonaleny a vydány proto, že z ekonomického hlediska je třeba kout železo, dokud je žhavé. Daří-li se totiž nějakému tělesu, je obvyklé ho takříkajíc prodávat a vydělat na něm hned, protože příští rok může být všechno jinak. Tuto starou pravdu hudební průmysl dokonale zná, však jí zabil řadu nadějných skupin.
Přesto není úplně ideální, když živé album vydá kapela, která má na kontě pouze jednu studiovou desku, čili málo písniček na to, aby bylo možné na záznam vybrat ty nejlepší. A tak je doplňují coververze písniček od Green Day, Katy Perry nebo The Romantics, jeden z nejobyčejnějších a nejzoufalejších kroků, které kapely bez dostatečně širokého repertoáru ve stejné situaci dělají.
Ne že by 5 Seconds of Summer měli s prezentací hitů svých zkušenějších kolegů profesní problémy, v písničce American Idiot od Green Day znějí dokonce přesvědčivě a přiznávají tak svůj hudební vzor. Pořád je to ale chlubení se cizím peřím.
Vlastní písničky čtveřice přesně zapadají do představy o nekonfliktní mladé rockové skupině, která nemá kontroverzní nebo výrazný názor v textech, slušně ovládá hudební nástroje, dominuje zejména ve zpívání vokálů a skládá písničky, z nichž lze při troše dobré vůle vykouzlit sezónní hity.
A tak jsou 5 Seconds of Summer jednou rebelští, to v písničkách s punkovým spodkem, a jindy srdcerváči, to když zpívají balady typu Amnesia nebo Everything I Didn’t Say. Chovají se zkrátka podle té nejobvyklejší představy o tom, jak se mladá chlapecká kapela bude na scéně chovat.
Neznamená to, že nemají potenciál – debutové album bylo slušné. S koncertním záznamem se ale mohlo počkat až do doby po vydání druhého alba. Takhle si vystříleli jeden trumf, který bývá pro mnohé skupiny po vydání druhé kolekce vyřešením problému, co dělat dál.

5 Seconds of Summer: LiveSOS
Universal Music, 61:08
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla 17. prosince 2014 na serveru Novinky.cz)

Poražen a zostuzen

Stalo se to v úterý večer ve frontě na koncert skupin Divokej Bill a Jelen před Lucerna Music Barem v Praze. Muž, sotva třicetiletý, stál mezi dalšími lidmi a čekal, až na něho dojde řada. Střídavě civěl po okolí, na své hezké ruce a do mobilu, až teprve po chvíli si všiml vnadné blondýnky, slabě nad dvacet let, která se ve frontě posunovala těsně za ním.
Jako každý jiný muž, který byl zasažen mámením vidiny nikdy nekončícího vztahu z fronty na oblíbenou kapelu, učinil nenápadný krok vzad, což v praxi napomohlo k tomu, že se dostal na úroveň blondýnky. Zastrčil telefon do kapsy, přestal civět po okolí, civěl jenom před sebe a pak nad blondýnku tak, že jeho oči pomalu sjížděly po jejím těle a chtivě pohlédly na její voňavé vlasy, pomněnkové oči, nevinný nos, sladké rty, vyzývavý krk a ušmudlaný zimní kabát, který zahaloval jistě potěšitelné vnady.
Blondýnka zjevně na někoho čekala, což muže přimělo k dotazu, kdo že to je. Jakmile s ledabylým úsměvem podotkla, že kamarádka, a přidala k tomu ještě pohled přímo do mužových očí, bylo evidentní, že tento hozenou rukavici okamžitě zvedl.
Během několika málo minut měl rozehranou partii, na jejímž začátku měl být společně strávený koncert na Divokém Billovi a na konci přinejmenším výměna osobních telefonních čísel či tělních tekutin a nabídka tykání. Hovořil o všem, o kapele, frontě, lidech, lásce, porozumění i předním hovězím (povyprávěl o tom, co měl k obědu). A jak se ti dva blížili ke vstupu, přicházely klíčové momenty akce.
Dívka čím dál tím nervóznějí vyhlížela kamarádku, v ruce držela dva lístky, a přestože se neustále na muže usmívala, bylo patrné, že ji nepřítomnost kámošky bere klid. Muž ji zatím drtil krásnými slovy, a když byli dva metry od vstupu do klubu, mám pocit, že se jí chystal navrhnout, že koncert stráví spolu.
V tu chvíli se v dáli objevila dívčina kamarádka. Přiběhl k ní, objala ji, dlouze políbila na ústa a pronesla: „Promiň, miláčku.“
Potom silou ženské intuice pochopila, že muž vedle s její divou koketoval, a změřila si ho nenávistným pohledem. On to rychle pochopil a zase civěl po okolí.
Když se dívka a její dívka ztrácely ve dveřích Lucerna Music Baru, ta zpožděná řekla nahlas, aby to bylo slyšet až k mužovi: „Půjdeš dneska spát ke mně?“
Bylo mi toho chlapa líto.

Jana Kirschner krásně zpívá i mlčí

Přesně rok po vydání kolekce Moruša: Biela přichází slovenská zpěvačka Jana Kirschner s její následovnicí a současně důležitým dvojčetem. Jmenuje se Moruša: Čierna a obě kolekce k sobě patří jako noc a den. Třeba jenom proto, že byly natočeny ve stejném čase.
Nikdy předtím si ještě Jana Kirschner na své autorské, interpretační a pěvecké cestě nevyšla tak daleko od mainstreamu, v němž se prosadila už na sklonku devadesátých let. Svou uměleckou touhu nyní naplnila na dvojici alb Moruša, která se natáčela v jednom čase v českém studiu Sono.
Zatímco na tom prvním, bílém, se vrhla k alternativním skladbám a také folklóru, na aktuálním počinu, černém, se od folklóru vzdálila a rozepjala autorská křídla v oblasti alternativní elektroniky a dalších vlivů. Ne že by kompozice absolutně postrádaly písničkovou stavbu, tak odvážný úkrok to zase není. Nehraje v nich ale důležitou roli.
Tu převzalo vytváření atmosféry hudbou, znělost zpěvaččina hlasu, souzvuk vokálů a hudebních nástrojů, stejně tak ataky elektronických prvků, kterých je na nové desce poměrně dost. Jana Kirschner zpívá, jako by to bylo jen tak mimochodem. Její zpěv je lehký a přirozený, někdy jako by dokonce spíše mlčela. Takto je součástí zvukové masy a Kirschner v ní hlasem tvoří pouze jednu stopu celku.
Hned první dvě skladby na desce – Idú a Muzika! – jsou prezentovány prakticky beze slov. Je to odvážný začátek alba, přesně takový, jaký by mohl letité fanoušky zpěvačky od dalšího poslechu doslova odehnat. Byla by to ale chyba. V dalších písničkách už Jana Kirschner plní roli zpěvačky, ovšem s přístupem výše uvedeným.
V kompozici Premena se přibližuje tradičnímu pojetí písničky více, v Tajomstvu v tom pokračuje a vlastně v něm představuje možný kompromis, který na její hudební cestě vznikl.
V textech dochází na ploše jediného alba rovněž k až transparentní proměně. Zatímco první dvě skladby doprovází vždy jen jedno slovo a Kirschner v nich vrchovatě naplňuje minimalistické choutky, které se pak na albu projevují i v jiných hudebních postupech, v dalších písních už slovy vytváří náladu, vypráví příběh nebo vzpomíná. Nutno uznat, že lyricky pojaté texty k hudební náladě kolekce výborně pasují.
Není to neuchopitelné nebo na poslech těžké album. Pro Janu Kirschner je to totiž především zhmotněná tvůrčí svoboda, která ji zachytila ve stavu, kdy chtěla jako autorka i textařka snít, meditovat a nespěchat. Bude nesporně zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá dál.
Ukazuje se totiž, že je schopna vstoupit i do hudebních hájemství, do nichž by si mnozí jiní umělci netroufli vkročit ani v tak silném postavení, jaké před projektem Moruša měla ona.

Jana Kirschner: Moruša: Čierna
Brain Zone, 48:57
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 8. prosince 2014 v deníku Právo)

Beze cti, ale se svobodou

V létě v devětaosmdesátém jsem reprezentoval tehdejší Československo. Nenápadně se u nás rozmáhal korfbal, jediný povinně smíšený kolektivní sport na světě. Hráli jsme ho s přáteli a vytvořili silný tým. Jistě též proto, že jsme se u nás prakticky neměli s kým měřit.
Byli mezi námi podnikavci, kteří zjistili, že hnízdištěm sportu je Nizozemí, a tak čile měnili dopisy s několika tamními korfbalovými kluby. Plodem této aktivity bylo oficiální pozvání na turnaj, na němž jsme měli reprezentovat naši socialistickou zemi. Bolševika to potěšilo, dovolil nám vycestovat, a tak jsme sedli do tří rzí prolezlých škodovek a odjeli směrem na západ. Mnozí z nás v domnění, že obyvatelé té části světa mají zelenou barvu a přemísťují se pomocí vrtulek a vzletu.
Nic takového se ale nekonalo. Přivítali nás lidé na první pohled stejní jako my, usměvaví, milí, pohostinní, kteří se nás ptali, jestli je komunista opravdu škodná. My namísto odpovědi civěli v obchodech na pravé adidasky a pumy, poprvé v životě jsme jedli tyčinku Mars a měli pocit, že takhle vypadá pravý západní orgasmus, v hubě nám pěnila coca-cola a na pouti v Amsterdamu jsme přišli o všechny guldeny (tehdejší platidlo v Nizozemí), protože jsme je proměnili za kroužky, které jsme měli hodit na láhev a za to vyhrát kazeťák-dvojče. Nikomu z nás se to ale nepovedlo. Nervozita nám nedovolila správně zacílit.
Chovali jsme se jako exoti a v očích našich hostitelů jsme jimi bezesporu byli. Ti tolerantnější nás měli za rozkošné naivy, kteří se o sebe nejsou schopni postarat, pročež nám rádi poskytli zázemí a stravu.
V listopadu 1989 přišla sametová revoluce a nám se uvolnili ruce. Tenkrát jsme si s rozcinkaným svazkem klíčů v rukou na náměstích a návsích slíbili, že je špatným časům konec. Já se radoval i z toho, že už nikdy v televizní show neuslyším rozjuchané hity Michala Davida, protože přijdou jiní, lepší a tvrdší.
Přijeli k nám Rolling Stones, které pozval vývěsní štít země – Václav Havel. Kdyby pozval marťana, určitě by přijel také, protože náš prezident byl umělec v politickém hávu, jehož jméno mělo zvuk a prestiž. Mick Jagger a Keith Richards z Rolling Stones mu říkali „příteli“, a tak jsme pro celý svět byli přátelé všichni. Umělci k nám jezdili vystupovat skoro zadarmo, osobnosti jakbysmet a vrátil se i Karel Kryl.
Když jsem autobusem odjel do Salcburku nakoupit konečně kazeťák-dvojče, chovali se ke mně uctivě. Dvojče jsem dostal se slevou a na oplátku jsem mluvil o Havlovi. Cítil jsem, že jsme pro západní svět pořád ještě exoti, ale mají nás rádi a fandí nám.
O pár let později Kryl varoval před přílišným optimismem, a brzy skonal. V té době už průkopník arogantní politiky bez postihu pro šmejdy Klaus krmil svět názory, jimiž prezentoval sám sebe, a brzy si ve své straně vychoval zdatné následovníky. Jeho naoko oponent Zeman záhy ukázal, že má také rád sám sebe a politické a sociální pokory v sobě nemá, co by se za nehet vešlo. Když se ti dva sešli a dělili si moc, začalo to s námi jít z kopce.
Sympatie k naší zemi mizely jako pára nad hrncem, borci k nám přestali jezdit z úcty a ve světě jsme se stali exoty, kteří podivně promarňují svou šanci. Když na Hradě skončil Havel a prezidentem se stal Klaus, byli jsme už politováníhodní. I proto, že když dostala zpěvačka Markéta Irglová Oscara, Klaus jí nepogratuloval, protože předtím řekla, že se při svých cestách po zahraničí za jeho žvásty stydí. Také proto, že mnozí sportovci, kteří dosáhli významných výsledků (Jágr, Berdych a další), podporovali ve svých vyhlášeních i finančně ODS, stranu, jejíž členové byli svým vedením vedeni k patologické nenasytnosti.
Do nitra Evropy se mi už jezdilo hůře. Věděl jsem, že jako Čech nedostanu bez příplatku pokoj s výhledem na moře či budu docela klidně označen podezřelým v kauze zmizelého snídaňového balíčku, protože recepční v hotelu na ostrově Kos si to ke mně dovolí. Přítomným Britům a Němcům se přitom uctivě klaněla.
Pětadvacet let po revoluci víme, že demokracie je fuška a cesta k ní řehole. Prezident naší země má potíže s alkoholem i sebeovládáním, ministrem financí je byznysmen, který čile obchoduje se státem, a mnozí politici volají po zmírnění sankcí Evropské unie vůči Rusku, jako by ještě nedávno nebyli obyvateli země, do které Rusové vtrhli s tanky, jednadvacet let ji drancovali a nechovali se v ní zrovna jako hosté.
Při pobytu v zahraničí už ale nemám dojem, že jsem exot. Spíš nikoho nezajímám. Když podotknu, že jsem Čech, nikdo nehne brvou a neptá se, jak se u nás máme. Cítím, že jsme ztratili úctu.
Přesto mi svoboda chutná a vdechuju ji z plných sil. Nemusím přece všude vykládat, že jsem ze země, kde se zloději pouštějí v prezidentské amnestii, a jednoho našeho lupiče se bojí celá země na jihu Afriky.

(Tato glosa vyšla v listopadovém vydání magazínu Náchodský swing)

Mamma Mia! zatím na půl plynu

Ještě několik představení bude potřebovat česká verze slavného muzikálu s písněmi skupiny ABBA Mamma Mia!, aby stálo za to vidět ji podruhé. Řada věcí se musí usadit, řada detailů dopilovat a celý tým se bude muset lépe popasovat s akustikou sálu, stejně tak s obrovským pódiem. V pátek měla v Kongresovém centru v Praze premiéru.
Slavný muzikál, který napsala britská dramatička Catherine Johnsonová, měl premiéru v roce 1999. Dvacetiletá Sophie pozve na svou svatbu na fiktivní řecký ostrov tři muže, o nichž si podle zápisků v deníku své matky Donny myslí, že by mezi nimi mohl být její otec. Trojice Harry, Bill a Sam se tedy setká nejenom s ní, ale i s bývalou popovou zpěvačkou Donnou, se kterou každý z nich prožil romantický vztah a každý z nich k němu přistupuje po svém. Je to prostý příběh odehrávající se v malebném prostředí prosluněného ostrova.
Jeho pražské provedení bylo tvůrci situováno na obrovské pódium sálu Kongresového centra, do kterého se sice vejde spousta diváků, což odpovídá ambicím díla, nicméně na ploše jeviště se špatně hraje divadlo a muzikál ještě hůř. V prostoru se totiž často ztrácí ten z účinkujících, který právě hovoří či zpívá, a tak pokud k tomu nepoužívá nápadných gest, trvá chvíli, než divák zorientuje a očima jej najde.
Obvyklým problémem tak obrovského sálu je akustika. Při páteční premiéře si neomylně vzala daň, což jde na vrub úvodního představení, při kterém se obvykle objevují detaily, které při zkouškách v prázdném sále zůstávají skryty. A tak byl zvuk nevyrovnaný, hlasy zpěváků znějící z pódia rovněž, všechno to chvílemi vypadalo spíš jako zvuková zkouška, a byť písničky skupiny ABBA srší energií a silou, působily v té atmosféře unaveně.
Zpěváci zřejmě na pódiu neslyšeli dobře to, co zpívají, a často měli k intonační dokonalosti velmi daleko, zvláště pak zpívalo-li jich více najednou. Když pěli jednotlivci, znělo to sofistikovaněji. Pochvalu za zpěv si zaslouží zejména Petra Vraspírová v roli Sophie, Radka Fišarová v roli Tanyi a Hana Křížková jako Rosie, kus dobré práce odvedli i Petr Kolář jako Bill a Tomáš Trapl v roli Harryho.
Alena Antalová v roli Donny a Jiří Langmajer jako Sam zvládli své pěvecké party obstojně, zářili nicméně jako herci a svými výkony vetkli muzikálu charakter přirozenosti. Navíc se obešli bez takzvaného přehrávání, o které si velké jeviště přímo říkalo a jemuž někteří ostatní víceméně podlehli.
Oporou premiéry byl živý orchestr, který se hudebních partů ujal s přehledem a profesionálním klidem, sbor, jenž držel pěveckou složku v důstojné pozici, byť často poněkud osamocený, company, jež se dobře starala o to, aby mělo tak obrovské pódium pro představení využití, a funkční scéna, která dobře vystihovala romantiku řeckého ostrova a při přestavbě nebrzdila spád příběhu.
Překvapivě dobře vyznívají i české verze textů původně anglicky zpívaných písniček. Adam Novák v nich zachoval klíčová sousloví v původním jazyce, zbytek převedl do srozumitelné češtiny, a přestože tu a tam klopýtl o klišé, nedokonalé nafrázování či laciný rým, jeho texty muzikálu neublížily.
Až se tedy bude hrát Mamma Mia! za měsíc a tvůrci i účinkující budou přesně vědět, co mohou od sebe, prostoru i jeho akustiky čekat, bude to možná tak zábavné, jak by být mělo.

Mamma Mia!
Režie Antonín Procházka, překlad a české tetxy Adam Novák, kostýmy Roman Šolc, scéna Radek Havlíček. Premiéra 12. prosince, Kongresové centrum Praha
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla 13. prosince 2014 na serveru Novinky.cz)

Bezcenná slova

Dovolil jsem si do titulku tohoto příspěvku použít název jedné slavné písničky skupiny Laura a její tygři z konce osmdesátých let. Toto slovní spojení mi totiž připadne zcela charakteristické pro mnohé výroky chronických mluvků a zejména politiků, které absolutně popírají skutečnost či souvislosti z minulosti dávné i nedávné.
Například takový prezident Zeman, který se už definitivně odhalil jako další zásadní omyl některých českých voličů, dva dny poté, kdy na něho na Albertově rozlícený dav vrhal vajíčka, sliny i hněv, a on ani přesto nepochopil, že na jeho řeči ani na něj není nikdo zvědavý, protože není důstojným reprezentantem země, celou věc o dva dny vysvětloval slovy: „Byla to ostuda České republiky a koneckonců pokračování prezidentské kampaně. Praha byla jediné velké město, kde ve druhém kole prezidentských voleb zvítězil můj protikandidát. A já naprosto chápu, že někteří lidé se s touto volbou ani po roce nedokážou smířit. Je mi jich líto.“
Ve svých bezcenných slovech přehlédl skutečnost, že vzpomínková akce v Praze na Albertově by bez jeho nevítané účasti byla poctou revolučním dnům v roce 1989. Ostudou se stala ve chvíli, kdy se na ní za doprovodu ochranky, až klausovské arogance, hole a zbylých věrných vpotácel on. Diskuze o tom, jestli skutečně trpí stařeckou demencí, která se rozpoutala již před několika měsíci, by jistě neměla být podceňována.
Mistrem bezcenných slov je dlouhodobě trenér František Straka, který se již několikrát proslavil tím, že kam jako trenér vstoupil, tam – jak se říká – sto let tráva nerostla. Letos v létě se mu totéž podařilo udělat se Slovanem Bratislava, který trénoval. Ještě než se ukázalo, že je jako trenér opravdu tragický, hrál jeho tým řízením osudu a náhod o postup do Ligy mistrů s běloruským BATE Borisov. Na hřišti působil naprosto zoufale, což ale jednomu z nejhorších trenérů světa nebránilo pronést větu: „Nemám svým hráčům ani moc co vytknout. Každý z nich udělal maximum pro úspěch a naplnění našeho snu.“ Naštěstí pro Slovan ho brzy po tomto absurdním výroku majitel klubu vyhodil.
Aktuálním autorem bezcenných slov je Filip Humplík, snaživý funkcionář ODS. Když navrhl a poté prosadil zrušení oblastních organizací strany v Praze 10 a 11, jako argument pronesl téměř památnou větu: „Obě sdružení dlouhodobě poškozují dobré jméno ODS.“
Možná v posledních dvaceti letech spíše muzicíroval a neměl přehled o tom, jak se symbol tuzemské porevoluční korupce, tedy ODS, na všech úrovních chová. V každém případě by si mohl Humplík alespoň dodatečně uvědomit, že těžko lze poškodit dobré jméno někoho, kdo dobré jméno nikdy neměl.
Jak praví klasik – kde nic není, ani smrt nebere.

Stylový návrat skupiny Stromboli

Ve druhé polovině osmdesátých let byla artrocková skupina Stromboli ozdobou tehdejší československé rockové scény. Sešel se v ní především talent kytarového čarostřelce Michala Pavlíčka a výjimečný pěvecký projev Báry Basikové. Kapela tehdy natočila dvě desky a vytvořila tak výrazné položky české hudební historie.
Basiková a Pavlíček tvořili při vzniku kapely milenecký pár. Při nahrávání druhého alba byl už ale jejich vztah v troskách, což se mimochodem na kolekci Shutdown (1989) zejména v baladických skladbách projevilo. Zároveň to však znamenalo konec existence formace.
Po dlouhých pětadvaceti letech jsou Stromboli zpět. Po úspěšném comebacku klasické sestavy Pražského výběru se Michal Pavlíček rozhodl napsat pro svou druhou zásadní životní skupinu nové písničky, pozval ke spolupráci jak Báru Basikovou, tak baskytaristu Jiřího Veselého i bubeníka Klaudia Kryšpína, a nahrál s nimi album Fiat Lux. Tedy Budiž světlo.
Jeho přístup byl promyšlený a evidentně správný. Zvolil hudební řeč, kterou se Stromboli prosadili na konci osmdesátých let. Basikovou přiměl k tomu, aby ve svém výrazu opět našla onu krásnou naivitu, naléhavost i hebkost, jimiž ohromovala již před lety, sám si pak do skladeb vměstnal leckdy velice jiskřivá kytarová sóla, která jsou v dnešním pojetí moderního rocku sice přežitkem, k rukopisu Stromboli nicméně patří.
Všechny písničky na albu jsou pečlivě zaranžované, zvukově ošetřené tak, aby navazovaly na první období kapely, a ctí také tehdejší atmosféru nahrávek. Nejlépe je to patrné hned v úvodní skladbě Tetování, stejně tak v sychravě studené Katově pomocnici a písni Tesáky, která má hardrockový tah a Pavlíčkova kytara v ní nabízí jeden z nejjasnějších a nejpřirozenějších riffů současnosti.
Ve své druhé polovině album už spíše domodelovává novou tvář Stromboli. Jako by v posledních pěti písničkách šlo spíš o to potvrdit současnou hudební řeč, k čemuž slouží i poněkud dlouhá Já bloudím ráda i závěrečná až příliš „obyčejná“ balada Post scriptum.
Tuto nevyrovnanost desky ale zastiňují texty. Zvolit si jako jejich autory Vlastimila Třešňáka a koneckonců i Petra Kolečka byl Pavlíčkův šťastný tah. Verše „vždyť miluji tě tak… že k tomu žádné Lásky není třeba“ nebo „Kousnou u kotníků, k lýtkům se derou, ústa lichotníků nejvíc žerou“ nejsou totiž v českých textech vůbec obvyklé.
Korunují album, které prokazuje Pavlíčkův talent, potvrzuje jeho rukopis a rozhodně praví, že dobrá hudba je nadčasová.

Stromboli: Fiat Lux
Warner Music, 48:14
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 2. prosince 2014)

AC/DC napsali další sloky rockové modlitby

Australská legenda AC/DC vydala své nové album za složitých okolností. Ne že by realizace byla bolestivá, bubeník Phil Rudd dokonce řekl, že za deset dnů bylo ve studiu v kanadském Vancouveru hotové. Nahrávala je ale v době, kdy ze sestavy odešel spoluzakladatel Malcolm Young, kterého postihla demence a do kapely se už nejspíš nevrátí, a kdy se novozélandská policie zajímala o bubeníka Rudda v souvislosti se dvěma objednanými vraždami. Nakonec byl osvobozen kvůli nedostatku důkazů, stíhán je ale za přechovávání drog.
Kolekce Rock or Bust je v diskografii formace nesmírně důležitá. Je první, kterou nenatáčel zmíněný Malcolm Young (nahradil jej jeho synovec Steve Young), podotýká, že tradiční zvuk kapely je nadčasový, prozrazuje hudební vášeň, kterou AC/DC mají, a je nejkratší, jakou kdy nahráli.
Jedenáct písniček se vměstnalo na plochu necelých pětatřiceti minut, což je jistě pozoruhodný počin. Jeho efektem je fakt, že na kolekci nejsou zbytečné písně ani tóny. Pokaždé se jde rovnou na věc. Nejdelší skladba má tři a tři čtvrtě minuty, a tak je v každé jen to podstatné – esence klasického zvuku AC/DC.
Je syrový, ostrý, s charakteristickými riffy kytary Anguse Younga a nenapodobitelným nakřáplým hlasem Briana Johnsona. Kapela se v něm také hlásí k milovanému blues, vždyť ve všech jejích písních (a to i v minulosti) je, mnohým tvoří rovnou základ.
Dva první singly, které skupina zveřejnila před vydáním desky, jsou na začátku alba. Nejsou to v rámci její tvorby příliš originální kompozice. Rock or Bust připomíná píseň Rock and Roll Train (2008) a Play Ball zase Highway To Hell (1979) – podobné riffy, podobná melodie, tempo i styl zpěvu. Následující skladby jsou zajímavější.
Z Rock The Blues Away jde nakažlivá pozitivní energie, Miss Adventure a Rock The House nemají tak nápadité melodie, jsou to ale tažné stadiónové vyřvávačky, Dogs of War je majstrštyk alba, písnička nepostrádající napětí, přímočarost ani gradaci, a podobně povedená je Baptism By Fire, jež disponuje silným riffem a rokenrolovou drzostí.
Mohli bychom samozřejmě opět namítat, že AC/DC nepřekročili svůj stín a nová deska v zásadě vykrádá ty předešlé. Tahle kapela ale ze svého rukopisu udělala rockovou modlitbu a na každém novém albu osvěžuje její význam. Na novince Rock or Bust pak velmi výrazně.

AC/DC: Rock or Bust
Sony Music, 34:54
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 3. prosince 2014)