Beze cti, ale se svobodou

V létě v devětaosmdesátém jsem reprezentoval tehdejší Československo. Nenápadně se u nás rozmáhal korfbal, jediný povinně smíšený kolektivní sport na světě. Hráli jsme ho s přáteli a vytvořili silný tým. Jistě též proto, že jsme se u nás prakticky neměli s kým měřit.
Byli mezi námi podnikavci, kteří zjistili, že hnízdištěm sportu je Nizozemí, a tak čile měnili dopisy s několika tamními korfbalovými kluby. Plodem této aktivity bylo oficiální pozvání na turnaj, na němž jsme měli reprezentovat naši socialistickou zemi. Bolševika to potěšilo, dovolil nám vycestovat, a tak jsme sedli do tří rzí prolezlých škodovek a odjeli směrem na západ. Mnozí z nás v domnění, že obyvatelé té části světa mají zelenou barvu a přemísťují se pomocí vrtulek a vzletu.
Nic takového se ale nekonalo. Přivítali nás lidé na první pohled stejní jako my, usměvaví, milí, pohostinní, kteří se nás ptali, jestli je komunista opravdu škodná. My namísto odpovědi civěli v obchodech na pravé adidasky a pumy, poprvé v životě jsme jedli tyčinku Mars a měli pocit, že takhle vypadá pravý západní orgasmus, v hubě nám pěnila coca-cola a na pouti v Amsterdamu jsme přišli o všechny guldeny (tehdejší platidlo v Nizozemí), protože jsme je proměnili za kroužky, které jsme měli hodit na láhev a za to vyhrát kazeťák-dvojče. Nikomu z nás se to ale nepovedlo. Nervozita nám nedovolila správně zacílit.
Chovali jsme se jako exoti a v očích našich hostitelů jsme jimi bezesporu byli. Ti tolerantnější nás měli za rozkošné naivy, kteří se o sebe nejsou schopni postarat, pročež nám rádi poskytli zázemí a stravu.
V listopadu 1989 přišla sametová revoluce a nám se uvolnili ruce. Tenkrát jsme si s rozcinkaným svazkem klíčů v rukou na náměstích a návsích slíbili, že je špatným časům konec. Já se radoval i z toho, že už nikdy v televizní show neuslyším rozjuchané hity Michala Davida, protože přijdou jiní, lepší a tvrdší.
Přijeli k nám Rolling Stones, které pozval vývěsní štít země – Václav Havel. Kdyby pozval marťana, určitě by přijel také, protože náš prezident byl umělec v politickém hávu, jehož jméno mělo zvuk a prestiž. Mick Jagger a Keith Richards z Rolling Stones mu říkali „příteli“, a tak jsme pro celý svět byli přátelé všichni. Umělci k nám jezdili vystupovat skoro zadarmo, osobnosti jakbysmet a vrátil se i Karel Kryl.
Když jsem autobusem odjel do Salcburku nakoupit konečně kazeťák-dvojče, chovali se ke mně uctivě. Dvojče jsem dostal se slevou a na oplátku jsem mluvil o Havlovi. Cítil jsem, že jsme pro západní svět pořád ještě exoti, ale mají nás rádi a fandí nám.
O pár let později Kryl varoval před přílišným optimismem, a brzy skonal. V té době už průkopník arogantní politiky bez postihu pro šmejdy Klaus krmil svět názory, jimiž prezentoval sám sebe, a brzy si ve své straně vychoval zdatné následovníky. Jeho naoko oponent Zeman záhy ukázal, že má také rád sám sebe a politické a sociální pokory v sobě nemá, co by se za nehet vešlo. Když se ti dva sešli a dělili si moc, začalo to s námi jít z kopce.
Sympatie k naší zemi mizely jako pára nad hrncem, borci k nám přestali jezdit z úcty a ve světě jsme se stali exoty, kteří podivně promarňují svou šanci. Když na Hradě skončil Havel a prezidentem se stal Klaus, byli jsme už politováníhodní. I proto, že když dostala zpěvačka Markéta Irglová Oscara, Klaus jí nepogratuloval, protože předtím řekla, že se při svých cestách po zahraničí za jeho žvásty stydí. Také proto, že mnozí sportovci, kteří dosáhli významných výsledků (Jágr, Berdych a další), podporovali ve svých vyhlášeních i finančně ODS, stranu, jejíž členové byli svým vedením vedeni k patologické nenasytnosti.
Do nitra Evropy se mi už jezdilo hůře. Věděl jsem, že jako Čech nedostanu bez příplatku pokoj s výhledem na moře či budu docela klidně označen podezřelým v kauze zmizelého snídaňového balíčku, protože recepční v hotelu na ostrově Kos si to ke mně dovolí. Přítomným Britům a Němcům se přitom uctivě klaněla.
Pětadvacet let po revoluci víme, že demokracie je fuška a cesta k ní řehole. Prezident naší země má potíže s alkoholem i sebeovládáním, ministrem financí je byznysmen, který čile obchoduje se státem, a mnozí politici volají po zmírnění sankcí Evropské unie vůči Rusku, jako by ještě nedávno nebyli obyvateli země, do které Rusové vtrhli s tanky, jednadvacet let ji drancovali a nechovali se v ní zrovna jako hosté.
Při pobytu v zahraničí už ale nemám dojem, že jsem exot. Spíš nikoho nezajímám. Když podotknu, že jsem Čech, nikdo nehne brvou a neptá se, jak se u nás máme. Cítím, že jsme ztratili úctu.
Přesto mi svoboda chutná a vdechuju ji z plných sil. Nemusím přece všude vykládat, že jsem ze země, kde se zloději pouštějí v prezidentské amnestii, a jednoho našeho lupiče se bojí celá země na jihu Afriky.

(Tato glosa vyšla v listopadovém vydání magazínu Náchodský swing)



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)