Jak to chodí na Slavících

Řada mých přátel se mě každoročně ptá, jaké to je být na vyhlášení ankety Český slavík v pražské Státní opeře. Trochu rozmrzele odpovídám, že je to vopruz, ale upřímně řečeno je to dáno tím, že rozmrzelý být chci a tou odpovědí hodlám vyvolat další otázku, sice Jak to?.
Z mého pohledu to probíhá takto. Na začátku večera si vyzvednu akreditaci a nějakých dvou tří lidí z pořadatelské organizace se zeptám, jestli je tisková konference s vítězi, která se konává po skončení ceremoniálu, zase v hotelu Ambassador dole na Václavském náměstí, tedy na jiném místě než je Státní opera. Bohužel mi zarputile odpovídají, že je to tak, což mě uvádí do mírné deprese. Později vysvětlím proč.
Ve foyeru Státní opery potkávám kolegy novináře, kamarády a hlavně zpěváky i celé kapely. Kolem těch nejslavnějších se motají fotografové, kterých je více než kdykoli jindy, protože bulvární média nasazují na akci hned několik chrtů. Nejde totiž jenom o písničky a hudbu, jde třeba i o to, co mají umělci na sobě. Někteří se minuty naparují před fotoaparáty, aby se v následujících hodinách z média dozvěděli, že jejich outfit stál za starou bačkoru a že vypadali na devadesát let. Někteří se dozvědí, že jistě prodělali plastickou operaci pravé strany obličeje, i když třeba mají hrůzu ze skalpelů a bílých doktorských plášťů. Ale patří jim to, nemají s bulvárem vůbec mluvit.
Pak mi nějaká asistentka jakési televize zaklepala na rameno a řekla, že právě točí, ať vypadnu. Odpověděl jsem jí, že klidně točit může a dá mi pokoj, ale ona ukázala na mé boty a já si uvědomil, že stojím nějaké topmodelce na šatech, které tahá po zemi a určitě za ně dostane od bulvárů jedničku. Omlouvat se mi nechtělo, kdyby měla šaty kratší, žádný Špulák by si o ně nepucoval křusky.
Samotný ceremoniál se zpravidla zpočátku táhne, aby tak po hodině moderátor zjistil, že je v časovém skluzu a neslušně (a nedělal to jenom Libor Bouček, v minulosti to dělali všichni) začne nabádat oceněné umělce, aby svou děkovnou řeč zkrátili. Pro takovou Elis to byl možná největší úspěch kariéry, přesto byla tlačena k tomu, aby svou děrovačku zkrátila. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že tvůrci pořadu ho naplánují tak, aby takříkajíc přetekl, tedy se nevešel do daného vysílacího času. Ačkoli na Nově je to jedno, tam tečou všechny pořady.
Když běží v televizi reklamní pauza, kromě vyjmenovávání nekonečné řady sponzorů se ve Státní opeře neděje nic. Obvykle to využívám k tomu, že zkouším chytit některého oceněného a položím mu několik otázek. Ideální je na to pánská toaleta. V minulosti jsem tam vyzpovídal Kabát, který obvykle po převzetí ceny Státní operu opouští.
Když ceremoniál po téměř třech úmorných hodinách skončí, následuje pro mě sprint do hotelu Ambassador. Tam se totiž koná tisková konference, pro mě nejhorší událost v roce. Přestože léta letoucí prosím pořadatele, aby tiskovku udělali přímo ve Státní opeře, jako tomu bylo před lety, oni odvezou umělce do Ambassadoru a tam je posadí za stůl k tiskovce. Já a další kolegové musíme přeběhnout od Státní opery dolů na Václavák, což je asi takový kus, jako v Broumově od Dolní brány k benzinové pumpě. Prostě je to štreka, a což teprve, když je námraza.
Tiskovka probíhá tak, že je ve velkém sále spousta lidí, kteří se nahlas baví, pojídají chlebíčky a začínají se opíjet, zatímco pár novinářů pokládá vítězným umělcům nezáludné otázky (přirozeně, protože ty záludné si nechávají pro osobní kontakt). Odpovědi jsou slyšet jen díky tomu, že tito mají mikrofon, ale jsem si jist, že tahle tiskovka vlastně nikoho v podobě, ve které se koná, tolik nebere.
A pak vítězové krájejí obrovský dort, který není dobrý, takže ho hodně zbude. Mě pak čeká fronta na krátký rozhovor s Lucií Bílou a Karlem Gottem, ve které musím přihlížet tomu, jak se s nimi ostatní „novináři“ (kde se jich najednou tolik vzalo?) fotografují a skládají jim poklony, takže když jsem se letos konečně dostal ke Karlu Gottovi, byl už tak unavený, že mi bylo stydno se ho na něco ptát. Musel jsem ale.
Po půlnoci kráčím rušným Václavákem domů a přemýšlím, co udělat pro to, abych byl příští rok na ceremoniál připravenější a těšil se. Po jedenácti letech účasti bez přestávky jsem na to zatím nepřišel.
Spíš ale kecám. Popravdě řečeno se na ten ceremoniál těším!!!



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)