Jana Kirschner krásně zpívá i mlčí

Přesně rok po vydání kolekce Moruša: Biela přichází slovenská zpěvačka Jana Kirschner s její následovnicí a současně důležitým dvojčetem. Jmenuje se Moruša: Čierna a obě kolekce k sobě patří jako noc a den. Třeba jenom proto, že byly natočeny ve stejném čase.
Nikdy předtím si ještě Jana Kirschner na své autorské, interpretační a pěvecké cestě nevyšla tak daleko od mainstreamu, v němž se prosadila už na sklonku devadesátých let. Svou uměleckou touhu nyní naplnila na dvojici alb Moruša, která se natáčela v jednom čase v českém studiu Sono.
Zatímco na tom prvním, bílém, se vrhla k alternativním skladbám a také folklóru, na aktuálním počinu, černém, se od folklóru vzdálila a rozepjala autorská křídla v oblasti alternativní elektroniky a dalších vlivů. Ne že by kompozice absolutně postrádaly písničkovou stavbu, tak odvážný úkrok to zase není. Nehraje v nich ale důležitou roli.
Tu převzalo vytváření atmosféry hudbou, znělost zpěvaččina hlasu, souzvuk vokálů a hudebních nástrojů, stejně tak ataky elektronických prvků, kterých je na nové desce poměrně dost. Jana Kirschner zpívá, jako by to bylo jen tak mimochodem. Její zpěv je lehký a přirozený, někdy jako by dokonce spíše mlčela. Takto je součástí zvukové masy a Kirschner v ní hlasem tvoří pouze jednu stopu celku.
Hned první dvě skladby na desce – Idú a Muzika! – jsou prezentovány prakticky beze slov. Je to odvážný začátek alba, přesně takový, jaký by mohl letité fanoušky zpěvačky od dalšího poslechu doslova odehnat. Byla by to ale chyba. V dalších písničkách už Jana Kirschner plní roli zpěvačky, ovšem s přístupem výše uvedeným.
V kompozici Premena se přibližuje tradičnímu pojetí písničky více, v Tajomstvu v tom pokračuje a vlastně v něm představuje možný kompromis, který na její hudební cestě vznikl.
V textech dochází na ploše jediného alba rovněž k až transparentní proměně. Zatímco první dvě skladby doprovází vždy jen jedno slovo a Kirschner v nich vrchovatě naplňuje minimalistické choutky, které se pak na albu projevují i v jiných hudebních postupech, v dalších písních už slovy vytváří náladu, vypráví příběh nebo vzpomíná. Nutno uznat, že lyricky pojaté texty k hudební náladě kolekce výborně pasují.
Není to neuchopitelné nebo na poslech těžké album. Pro Janu Kirschner je to totiž především zhmotněná tvůrčí svoboda, která ji zachytila ve stavu, kdy chtěla jako autorka i textařka snít, meditovat a nespěchat. Bude nesporně zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá dál.
Ukazuje se totiž, že je schopna vstoupit i do hudebních hájemství, do nichž by si mnozí jiní umělci netroufli vkročit ani v tak silném postavení, jaké před projektem Moruša měla ona.

Jana Kirschner: Moruša: Čierna
Brain Zone, 48:57
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 8. prosince 2014 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)