Chlap, který přiznal, že kradl

Často se stává, že člověk něco ukradne. Málokdy se stane, že to přizná, protože by to musel vrátit nebo za to pykat. Na hudební scéně se krade také, v posledních letech víc než předtím. One Direction na tom postavili svou kariéru, a skoro pokaždé se zapírá.
Teď ale přišel Sam Smith, britský písničkář, který řekl, jak to bylo. Již loni v říjnu, bez medializace, přiznal, že v jeho megahitu Stay With Me je pořádný kus písničky I Won’t Back Down amerického hudebníka Toma Pettyho. Ten ji napsal s Jeffem Lynnem na konci osmdesátých let a vydal jako úvodní singl z debutové sólovky Full Moon Fever (1989). Do médií se to dostalo o víkendu.
Podobnost podstatných částí obou skladeb je patrná. Smithova písnička má v refrénu melodii, kterou Pettyho písnička začíná a nese ji. Přiznání bylo na místě. Případný soudní spor by Smith prohrál, což by jeho kariéře neprospělo.
A tak se loni v říjnu dohodli. Podle serveru Consequence of Sound si Tom Petty i Jeff Lynne připsali pětadvacetiprocentní podíl na autorství Stay With Me – každý dvanáct a půl procenta. Další podrobnosti nejsou známy. Pokud by však oba hudebníci dostali za spoluautorství peníze i zpětně, jejich konta by to jistě rozveselilo.
Smith z toho vyjde jako poctivec, který přiznal krádež. To se odpouští, tím spíš, když je to podle mě opravdu písničkářský borec. Takže všechno dobré.
Porovnejte si obě pecky.

Sam Smith – Stay With Me

Tom Petty – I Won’t Back Down

Jena byla rychlejší. Chovala se na ulici jako Facebook

Měl jsem, a možná stále mám, takový poťouchlý plán. Patřím ke generaci, která si ráda na věci sáhne, očichá si je, pomazlí se s nimi, ráda je prožije a vlastně moc nerozumí tomu, proč by měla být vzrušená z toho, že má na Facebooku tisíc přátel, když ve skutečnosti ví pouze o třech – pokud tedy bereme v potaz skutečný obsah slova přátelství. A tak mě napadlo, že bych se někdy na ulici zkusil chovat jako Facebook. Pokud to někdy udělám, budu už bohužel druhý. Předběhla mě americká bloggerka Jena Kingsley.
Fenomén sociálních sítí vytvořil imitaci reálného světa ve virtuálním prostředí. Kromě kontaktování blízkých dopomohl i k nahlédnutí do jejich soukromí. Činy jednotlivce v tomto světě však nejednou hraničí s nesmyslným až nevysvětlitelným chováním, hodným v mnoha případech psychiatrického šetření.
Jde například o psaní zbytečných statusů informujících o každém kroku uživatele, sbírání takzvaných lajků nebo vytváření si přátelství s lidmi, které pak nejsme schopni pozdravit na ulici.
Tohle typické internetové chování předvedla Jena Kingsley v reálném životě. Vyzkoušela svůj sociální experiment v ulicích New Yorku. Chodila mezi lidmi a chtěla po nich nabídku k přátelství, oznamovala jim, že je sleduje, a referovala i o tom, kdo je sleduje. Samozřejmě informovala rovněž o každé své soukromé záležitosti a na reakce neznámých lidí zdvořilostně uvedla: „Toto se mi líbí“.
Co se stalo? Lidé byli zmatení. Připadalo jim to – přirozeně – nepřirozené.
Více je na videu. Omlouvám se, že jsem nepořídil překlad, ale mám opravdu mizernou angličtinu. Protože ji má každý z vás lepší, jistě si poradíte.

Video, má lásko!

Před téměř rokem jsem si jako vůbec první své zboží přes internet objednal fotoaparát Sony RX-100. Udělat to pro mě bylo velké dobrodružství, ale když mě společnost, která jej nabízela za o dva tisíce lepší cenu než prodejna v centru Prahy, ubezpečila, že je dostatečně spolehlivá, byl jsem v takovém ajfru, že jsem jejím zástupcům řekl, že mi nemusí zboží posílat poštou, protože přece není žádný problém si ho vyzvednout osobně. Podivili se, zkusili mi ještě jednou nabídnout dovoz, a když pochopili, že jsem skálopevně rozhodnut jejich sklady navštívit osobně, na další nabídky rezignovali.
Následující den jsem vyrazil do skladu kamsi ve Stodůlkách, samozřejmě v domnění, že vyzvednutí fotoaparátu je otázka hodinky. Od chvíle, kdy jsem vyšel z domu, do chvíle, kdy jsem se vrátil, uběhly čtyři hodiny. Nevybaven navigací jsem sklad společnosti hledal dobře šedesát minut, až se nakonec ukázalo, že je to ta dřevěná bouda, kterou jsem považoval za veřejný záchodek v poli, dokonce jsem k němu s tímto přesvědčením zamířil.
Fotoaparát jsem si odnesl a brzy jsem pochopil, že umí nejenom dobře fotit, ale výtečně zvládá videa. Loni v březnu jsem si tedy řekl, že se pokusím zachytit historii české hudební scény ve videích. Jako první jsem loni v dubnu točil koncert k nedožitým sedmdesátinám Karla Kryla v pražské Lucerně. Střihá je kamarád Peter Sládeček, průvodní hlas patří Lucii Daňkové a všechna videa jsou k vidění na YouTube kanálu Play.cz.
Připojuju svá nejoblíbenější, takže když budete mít pár minut, mrkněte na ně. Děkuju.
A protože jsem v názvu tohoto článku parafrázoval název písničky skupiny Imodium (Žiletko, má lásko), uvádím je jako první. Mimochodem, je to nejdelší video ze všech.

Imodium

Koncert pro Kryla

Jelen 1

Jelen 2

Biffy Clyro na Rock For People 2014

Divokej Bill

Aneta Langerová

Ondřej Ruml

Kabát

Chinaski

Marpo

Elis

Kabát natáčí album na Barrandově. Pojďme se podívat, jak to jde

Příznivci skupiny Kabát se letos konečně dočkají nové desky. Následovnice alba Banditi di Praga (2010) spatří světlo světa na jaře. Přesné datum není známo, Kabát ale tvrdí, že ji vydá před startem koncertního turné, které začne 19. května v Karlových Varech. Album vzniká ve studiu Barrandov Sound v Praze.
Jeho producentem je Yarda Helešic, znamenitý kytarista, skladatel a samozřejmě producent.
Na tomto postu v případě Kabátu vystřídal Milana Cimfeho, který se skupinou pracoval na několika minulých počinech ve studiu Sono. Začal i na aktuálním, ale před loňským zářijovým koncertem v Praze na Vypichu kapela práce přerušila a rozhodla se soustředit pouze na vystoupení.
Sedíme ve studiu Barrandov Sound a baskytarista Milan Špalek říká: „V Sonu jsme nahráli základy – kytaru, baskytaru a bicí. Já si pak nahrávky vzal a chtěl jsem na ně psát texty. Ono to ale nefungovalo. Nevím proč, ale nic mi takzvaně neházely, neinspirovaly mě. Věděl jsem, že je něco špatně, ale nemohl jsem tomu přijít na kloub. Říkal jsem si, že když jsem už otextoval sto osmdesát písniček, tak dalších dvanáct musím zvládnout také. Ale nešlo to. Nakonec jsme se s kluky sešli a já navrhl, abychom vymysleli něco, co naši práci ještě pořádně nakopne.“
Po koncertu na Vypichu se domluvili na spolupráci s producentem Yardou Helešicem a přesunuli se na Barrandov. „Začalo nás to bavit a já začal psát texty,“ konstatuje Špalek.
„S Yardou přišla úplně nová energie. Najednou pro nás nahrávání nebyla rutina. S Milanem Cimfem se nám v Sonu dělalo vždycky dobře, potřebovali jsme už ale po těch letech změnu,“ vysvětluje zpěvák Josef Vojtek.
„Po koncertu na Vypichu jsem od kluků dostal nabídku, abych jim pomohl s kytarovými party,“ vzpomíná Helešic. „Kytary pro mě byly primární, ale spolupráci jsem pojal komplexněji. Mým záměrem bylo dát do kytarových partů něco, co v Milanovi zažehne jiskru k psaní textů. Když jsem si navíc poslechl demosnímky písniček, ukázalo se, že jsou skvělé. Kluci jich chtěli pár vyhodit, ale já jim řekl, že tomu dáme čas a pak se na ně podíváme. Protože jsme si od začátku rozuměli pracovně i lidsky, dostavilo se brzy i to nadšení.“
Z vyprávění Vojtka a Špalka bylo naprosto patrné. A kytaristé Tomáš Krulich a Ota Váňa prý tráví ve studiu tolik času jako málokdy předtím.
„Na albu bude maximálně dvanáct třináct písniček. Máme jich asi dvaadvacet, ale už proběhl užší výběr. Mezi vybranými jsou i některé, které jsme po prvním nahrávání zavrhli,“ prozrazuje Špalek.
Pokud jde o název desky, tvrdí, že ještě není. Nápady ale existují. „A jsou skvělé,“ usmívá se Helešic. Pro něj i kapelu je nicméně v těchto dnech důležitější nahrávání dokončit.
„Album musí vyjít do turné. Nechtěli bychom na ně jet bez něho, tím spíš, když je plánované k desce,“ usmívá se Špalek. „Navíc by nám to už lidi asi neodpustili. Slibovali jsme jim, že desku představíme už na Vypichu, dokonce jsme ji slíbili i dřív. Nemůžeme si dovolit ji nevydat.“
Z minulosti je známo, že zpoždění ve vydávání alb Kabátu často způsoboval Špalek, který je textařem a ve své práci si dával na čas. Letos baskytarista nachází jiné důvody.
„Kluci to vždycky házeli na mě, tak já to teď hodím na ně,“ začíná vysvětlovat s úsměvem. „Napsal jsem například text, ale poté, co jsme začali spolupracovat s Yardou, se některé písničky od kytar tak změnily, že je do nich už nešlo zpívat. Například se totálně změnilo frázování zpěvu. A tak musím přepisovat.“
Jeden text na desku napsal Matěj Homola, zpěvák a kytarista skupiny Wohnout. „Je výborný, ale v podstatě mě také zdržel. Napsal jsem text o pirátech. Potom jsme poslali Matějovi písničku, aby na ni zkusil napsat svůj text. A on ho napsal o pirátech, aniž bych mu předtím cokoli řekl. Tím pádem jsem musel svůj text zmuchlat, protože by mi bylo trapné říct mu, aby zmuchlal svůj,“ přidává historku Špalek.
Elán, který je ve studiu Barrandov Sound cítit, stejně jako poslech prvních ukázek napovídají, že vzniká pozoruhodné a hudebně, textově i pěvecky poctivé rockové album. Nebude se na něm ale Kabát opakovat?
„Rock’n’roll, který hrajeme, má své postupy. A stupnice má jen osm tónů. Naši kapelu ale vždycky charakterizovaly mimo jiné dobré texty, v těch se Milan neopakoval. A myslím si, že přítomnost nového producenta tuhle věc také kočíruje,“ vysvětluje Vojtek.
Nedá mi to ještě, abych se Milana Špalka nezeptal, jestli bude na nové desce nějaký text o lásce. Je totiž známo, že se jim v minulosti vyhýbal. Kdosi označil za láskyplnou písničku jen Malou dámu, se kterou kapela v roce 2007 soutěžila na Eurosongu. „Ta je spíš o touze. Já ale napsal hodně textů o lásce,“ překvapuje Špalek. „Asi deset, ale musí se v nich ta láska najít. Na novou desku zatím text o lásce nemám. Jeden je o blázinci…, ale o lásce? Uvidíme. Možná tam nějaký bude.

(Tato reportáž vyšla 21. ledna 2015 v deníku Právo)

Kabát, reportáž z příprav koncertu na Vypichu:

Stařík, který to vyjedná

Vždycky jsem tvrdil, že tramvaj je skvělé místo pro výstupy, scénky a skeče, někdy i one man show. V neděli jsem v Praze jel do redakce šestnáctkou a kupodivu byla docela zaplněná. Tak zaplněná, že si nebylo kam sednout.
Na náměstí I. P. Pavlova nastoupila stařenka, kterou životem zjevně nesla už jen setrvačnost a především hůl. Vyšplhala do schodů a rozhlédla se, kam by se posadila. A protože nebylo jediné místo volné, jak jsem už nastínil, postavila se pokorně k tyči s tím, že cestu zvládne ve stoje.
V tu chvíli si jí všiml stařík zhruba v jejích letech, na první pohled naopak velice čilý. Vyskočil ze své sedačky a na stařenku zakřičel: „Pojďte sem, pojďte sem.“
Stařenka si evidentně oddechla a vyrazila směrem ke staříkovi. Ten vstoje počkal, až mu bude na dosah, a pak jí, namísto nabídky svého místa, udělil instrukci. „Támhle ta mladá slečna vás pustí,“ ukázal asi pět metrů před sebe a hrcnul si zpět do své sedačky.
Stařenka se podívala směrem, kterým ukázal, a brzy usoudila, že než by se dobelhala na místo, kde ji měla nějaká slečna pustit sednout, bude lepší, když přece jenom postojí. Stařík se ale nedal a opět se vztyčil. „Vždyť jsem vám říkal, že vás támhle ta slečna pustí sednout. To tam ale musíte jít, tady vás nikdo nepustí,“ konal. Podotýkám, že slečna vpředu vůbec netušila, že má v této frašce důležitou roli.
Stařenka se pokusila namítnout, že raději postojí, ale její řeč byla příliš pomalá vzhledem k té staříkově. „No tak tam jděte! To se pak nemůžete divit, že vás nikdo nepustí,“ pobízel ji.
Stařenka měla v očích zmatek, čehož si konečně všimnul i stařík. „Víte co, zatím si sedněte tady a já to vyjednám,“ řekl, pustil stařenku sednout na své místo a rozhodně vyrazil za slečnou. Stařenka si ale nesedla, pomalu se sunula ke dveřím, protože chtěla co nevidět vystoupit.
Mezitím stařík se slečnou uvolnění místa skutečně vyjednal. Gestikuloval radostně tedy na stařenku, aby si šla sednout, jenomže ona už se sunula ven.
Když vystoupila, otočila se a poděkovala. Stařík to ale nepřijal. „Příště jí tak něco domluvím, babě nepříjemný,“ ukončil příběh, posadil se na své místo a cosi brblal o nevděku.

Marilyn Manson pokropen živou vodou

The Pale Emperor, nové album Briana Warnera, který sebe i svou kapelu nazval Marilyn Manson, nepřináší žádnou revoluci. Nedochází na něm k třaskavému snoubení žánrů a nepřináší pokus zalternativnět, jak to jenom vkus dovolí.
Prohlubuje prostě styl, kterým se Manson prezentuje už od konce devadesátých let. Obklopil se jen novými spolupracovníky, zejména šikovným multiinstrumentalistou a skladatelem Tylerem Batesem, a odvedli dobrou práci.
Devátá studiovka Marilyn Manson je návratem k dobré formě. Je to přesně ta deska, díky které si fanoušci uvědomí, proč kapelu před lety tolik milovali.
Čitelné kytarové riffy tvoří základ skladeb, trocha elektroniky v nich vytváří tajemno a mystično, smyčce a piano industriálně-rockový základ uvolňují, rozervaný zpěv Marilyna Mansona působí uvěřitelně a není už tolik afektovaný, a pokud jde o nápady, silné sloky korunují refrény.
To vše více než v minulosti přiznává inspiraci v blues, ale není v tom žádná archaičnost. Marilyn Manson jenom prazáklad svého hudebného smýšlení nezakryli. Přítomen ale byl na všech minulých deskách.
Deep Six stojí na odzbrojující agresivitě i silném refrénu, Third Day of A Seven Day Binge jako by patřila k nějakému noirovému filmu i s tou blyštivou metalovou kytarou a syrovým zvukem baskytary, a The Devil Beneath My Feet i Cupid Carries A Gun jsou se svou goticko-teatrální image jednoduše dobré skladby.
Album The Pale Emperor je dokladem toho, že je dobré ctít oblíbené ingredience. Po čase je jen potřeba změnit poměr, trochu víc je promíchat a nebát se vzpomenout si na to, kdy jsme jako autoři nepodléhali obavám, že se budeme opakovat.
Marilyn Manson se na nové desce v mnoha ohledech opakuje, přesto už dlouho nenahrál tak dobrou kolekci. Na úplný závěr pak zařadil klenot. Skladba Odds of Even zní trochu jako klasická věc od Led Zeppelin, přitom Mansonově kapele zatraceně sluší, protože v ní je více napětí, než by bylo v provedení jiných. Je to nejzajímavější moment alba.

Marilyn Manson: The Pale Emperor
Hell Etc., 52:00
Hodnocení: 80 %

(Tato recenze vyšla 19. ledna 2015 v deníku Právo)

Turné Michala Hrůzy začne 19. března

Měl jsem dnes tu čest zveřejnit následující zprávu:
Zpěvák Michal Hrůza se po vážném zranění hlavy loni v červenci a následné rekovalescenci vrátí na koncertní pódia. Již 19. března odstartuje své „návratové“ turné nazvané Noc a den Michala Hrůzy 2015. První koncert se uskuteční ve Foru Karlín v Praze.
Poté se svou doprovodnou Kapelou Hrůzy vystoupí zpěvák v dalších sedmi městech, konkrétně v Karlových Varech, Olomouci, Opavě, Jihlavě, Liberci, Táboře a Ústí nad Labem. V roli předkapel se na koncertech představí Mother’s Angels a Lety mimo.
„Hudba je součástí mého životního štěstí a jsem rád, že se ke mně vrací,” vzkazuje Michal Hrůza.
Kapelu Hrůzy kromě frontmana tvoří Karel Heřman, Emil Kopta, Aleš Zenkl a Stanislav Matoušek. Společně již od loňského podzimu zkouší a pracují na dramaturgii koncertů.
Fanoušci se mohou těšit na vystoupení plná emocí a energie. Na koncertech zazní průřez Hrůzovou tvorbou, čili největší hity a aktuální singly. Nebudou chybět oblíbené filmové a televizní písničky Zakázané uvolnění, Duše do vesmíru, Venuše či Sněhulák.
Na pražském koncertě 19. března, který bude zaznamenán Českou televizí, vystoupí i řada hudebních přátel. Budou mezi nimi Xindl X, Anna K., Klára Vytisková a další.
„Od doby, kdy jsem Michala navštěvovala v Ostravě, jsem ani na minutu nepřestávala věřit, že den, kdy bude zase stát s kytarou na pódiu, stoprocentně přijde. A že je to tak brzo, je zázrak. Já už se na ten jeho velký návrat neskutečně těším,” uvedla Anna K.
Na jarní turné naváže Kapela Hrůzy koncerty na Majálesech v Hradci Králové (24. 4.), Praze (1. 5.), a Brně (7. 5.).

Termíny koncertů turné:
19. 3. – Praha – Fórum Karlín
28. 3. – Karlovy Vary – Lidový Dům
8. 4. – Olomouc – U klub
10. 4. – Opava – Art
11. 4. – Jihlava – KD
15. 4. – Liberec – Lidové Sady
17. 4. – Tábor – Hotel Palcát
18. 4. – Ústí nad Labem – Doma

(Tato zpráva vyšla 16. ledna 2015 na serveru Novinky.cz)

P.S.: Za sebe mohu říct, že jsem v posledním měsíci neměl z ničeho jiného větší radost!!!

Když v klipu stále nalézáme, je výborný

Je skvělé, když je třeba se nad uměleckým dílem zamyslet a je možné v něm nacházet různé pohnutky, podoby, impulsy i překvapení. Subjektivně si myslím, že se to aktuálně podařilo australské zpěvačce, která si říká Sia, a to konkrétně ve videoklipu k písničce Elastic Heart. V mainstreamu je to velmi silné umělecké dílo.
Není to tak dávno, co hudební svět ohromil osobitý tanec dvanáctileté Maddie Ziegler. Stalo se to ve videoklipu k singlu Chandelier, jenž nyní patří s více než 446 miliony zhlédnutími k nejsledovanějším vůbec a má i nominaci na Grammy.
Na začátku tohoto roku sáhla australská zpěvačka po mladičkém objevu znovu. Představila videoklip ke skladbě Elastic Heart. Je to duet s The Weekndem, jenž je součástí soundtracku k druhému dílu trilogie Hunger Games. Figuruje však i na jejím prvním mainstreamovém albu 1000 Forms Of Fear, a právě v této podobě, bez zpěváka, se písnička dočkala originálního a rozporuplně přijatého vizuálního ztvárnění.
V klipu proti sobě v obrovské ptačí kleci bojují dívka Maddie Ziegler a herec Shia LaBeouf, známý například z trilogie Transformers. Nezletilá tanečnice má přitom na sobě totéž, co ve videoklipu k písničce Chandelier, tedy jednodílné spodní prádlo tělové barvy. Stejné je i oblečení herce a velmi neobvyklé jsou výjevy, které klip přináší. V tu chvíle můžete začít přemýšlet o tom, co za tím vším je.
V loňském rozhovoru s Howardem Sternem Sia například přiznala, že neměla dobrý vztah s otcem. Údajně na ni žárlil. „Je úžasný kytarista. Myslím, že ze mě má radost, ale současně si myslím, že není možné nevidět to. Představte si, že něco, co chcete, má někdo jiný. Není to žárlivost, možná závist,“ vysvětlila. Dodala, že její otec měl dvě osobnosti – jednu pečlivou a jednu, při níž bylo třeba se ho bát.
Později na Twitteru uvedla, že v klipu Elastic Heart nejde o ztvárnění boje s otcem, ale o její vlastní vnitřní konflikt. Klec lze vnímat jako její duši, ve které bojují, nebo kdysi bojovaly různé motivy chování. Jeden je uvězněn ve strachu, druhý se chce osvobodit.
A možná jde přístup k lásce. O té je ostatně text písně. Třeba je to konflikt mladické naivity a zamilovanosti versus zkušenosti, která vede k opatrnosti a strachu z dalšího zklamání.
Názory na klip se různí a není divu, že Sia musela reagovat i na obvinění z pedofilie. „Čekala jsem stížnosti související s pedofilií. Řeknu k tomu jen, že Maddie a Shia jsou podle mě jediní herci, kteří mohli ztvárnit tyto dvě mezi sebou soupeřící podoby. Omlouvám se všem, které se tento záměr dotkl. Mým cílem bylo vytvořit emotivní obsah, ne jím někoho urazit.,“ vysvětlila.
Dodejme ještě, že dvanáctiletá Maddie Ziegler je Američanka. Dostala už nějaké role v seriálech a vedlejší ve filmech. Nejvíce se ale proslavila ve videoklipech, a konkrétně v těch, do nichž ji obsadila Sia.
Osobně očekávám, že se brzy objeví v hlavní roli v nějakém velkém filmu. Jako herečka i tanečnice je podle mě skvělá.

Sia – Elastic Heart:

Sia – Chandelier:

Profesionalita Take That je nad živelností

Před čtyřmi lety nahrála britská skupina Take That velmi dobré a moderní popové album. Jmenuje se Progress a podílel se na něm i Robbie Williams, toho času výrazný sólista a bývalý člen této kapely. Od té doby se mnohé změnilo.
Take That už jsou jenom tři. Na vlastní cestu se vrátil nejenom Williams, ale odešel také Jason Orange. Jeho předloňské rozhodnutí bylo překvapivé, nejvíce pro zbylé členy kapely. Přesto se loni rozhodli vstoupit do studia a nahrát novinku, jejíž název symbolizuje počet zpěváků, kteří z původní pětice v sestavě zbyli.
Sedmé album Take That je pozitivní a radostné. Písničky nesou dobrou náladu, jsou barevné, dobře vyprodukované, zvukově kvalitně ošetřené a místy nepostrádají dobré melodie. Jednou se v nich objeví prvek z country (Lovelife), jindy z taneční hudby (Into The Wild), nechybí samozřejmě balada (Flaws).
Kolekce III vlastně nabízí písničky, které jsou důsledkem hudební cesty bývalého boybandu. Je z nich patrná zkušenost, profesionalita, leč chybí jim hitovost. Postrádají nezapomenutelné refrény a schopnost vstoupit do paměti na delší čas. Ona profesionalita totiž přebila nápaditost a na mnoha místech i živelnost. Navíc čím déle album hraje, tím je průměrnější.
Je to dobrá popová deska, která ale vzhledem k tomu, kdo ji nahrál, mohla dopadnout lépe.

Take That: III
Universal Music, 45:08
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 8. ledna 2014)

Ve Francii zabili novináře. Demokracie a svoboda slova nás totiž neochrání

V úterý zaútočili v Paříži tři islamističtí ozbrojenci na redakci francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo a zastřelili dvanáct lidí. Bylo to údajně proto, že magazín v minulosti zveřejnil karikatury proroka Mohameda a dělal si legraci z náboženství včetně islámu. Do redakce vnikli střelci s kalašnikovy, celí v černém, v kuklách, a když venku pak popravili policistu, nejspíš jim v zápalu pomsty ani nedošlo, že střílejí do vlastního, tedy do muslima.
Celá ta událost je šokující, a pro mě dvojnásob, protože se stala v redakci tištěného časopisu. S kolegy v posledních hodinách nemluvíme o ničem jiném a ubezpečuji vás, že celou věc považuji za zvěrstvo.
Má to ale háček. Všeobecně si totiž myslím, že nebezpečí je třeba předcházet. Před naštvaným, uraženým či poníženým člověkem rozhodnutým konat nás nic a nikdo neochrání. Všechno, co uděláme, má nějakou dohru. Někdy je tak nepatrná, že ji vůbec nezaregistrujeme, často je ale velmi naléhavá a bohužel i tragická. Jako v úterý v Paříži.
Kdo si zvolí do parlamentu na korupčním jednání od prazákladu postavenou stranu, musí počítat s tím, že tato se postará o to, aby byl později prezidentem země zvolen její duchovní otec, který pak klidně krade před kamerou a na rozloučenou s funkcí pustí z vězení zloděje a gaunery. Kdo si zvolí za prezidenta alkoholika s nebetyčnou sebeláskou ke své aroganci, musí počítat s tím, že tento se tak bude chovat, ba že se jeho špatné vlastnosti s vědomím moci ještě zvýrazní.
Když si koupíme letenku, musíme počítat s tím, že se při letu může něco stát, že se můžeme klidně zřítit na zem či do moře. Když se zamilujeme, musíme počítat s tím, že v tom nakonec zůstaneme sami. Když budeme jezdit autem v protisměru, musíme počítat s tím, že zabijeme jiné i sebe. A když poté, co už muslimové jiným karikaturistům vyhrožovali za kresby proroka Mohameda smrtí, podobné kresby zveřejníme, musíme počítat s tím, že nám přinejmenším budou vyhrožovat také. Anebo ani ne.
Zapálil jsem doma za francouzské novináře ve středu večer svíčku. S vědomím, že to všechno byli profesní borci a že terorismus je svinstvo bez ohledu na to, zda je veden ve jménu toho nebo onoho. Také ale s vědomím, že svoboda slova, demokracie nebo zákon naše životy před mstícími se lidmi neochrání. Nejspolehlivější ochranou je uvědomit si, do jak nebezpečného hájemství svými články, kresbami nebo činy vstupujeme a podle toho se zachovat.
Tento názor jsem neměl vždycky. Když mi ale před asi deseti lety kdosi v esemeskách vyhrožoval za nějakou mou recenzi celý týden smrtí (nikdy jsem nepřišel na to, kdo to byl), došlo mi, že je skutečně a zcela vážně potřeba vážit každé slovo. Psané i řečené. Tenkrát jsem se totiž o sebe bál.