Imagine Dragons laťku udrželi

Američtí Imagine Dragons debutovali před dvěma lety albem Night Visions a měli obrovský úspěch. Na novince Smoke + Mirrors jej měly potvrdit, byť před vydáním tvrdili, že nové skladby budou trochu jiné, než ty na předešlé desce. Tenhle slib sice nesplnili tak docela, přesto se jim podařilo natočit dobrou kolekci.
Smoke + Mirrors je, stejně jako minulé album, postavené na přitažlivých slokách a výrazných refrénech, ze kterých lze zaslechnout mnohé vlivy. Nejvíce asi způsob vystavování melodických linek Coldplay nebo Mumford & Sons. Jenomže Imagine Dragons jsou již sami „značkou“, a protože pokračují v tom, co načali s prvním albem, není třeba se kvůli nějaké té podobnosti hned urážet. V případě téhle kapely je totiž klíčový melodický potenciál. A ten má.
Album je stylovým mixem rocku, alternativy, popu, elektroniky a také country. S touto výbavou si kapela docela klidně mohla dovolit nahrát písničky, jejichž zvuk sahá od klubového až po takzvaně stadiónový. Hned první skladba Shots je zvukovým návratem do osmdesátých let, to kvůli prostému elektronickému soundu, chytlavým harmoniím i pozitivním emocím, které vyvolává.
Gold je poněkud mystická a možná kapelu nejvíce spojuje s předešlou deskou. V titulní Smoke And Mirrors zase Dan Reynolds potvrzuje, že je nejenom mužem, jenž výborně zpívá, ale je schopen vehnat do svého projevu široké spektrum nálad. Navíc je jeho projev uklidňující, jako by podtrhával tušené heslo kapely pro nové album, sice že její hudba je zábava, která má být ve všech ohledech kvalitní.
I Bet My Life v sobě nese zábavné elementy country i stadiónový refrén a rázná Friction jako by uzavřela první část alba, která je ve srovnání s druhou o poznání živější.
Závěr kolekce přináší nepokrytě popovou It Comes Back To You, klavírem podpořenou a v refrénu naléhavě vystavěnou baladu Dream nebo další návrat ke zvuku osmdesátých let v Summer.
Finále obstarala výsostně stadiónová The Fall, přesně taková písnička, kterou si přeje mít v repertoáru každá kapela, ale ne každá ji umí napsat.
Imagine Dragons nahráli celistvé album, které přitom zůstalo pestré a stylově volné. S úspěšným debutem je srovnatelné, i když nejhitovější písničky na něm sotva překoná.

Imagine Dragons: Smoke + Mirrors
Interscope, 50:59
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 23. února v deníku Právo)

Katy Perry a její spartakiáda s písněmi

Katy Perry, která byla před pár dny zpívající hvězdou finále amerického fotbalového Super Bowlu, dorazila v pondělí večer poprvé do Prahy. Zejména velice mladí diváci i jejich rodičovský doprovod zcela naplnili O2 arenu, ona jim naservírovala dvouhodinovou pastvu pro uši i oči a zařadila se při tom do řady těch, pro které je podívaná na pódiu důležitější než pěvecký výkon a přirozenost.
Katy Perry totiž dala hned s úvodní písničkou Roar bez skrupulí najevo, o co v jejím případě půjde. Muzika hrála a na pódiu nebyl jediný muzikant, vokálů bylo ve zpěvu rovnou několik, leč na pódiu nebyl jediný vokalista, a hlas Katy Perry zněl jasně a zřetelně, protože plynul do haly minimálně částečně z playbacku. Zpěvačka si ho pak naživo doplňovala.
A přestože po třech písničkách dorazili muzikanti i dvě vokalistky, bylo evidentní, že jejich přítomnost je spíše okrasná. Však také nástroje obou kytaristů ve tmě hezky svítily a za několik okamžiků dokonce chrlily ohnivé jiskry.
Velkému pódiu dominovala zadní projekční stěna ve tvaru pyramidy, dvě mola vyhnaná ze scény se spojovala až uprostřed haly a nad pódiem visela konstrukce, na které se občas houpali tanečníci i Katy Perry. Na té druhé pak zpěvačka poletovala během skladby Walking Air nad scénou a působilo to velmi roztomile. Že by to ale její výkon a zručnost kapely nějak zvýraznilo, to rozhodně ne.
Katy Perry pro všech šest částí koncertů vystřídala šaty a mezi písněmi se snažila s diváky komunikovat mimo jiné v češtině, což působilo poněkud křečovitě, protože například slovo „děkuji“ nebyla schopna říct ani po několika pokusech.
Kromě toho přičinlivě trsala po boku svých tanečníků, případně pochodovala v jejich čele na pódiu. Působilo to všechno jako cvičení na spartakiádě, pokud tedy na ni vzpomeneme jako na hromadné tužení party a ideologie pohybem.
Katy Perry k tomu rovněž využívala zadních projekcí, jejichž animovaná podoba se asi také nepotkala s vkusem všech lidí v hale. Byla totiž naivní až dětinská, zejména pak ztvárnění života koček v jakémsi Kittywoodu.
Nejvíce prostoru ke zpěvu si Katy Perry udělala ve střední části večera, která měla akustickou podobu. V tomto momentě snad poprvé zpívala do mikrofonu bez vokálních doprovodů z playbacku, nepočítáme-li podporu obou vokalistek. Ve třech písničkách, z nichž v jedné hrála na akustickou kytaru, ale o svých kvalitách až tak nepřesvědčila. Její projev je zaměnitelný, intonačně trošičku haproval a strhující zrovna nebyl.
A tak se nakonec ukázalo, že spartakiádní cviky Katy Perry spojené s cirkusovými prvky a zpíváním s pomocí předtočených linek jí vlastně dělají tak dobře, že to její umělecká cesta zkrátka být musí. Do noty jí hraje fakt, že takhle se to dnes ve světovém popu prostě dělá.
Oč přesvědčivější bylo vystoupení britské zpěvačky Charli XCX, která svým půlhodinovým setem večer zahájila. Zpívala naživo, doprovázela ji kapela složená ze tří hudebnic, a byť linky kláves zněly z dohrávek, měly díky převážné živosti jinak bytostně popové písničky jiskřivý rockový charakter daný tradičním nástrojovým složením kapely. Došlo především na skladby z letošního alba Sucker a již při té druhé se diváci v hale ke zpěvačce přidali, zpívali s ní a tlaskali do rytmu.
V tak masovém měřítku se je Katy Perry podařilo strhnout až v samotném závěru koncert, i když v její prospěch zase hrál počet rozsvícených mobilních telefonů v hale při baladách.

Katy Perry, Charli XCX
O2 arena, Praha, 23. února
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz a v deníku Právo 25. února 2015)

Na Českých lvech měl původně být Bruce Willis

Česká republika žije skandálem, kdy na sobotním předávání prestižních a hezkých sošek Českých lvů beze slov vystoupil Jim Carrey, aby se záhy ukázalo, že to Jim Carrey nebyl. Šlo o podvod, jehož terčem se ale nestali pouze novináři, kteří o celé té věci opatrně informovali, ale především parta, která anketu vyhlašuje a pořádá. Ten podvod byl ušit na ni, prý celou dobu jednala s agenty, kteří zastupují Jima Cearreyho, jenž podle nich měl minulý víkend točit v Praze reklamu a uvolil se na ceremoniál přijít. Teď je už jisté, že podvodníkem nebyl jenom ten Jimu Carreymu zoufale nepodobný chlapík na pódiu, ale i jeho agent.
Exkluzivně si dovoluji prozradit, jak to všechno od začátku bylo. Bude to možná znít jako lež, ale původně jsem měl na ceremoniálu předávání Českých lvů vystoupit v roli zahraničního hosta já. Skutečně. Když se podíváte na mou fotografii na těchto stránkách, lehce zjistíte, že když bych se zakabonil a pohlédl jako chytrák, jsem celý Bruce Willis. Toho si všimli i pořadatelé ceremoniálu a na konci loňského roku za mnou přišli s nabídkou, abych v Rudolfinu jako Willis vystoupil. Opáčil jsem, že je to blbost, ale oni mi předali petici, ve které tisíc nejslavnějších českých herců žádá, abych Bruce Willise na jejich předávání hrál. Podpisy byly pravé, mrknul na ně můj kámoš Staňa Brčál, který se vyzná.
Byl jsem v úzkých, zájem mě potěšil. Moc se mi do toho ale nechtělo. Namítl jsem proto, že mám-li být Bruce Willis, musel bych se nechat trochu přistřihnout. Pořadatelé, všichni mimochodem vystupovali pod pseudonymy slavných hollywoodských hvězd, mi skočili do řeči s tím, že to není problém.
Já ale řekl, že se teď stříhat nehodlám, protože mě minulý víkend stříhala matka, a jen co ušmikla poslední hustou kadeř, uvědomil jsem si, že jsem si na Vánoce předsevzal, že si nechám narůst dlouhé vlasy a toho chci fakt dosáhnout.
Pořadatelé tedy argumentovali vysokým honorářem, ale 500 tisíc korun mi připadlo žalostně málo. Odešli s nepořízenou.
To jsem ještě netušil, že mě po pár dnech v mém skromném bytě na Smíchově navštíví osobně ministr kultury a nabídne mi, že pokud Bruce Willise ztvárním, připíchne mou fotku na ministerstvu na nástěnku hned vedle Bedřicha Smetany. V té době jsem ještě nenáviděl vážnou hudbu, a tak jsem pozurážel Smetanu a ministrovi ukázal dveře. Jakmile jsem je za ním zabouchl, zaslechl jsem, že mi z chodby zoufale nabízí členství v KDU-ČSL. Já ale raději pokračoval v luxování.
Za dva dny ke mně přišel prezident této země, ten mnoha nenáviděný stařík. Do prvního patra ke mně do bytu ho jeho doprovod přinesl s použitím navigace. Když jsem ho nerad vpustil dovnitř, mumlal cosi o zasraných novinářích. Jeho vyjukaný mluvčí se nabídl, že mi jeho hluboký myšlenkový proud přeloží, a řekl, že slovo „zasraný“ rozhodně nepadlo, nýbrž prezident je ochoten mi v případě přijetí role Bruce Willise připnout v říjnu státní vyznamenání za zásluhy o zemi na můj milovaný cyklistický dres.
To už ale prezident usnul, takže ho z bytu museli vynést. Hůl, kterou si uvnitř zapomněl, jsem mu hodil z okna. Mluvčího jsem zasáhl nechtěně.
Dvě hodiny nato ke mně dorazila s prosíkem herečka Bohdalová. Hned ve dveřích řekla, že si nemám myslet, že ji posílá prezident, protože se s ním vůbec nekamarádí. Byla nicméně jediná, se kterou se o věci dalo rozumně mluvit, dokonce mi zahrála jednu mou oblíbenou scénku z Televarieté, když jsem se tvářil, že bych si dal říct. Nakonec jsem jí ale vážně řekl, že na Lvech být nemohu, protože ten den jedu pracovně na koncert skupin Jelen a Nebe do Jablonce. Pochopila to, neboť prý sama Jelenu fandí a Nebe si určitě poslechne.
V dalších dnech, byl leden, mi přišlo několik anonymních dopisů od Jennifer Anistonové, Cate Blanchettové, Demi Mooreové, Julie Robertsové, Angeliny Jolieové, Brada Pitta, Roberta Redforda a Daniela Craiga. Všechny byly psané v češtině a obsahovaly jediné – pokud se na Českých lvech nezhostím role Bruce Willise, nenatočí už oni nikdy žádný film. Bral jsem to jako fajn závazek a všechny anonymy jsem hodil do koše. Připouštím, že jsem po tom všem byl ve stresu a několik dnů jsem jedl jen jablečné pyré.
V únoru naštěstí vše utichlo. Nyní se ukazuje, že pořadatelé tehdy asi už jednali s podvodníky.
Mimochodem – americký zpravodaj Tonda Milata uvádí, že v neděli v noci na Oscarech v Los Angeles vystoupil jako překvapení večera Bolek Polívka. Mně se podařilo zjistit, že to neměl lehké. Nejdřív ho nechtěli pustit dovnitř, neboť se prokazoval pasem Valašského království. Na scénu se ale nakonec dostal. Před udivenými americkými hvězdami vypil na ex lahev pálenky, říhl si a pronesl slova, která se tam dodnes snaží přeložit. Řekl: „Ta píše, kurňa.“
Američtí novináři zatím bezvýsledně pátrají po tom, kdo to byl. Jeden kolega z Variety mi před hodinou volal a řekl, že stopy vedou do Kazachstánu. Nechal jsem ho při tom.

P.S.: Právě mi přišla mailová nabídka od pořadatelů, že pokud celou tu blamáž přežijí, zda bych neuvažoval o tom, že bych příští rok na akci vystoupil jako Tom Hanks. Nechám si to projít hlavou. Ačkoliv si nedokážu představit Toma Hankse s dlouhými hustými vlasy.

Vážná hudba? Od nenávisti k vzetí na milost

Dovolím si tvrdit, že jsem srdcem i duší rocker. V devadesátých letech jsme dokonce s kamarády ze skupiny Mauzoleum popularizovali (i v médiích) takzvané Rockerské desatero, které – zkráceně řečeno – nabádalo k tomu na všechno kašlat a nadužívat slovo „fuck“, protože kdo mohl být víc než rocker.
V rámci tohoto přesvědčení jsem odjakživa bytostně nenáviděl takzvanou vážnou hudbu. Považoval jsem ji za nesrozumitelnou, a když mi každý rok pořadatelé Pražského jara hlásili, že festival zahájí jakási Smetanova Má vlast, začal jsem nenávidět Pražské jaro, Mou vlast, stejně tak svou vlast i Smetanu. Jelikož většina klasických děl je stará skoro jako lidstvo samo, každé jejich přehrávání jsem považoval, a to ještě docela nedávno, za coververze, v horším případě za coververze coververzí.
Když jsem před časem navštívil koncert jakési americké cellistky, její hudba mě štvala, ale bavily mě její grimasy. Představoval jsem si, že jí zvrácený nacamraný chirurg trhá bez umrtvení nehet na noze a jen s touto představou jsem byl štont koncert přežít. Když se po skončení dlouhatánské skladby v řadě za mnou projevila jakási intelektuálka hlasitým hekáním a hysterickými výkřiky „Bravo, bravo“, aby se k ní následně přidal i její druh, do té doby mně docela sympatický, byl jsem přesvědčen, že takhle vypadá běžné ráno na pavilonu 17 B v nejtěžší psychiatrické léčebně na světě. A odešel jsem z koncertu středem, jako vítěz, jako rocker.
Prostě jsem vážnou hudbu, mírně řečeno, nenáviděl. Nicméně jsem se v hloubi duše těšil, až k ní dorostu, neboť jsem to považoval za přirozené. Jak člověk ztrácí energii, poslouchá přece srágory.
Loni jsem poprvé změnil k vážné hudbě vztah po setkání s Dagmar Peckovou. Neskutečná osobnost, síla na pohled, ani by nemusela nic říkat (jenže ona naštěstí říkala). Pak na podzim jsem potkal člověka, který přes svůj nízký věk vážnou hudbu miloval, hrál a mimoděk se nad ní při našich setkáních rozplýval.
Dnes je ten člověk jinde, ale nedávno jsem od něho dostal – po předešlé dohodě – odkazy na nějaké ty skladby z oblasti vážné hudby pro začátečníky. A tak jsem si na hotelu po skončení koncertu skupin Jelen a Nebe, unavený prací a zničený věčným poskakováním, jednu „coververzi“ pustil. Skladbu Meditation od francouzského skladatele z doby romantismu Julese Masseneta.
A víte, co se stalo? Získal jsem z ní (přestože je to „cajdák“) tolik energie, že jsem ještě, za jejího neustálého opakování, zasedl k počítači a napsal jeden dlouhý článek. Když jsem pak usínal, zněla mi Meditation na dobrou noc.
Pustil jsem si i další odkazy od toho člověka a nabyl jsem dojmu, že když ne jinak, bude tenhle člověk beztak pro můj život důležitý. Sluší se za to poděkovat.
A pro ty, které jsem dosud štval svým názorem na vážnou hudbu, jeden klíčový vzkaz: Jsem už skoro váš, přátelé.
Odkaz na tu konkrétní pecku přikládám.

Jelen a Nebe zezadu

Přiznávám ochotně, že jsem si v poslední době na české scéně oblíbil hned několik kapel, a že mezi nimi jsou Jelen a Nebe. S Jelenem jsem loni v červnu absolvoval reportážní jednodenní cestu na dva koncerty a maximálně si mě získal tím, že mi umožnil stát se na těch pár hodin roadmanažerem, tedy vykonávat funkci, kterou jsem tak miloval v době, kdy jsem se ještě úzce motal kolem skupiny Imodium a na divokých Bytových turné jsem si manažerské řehole užil v míře vrchovaté, dílem dobré, dílem zlé.
Ve středu jsem vyjel na první koncert společného turné Jelena a Nebe do Olomouce a cestoval jsem ve voze se třemi lidmi, kteří se o manažerské záležitosti kapel starají, zejména pak Jelena. S trochou nadsázky by se dalo říct, že na palubě vozu byli čtyři manažeři. Ale to je fakt nadsázka, já se za něj nepovažuju.
Byla to cesta, od níž jsem si sliboval zábavu. Nakonec byla ale tak pracovní, až jsem němě zíral. Jediný vtípek vlastně padl o Martina Červinky, objevitele Jelena, který tvrdil, že není důvod nehrát na koncertech dvakrát písničku Jelen, protože byl před lety na koncertu Paula Simona v Německu a mistr jednu písničku odehrál také dvakrát, dokonce rovnou za sebou.
Mezitím manažerce Štěpánce, jinak dívce, do které byste neřekli, že si umí tak dupnout, chodily pozitivní zprávy. Olomouc byla vyprodaná, Ostrava také, Děčín se tomu blížil a v Brně to asi také tak dopadne. Namísto oslav těch dobrých zpráv se ale řešilo, co s Prahou, protože do Lucerna Music Baru, který má kapacitu nějakých tisíc míst, se už prodalo tolik lístků, že by to mohlo být pro diváky nepohodlné. Mělo být vyprodáno. A tak Štěpánka musela přijmout to, že k manažerskému řemeslu patří i nenápadně obvolávat pozvané hosty a zjišťovat, jestli skutečně přijdou. Protože v případě, že nikoli, byla to dobrá zpráva, neboť pak přímo na koncertě bude v klubu o pár centimetrů volněji.
Vlastně jsme ani úspěšně se prodávající turné nezapili. V olomouckém U klubu mě pak nejvíce bavilo, že při zkoušce byly na podlaze sálu různé bedny a nástroje, zatímco večer v sedm, když se začal klub plnit pěti stovkami diváků, se atmosféra změnila v pravý rockový koncert.
A potkal jsem tam i kamarády z kapely No Distance Paradise, která je skvělá, také jsem se seznámil s tátou zpěváka kapely Nebe Petra Harazina, který je skvělý, fotil jsem po koncertě fanynky skupiny Jelen s muzikanty a hnul jsem i s nějakou tou bednou. Jen si bohužel nemohu vzpomenout, od koho jsem dostal to trsátko, které jsem našel ráno v kapse.
Nejlepší na tom všem je pocit – a ti, kteří něco v kultuře tvoří, ho dobře znají, jak se z ničeho rodí všechno. Před rokem v tuto dobu by si nikdo nevsadil zlámanou grešli na to, že Jelen a Nebe vyprodají za dvanáct měsíců minimálně několik koncertů ze společného turné. Minulý rok by si ani nikdo nevsadil na to, že si je nějaká velká kapela vezme jako support.

Queen, Lambert a rozkouskovaný koncert

Britská skupina Queen se správně rozhodla, že bude své z velké části kvalitní, povedené a legendární písničky zpívat dál. Po smrti Freddieho Mercuryho přišlo období s Paulem Rodgersem, z něhož ale většina fanoušků až tak nadšená nebyla, a nyní je kapela na pódiích s americkým zpěvákem Adamem Lambertem. Toho si fanoušci zjevně oblíbili.
Kapela ho objevila v deváté sérii soutěže American Idol v roce 2009 a brzy vzniklo mezi ní a Lambertem pevné umělecké přátelství. První společné turné spolu podnikli v roce 2012 a nyní se vrátili na koncertní sérii, která je náležitě dlouhá. V úterý večer se zastavili i v pražské O2 areně a není divu, že třiatřicetiletý Lambert hned na začátku večera řekl, že se mu splnil sen a každý večer teď zpívá s Queen.
Mandát mu k tomu dává nejenom přízeň kytaristy Briana Maye a bubeníka Rogera Taylora, kteří dnes z původní sestavy v Queen zbyli, ale především talent. Jeho hlasový rozsah je prý ještě vyšší než rozsah Mercuryho, což mu umožňuje poměrně snadno a s přehledem zpívat i těžké party původních písniček Queen a nešidit je. Na začátku pražského koncertu se v prvních dvou skladbách zahříval, s postupujícím časem ale získával takříkajíc pevnou půdu pod nohami, a když došlo na Save Me, potvrdil, že jeho talent je obrovský.
Možná je škoda, že na celou třetinu koncertu z pódia odešel a o pěvecké party se podělili May a Taylor, kteří až tak dokonalí ve svém projevu nebyli.
Vůbec s odchodem Lamberta z pódia po první třetině koncertu začal tak trochu padat řetěz. May měl najednou pocit, že musí něco povídat, mezi skladbami byly poměrně dlouhé pauzy a korunu všemu nasadily sólové party jednotlivých hudebníků, z nichž ten baskytarový v podání Neila Fairclougha byl zbytečný a kytarový v provedení Briana Maye skoro nudný. Alespoň ho zachraňovaly lasery, které se rozzářily nad hlavami diváků a umožnily jim vnímat krásu barev.
Když se na polední třetinu koncertu Lambert na pódium vrátil, zpočátku jako by se inspiroval předešlou etapou a kouskoval vystoupení svými projevy dál. S finálními I Want It All, Radio Ga Ga či Bohemian Rhapsody se ale konečně trochu rozdováděli i do té doby poněkud chladní diváci a do přídavku se šlo za frenetického potlesku a s nadšením na obou stranách.
Queen nešikovnou dramaturgií koncertu fanoušky zhruba v polovině večera trochu ztráceli. A to jich byla přitom po okraj naplněná hala. Finále ale vše dostalo tam, kde to mělo být od začátku. Ke koncertu, který má spád, nabízí hity a vzpomíná přitom na v roce 1991 zesnulého původního zpěváka Queen Freddieho Mercuryho nejenom v písních, ale i na projekční stěně.

Queen
O2 arena, Praha, 17. února
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 19. února 2015 v deníku Právo)

 

Krásné setkání s Michalem Hrůzou

Ještě nikdy jsem neumístil na svém blogu do příspěvku nějakou fotografii. Tentokrát učiním výjimku, protože jsem v pondělí odpoledne absolvoval setkání, na které jsem se půl roku těšil. Sešel jsem se s Michalem Hrůzou, kamarádem, zpěvákem a muzikantem, který se loni podruhé narodil.
Co se mu přihodilo loni v červenci v Ostravě je dostatečně známo, a tak o tom nebudu psát. Michal je člověk, kterého znám od roku 1996. Potkávali jsme se pak na kávě, koncertech i při rozhovorech a vždycky nám oběma – troufnu si napsat – spolu bylo dobře. Dokonce i když jsem napsal špatnou recenzi na singl Zejtra mám, který vydal ještě jako součást Ready Kirken.
V pondělí jsme se sešli po více než půlroce. Dělali jsme spolu rozhovor, který vyjde v Magazínu Práva v sobotu 28. února. Michal byl ve formě. Vtipkoval, vzpomínali jsme na staré časy a bavili se o jeho plánech. Celou tu dobu mi běhal mráz po zádech, tak mě to dojalo. Byli jsme se také projít ve Stromovce, kde jsme k rozhovoru pořizovali fotky a odkud je i snímek, který přikládám.
19. března se Michal se svou kapelou vrátí na pódia. Říkal, že koncerty jeho nadcházejícího turné budou hlavně poděkováním těm, kteří mu drželi palce v době, kdy mu nebylo do skoku. Jsem přesvědčen, že nikdo ze čtenářů tohoto blogu mezi nimi nechyběl. A tak se sejdeme ve Foru Karlín a na dalších koncertech Michalova turné.
Mimochodem – slíbil mi, že mi zahraje na svatbě. Takže pokud byste některá do toho se mnou chtěla jít… Hudba je zajištěna.
Jsem rád, že jsem Michala viděl, jsem rád, že je zpátky. A po rozhovoru s ním cítím větší pokoru k životu.

Spulak+Hruza

Devadesát šest šplouchanců hnědi

Svět se zbláznil z knihy a filmu Padesát odstínů šedi. Kam se člověk podívá, tam je vidí, nebo alespoň cítí. Je to příběh muže, mladé dívky a jejich neobvyklých sadomasochistických praktik. V podstatě jednoduchý, o takovém sní spousta lidí. Jenže E L Jamesová ho dala na papír a vyhrála i vydělala.
Jelikož jsem neúspěšný spisovatel, rozhodl jsem se napsat podobný příběh. Nechci se v něm inspirovat dílem Padesát odstínů šedi, a tak jsem zvolil jiný název (Devadesát šest šplouchanců hnědi), jiné hrdiny (ten hlavní je bývalý miliardář Kryštof Hnědka), jiné místo děje (Praha a český venkov) a hlavně mnohem drsnější praktiky než kolegyně Jamesová.
Protože jde o dílo extrémně odporné, nedovolil jsem si zveřejnit ukázku na svatého Valentýna, aby si moji čtenáři nekazili den tím, že budou některé metody z mé knihy praktikovat. Nyní ale s dovolením zveřejňuji krátký úryvek, protože teď už lze praktikovat cokoliv. Jen bych poprosil, aby jej nečetli lidé s nemocným srdcem, narkomani, alkoholici (což se týká většiny mých čtenářů) a závislí na neurolu a antidepresivech. Přitížilo by se jim.
Podotýkám ještě, že příběh vypráví Kryštof Hnědka, nikoli já.

Nebyl to dobrý den. Jediného, koho jsem v baru U docikanej mačičky (majitelé jsou z Popradu) ulovil, byla bývalá herečka Karmen Žaloudková. Seznámil jsem se s ní při pátrání po Mirku Tabákovi, ale myslel jsem, že ji už nikdy neuvidím. Ten den, byl listopad, jsem si ji odvedl z baru domů, abych na ní ukojil svůj bezmezný chtíč. Nešli jsme moc rychle, cestou s mým návrhem stačila třicetkrát souhlasit. Je to starší paní, už v meziválečných filmech hrávala babičky. Tvrdila, že je jí třicet, mátlo mě však, že se pohybuje pomocí tří holí, z nichž tu třetí drží v hubě a jistí se proti převážení vpřed.
Když jsem si ji přivedl do své herny, jak jsem garsonce upravené pro konání sadomasochistických orgií říkal, rovnou jsem ji jednu vrazil, aby se rozhicovala. Jakmile se za deset minut probrala, upozornila mě, že má kardiostimulátor, abych byl opatrný. A kdyby prý náhodou začal pípat, ať ho přepnu na maximum. Bylo mi to jedno, protože tím, že jsem těch deset minut praktikoval holotropní dýchání otvory v lebce, jsem se dostával do varu. Pak jsem vdechl trochu hrubé mouky, což mi zaručeně na dvě hodiny zpevní prsní svaly. Možná bych měl dát čichnout i Žaloudkové. Měl jsem ale už v baru pocit, že nosem takřka zásadně nedýchá.
Místo toho jsem ji srazil na nafukovací matraci. Hekla a její kardiostimulátor začal pípat. Posunul jsem páčku na maximum a přivázal Žaloudkové ruce k poličce na suvenýry z dovolené, na které mám falešný sloní kel z Polska. Zhluboka dýchala a její povadlá prsa se ztrácela ve zbytcích těla. Rozhodl jsem se, že ji raději nebudu svlékat, protože by to mohlo zaskočit můj chtíč. Ostatně, o ten šlo hlavně.
Přitáhl jsem si kabel a připevnil jeho speciálně upravenou koncovku na babizninu nohu. Druhý kabel, propojený s tím prvním, jsem si narval do ucha, abych stimuloval svůj mozek. Pustil jsem do nich elektriku, ale žádná reakce nepřišla. Zatímco Žaloudková slastně vzdychala a žadonila o svůj ocelový vibrátor s hřeby, který prý má v ruksaku, omakem jsem zjistil, že iniciace jejích končetin a mých mozkových buněk není možná, protože babča má protézu, která není vodivá.
Inicioval jsem tedy svůj mozek tím, že jsem se pěstí uhodil pod oko a způsobil si hluboký škrábanec na pásovém oparu. Funguje to bezpečně, jen musíte mít ten opar. Bylo to, jako když do mě vjede ďábel. Začal jsem tančit domorodý tanec slovenského kočovného kmene ujo-ujo, při němž zpíváte mantru „jebať, jebať“ a zpovzdálí vypadáte jako kretén. Žaloudková mezitím začala křičet, protože nohou ošulila můj bezpečnostní spínač a zapnula elektriku ve chvíli, kdy měla kabel v hubě a pohyby hlavou si čistila otvor mezi trojkou a sedmičkou vpravo nahoře. Byl jsem v tranzu a nemohl proud vypnout. Za zdí začala ječet sousedka Hrubáková, která je jinak hluchoněmá.
Za chvíli u mě došlo k prvnímu vyvrcholení. Projelo mým tělem, pošimralo mi slezinu a putovalo dál místností až k mikrovlnné troubě, která na to konto explodovala. Byl jsem zpocený. Svlékl jsem si svetr, tričko, podprsenku i legíny a z okna letěla i hnědá tanga s nápisem „My story is difficult, but on Monday I can.“ Byla od Vietnamců.
Vrhnul jsem se na ječící Žaloudkovou, které se mezitím podařilo protézou vyrvat si kabel z huby a servat ze zdi mou poličku. Vymanila se rovněž z námořnického uzlu, kterým byla připoutána, a začala mě škrtit. Mým tělem projel další tranz, mikrovlnka explodovala podruhé a dvířka od ní se po chvilkovém letu zabodla Žaloudkové mezi obratle. Vyrval jsem jí je z těla a narazil si je na hlavu. Další tranz, tentokrát po něm explodovala lednička, což mě rozlítilo k nepoznání. Rychle jsem své nahé tělo potřel hnědou barvou a zfackoval Žaloudkovou tak, že kardiostimulátor začal mluvit. „Za dvě stě metrů odbočte doleva,“ hlásil.
Chvatně jsem ho vypnul, prudce se rozběhl a proskočil zdí, za kterou pořád ještě halekala Hrubáková. Její škytnutí pod mým tělem ve mně vyvolalo nový tranz a k mé radosti explodoval její výstavní kocour Vrána. „To byl taky idiotskej nápad pojmenovat takhle kocoura,“ projelo mi hlavou spolu z bolestí, kterou mi uštědřilo Hrubákové nečekané bodlo do slabin. Vrátil jsem jí ho brutálním úderem falešným klem z Polska do zátylku a tím pádem u mě došlo k dalšímu vyvrcholení, které trvalo třicet minut v kuse. Sežral jsem při něm čtvery rumové pralinky.
Rázem však bylo po všem. To se občas stává. Vyhoření.
Zvedl jsem pravou ruku a zvolal: „Končíme, holky.“
Omyl jsem se ve dřezu, vzal si na sebe krajkové pyžamo a umlel si kávu.
Když jsem ji pil, přemýšlel jsem, co se dvěma mrtvolama.

Vzrušující samota Eda Sheerana

„Jsem Ed Sheeran a má práce je vás bavit,“ prohodil britský zpěvák na začátku svého čtvrtečního pražského vystoupení a dal se do práce. Po letu z Los Angeles, kde den předtím pobýval, ji dělal s takovým zanícením a pokorou, že hravě splnil to, co slíbil. Diváky bavil a ještě je umělecky naplňoval.
Ed Sheeran byl na pódiu sám. V ruce třímal kytaru, v hrdle mu trůnil překvapivě silný hlas s výrazným rozsahem a u nohou měl efekt zvaný looper. Do něj lze nahrát během koncertu instrumentální či pěveckou linku a on ji pak opakuje. Nadto lze směle přidat další a k tomu ještě vytvářet naživo nové.
Právě v looperu byl vtip Sheeranova koncertu. Pokud zrovna nezpíval některou z pomalých písní, pak byť byl sám, působilo to, jako když hraje s kapelou. Jeho skladby měly koncertní vzrušení i dynamiku, gradovaly leckdy až do monstrózně podaného finále a hlas i kytaru při tom obalovaly další zvuky.
Sheeran je andělský zpěvák. Je také rozervaný folkař, nekompromisní rocker a slušný rapper. Svůj hlas ovládá s bravurou, má ho příjemně sametový i provokativně „nakřáplý“ a zpívá přesně tak, aby jeho náladou dokreslil obsah textu. Několikrát si vynutil bezmála stoprocentní pozornost i ve chvílích, kdy nechával v akustice hokejové haly rozeznít pouze svůj hlas.
Při skladbě Lego House se nad hlavami fanoušků objevila srdce vyvedená v českých národních barvách, s vepsaným láskyplným vzkazem pro hvězdu večera. Sheeran si potom na jeden ze dvou stojanů od mikrofonu přivázal českou vlajku, která se objevila před ním na pódiu, později nechal fanoušky rozzářit nad hlavami jejich mobilní telefony a přiměl je také zpívat. V Give Me love dostali prostor pro sborový souzvuk těch z pravé a levé strany haly.
Největší kouzlo večera bylo v tom, že to všechno dokázal do příštího úterý stále ještě třiadvacetiletý zrzavý kluk z West Yorkshiru úplně sám.
Obdiv si ostatně zaslouží i za to, že do role svého předskokana prosadil jiného britského písničkáře Ryana Keena. Chlapíka, který mu nasazením, entuziasmem a snad i hudebními nápady může jednou – řečeno sportovní terminologií – pěkně šlapat na paty.

Ed Sheeran, Ryan Keen
Tipsport Arena, Praha, 12. února
Hodnocení: 95%

(Tato recenze vyšla 13. února 2015 na serveru Novinky.cz)

Pokud představuje Ed Sheeran novou hudební generaci, pak zestárnu bez obav

Na recenzi ze čtvrtečního koncertu britského písničkáře Eda Sheerana v pražské Tipsport Areně ještě dojde. Nyní, pár minut poté, co jsem dorazil z koncertu domů, však nemohu začít objektivně psát, neboť nejsem schopen setřást nadšení, které ve mně vyvolal. Proč bych to ale vlastně dělal?
Vůbec jsem nešel na ten koncert s respektem. Mívám na písničkáře smůlu, mnohokrát se už ukázalo, že na albech jsou jejich výkony o mnoho desítek procent lepší než na pódiích. Ed Sheeran (a nedávno třeba i Passenger) byl ale jiná káva.
Malý postřeh. Než začal koncert, na pódiu nebylo v podstatě zhola nic. Žádné bicí, žádné aparáty, jen tři odposlechy seřazené do „účka“, pod nimi looper (tedy efekt, který nahrává a opakuje hudební či pěvecké linky) a vzadu stěna s obrazovkami, aby byl Ed Sheeran vidět i vzadu.
Potom přišel ze tmy, malý zrzavý kluk, hrábl do strun, začal zpívat a všechny diváky v hale si během pěti vteřin podmanil. Reakce na jeho pěvecké i autorské výkony byly leckdy až frenetické a vůbec jsem neměl za zlé dvěma plnoštíhlým Angličankám za mnou, že po skladbách i během nich ryčely „jako na lesy“ a vřískaly vzrušením. Kdybych na to měl období, také bych vřískal. To mi věřte.
Chci tím prostě říct, že tak dobrý koncert, jaký v Praze při své první návštěvě vystřihl Ed Sheeran, jsem dlouho nezažil. Pokud by on měl být klíčovým představitelem nové hudební generace, pak odcházím stárnout beze strachu.