Devadesát šest šplouchanců hnědi

Svět se zbláznil z knihy a filmu Padesát odstínů šedi. Kam se člověk podívá, tam je vidí, nebo alespoň cítí. Je to příběh muže, mladé dívky a jejich neobvyklých sadomasochistických praktik. V podstatě jednoduchý, o takovém sní spousta lidí. Jenže E L Jamesová ho dala na papír a vyhrála i vydělala.
Jelikož jsem neúspěšný spisovatel, rozhodl jsem se napsat podobný příběh. Nechci se v něm inspirovat dílem Padesát odstínů šedi, a tak jsem zvolil jiný název (Devadesát šest šplouchanců hnědi), jiné hrdiny (ten hlavní je bývalý miliardář Kryštof Hnědka), jiné místo děje (Praha a český venkov) a hlavně mnohem drsnější praktiky než kolegyně Jamesová.
Protože jde o dílo extrémně odporné, nedovolil jsem si zveřejnit ukázku na svatého Valentýna, aby si moji čtenáři nekazili den tím, že budou některé metody z mé knihy praktikovat. Nyní ale s dovolením zveřejňuji krátký úryvek, protože teď už lze praktikovat cokoliv. Jen bych poprosil, aby jej nečetli lidé s nemocným srdcem, narkomani, alkoholici (což se týká většiny mých čtenářů) a závislí na neurolu a antidepresivech. Přitížilo by se jim.
Podotýkám ještě, že příběh vypráví Kryštof Hnědka, nikoli já.

Nebyl to dobrý den. Jediného, koho jsem v baru U docikanej mačičky (majitelé jsou z Popradu) ulovil, byla bývalá herečka Karmen Žaloudková. Seznámil jsem se s ní při pátrání po Mirku Tabákovi, ale myslel jsem, že ji už nikdy neuvidím. Ten den, byl listopad, jsem si ji odvedl z baru domů, abych na ní ukojil svůj bezmezný chtíč. Nešli jsme moc rychle, cestou s mým návrhem stačila třicetkrát souhlasit. Je to starší paní, už v meziválečných filmech hrávala babičky. Tvrdila, že je jí třicet, mátlo mě však, že se pohybuje pomocí tří holí, z nichž tu třetí drží v hubě a jistí se proti převážení vpřed.
Když jsem si ji přivedl do své herny, jak jsem garsonce upravené pro konání sadomasochistických orgií říkal, rovnou jsem ji jednu vrazil, aby se rozhicovala. Jakmile se za deset minut probrala, upozornila mě, že má kardiostimulátor, abych byl opatrný. A kdyby prý náhodou začal pípat, ať ho přepnu na maximum. Bylo mi to jedno, protože tím, že jsem těch deset minut praktikoval holotropní dýchání otvory v lebce, jsem se dostával do varu. Pak jsem vdechl trochu hrubé mouky, což mi zaručeně na dvě hodiny zpevní prsní svaly. Možná bych měl dát čichnout i Žaloudkové. Měl jsem ale už v baru pocit, že nosem takřka zásadně nedýchá.
Místo toho jsem ji srazil na nafukovací matraci. Hekla a její kardiostimulátor začal pípat. Posunul jsem páčku na maximum a přivázal Žaloudkové ruce k poličce na suvenýry z dovolené, na které mám falešný sloní kel z Polska. Zhluboka dýchala a její povadlá prsa se ztrácela ve zbytcích těla. Rozhodl jsem se, že ji raději nebudu svlékat, protože by to mohlo zaskočit můj chtíč. Ostatně, o ten šlo hlavně.
Přitáhl jsem si kabel a připevnil jeho speciálně upravenou koncovku na babizninu nohu. Druhý kabel, propojený s tím prvním, jsem si narval do ucha, abych stimuloval svůj mozek. Pustil jsem do nich elektriku, ale žádná reakce nepřišla. Zatímco Žaloudková slastně vzdychala a žadonila o svůj ocelový vibrátor s hřeby, který prý má v ruksaku, omakem jsem zjistil, že iniciace jejích končetin a mých mozkových buněk není možná, protože babča má protézu, která není vodivá.
Inicioval jsem tedy svůj mozek tím, že jsem se pěstí uhodil pod oko a způsobil si hluboký škrábanec na pásovém oparu. Funguje to bezpečně, jen musíte mít ten opar. Bylo to, jako když do mě vjede ďábel. Začal jsem tančit domorodý tanec slovenského kočovného kmene ujo-ujo, při němž zpíváte mantru „jebať, jebať“ a zpovzdálí vypadáte jako kretén. Žaloudková mezitím začala křičet, protože nohou ošulila můj bezpečnostní spínač a zapnula elektriku ve chvíli, kdy měla kabel v hubě a pohyby hlavou si čistila otvor mezi trojkou a sedmičkou vpravo nahoře. Byl jsem v tranzu a nemohl proud vypnout. Za zdí začala ječet sousedka Hrubáková, která je jinak hluchoněmá.
Za chvíli u mě došlo k prvnímu vyvrcholení. Projelo mým tělem, pošimralo mi slezinu a putovalo dál místností až k mikrovlnné troubě, která na to konto explodovala. Byl jsem zpocený. Svlékl jsem si svetr, tričko, podprsenku i legíny a z okna letěla i hnědá tanga s nápisem „My story is difficult, but on Monday I can.“ Byla od Vietnamců.
Vrhnul jsem se na ječící Žaloudkovou, které se mezitím podařilo protézou vyrvat si kabel z huby a servat ze zdi mou poličku. Vymanila se rovněž z námořnického uzlu, kterým byla připoutána, a začala mě škrtit. Mým tělem projel další tranz, mikrovlnka explodovala podruhé a dvířka od ní se po chvilkovém letu zabodla Žaloudkové mezi obratle. Vyrval jsem jí je z těla a narazil si je na hlavu. Další tranz, tentokrát po něm explodovala lednička, což mě rozlítilo k nepoznání. Rychle jsem své nahé tělo potřel hnědou barvou a zfackoval Žaloudkovou tak, že kardiostimulátor začal mluvit. „Za dvě stě metrů odbočte doleva,“ hlásil.
Chvatně jsem ho vypnul, prudce se rozběhl a proskočil zdí, za kterou pořád ještě halekala Hrubáková. Její škytnutí pod mým tělem ve mně vyvolalo nový tranz a k mé radosti explodoval její výstavní kocour Vrána. „To byl taky idiotskej nápad pojmenovat takhle kocoura,“ projelo mi hlavou spolu z bolestí, kterou mi uštědřilo Hrubákové nečekané bodlo do slabin. Vrátil jsem jí ho brutálním úderem falešným klem z Polska do zátylku a tím pádem u mě došlo k dalšímu vyvrcholení, které trvalo třicet minut v kuse. Sežral jsem při něm čtvery rumové pralinky.
Rázem však bylo po všem. To se občas stává. Vyhoření.
Zvedl jsem pravou ruku a zvolal: „Končíme, holky.“
Omyl jsem se ve dřezu, vzal si na sebe krajkové pyžamo a umlel si kávu.
Když jsem ji pil, přemýšlel jsem, co se dvěma mrtvolama.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)