Energie Bregovićovy hudby táhla ke stereotypu

Přestože sestavu Wedding And Funeral Bandu, doprovodné skupiny srbského hudebníka Gorana Bregoviće, tvořili pouze hudebníci obsluhující dechové a strunné nástroje plus buben, šla z pódia pražského Fora Karlín při jejich úterním vystoupení patrná dávka energie.
Ne strhující, na to byla kapela nástrojově příliš chudá, přiměla ale řadu fanoušků od prvních chvil k tanci a mnoho diváků dovedla k blaženému úsměvu. O to jde v případě předvedené hudby především, hlubší poslání nemá.
Vystoupení Bregoviće a jeho formace doplněné o dvě vokalistky přineslo intenzivní exotickou show, která byla veselá i melancholická, především ale zahraná od srdce. V některých momentech, pravda, zaváněla stereotypem, to když se prosadila zvuková jednotvárnost formace. V důsledku a s odstupem nicméně hřála, a to i pokud jde o pěvecké výkony.
Bregovićova muzika je syntézou evropských romských rytmů a akordů a balkánského folklóru. Charakteristickým rysem je do paměti se vrývající teplý zvuk balkánské dechovky a vícehlasy. Odkazuje rovněž na slovanské tradice a povoluje publiku tančit způsobem zcela svobodným a přirozeným.
Nejznámější hudebník balkánského regionu, syn Srbky a Chorvata, je velkým zastáncem emocí v hudbě. Jeho vrozený smysl pro rytmus a harmonii učinily i v Praze z koncertu zážitek. Po chvíli už totiž ani tak nešlo o to, jaké skladby zrovna z pódia znějí, nýbrž o to, že pobízejí k pohybu.
Malým dramaturgickým přešlapem proto bylo zařazení premiérového koncertu zpěvačky Emmy Smetany na post Bregovićova hosta. Pomineme-li fakt, že vystoupení značně ovlivnila její nervozita z premiéry, což se promítlo i na pěveckém výkonu, z písniček, které ten večer představila, žádná velká energie nesršela.

Goran Bregović a Wedding And Funeral Band, Emma Smetana
Forum Karlín, Praha, 10. února
Hodnocení: 65 %

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 11. února 2015)

Get Lucky na deset kytarových způsobů

Portugalský kytarista Andre Artunes natočil písničku Get Lucky francouzské skupiny Daft Punk neobyčejným způsobem. Jeden z největších hitů roku 2013 prezentuje stylem deseti fenomenálních kytaristů. Hraje ho jako Carlos Santana, Steve Vai, Kurt Cobain (Nirvana), Angus Young (AC/DC), Slash, Brian May (Queen), Mark Knopfler, Tom Morello (Rage Against The Machine, Audioslave), Joe Satriani a Eddie Van Halen.
Artunes pochází z muzikantské rodiny, nicméně je samouk. Na kytaru hraje od čtrnácti let. V letech 20111 a 2013 hrál v kapele, později vykročil na sólovou dráhu.
Když nic jiného, je to skvělý nápad. A vzhledem k tomu, že Artunes kytaristy napodobuje i pohybově, tak rozhodně zábavný počin. Doporučuji.

Triumf písně Stay With Me zpěváka Sama Smitha potvrzuje podivný trend

Absolutním vítězem letošního sedmapadesátého předávání amerických hudebních cen Grammy je Brit Sam Smith. Nadějný a talentovaný zpěvák i autor, což o to. Potíž je, že skladbou i nahrávkou roku je jeho Stay With Me. A tu zčásti ukradl.
Do médií se celá kauza dostala teprve před pár dny, přitom Smithovo přiznání proběhlo již loni v říjnu. Předtím se totiž o podíl na zisku z uvedené písničky přihlásila dvojice Tom Petty a Jeff Lynne. Neuniklo jí, že refrénová melodie momentálně nesmírně úspěšné Stay With Me je více než nápadně podobná sloce z její kompozice I Won’t Back Down z roku 1989. Ke slyšení je na Pettyho prvním sólovém albu Full Moon Fever.
Když ti dva na Sama Smitha udeřili, přiznal, že se jejich písničkou nechal výrazně ovlivnit. Aby nedošlo k soudnímu sporu, který by jeho aktuální popularitě jistě neprospěl, dohodl se s autory silné melodické linky, že jim přenechá pětadvacetiprocentní podíl na autorství. Tato dohoda zřejmě neměla vyjít na světlo světa, ovšem před několika dny se tak stalo a lze si jistě myslet, že v hudebních kuloárech se o ní vědělo.
To nicméně americké Národní akademii hudebního umění a věd nevadilo v tom, aby její členové dali skladbě Stay With Me hlasy pro Grammy a ona se pro hudební historii stala symbolem loňského hudebního roku.
Problém je, že tímto verdiktem bylo v podstatě přijato to, co se na hudební scéně v poslední době děje velmi často. Je například známo, že takoví britsko-irští One Direction kradou celé motivy a přiznají to jen tehdy, když jsou argumenty protistrany silné. Současně není neobvyklé, když zejména starším posluchačům připadne motiv z nějaké údajně nové skladby z hudební historie povědomý.
Gorillaz takto prý „kradli“ ze skladby Eddyho Granta, Britney Spears z písně The Bellamy Brothers, Coldplay od Satrianiho, Nick Cave od Frankieho Duffyho, Bushido od Dark Sanctuary a tak dále. Soudních sporů o autorství bylo v poslední době ve světě dost. Většinou ale končí dohodou, často mimosoudní. Skandál není žádoucí.
A tak letošní Grammy potvrdily, že žijeme v době, kdy se inspirace melodiemi z let minulých proměnila v četných případech v krádež či plagiátorství. Z historického hlediska to rozhodně není doba plodná a vlastně ani dobrá.

(Tato glosa vyšla 9. února 2015 na serveru Novinky.cz)

Bob Dylan ponořen ve staré romantice

Americké standardy ze čtyřicátých a padesátých let minulého století, které zpopularizoval především Frank Sinatra, nazpíval zpěvák Bob Dylan na své nové album Shadows In The Night. Ve stylu country a blues prezentuje romantické skladby, mnohdy plné žalu po ztracených láskách.
V době, kdy jeho vrstevníci absolvují světová turné, nahrávají nové desky a těží ze svých největších hitů, vrátil se Dylan do minulosti. Evergreenům při tom prospívá.
Upravil je tak, že se vzdalují od svých nejznámějších verzí, zaranžoval je tak, aby samy sebe připomínaly, nicméně nekopírovaly. Přitom se odklonil od provedení v duchu folku a rocku.
Přestože nahrál kolekci, která je složená výhradně z písniček, pod nimiž není autorsky podepsán, působí dojmem, že jsou na ní jeho vlastní skladby. Možná je to skvostný dylanovský žert, i když přiznává, že ideu nahrát takové album v sobě nosil už od sedmdesátých let minulého století, od chvíle, kdy uslyšel skladbu Stardust v provedení Willieho Nelsona.
Tato nahrávka ho představuje jako romantického zpěváka. Přirozeně si na ní ale zachoval přesvědčivý osobitý přednes plný života, který z alba dělá sofistikované umělecké dílo.

Bob Dylan: Shadows In The Night
Sony Music, 35:17
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. února 2015)

Pestré minuty Fall Out Boy

Americká skupina Fall Out Boy je na scéně od roku 2001 a album American Beauty/American Psycho je šesté v její diskografii. Zejména ve druhé polovině nultých let byla světovou hvězdou, mluvčím své generace, formací, která mnoha jiným – a to i na české scéně – nabídla přijatelnou vizi pro současný pop rock.
Není divu, že na nové desce čtveřice z Illinois těžila ze svých zkušeností, schopností i rutiny a nahrála album, které svou melodikou od první chvíle útočí na posluchačovy smysly. Fall Out Boy tak opakovaně potvrzují, že jsou důležitou kapelou pro novodobou rockovou historii.
American Beauty/American Psycho je v podstatě koncepční kolekce. Zpěvák Pete Wentz se na ní coby textař zabývá moderní láskou, současnou Amerikou a tím, co se děje se životy mladých lidí. Inspiroval se i některými aktuálními otázkami, například nepokoji ve Fergusonu. Fall Out Boy nebyli a nejsou politickou skupinou, texty na novince nicméně zásadně povytáhli nad úroveň doplňku hudby a naplnili tak smysl formátu alba.
Jeho hudebním základem jsou rockové formule skladeb. Muzikanti k nim přirozeně přidali inspirace z punku a popu, využili zvukových možností doby a nahráli kolekci, která zní moderně, svěže, tanečně a současně.
Ne všechny písničky se sice vryjí takříkajíc pod kůži hned, většina dokonce má tu schopnost až na druhý třetí pokus. Příjemný a přirozeně přitažlivý zvuk je ale vlastní všem, to i přesto, že v nich kapela cituje motivy ze skladeb Suzane Vegy nebo rockerů Mötley Crüe.
Deska nemá ani čtyřicet minut. Děje se na ní ale tolik, že na to jiní potřebují dvě až tři alba.

Fall Out Boy: American Beauty/American Psycho
Island, 39:01
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 26. ledna 2015)

Na rande

Na náměstí I. P. Pavlova v Praze jsem si dnes kolem poledne zašel na jídlo. Před vyhlídnutým fast foodem prodávají květiny, a kousek vedle toho stánku stál chlapík. V jedné ruce měl zabalený svazek karafiátů a ve druhé placatku zřejmě vodky. Kymácel se ze strany na stranu, byl už notně opilý.
Ponořil jsem se do fast foodu, rychle se najedl a vyšel ven. Ke kymácejícímu se chlapíkovi se blížila pohledná dívka. Jakmile ji zmerčil, zvedl ruce s květinou a placatkou nad hlavu a halasně ji nesrozumitelnými citoslovci vítal. Potom se nejistou chůzí vypravil přímo k ní.
Jakmile se setkali, s úsměvem idiota ji podal na uvítanou placatku. Ona se zamračila a on i v tom špatném stavu pochopil, že se spletl. Stáhl k sobě placatku, podal jí květiny, a v okamžiku, kdy je dívka začala osvobozovat od balicího papíru, si s chutí lokl.
V následujícím momentu se poroučel na zem. Tupě to žuchlo, žena se vyděsila a vykřikla: „Kájo, ty jsi přece idiot.“
Od jejích nohou se z úst padlého milence ozvalo: „Ale to jsme přece věděli.“

P.S.: Toto je skutečný mikropříběh

Před dvaceti lety zmizel Richey James Edwards. Žije?

Někdy ve čtyřiadevadesátém roce jsme měli možnost vyjet do Mnichova na koncert milovaných velšských Manic Street Preachers. K tomu se podařilo dohodnout s kapelou rozhovor, při kterém na nás vyšel i kytarista Richey James Edwards. Mluvil tiše, byl nervózní, těkal očima po místnosti, a když dal ruku na stůl, nebylo možné přehlédnout, že má na paži cosi vyřezané. Nožem do kůže. Bylo to čerstvé.
Přesně 1. února 1995 zmizel. Někdy v sedm ráno odešel z londýnského hotelu a už se nevrátil. Auto tehdy sedmadvacetiletého muzikanta bylo nalezeno poblíž Severn Bridge a předpokládalo se, že si vzal život. V listopadu roku 2008 byl pak oficiálně prohlášen za mrtvého.
Tělo se nicméně nikdy nenašlo, dopis na rozloučenou také ne. Jeho kapela Manic Street Preachers jeho místo nikdy neobsadila. Už několik týdnů po kytaristově zmizení a marném pátrání prohlásila, že s ním napořád počítá.
Po roce 1995 se několikrát objevily informace, že byl Richey James spatřen. Kdosi ho prý viděl v Goa v Indii a někdo jiný na Kanárských ostrovech. Jeho sestra Rachel Elias v jednom z rozhovorů v roce 2000 řekla, že je přesvědčena o tom, že bratr žije. Spolupracuje se soukromými detektivy a přáteli a dodnes ho hledají. V lednu v rozhovoru pro The Sun svou naději zopakovala. Prohlásila, že podle ní bratr odešel, aby naplnil svou představu o ideálním životě. Prý žije a policie v pátrání po něm odvedla mizernou práci.
Oficiálně je Richey James mrtvý. Protože nikdy nebylo nalezeno jeho tělo a o té oficialitě se mezi rodinou i fanoušky kapely pochybuje, mějme naději, že tenhle originální umělec, svébytný textař i hudebník našel smysl života a jednou se objeví.
Dnes je to dvacet let. Takže si večer pusťme album Generation Terrorists (1992), Gold Against The Soul (1993) či Holy Bible (1994), které s kapelou nahrál, a vzpomínejme.

Manic Street Preachers – You Love Us

Manic Street Preachers – Slash’n’Burn