Vážná hudba? Od nenávisti k vzetí na milost

Dovolím si tvrdit, že jsem srdcem i duší rocker. V devadesátých letech jsme dokonce s kamarády ze skupiny Mauzoleum popularizovali (i v médiích) takzvané Rockerské desatero, které – zkráceně řečeno – nabádalo k tomu na všechno kašlat a nadužívat slovo „fuck“, protože kdo mohl být víc než rocker.
V rámci tohoto přesvědčení jsem odjakživa bytostně nenáviděl takzvanou vážnou hudbu. Považoval jsem ji za nesrozumitelnou, a když mi každý rok pořadatelé Pražského jara hlásili, že festival zahájí jakási Smetanova Má vlast, začal jsem nenávidět Pražské jaro, Mou vlast, stejně tak svou vlast i Smetanu. Jelikož většina klasických děl je stará skoro jako lidstvo samo, každé jejich přehrávání jsem považoval, a to ještě docela nedávno, za coververze, v horším případě za coververze coververzí.
Když jsem před časem navštívil koncert jakési americké cellistky, její hudba mě štvala, ale bavily mě její grimasy. Představoval jsem si, že jí zvrácený nacamraný chirurg trhá bez umrtvení nehet na noze a jen s touto představou jsem byl štont koncert přežít. Když se po skončení dlouhatánské skladby v řadě za mnou projevila jakási intelektuálka hlasitým hekáním a hysterickými výkřiky „Bravo, bravo“, aby se k ní následně přidal i její druh, do té doby mně docela sympatický, byl jsem přesvědčen, že takhle vypadá běžné ráno na pavilonu 17 B v nejtěžší psychiatrické léčebně na světě. A odešel jsem z koncertu středem, jako vítěz, jako rocker.
Prostě jsem vážnou hudbu, mírně řečeno, nenáviděl. Nicméně jsem se v hloubi duše těšil, až k ní dorostu, neboť jsem to považoval za přirozené. Jak člověk ztrácí energii, poslouchá přece srágory.
Loni jsem poprvé změnil k vážné hudbě vztah po setkání s Dagmar Peckovou. Neskutečná osobnost, síla na pohled, ani by nemusela nic říkat (jenže ona naštěstí říkala). Pak na podzim jsem potkal člověka, který přes svůj nízký věk vážnou hudbu miloval, hrál a mimoděk se nad ní při našich setkáních rozplýval.
Dnes je ten člověk jinde, ale nedávno jsem od něho dostal – po předešlé dohodě – odkazy na nějaké ty skladby z oblasti vážné hudby pro začátečníky. A tak jsem si na hotelu po skončení koncertu skupin Jelen a Nebe, unavený prací a zničený věčným poskakováním, jednu „coververzi“ pustil. Skladbu Meditation od francouzského skladatele z doby romantismu Julese Masseneta.
A víte, co se stalo? Získal jsem z ní (přestože je to „cajdák“) tolik energie, že jsem ještě, za jejího neustálého opakování, zasedl k počítači a napsal jeden dlouhý článek. Když jsem pak usínal, zněla mi Meditation na dobrou noc.
Pustil jsem si i další odkazy od toho člověka a nabyl jsem dojmu, že když ne jinak, bude tenhle člověk beztak pro můj život důležitý. Sluší se za to poděkovat.
A pro ty, které jsem dosud štval svým názorem na vážnou hudbu, jeden klíčový vzkaz: Jsem už skoro váš, přátelé.
Odkaz na tu konkrétní pecku přikládám.



Komentáře [ 2 ]

  • Šárka napsal:

    Počkat, počkat, vždyť jsi mi tehdy tvrdil, že tě ta violoncellistka bavila! Člověk ti servíruje filharmonii a tebe k vážné hudbě přitáhne cosi z youtube, to je těžký.

  • Ota Harazin napsal:

    K teto hudbě jsem se dostal z lásky k filmu už na základce. Některé motivy v tech filmech mi připadali nádherný a v hudební výchově jsem zjistil, že to byl Bach, Beethoven. Už mi to zůstalo a přidal jsem i tu pravou filmovou. Ted jsme byli na Morriconeho a bylo to super.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)