Noel Gallagher uhájil své dobré jméno

Zpěvák a kytarista Noel Gallagher se v minulosti výrazně zapsal do historie britské hudební scény jako jeden z tahounů úspěšné kapely Oasis. Po hádce s bratrem Liamem v roce 2009 však slavnou formaci rozpustili a sourozenci se vypravili za sólovou kariérou. Noel nyní vydává druhé album svého projektu Noel Gallagher’s High Flying Birds. Jmenuje se Chasing Yesterday.
Úvod novinky je poněkud zavádějící. Písnička Riverman totiž zprvu velmi připomíná hit Oasis Wonderwall. Naštěstí Noel brzy od riskantního tahu (možná jenom záměrné provokace) ustoupí a začne rozehrávat vlastní představu o moderním poprockovém zvuku. Vlastně dvě představy.
V té první podle něho vypadá stejně jako v devadesátých letech a fakticky opět připomíná sound písniček Oasis. Noel Gallagher má zřejmé právo udělat to, nadto je na albu několik velmi dobrých, chtělo by se konstatovat hitových písniček. Třeba hned druhá In The Heat Of The Moment má parametry kompozice, která by mohla v prodejním žebříčku vyšplhat dost vysoko. Obdobné je to u odlehčené a velmi příjemné The Girl With X-Ray Eyes i čtvrté v pořadí, rockové vypalovačky Lock All The Doors.
Následně se už ale Gallagher více noří do hudebních hlubin a jakéhosi hledání nového zvuku, čímž odhaluje svou druhou představu. Staví v ní na syrovějších kytarách, povoluje jim rozehrát plochy do šíře, na občasnou výpomoc přizval dechovou sekci a trochu rezignuje na sílu písničky. V náladě skladeb se dostavuje melancholie i romantismu. Dobře rozjetou desku to sice trochu přibrzdí, ovšem k Noelu Gallagherovi fakticky i tato interpretační poloha patří.
Rozdělení novinky na dvě části je, pravda, trochu schizofrenní. Gallagher se však rozhodl hledat, a bez skrupulí to demonstrovat na desce. A ta je ve výsledku velmi slušná. Dobré jméno svého tvůrce uhájila.

Noel Gallagher’s High Flying Birds: Chasing Yesterday
Sour Mash Records/Warner Music, 43:56
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 28. března ¨2015 na serveru Novinky.cz)

Jsi rapper? Nejspíš tě zabijí. Jsi rocker? Asi se vybouráš?

Když umře nějaký rapper, nejčastěji je zavražděn. Když umře rocker nebo metalista, jde nejčastěji o nehodu. Vyplývá to z průzkumu, který zveřejnili australští vědci. Tým vedla profesorka Dianna Theodora Kennyová z Univerzity v Sydney a výsledky poslední práce navazují na průzkumy, které tým provedl v minulosti.
Nedávno zveřejnil nejčastější příčiny smrti v několika žánrech (rock, metal, rap, hip hop, pop, jazz, blues, country, gospel, R&B, punk, elektronika, folk a world music), přičemž Kennyové tým pro výsledku průzkumu sledoval zejména dění na americké hudební scéně. Příčiny smrti pro svůj průzkum rozdělil do pěti kategorií – nehoda, sebevražda, vražda, srdeční choroba a rakovina.
Při nehodách nejčastěji umírají metalisté (36%), punkeři (30%) a rockeři (24%). Nejméně úmrtí při nehodách mají na svém kontě naopak jazzmani (10%) a bluesmani (9%).
Sebevraždy nejčastěji páchají metalisté (19%) a punkeři (11%). Nejméně sebevražd mají na kontě umělci z oblasti r’n’b (1,6%) a gospelu (0,6%).
Vražděni jsou nejčastěji hiphopeři a rappeři, v obou žánrech se to týká 50% úmrtí. Nejméně bývají vražděni jazzmani (1,9%) a countryoví hudebníci (1,6%).
Pokud jde o srdeční nemoci, těm nejčastěji podléhají bluesmani (28%). Za nimi jsou countryoví umělci (23,5%) a ti z oblasti r’n’b (23,2%). Na opačném pólu tabulky jsou rappeři (6,9%) a hiphopeři (6,1%).
Rakovině nejčastěji podléhají folkaři (32,3%) a jazzmani (30,6%). Nejméně pak rappeři (7.6%) a hiphopeři (6,1%).
Nejvíce úmrtí, která byla pro průzkum takříkajíc použita, se odehrálo mezi pětadvacátým až třicátým rokem života toho kterého nešťastníka. Nejvyššího věku se podle průzkumu dožívají jazzmani a bluesmani.
Je třeba dodat, že Kennyové tým nezkoumal jiné příčiny smrti, takže nebral ohled na to, jestli někdo zemřel přirozenou smrtí nebo na otravu hadím uštknutí. Tito mrtví se zkrátka statistického zkoumání nemohli zúčastnit.

Průzkum úmrtí

Ringo Starr a jeho mejdan s přáteli

Osmnácté studiové album bývalého bubeníka skupiny Beatles Ringo Starra vyšlo včera. Jmenuje se Postcards From Paradise a je na něm jedenáct zbrusu nových písniček, z nichž všechny napsal Starr sám nebo se svými spoluhráči.
Nahrávalo se v jeho domácím studiu v Los Angeles, a protože bylo po celou dobu realizace dokořán otevřeno rodinným příslušníkům a přátelům, není divu, že jsou na něm zajímaví hosté. Někteří prý šli skutečně jen tak kolem. Joe Walsh, Dave Stewart, Ann Marie Simpsonová, Richard Marx, Peter Frampton či Glen Ballard, ti všichni si na desce zahráli.
Rukopis člověka, který na začátku své kariéry prošel uměleckým rozpukem šedesátých let, se v písních nezapře. Album takříkajíc hraje na pozitivní notu, místy trochu nostalgickou, písničky mají bezstarostnou stavbu i atmosféru, ctí melodickou linku a Ringo Starr je zpívá tak, jak by je zazpíval každý jiný průměrný zpěvák. V jeho hlase se jen navícobjevuje trocha frajerství, které by jeden u čtyřiasedmdesátiletého chlapíka už nečekal.
Starr na albu neexperimentuje, nebudeme-li tak chápat zvuk houslí v Not Looking Back nebo trombonu v rytmické Bamboula. Zvuk alba je tradiční, muzikanti ctí blues a Starr zpívá o cestách za sluncem, po světě, o ráji a samozřejmě lásce.
Chybí však výraznější písničky, takové ty chytlavky na první poslech. Ne že by jich Starr v minulosti pár nenapsal, jednu opravdu silnou, nadčasovou a dlouhověkou by si ale v tomto čase určitě ještě zasloužil.
A tak je Postcards From Paradise jakýmsi albovým setkáním kamarádů, kteří si udělali několikatýdenní večírek, složili na něm pár písniček a pak je nahráli. Skoro to vypadá, že jim bylo v zásadě jedno, jak na ně budou reagovat posluchači.

Ringo: Postcards From Paradise
Universal Music, 44:15
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 28. března 2015 v deníku Právo)

K čemu je víra, když pilot letí dolů

Když mám někam letět (letadlem), zajdu ke své astroložce a zeptám se jí, jestli doletím. Zatím mi vždycky řekla, že ano. Minule dokonce tvrdila, že mě zpáteční let bude bavit, a ukázalo se, že měla pravdu. Jistě hlavně proto, že bylo fajn jídlo a na radu sestry jsem začal žvýkat a cumlat bonbóny už v Řecku před odletem, takže mě při přistávání v Praze tak zoufale nebolela hlava.
Bojím se létání. Moji blízcí dobře vědí, že kdy se blíží má cesta letadlem, jsem paranoidní už dva týdny předem, jímá mě předčasný žal z vlastního úmrtí a zvýšeným počtem vykouřených cigaret se pokouším o řízenou sebevraždu, kterou mám po celou dobu tak pevně pod kontrolou, že k ní nikdy nedošlo. Při mém prvním letu na Tenerife mě letuška – vida, že jsem vysoký a statný muž – posadila k nouzovému východu a dávala mi lekci, jak se mám chovat, kdybychom se náhodou řítili k zemi. Zjevně si nevšimla, že osm z devíti minut jejího přednesu jsem neslyšel, neboť jsem se ocitl v hlubokém obranném bezvědomí.
Minule mě cestou do Řecka vytáčelo roční dítě v náruči mého souseda, které vesele cintalo do bryndáku, pšoukalo, načež na něho jeho otec dělal grimasy a ono se rozesmálo tak, že mi poprskalo rekordně roztřesenou ruku. Nadto miluju kanadský seriál Letecké katastrofy, takže moc dobře vím, že stačí špatně vysoustružený šroubek nebo pitomý amatérský majitel práškovacího letadla sedm kilometrů nad zemí a jsme v loji.
Jsou tu také statistiky, které si mimoděk vedu. Vypadá to, že letadla padají zhruba jednou za pět měsíců. Mám-li tedy letět v srpnu, byl úterní pád airbusu společnosti Germanwings mimořádně nešťastný. Samozřejmě ze samotné podstaty, ve druhém sledu i proto, že březen plus pět měsíců je… srpen.
A pak je tu neslavný fenomén pilotů sebevrahů. Podle dnešních zpráv se prý druhý pilot z onoho airbusu rozhodl napálit to s letadlem rovnou do skály. Pokud bude takových pilotů ve vzduchu přibývat, počet měsíců mezi leteckými neštěstími se bude statisticky ztenčovat a já se dostanu do situace, kdy nebudu moci na létání ani pomyslet.
Ostatně, teď jsem na tom stejně špatně. Statisticky je v srpnu řada na mně. A co je víra v dobrý dolet proti statistice?!
Zajdu k astroložce.

Osobitý výraz Davida Kollera spojený s dobrou produkcí

První jarní den vyšlo nové album zpěváka a hudebníka Davida Kollera. Jmenuje se ČeskosLOVEnsko a jeho příběh začal loni v Košicích. Vyústil nakonec v sofistikovanou nahrávku, na které se spojily poznávací znaky, manýry a silné stránky Kollera a jeho týmu se zkušeností zahraničních producentů.
Na novince se totiž podíleli Britové, kteří za Kollerem a jeho kapelou jezdili pracovat do nahrávacího studia v Mikulově, kde album vznikalo. Jedním je majitel ceny Grammy Kipper Eldridge, jenž proslul zejména prací na stěžejních deskách Stinga, druhým Steve Lyon, který dělal s Depeche Mode, The Cure či Paulem McCartneym.
Jejich ambicí nebylo změnit hudební řeč a výrazivo Davida Kollera. Tak charakteristický rukopis prostě měnit či usměrňovat nelze. Šlo jim o to využít jej a zasadit do kontextu dobrého, přitom pořád poměr syrového zvuku nahrávky, přesvědčivých aranží a kvalitních hudebních výkonů.
To všechno na albu je, a tak se již poněkolikáté ukázalo, že touha některých českých hudebníků nahrávat se zkušenými producenty z Británie nebo Ameriky má své opodstatnění. V drtivé většině případů (ať už jde o alba Chinaski, Kryštof nebo Vypsané fixy) to výsledku prospělo, přičemž producent nezměnil charakter písniček, naopak jim dal lehkost a přirozenost.
Loni si David Koller zakoupil v Košicích na náměstí od starší Romky časopis, ve kterém si přečetl rozhovor se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou. Její dílo ho okouzlilo, a tak se s ní spojil a vytvořil pro desku základní autorský tým. Ábelová pro něho začala psát v češtině.
Kromě nich se na písničkách podíleli Michal Pelant a Michal Nejtek z Kollerovy doprovodné kapely, P.B.Ch. z Lucie, Tomáš Vartecký a producent Kipper Eldridge. Kromě Ábelové mají texty na desce básník Luděk Marks a Michal Ambrož ze skupiny Jasná páka.
Album otevírá Aha, trochu ponurá, valivá, vlastně přesně ta písnička, která říká, že Kollerovým záměrem není servírovat prvoplánové hity, na které po prvním poslechu nezapomenete. I pro toto album platí, že nezapomenete na zpěvákův výraz. Na melodie je ale třeba si zvykat, protože Kollerův autorský rukopis, a stejně tak rukopis písniček napsaných pro něho, je přece jenom v kontextu českého rádiového popu neortodoxní.
Následující Letní říká, že nahrávka přes svou žánrovou barevnost zůstane přece jenom především rocková. Recidiva je pak první skladba, o které lze říct, že má parametry k tomu reprezentovat kolekci ve formě singlu.
Sladké sny a Gypsy Love dávají ve svém poklidu a úsporné instrumentaci vyniknout příjemnosti Kollerova hlasu, stejně tak (především v druhém případě) oné kollerovské „pražštině“, při které některé samohlásky nepatrně zaměňuje, protahuje či zkracuje. Upřímně řečeno, na české hudební scéně může toto dělat pouze on, neboť mu tento způsob projevu dal tvář. Každý další, který to zkusí, bude už jen jeho „kopií“.
Skladba Řidič prezentuje divočejší polohu alba. Povšechně nicméně platí, že se energetickému tlaku prýštícímu z rockovějších skladeb na albu vyrovnala zvuková přehlednost. Agresivita, kterou některé písničky na desce mají, je chytře kočírována tak, aby nepřekročila hranici, za kterou by už zakrývala písničkovou strukturu.
Ve skladbách Psychopat a Galerka dojde i na Kollerův politický aktivismus. Patří k němu mnoho let a je v tom upřímný i autentický, o čemž svědčí nejenom to, že v první zmíněné vyjmenovává největší politické zrůdy posledních desetiletí, ale i to, že v Galerce dojde na vulgární slova, která mohou být projevem zoufalství při pohledu na situaci, zejména pokud jde o osobu prezidenta, v níž se země ocitla. Tyto skladby ale albu svědčí. Koller se v nich profiluje nejenom jako umělec, ale i jako člověk.
Závěr desky patří příjemné a rovněž evidentně singlové Ani ty ani já a funky stylem okořeněné a celkově odlehčené písni Čučoriedky, jejíž text je oslavou slovenských dívek a uzavírá tak vlastně příběh česko-slovenského alba..
Je to finále desky, na které Koller po stránce hudební, textové, aranžérské i přednesu vystoupal dosud nejvýše. Nejsou na ní však chytlavky ani jasné hity, přitom nelze říct, že by je Koller neuměl napsat. Až na další desku zapojí i tento rozměr svého umu, může se dostat ještě výš.

David Koller: ČeskosLOVEnsko
BrainZone, 50:26
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 23. března 2015 v deníku Právo)

Kapitán Lafata je ideální vzor pro všechny neférové fotbalisty

V roce 2011 nafilmoval český fotbalový reprezentant Jan Rezek pád v pokutovém území Skotska a díky proměněné penaltě se náš tehdy zoufalý tým dostal na mistrovství Evropy. Skotský trenér i tisk kritizovali především rozhodčího, já se nicméně hluboce styděl za Rezka, který poslal své mužstvo na šampionát takovým způsobem.
V sobotu večer nasimuloval kapitán pražské Sparty David Lafata, jinak vášnivý nimrod, tedy ten, který zabíjí zvířata z úkrytu, v pokutovém území Teplic svůj pád tak, že rozhodčí Kovařík pískl zřejmě i k překvapení hráčů Sparty penaltu, díky níž mužstvo z Letné získalo tři body. Objektivně vzato si je za výkon v zápase zasloužilo. Získalo je ale způsobem, který není férový.
Lafata je na naše poměry dobrý hráč, je ovšem mizerný herec. Penaltu v pokutovém území nafilmoval tak amatérsky, že se nabízí otázka, zda rozhodčí Kovařík neměl od někoho příkaz v případě blížící se katastrofy pro tým, který je zvyklý vyhrávat stůj co stůj, písknout penaltu, protože na tohle by naletěl leda náhlou slepotou a hluchotou zasažený trouba.
Lafata je ale primárně neférový hráč, který je kapitánem Sparty. Možná mám naivní představu, ale jsem přesvědčen, že na kapitány fotbalových mužstev by měly být nominovány osobnosti, které jsou schopny diskutovat s rozhodčími, usměrnit vlastní tým, motivovat ho a hlavně by měly být příkladem pro ostatní fotbalisty i mládež, a to mimo jiné ve férovém přístupu ke sportu.
Lafata se v televizním rozhovoru po zápase v podstatě přiznal, že podváděl. Pak se ale běžel za spoluhráči radovat z vítězství, mával na diváky jako o život, usmíval se a nechal se plácat po ramenou.
Rozhodčí Kovařík udělal chybu a jeho svědomí je čisté podle toho, co všechno o své chybě ví a co jej k ní motivovalo. Looserem je především Lafata. Kapitán, který nemá smysl pro sportovní čest, takto nafilmovaným pádem vlastně sdělil všem mladým i starým fotbalistům u nás, že chovat se takto je v pořádku.
Kdyby po zápase svěsil hlavu a odešel do šatny, rozuměl bych tomu. Nechápu ale, jak se po takovém trapasu mohl potulovat po hřišti a užívat si tříbodového zisku.
Lafata padl na úroveň Rezka a také plzeňského Limberského. A to je hodně dole.

Malá lekce lidskosti od Michala Hrůzy

Před pár okamžiky jsem se vrátil z koncertu Michala Hrůzy v pražském Foru Karlín. Byl první veřejný poté, co se tento zpěvák musel poprat o život a vyhrál. A já měl pocit, že mně pomohl úspěšně svést i jeden můj malý boj.
Odpusťte mi trochu sentimentu, ale vnímal jsem to takhle. Na ten koncert jsem šel s tím, že ho nebudu jakkoliv hodnotit. Předsevzal jsem si, že ho budu brát jako setkání přátel s přítelem Hrůzou a jakýkoli recenzní pohled mi bude cizí. Když jsem toto předsevzetí během večera naplňoval, uvědomil jsem si, že takto mohu koncerty prožívat i jinak, než jsem dosud obvykle činil.
Mohl jsem tedy klidně jen tak hledět do davu a sledovat nadšené reakce zpívajících lidí napříč generacemi. Mohl jsem v klidu pozdravit i ty, které jsem dlouho neviděl, a k tomu mi z pódia zpíval člověk, který tvrdí, že po tom všem, co v posledních měsících prožil, si nejvíce cení lidskosti, které se mu v jeho boji v podobě podpory dostalo.
A tak jsem prostě během jeho koncertu upřímně rád oslovil všechny ty, které jsem znal. Pozdravil jsem i ty, které bych třeba na jiné akci nepozdravil, a každý stisk ruky nebo ono okřídlené „čus“ mi přišlo jako závan oné lidskosti. Připadlo mi to jako součást oslavy návratu Michala Hrůzy. A při tom jsem měl slastný pocit, že takhle by to mělo být.
Byl to nádherný koncert. Všechno proběhlo tak, jak mělo, chvílemi to bylo dojemné, chvílemi veselé, a nad tím vším byla malá Michalova lekce, kterou na začátku svého vystoupení uvedl jenom slovy, že si ani nedokážeme představit, jak je rád, že s námi může být.

Další Kykynova ubohá provokace

Bývalý český prezident Klaus, přezdívaný Kykyna, patří k nejpolitováníhodnějším postavám tuzemské porevoluční politiky. Jako architekt korupčního prostředí a dacan, který ve své straně ODS přitáhl do politiky ty největší gaunery a zmrdy, se v posledních letech svého prezidentování už zmáhal pouze na provokace, z nichž poslední byla ta, že před svým odchodem pustil z vězení všechny své zlodějské kámoše prostřednictvím amnestie.
Tahle politická mrtvola si dnes zase pustila pusu na špacír. V České televizi řekla, že považuje vývoj české politiky po volbách v roce 2013 za hrůzostrašný. Důvodem je nástup podnikatele Andreje Babiše, který přinesl propojení politiky a byznysu. V ČR podle něj není žádná faktická opozice, žádné síly, které by situaci mohly změnit.
Na jednu stranu mě děsí fakt, že tahle senilní kreatura ještě vůbec dostává v politických diskuzích slovo. Na druhou stranu právě těmi svými žvásty potvrdila to, co je řečeno v prvním odstavci. Jeho podržtaškové z ODS jsou pryč, on zaplaťpánbůh také, a tak kope, štípe, prská, překáží, rozkládá se a vadne.
Je dobře, že je z politické scény pryč. Ta je dnes totiž mnohem lepší, než když na ní tenhle arogantní narcis překážel. (Tím samozřejmě namyslím Hrad, tam je to žalostné pořád)

Anekdoty o dědictví a slunci

V podle mě docela povedeném česko-slovenském filmu Kandidát je anekdot víc. Tyhle dvě mě ale pobavily, a protože si myslím, že ten film tolik lidí nevidělo, dělím se s vámi o ně.

Na tiskové konferenci se čtveřice ruských kosmonautů chlubí, jak přistála na slunci. Novinář se zeptá: „Prosím vás, jak jste mohli přistát na slunci vzhledem k jeho extrémně vysoké teplotě?“
Ruský kosmonaut, zjevně posílen vodkou, škytne a odpoví: „My tam přistáli v noci.“

A ten druhý je krátký.

Starý Levy tak hluboce uvěřil v zákon reinkarnace, že přepsal veškerý svůj majetek sám na sebe.

Charli XCX má jasně daný cíl

Zpěvačce Charli XCX je dvaadvacet let, narodila se v britském Cambridge a album Sucker, které vyšlo někde na konci loňského a jinde na začátku letošního roku, je její druhé. A pokud bylo jeho ambicí katapultovat Charlotte Emmu Aitchisonovou, jak se zpěvačka ve skutečnosti jmenuje, mezi popovou elitu, pak se to vcelku daří.
Od prvního okamžiku je zřejmé, že mnoho věcí na něm je dobře a cílevědomě vymyšleno. Zvuk připomíná popově silné nahrávky z osmdesátých let, současně je podporován použitím moderních technologií a fíglů, které přece jenom z dnešního pohledu ty staré písničky nemají. Ve skladbách je několik zvukových vrstev, ve zpěvu Charli XCX také. To vše se na studiovém albu smí.
Mimochodem, jak nedávno ukázalo pražské vystoupení Charli XCX při jejím předskakování Katy Perry, naživo s kapelou za zády mají její písně rockovější zvuk. Znějí syrověji, tedy poněkud jinak než na desce, přitom jim to vcelku sluší.
Charli XCX se ale především opírá o melodickou linku. Ta je základem všech písniček, a tak se alespoň na okamžik v každé z nich objeví pasáž, kterou si lze snadno zapamatovat. Některé jsou skoro až vtíravé, Charli XCX ale zpravidla netlačí na pilu dlouho. Rozumná stopáž písniček nechává jejich nabídku proměnnou.
Výraz zpěvačky je v nich leckde strojeně infantilní, což by asi nebylo možné respektovat u celého alba, místy to k rádiovému popu, o který na desce jde, nicméně patří. Pokud je v písních cítit připomínka elektropunku (London Queen, Breaking Up), hip hopu (Gold Coins), synthipopu (Doing It) či rocku (Hanging Around), pokaždé to základní mainstreamové linii kolekce dodá švih a barevnost.
V zásadě tedy jde o povedené album zpěvačky, která přesně ví, jak a kudy na to. Netřeba jí to mít za zlé, protože se na scéně alespoň bezelstně nemotá a nepřekáží.

Charli XCX: Sucker
Warner Music, 47:11
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 15. března 2015 na serveru Novinky.cz)