Břišní tance jako rám rock’n’rollu

Před několika dny mi volal kamarád Dany s tím, že když jsem tak nadšen z turné kapel Jelen a Nebe, bude muset se mnou na nějaký koncert vyrazit, aby se přesvědčil, jestli nekecám. A rovnou si vybral. Navrhl, abychom v sobotu 7. března vyrazili do Plzně, prý mu to připadne nejrozumnější. Já ale musel odmítnout, protože ta sobota je snad jediná, kdy na koncert Jelena a Nebe opravdu nemohu. Uvádím totiž představení břišních tanečnic.
Dany si myslel, že si dělám legraci – později mi ostatně řekl, že tahle nenápadná historka baví jeho přátele v hospodách -, a považoval to za výmluvu. Já ale 7. března skutečně uvádím v Adalbertinu v Hradci Králové dva pořady břišních tanců nazvané Kouzlo Orientu. A bude to nepochybně velké.
Můj vztah k břišním tancům vlastně začal už v pubertě. Když jsem v Praze u Jiráskova mostu potkal první zřejmě lehkou dívku ve svém životě, kromě cenově nedostupných nabídek, na které jsem plaše pohyboval hlavou zprava doleva, mi naštvaně řekla, že mi tedy za dvacku zatancuje břišní tanec. Já měl ale tenkrát kapesné šestnáct korun na týden, a tak ani na ten nedošlo.
Kamarádka Dana byla před lety mou žákyní v kurzu astrologie. Později přešla k břišním tancům a asi pro ni bylo nejjednodušší požádat právě mě, starého známého, abych jí uvedl jeden program břišních tanců na Jiráskově Hronově. Byl to tenkrát obrovský sukces, nečekal jsem, že tato disciplína diváky tolik zaujme. Byl jsem z jejich reakcí dokonce v takové eufórii, že jsem si na pódiu dovolil pár lehounce neotřelých fórů.
Potom začala Kouzla Orientu v královéhradeckém Adalbertinu, kde tento pořad uvádím asi pět let. Nejenom že jsem si díky tomu vytvořil vazbu na tento druh tance, ale poznal jsem například egyptského tanečníka, jehož číslo jsem uvedl, a když se ukázalo, že ani po dvou minutách hudební projekce k němu nenastupuje, rozeběhl jsem se po zákulisí a našel ho pospávat na zemi naší společné šatny.
Poznal jsem také, že mezi břišními tanečnicemi je to jako v rock’n’rollu, tedy v zásadě si vzájemně fandí, ale jinak je potěší, když se té druhé něco nepovede. Také jsem na popud jedné tanečnice na pódiu před diváky chvíli břišně tančil, přičemž jsem brzy nabyl dojmu, že budu-li nucen vlnit se v bocích ještě chvíli, projeví se u mě takzvaný Zemanův syndrom a pozvracím se před zraky natěšených diváků. Chvíli předtím jsem si totiž v Potrefené huse dal svíčkovou se šesti.
V minulých letech se mi na akci do Hradce Králové moc nechtělo. Byl jsem trochu unavený, břišní tance mi připadaly po těch letech trochu stereotypní a loni jsem řízením osudu skutečně chyběl. Letos se ale těším. Jednak už mi snad tanečnice konečně začnou tykat a druhak mám plán…
Mimochodem, pokud byste se v sobotu chtěli do Adalbertina v Hradci Králové ve 14 a 19 hodin přijet podívat, nebude to problém. Vstupenky prý jsou. Je totiž pravda, že jako na konferenciéra na mě moc lidí nechodí… Ale na ty tance klidně doražte, stojí za to.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)