Malá lekce lidskosti od Michala Hrůzy

Před pár okamžiky jsem se vrátil z koncertu Michala Hrůzy v pražském Foru Karlín. Byl první veřejný poté, co se tento zpěvák musel poprat o život a vyhrál. A já měl pocit, že mně pomohl úspěšně svést i jeden můj malý boj.
Odpusťte mi trochu sentimentu, ale vnímal jsem to takhle. Na ten koncert jsem šel s tím, že ho nebudu jakkoliv hodnotit. Předsevzal jsem si, že ho budu brát jako setkání přátel s přítelem Hrůzou a jakýkoli recenzní pohled mi bude cizí. Když jsem toto předsevzetí během večera naplňoval, uvědomil jsem si, že takto mohu koncerty prožívat i jinak, než jsem dosud obvykle činil.
Mohl jsem tedy klidně jen tak hledět do davu a sledovat nadšené reakce zpívajících lidí napříč generacemi. Mohl jsem v klidu pozdravit i ty, které jsem dlouho neviděl, a k tomu mi z pódia zpíval člověk, který tvrdí, že po tom všem, co v posledních měsících prožil, si nejvíce cení lidskosti, které se mu v jeho boji v podobě podpory dostalo.
A tak jsem prostě během jeho koncertu upřímně rád oslovil všechny ty, které jsem znal. Pozdravil jsem i ty, které bych třeba na jiné akci nepozdravil, a každý stisk ruky nebo ono okřídlené „čus“ mi přišlo jako závan oné lidskosti. Připadlo mi to jako součást oslavy návratu Michala Hrůzy. A při tom jsem měl slastný pocit, že takhle by to mělo být.
Byl to nádherný koncert. Všechno proběhlo tak, jak mělo, chvílemi to bylo dojemné, chvílemi veselé, a nad tím vším byla malá Michalova lekce, kterou na začátku svého vystoupení uvedl jenom slovy, že si ani nedokážeme představit, jak je rád, že s námi může být.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)