Za znásilněné holky a ženy

Ze všech stran teď na mě dopadají informace o tom, že před sedmdesáti lety byla naše země zbavená fašistických vojsk. Američané, Francouzi nebo Sověti je na mnoha místech porazili a tím zbavili tehdejší Československo velkého problému. Dobrá, je správné takové výročí připomenout, i když je toho na můj vkus trochu moc. Nejvíce mě štve, jak zaníceně o válce hovoří noví salónní válečníci, chlapi a ženské, které ji nemohli zažít, ale oblékají se do vojenských mundúrů, běhají s maketou pušky po lese, na válku si hrají a pak jako odborníci v médiích tvrdí, že to nebyla legrace. Nepřeju jim (ani sobě), aby válka někdy byla.
Je tu ale jeden pro mě velký problém. Naše pokrytectví, události, které některé pamětníky a jejich potomky pořád pekelně bolí, události, o nichž se moc nemluví ani nepíše. Naštěstí to téma v posledních týdnech vytáhl skvělý časopis Týden, kterému za to moc děkuju.
Když k nám v pětačtyřicátém na jaře dorazila Rudá armáda, někteří sovětští vojáci, zmoženi válkou a zmateni idiotskou výchovou, ze sebe vypustili zvíře. Znásilňovali naše ženy a dívky, a činili tak bez ohledu na to, zda je oběti deset nebo padesát let. Je známo mnoho případů, kdy se na znásilněných dívkách a ženách vystřídalo několik sovětských soudruhů-dobytků i kdy oběti vážným zraněním po hromadném znásilnění podlehly.
U nás se o tom všem bůhvíproč mlčí, ale v některých zemích prý mají památník obětem sexuálního násilí Rudé armády.
Chci tím říct, že osvobození nebyla jenom radost. Že i za ním stáli lidé, kteří měli zvrácené sexuální potřeby a bezostyšně je ukájeli na území, které jim v návalu radosti z nové svobody leželo u nohou.
Dnes večer zapálím svíčku na památku všech těch českých, moravských a slovenských holek, které byly Sověty znásilněny i které znásilnění podlehly. Oslavy osvobození za mě obstarají jiní.

Xavier Baumaxa potřeboval zvážnět

Litvínovský písničkářský bard Xavier Baumaxa bere život vážněji, než činil dosud. Alespoň podle materiálu na novém albu Pijano. Pakliže byl z minulých let znám jako drzoun, vtipálek a provokatér, aktuálně jím sice v některých písních zůstal, současně ale výrazně posunul do popředí vážnější tón. A nutno konstatovat, že to jeho tvorbě prospělo.
Těžko si ostatně představit, že by byl Baumaxa napořád jenom vtipálkem a tím, kdo bravurně žongluje se slovy. V písničce Dvě labutě, která je prozatím vrcholným bodem jeho proměny, si druhou vlastnost ponechal a pečetil tak dlouholetý pocit, že jako textař patří k těm nejosobitějším, kteří se na české hudební scéně pohybují.
V uvedené skladbě jsou ale hořkost a upřímnost v takové dávce, až se jeden začne o Baumaxu bát. Není pochyb o tom, že píseň přináší osobní prožitek. Navíc je v ní autorův pěvecký projev nebývale civilní.
Vědom si totiž svých pěveckých nedokonalostí, situuje se výrazem ve svém projevu často do role někoho jiného. Na tomto albu je to například přiznaná imitace Ladislava Gerendáše ve velice povedené swingové Muzikantské Lidušce nebo až přehnané pitvoření v reggae rytmem nasáklé Mámámamá.
Ve Dvou labutích šla ale jakákoli přetvářka stranou. Baumaxa je v ní osobní a ve zpěvu skutečný. Možná za to v osobním životě zaplatil vysokou daň, pro jeho umělecký růst je to však pozitivní. Mimochodem onen civilnější projev se na novince objevuje i jinde, ve vážnějším tématu (Přestávám se umět smát).
Pijano je album, které konečně otvírá cestu do Baumaxova nitra. Jako celek má schopnost přimět posluchače k zjištění, že je to mimořádně citlivý člověk a dosavadní provokace byla v určité míře póza. Vulgarismy, kterých je na desce otevřeně i poloskrytě poměrně dost, k jeho projevu přirozeně patří, jsou součástí jeho charismatu. Již na minulém albu Downtempo (a nyní také) se ale dostal do interpretačního stavu, kdy nepřekrývají jeho autorské schopnosti.
S coververzí slavné Cohenovy Hallelujah (na albu uvedená pod názvem Dátamtůja) se pak dotkl hudebního nebe, protože melodie této písně je jednou z nejkrásnějších, jaké kdy kdo vymyslel. On do ní odvážně vnesl své hejskovství a jeho verze je v součtu toho všeho nádherně bláznivá. Dobře se v ní také vyrovnal s jinak poměrně těžkou vokální linkou.
Vlastně je to po všech stránkách pestré album. Nesporně nejlepší, které Baumaxa vydal. Na jeho umělecké cestě je to krok vpřed. Krok, k němuž potřeboval trochu zvážnět.

Xavier Baumaxa: Pijano
Xavi & Bady, 41:23
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 29. dubna 2015 v deníku Právo)

Pět volných dnů dalo Blur dobré písně

Britská kapela Blur, jedna ze dvou hlavních představitelek devadesátkového britpopu, vydala po dvanácti letech nové album. Jmenuje se The Magic Whip, písně vznikly především v Asii a asi iniciovalo návrat druhé nejslavnější britpopové skupiny Oasis.
Byl to totiž tehdy velký boj. Skupiny Blur a Oasis byly rivaly v tom nejširším smyslu slova. Dělily se o přízeň fanoušků i médií, střídaly se na titulních stranách i v rozhlasových a televizních relacích, stejně tak na špičce hitparád. Současně docházelo mezi členy kapel k mnoha ostrým verbálním střetům.
Jejich souboj přestal být zajímavý koncem devadesátých let, kdy se náklonnost fanoušků k melodickému britpopu začala přelévat k jiným stylům a Blur i Oasis počali mít více potíží ve vlastních řadách než se svým okolím.
Předešlé album Think Tank zveřejnili Blur v roce 2003. Rok předtím opustil sestavu kytarista Graham Coxon a zbylá trojice posléze neměla sílu ani chuť pokračovat dál. Na pódia se Blur vrátili po šesti letech, nové písničky ale tehdy nevznikaly.
V květnu 2013 byli na koncertním turné v Asii a kvůli zrušenému festivalu v Tokiu jim tam vzniklo pětidenní volno. Aby takříkajíc zabili čas, rozhodli se uchýlit do malého Avon Studia v Hongkongu s plánem bezcílně jamovat.
Nakonec si odtamtud odvezli patnáct nedokončených písniček. Zpěvák Damon Albarn později přiznal, že pochyboval, že je vydají. „Máme sice několik silných melodií, ale může z nich být album, které nikdy nevyjde,“ sdělil magazínu NME. Nakonec je dokončili na přelomu loňského a letošního roku ve studiu v Londýně.
Kytarista Graham Coxon, jenž se do sestavy Blur vrátil, v rozhovoru pro magazín Mojo prozradil, že jeho opětovnému uměleckému spojení s bývalými kolegy předcházely společné terapie. Bylo potřeba dořešit problémy související s jeho odchodem v roce 2002.
„Přestože jsme to všechno hodili za hlavu, když jsme se zas dali dohromady, uvědomil jsem si, že to na nás má stále vliv. Během let, co jsem nebyl v kapele, jsem pravděpodobně řekl médiím několik hloupostí,“ přiznal Coxon.
„Párkrát jsme se proto setkali, přičemž v jednom případě šlo o meditační sezení, kde jsme museli mluvit o nepříjemných věcech. Pokud mám být upřímný, posledních pár let, kdy jsem byl ještě součástí Blur, jsme nebyli dobrými přáteli, kteří si mohou jen tak kdykoli zavolat. Každý z nás si řešil vlastní problémy a vlastní životy,“ dodal.
Zajímavé je, že minulý týden oznámil britský list Daily Mail, že bratři Gallagherové se rozhodli příští rok vrátit na scénu opět jako Oasis. Spekuluje se o tom, jak moc je k tomu „dohnala“ nová deska rivalů Blur.
Na obalu alba The Magic Whip je neonový poutač se zmrzlinou obklopený několika čínskými znaky. Jeho autor Tony Hung se při jeho tvorbě inspiroval pohlednicemi a fotografiemi, které si zpěvák Damon Albarn přivezl ze svých asijských cest. Asijská stopa je na desce ostatně patrná. Nikoli ve tvaru písniček, ale ve zvucích, které je doprovázejí, i v názvech.
Základ všech skladeb vznikl ve velmi krátkém čase. Blur na něm pak vybudovali sofistikované konstrukce, čehož příkladem budiž Pyongyang, ve které se během šesti minut objeví různé styly, inspirace a nálady. Dokladuje, jak zruční tvůrci v kapele jsou. Léta zkušeností jim navíc dala nadhled, protože podobně pestrá skladba by asi nevznikla v polovině devadesátých let.
Pokud jde o atmosféru nahrávky, převládá melancholie, která nebyla vlastní starým Blur, jako spíš sólové tvorbě Damon Albarn. Typických poprockových odpichovek, které tvoří druhou tvář, je na desce také pár, a právě ty připomínají Blur v rozpuku britpopu. Jde o I Broadcast, Lonesome Street, Go Out, Ong Ong i další.
Najdou se i silné melodie. My Terracotta Heart nebo Go Out jsou přesně ty, které by měly přesvědčivě znít ještě po letech. Faktem nicméně je, že v minulosti na to šli Blur přímočařeji. Na novém albu se rozhodli nabídnout přece jenom členitější aranže, čímž utlumili svůj kdysi živelný melodický tah. I za tím hledejme léta zkušeností a logický posun ve vnímání hudby.
The Magic Whip je pro rok 2015 dobrá deska. V devadesátých letech by ale v boji s Oasis o první místo ostrovní prodejní hitparády sotva uspěla.

Blur: The Magic Whip
Parlophone, 51:27
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 27. dubna 2015 v deníku Právo)

Přijďte na můj kurz. Naučím vás uspět na olympiádě

Žijeme v době kurzů a workshopů. Zpěvačka Olga Lounová před několika hodinami ohromila tím, že se uvolila prozradit zájemcům, co by měli udělat, aby uspěli v umění. Její milá a podle všeho nadšeně přijatá aktivita byla pozorně sledována téměř celým českým internetovým světem, zvláště lidmi z hudební branže, kteří málem zešíleli radostí, že takový kurz existuje. Není proto divu, že inicioval i mě.
Jistě, mohl bych lidem radit, jak se stát hvězdou šoubyznysu, drahně let se koneckonců nad jeho propastí pohybuji. Já se ale rozhodl pomoci svým budoucím posluchačům v jiném oboru, v oboru, ve kterém se cítím opravdu pevný v kramflících. Jde o skok daleký.
Možná to leckterého čtenáře mých řádků překvapí, ale je to tak. Ve skoku dalekém se cítím jako ryba ve vodě, a pokud jde o teorii, těžko najdete v prostoru Schengenu někoho povolanějšího. K uspořádání třicetiminutového workshopu nazvaného „Jak se stát olympijským vítězem, mistrem světa, mistrem Evropy, mistrem Slezska a mistrem šampionátu, který se ještě nikdy neuskutečnil“, na němž nedojde ani tak na praxi, nýbrž především na mistrovskou teorii, mě opravňuje několik zásadních osobních zkušeností.
Za prvé je to dvanácté místo ve středoškolském dálkařském přeboru. Absolvoval jsem jen jeden skok, ovšem můj vlastní objektivní názor i konzultace se spolužákem Rýglem, který se dva měsíce na to z věčného lhaní zbláznil, mě přesvědčily, že stylově byl naprosto fenomenální. Byl jsem tak přesvědčen, že vyhraju, že jsem se z dalších soutěžních kol odhlásil a dokonce mi nevadilo, že už v tu chvíli jsem byl ve dvanáctičlenném poli jedenáctý. Věřil jsem, že mě rozhodčí, tělocvikář Hejtmánek, vyhlásí vítězem právě kvůli úžasnému stylu. Nakonec mě ale v předposledním kole výkonem sto deset centimetrů přeskočil i kulhavý idiot Kolbaba, který skákal snožmo a obvykle při atletických závodech fungoval spíš jen jako maskot, jelikož neměl problém převléknout se za obnošenou tretru.
V dalších letech jsem sledoval skoro všechny závody ve skoku do dálky na Broumovsku a vyjel jsem na podobnou soutěž i mimo oblast. Skoky ve Spodních Vrchovinách se ale bohužel neuskutečnily, protože kdosi přes noc ukradl písek z doskočiště a první skokan po úvodním pokusu tvrdil, že ho dopad na beton bolí a že na to kašle. Jelikož to byl jediný přihlášený závodník, bylo po akci.
Hltal jsem nicméně všechny sportovní přenosy, v nichž světoví dálkaři soutěžili, fascinovala mě jejich neschopnost překonat legendární, bezmála devítimetrový skok Boba Beamona, a vedl jsem soukromý trénink nadějného českého dálkaře Dušana Buka. Jeho reálná šance vytvořit světový rekord, k němuž jsme při tréninku systematicky směřovali, skončila v okamžiku, kdy jsem mu naordinovat skok z jedné střechy na druhou vzdálenou tři metry, to vše ve výšce dvaceti metrů nad zemí. Jasně jsem mu vysvětlil, jak v sobě má probudit hadí sílu, se kterou by přeskočil i Sněžku. On ji ale po odrazu neprobudil a zřítil se na zem. Skonal hned po dopadu, ale jako první člověk na světě mě ještě předtím označil za píčuse.
A právě na práci s hadí silou stavím svůj workshop, na který vás tímto zvu. Protože je to stará asijská metoda, účtuji si za jednu přednášku osm tisíc korun plus DPH. Jsem bytostně přesvědčen, že z ní odejdou samí budoucí mistři světa. Pokud se jim tedy podaří pochopit práci s hadí silou.
Rád bych vás také informoval, že se chystají další zajímavé workshopy. Prezident bude přednášet na téma Jak udolat stařeckou demenci alkoholem, bývalý prezident Kykyna rozjíždí workshop Jak se ze sebe neposrat a Olga Lounová prý chystá další kurz Jak v popu zesměšnit Madonnu. Já jsem skromnější. Můj další workshop ponese název Chcete letět do vesmíru?

Sheppard a odzbrojující popová lehkost

Čtyři singly zatím vygenerovalo debutové album australské indiepopové kapely Sheppard. Pravda, u protinožců vyšlo již loni v létě, na náš trh se ale dostává až nyní. Protože se všechny čtyři písničky v rádiích i hitparádách dobře ujaly, není divu, že se kapela dere do Evropy a dál.
Sheppard založili v roce 2009 sourozenci Amy a George Sheppardovi. Postupem času k sobě přijali další spoluhráče a z dua vznikla regulérní kapela, která vlastně při své autorské činnosti nečiní nic zvláštního. Skládá jen dobré písně s bezstarostnými texty.
Na debutové desce Bombs Away je jedenáct skladeb a hned první Geronimo nastavuje laťku vlastně pořádně vysoko. V některých zemích to dokonce byla skladba, která z prvního místa singlové hitparády sesadila globálně uznávanou hitovku Happy od Pharrella Williamse.
Příjemné písničky, které jsou ve druhém plánu další potenciální rádiové hity, přitom při poslechu alba Australanů přicházejí jedna za druhou. Jako by je Sheppard psali s naprostou lehkostí a přirozeností. Dali jim voňavou letní atmosféru, hudební doprovod nepřekombinovali a nechali jej průzračný, aby bylo patrné, jak instrumentální linky podporují ty pěvecké, a absenci jednoho výrazného zpěvu nahradili sborovými party, které jsou až odzbrojující.
Na téhle desce nenajdeme nic, co by vyrazilo dech. Jedenáct písniček je ale tak příjemných, nadčasových a charismatických, že je těžké album vypnout, ba se s ním na konci rozloučit. Sheppard servírují písně k jakékoli činnosti. Nenutí posluchače vnímat detaily, naopak poukazují na to, že kus radosti nese každá dobře vymyšlená melodická linka.

Sheppard: Bombs Away
Universal Music, 41:05
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 20. dubna 2015 na serveru Novinky.cz)

Sheppard – Geronimo

Babkojeb řešetlákový, nízkomrsk sladkotučný

Potřeboval jsem koupit květinu. Jelikož měla být k narozeninám, rozhodl jsem se pro tři rudé růže. Znalci by mi to jistě schválili. A protože jsem se pohyboval mimo své obvyklé teritorium, byl jsem nucen koupit kytku v cizím prostředí, tedy ve čtvrtém pražském obvodu.
Zaplul jsem do prvního květinářství a odkudsi z lustru se snesla ježibaba. Zdvořile jsem ji požádal o tři růže a ona se zeptala, jestli k nim chci něco zeleného. Souhlasil jsem, a než jsem to dořekl, přidala k růžím nějaké bílé kvítky, trávu, trochu plevele a ještě kus pohřebního věnce, který jí zbyl ve skladu. Aniž by mi výsledný tvar květiny ukázala, smotala shluk travin provázkem a sdělila mi cenu, která byla dvojnásobná oproti ceně tří růží. Jelikož tak učinila bez kousku vlídnosti, poděkoval jsem jí a řekl, že jsem si takovou spolupráci nepředstavoval, čímž chci říct, že pokud hodlala cenu zdvojnásobit, měla mě o tom informovat. Mumlala cosi o podvodníkovi, ale chtěla mi zřejmě vyprávět o svých praktikách, a tak jsem šel.
Ve druhém obchodě se na mě vrhly dvě babizny. Poručil jsem si tři růže, načež je první uchopila do rukou a druhá hupsla za kasu. A zatímco babizna číslo jedna přidávala k růžím traviny, aniž by se mě zeptala, zda s tím nemám problém, babizna číslo dvě markovala.
„Takže dáme jeden babkojeb řešetlákový, anebo spíš dva,“ zazubila se babizna 1.
„Padesátka,“ konstatovala s chichotem babizna 2.
„Nízkomrsk sladkotučný,“ pokračovala babizna 1.
„Pětatřicet,“ navázala dvojka.
„A ještě břízu bělokorou, pýr, plevel, žito, ječmen a všechno to obalíme husím sádlem,“ hlásila babizna 1.
„Stovečka,“ dodala babizna 2, ale to už jsem v obchodě nebyl. Samozřejmě ze stejných důvodů, jako v prvním případě. Opravdu nemám pocit, že bych za ozdobu květin měl platit víc, než za květiny samotné, nota bene nejsem-li o tom informován.
Ve třetím obchodě vykoukla zpoza závěsu plachá dívka. Vybrala mi tři růže, zeptala se, jestli může přidat něco zeleného, a když měla mé svolení, hlásila: „Nabídla bych babkojeb řešetlákový, za dvacet korun. Mohu? A také nízkomrsk sladkotučný, také za dvacet. Šlo by to?“
Zkrátka mi nabídla propriety, které mi nabídly ježibaba i obě babizny, a já si vybral a zaplatil. Co na tom, že jsem za tři růže dal více než dvojnásobek. Plachá dívka byla slušná, a tak jsem toho ani na chvíli nezalitoval.
Příště ale přece jenom zajdu do svých obchodů. Tam už vědí, jak se mnou jako se zákazníkem zacházet.

Marina And The Diamonds využila svých předností

Ve Walesu žijící Marina Diamandisová se na hudební scéně pohybuje pod uměleckým jménem Marina And The Diamonds. Svými dvěma prvními alby vstoupila do historie jako dívka ovlivněná popem osmdesátých let, novinkou Froot však svůj vklad mění a modernizuje.
Debut The Family Jewels (2010) a dvojka Electra Heart (2012) přinesly především chytlavé písničky k tanci, které se nesly v retro duchu, zvukovém archaismu, ovšem z nichž mnohé disponovaly vysokou mírou melodické přesvědčivost. Are You Satisfied?, Shampain, I Am Not a Robot, Hollywood, Bubblegum Bitch nebo Primadonna jsou skladby, jež na diskotékách s přehledem porazí mnohé originály z inspirativních osmdesátek.
Při jejich poslechu je nicméně patrné, že Marina And The Diamonds krotí svůj potenciál. Její hlas je totiž tak výrazný a rozsahově bohatý, že bylo otázkou času, kdy jej vloží do služeb písniček mnohem sofistikovanějších.
Stalo se tak na třetím albu Froot, jež vyšlo na prahu dubna. Už první skladba Happy náladou napovídá, že došlo k odklonu od původního soundu a dostalo se naopak na jeho modernizaci. Primitivní zvuky kláves nahradily zvuky současnější, melodické linky se linou v sousedství pasáží, které je sice poněkud zatahují, ale zase jim dávají prostor prokázat svou skutečnost. Sama zpěvačka se pak nepředstavuje jako ta, jež hlasem dokáže strhnout davy. Vložila jej do služeb písní tak, aby fungovaly jako dobré popové dílo. Náladou se tak dostaly kamsi k tvorbě Lany Del Rey.
Marina Diamandisová zpívá o rozchodu. To téma prostupuje celým albem, a jak už to tak bývá, v době vzniku skladeb bylo v jejím životě aktuální. Proto jsou texty poněkud hořké a emotivní. Ke zvukové změně to ale výtečně pasuje.
Na albu se spojily pop, elektronika a alternativní zvukové hledačství i aranžování. Marina And The Diamonds to sice bude mít k srdcím běžných posluchačů trochu dál, zase si ale bude moci bez ostychu říci, že svůj talent vsunula do služeb hudby jako umělecké disciplíny. Rozhodně je to její nejlepší album. Jsou na něm shrnuty všechny její přednosti a využity ve více záměrech.

Marina And The Diamonds: Froot
Warner Music, 53:12
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 18. dubna 2015 na serveru Novinky.cz)

Na Andělech se Zagorovou, Malátným, Hrůzou i Jelenem

Největší prohru na letošních velkých Andělech (ty žánrové už jsem probral a vyjádřil se k nim) jsem ve čtvrtek večer zakusil hned při vstupu do Hudebního divadla v Karlíně. Nerad totiž nosím společenský oblek, ale protože mailem přišlo od organizátorů doporučení, že by byl vhodný, oprášil jsem bílou košili a přehodil si přes ni černé sako. Jelikož v televizi hlásali, že v noci bude pršet, vzal jsem si i svou oblíbenou brašnu s plackami různých kapel (U2, Imodium, UDG, Arctic Monkeys, Sunflower Caravan a dalších) a do ní nacpal deštník. Ve foyeru divadla mi slečna řekla, že mi to sluší (předtím mě přinutila zasunout si košili do kalhot), až na tu brašnu. Málem mě to urazilo, a tím spíš jsem nečekal, že si totéž bude myslet i Štěpánka Batiková, manažerka kapely Jelen a žena z Universal Music, která mě jinak obvykle chválí. Byla to od ní hrubá rána pod pás, ale rád jsem jí ji už během minuty na místě odpustil. Vžít se pak do role venkovského balíka, který se neumí obléct na společenskou akci, pro mě nebyl problém. Přiznám se, že se v ní tak trochu vyžívám.
Ceremoniál tentokrát probíhal vcelku poklidně. Souhlasím s názorem, že byl poněkud archaický, a kdyby se psal rok 1994, byl by vizuálně super. Jinak mě ale potěšily výsledky, tedy jména majitelů andělských sošek, jásal jsem ve chvíli, kdy se objevem roku stala skupina Jelen, a dojímal jsem se, když si Michal Hrůza přebral sošku v kategorii Zpěvák roku a lidé v divadle povstali, aby mu za jeho návrat na scénu po loňském zranění v Ostravě zatleskali ve stoje. Mimochodem první se zvedla Bára Basiková, pak my ostatní.
Z mého místa bylo také hezky vidět, jak kaskadér Jelen poté, kdy na pódium vešel v hořícím oděvu, ve chvíli, když je opustil, padl na zem a vrhli se na něho jeho pomocníci, aby jej hadry uhasili. Půvabné mi také připadlo, jak z loňských prázdnotou zejících míst poučení organizátoři průběžně posílali figuranty na místa, která nebyla obsazená, díky čemuž televizní přenos jistě působil dojmem, že je stabilně plno. Myslím si nicméně, že je to v pořádku a že to bylo elegantní předejití trapasu.
Objektivně také musím říct, že moderátor Leoš Mareš večer vlastně docela zvládl, byť na můj vkus bylo té sebepropagace pořád ještě příliš.
Po skončení ceremoniálu mi opravdu šťastná Hana Zagorová, která vstoupila do Síně slávy, prozradila, že její první cenou vůbec byl Moravský brabec a v šedesátých letech ho získala rovnou dvakrát. Michal Malátný přiznal, že na sošku Anděl jeho Chinaski čekali osm let a Michal Hrůza mi při krátkém setkání přiznal, že byl cenou velmi překvapen a pranic ji nečekal, což na něm bylo ještě pořád vidět. Však ji také od převzetí na pódiu nepustil z ruky a z mého místa bylo patrné, jak ji po zbytek oficiální části ceremoniálu pevně drží v jedné a druhou tleská poklepem na stehno nebo mačká za ruku svou manželku.
Chvíli jsem si užíval radosti se svými přáteli ze skupiny Jelen, chvíli jsem naslouchal kolegovi vyprávějícímu o tom, jak to je se zábavnými pořady v České televizi, a pak už jsem chtěl domů.
Jsem opravdu zvědav, jaký bude osud hudebních Andělů v dalších letech. Pokud totiž nějaký názor v kuloárech po ceremoniálu převažoval, pak ten, že byli poslední.
Kdo ví? Ale nepřál bych si to ani omylem.

Štěstí

Mám rád Toma Gabela. A od včerejška mám rád i Lauru Jane Grace. Je to jedna a tatáž osoba. Tom Gabel, šéf skvělé americké punkrockové kapely Against Me!, se rozhodl pro změnu pohlaví. Od té doby používá to druhé, ženské jméno.
Když v roce 2008 vydal Gabel sólovou desku Heart Burns, málem jsem se z ní zbláznil, jak se mi líbila. Vzpomínám si, jak jsem se na ulici zastavoval, abych si mohl v klidu ze sluchátek vychutnat všech sedm pecek v kuse. V Motole jsem si nechal ujet čtyři autobusy, abych si desku přehrál na zastávce a nebyl rušen hukotem uvnitř vozu. Against Me! mě baví o něco méně, ale pořád je považuji za skvělou kapelu.
Ve středu večer hráli v Lucerna Music Baru v Praze. Nešel jsem už na Gabela, ale na Lauru, i když – jak se ukázalo – to bylo úplně jedno. Když jsem vcházel do klubu, nahoře u akreditací dvě dívky jeho proměnu hodnotily. „Nebyl to moc hezkej chlap a není to moc hezká ženská,“ padlo resumé.
Pevně věřím, že i těm dvěma pak bylo úplně jedno, jestli je na pódiu Tom nebo Laura. Jen totiž kapela nastoupila, rozprostřela se v sále tak pozitivní energie, že ji bylo možné zhluboka vdechnout a nechat projít až do plic.
Laura Jane Grace se od první chvíle usmívala a byla prokazatelně šťastná. Její spoluhráč, baskytarista Inge Johansson, jakbysmet. A s tímhle vybavením odehráli celý koncert. Podotýkám, že vynikající koncert.
Opět jsem si uvědomil, že ke štěstí obvykle stačí malé věci. Tom chtěl být dívkou už dávno a před několika měsíci se mu tento sen podařilo naplnit. Myslím si, že už po ničem větším netouží. Vypadal jako stabilně šťastný člověk, a Inge jako člověk, který je stabilně šťastný ze štěstí svého hudebního druha.
Když jsem odcházel z Lucerna Music Baru do noci, napadlo mě, že jim vlastně v tom nejlepším smyslu slova závidím. A také jsem si řekl, že se trochu poohlédnu ve svém životě, jestli už třeba to štěstí někde nenosím. Byl to fajn večírek. Večírek o štěstí.

Jak vnímám dění kolem letošního předávání žánrových Andělů

Kritika na podobu předávání žánrových cen Anděl na mě začala dopadat ještě předtím, než byl slavností ceremoniál v pražském Paláci Akropolis v úterý večer odstartován. V předešlém týdnu jsem nejčastěji čelil otázkám, proč na akci vystoupí avizované kapely, vyjma Visacího zámku všechny ze stáje Lewron Music Center. Odpověď jsem měl jedinou: poprosil jsem o toleranci.
Že se po skončení vyhlášení žánrových cen někteří další hudebníci, kteří se akce zúčastnili, ozvali kritickými připomínkami zejména na adresu výběru skupin, mě tedy vůbec nepřekvapilo. Že vystoupení eFeM, Memphis, Zylwar a dalších v očích některých lidí zastínilo to, že vyhrály zajímavé projekty, hlasování proběhlo v pořádku a že si drtivá většina nominovaných našla do Paláce Akropolis cestu leckdy se svými partnery či přáteli, mě už trochu překvapilo.
Jako hlavní organizátor žánrových cen Anděl mám na starost průběh hlasování, vedení garantů jednotlivých kategorií, správnost zveřejněných výsledků a pozvání nominovaných na slavnostní ceremoniál. Do loňska jsem měl na starost i scénář vyhlašovacího ceremoniálu, což se letos neopakovalo, protože se ho ujali Lewron Music Center společně s Českou televizí. Bylo totiž dohodnuto, že záznam předávání cen bude odvysílán na ČT art.
Hned na začátku jednání o podobě večera jsem zpochybnil výběr kapel i moderátorů, což jsem ještě zopakoval na mé poslední schůzce s ČT a Lewron Music v Paláci Akropolis s odkazem na to, že naprostá většina hudebníků ze žánrových cen neberu muziku jako byznys a je velmi citlivá na to, jak je podávána. Vyslyšen jsem ale nebyl, což může být dáno i tím, že jsem špatný vyjednavač.
Je tu ale věc, která stojí nad předešlými. Lewron Music Center je majitelem licence na pořádání cen Anděl, tedy i žánrových cen. V letošním roce je navíc jeho společnost Bontonlad hlavním sponzorem. Jinými slovy – jestliže Lewron Music Center celou akci platí, pak musím a budu respektovat jeho nárok na to obsadit například místa moderátorů a kapel, které na ceremoniálu a v záznamu na ČT art vystoupí. Proto jsem při jednáních věci pouze zpochybňoval, žádná ultimáta ode mě nepadala. Navíc mi přednostně jde o to, aby vyhrály ty nejlepší projekty a aby žánrové ceny nadále existovaly. V neposlední řadě mám s lidmi z Lewron Music Center řadu let velmi korektní a profesionální vztahy.
K samotnému večeru. Jelikož jsem kritiku kapel a moderátorů čekal, v podstatě mě nejvíce zaskočilo, jak se akce táhla. Přestavby na pódiu byly nekonečné, ticho na pódiu bylo mnohdy až hrozivé a přidám-li věčné zastavování programu a opakováním předávání či nástupů, z plánované hodiny a půl se staly dvě a půl, což bylo zcela neúnosné. Způsob, jakým se k převzetí ceny postavila skupina Hanba, mi nevadí a naprosto ho respektuji. Sám jsem měl vždycky rád kapely s názorem, a ten, který má Hanba, bych bez rozmýšlení podepsal. Navíc k onomu nepřevzetí ceny došlo bez jediného vulgarismu či náznaku jakékoli nenávisti a agresivity.
Pokud se ptáte, jestli vím, kam se cena pro Hanbu poděla, tak nevím. Když večer skončil, požádal jsem Michala Wronku z Lewron Music Center, jestli bych si cenu nemohl vzít na památku. Odpověděl mi, že ne, protože zmizela. Netuším, kdo ji má. Já bohužel ne.
V kritice žánrových Andělů se ještě objevilo například to, že v minulosti byly ceny vyhlášeny mimo centrum Prahy. Osobně bych byl nejraději, kdyby se žánrové ceny vyhlašovaly mimo Prahu, na místě, kde lidé žánrovou hudbu respektují a ceremoniál by pro ně byl událostí.
Povšechně ale beru kritiku podoby letošního vyhlašování žánrovek i na sebe. Přímo v Paláci Akropolis jsem řekl Lešku Wronkovi, že je potřeba sejít se co nejdříve a věci vyhodnotit. To bude první krok. Potom se uvidí.
Ještě jednou děkuju všem muzikantům a lidem, kteří v úterý na žánrové ceny dorazili.