Jak jsem chytl nerva

Minulý týden jsem si přečetl článek, ve kterém jakýsi psycholog zabývající se takovou zbytečností, jako je zkoumání lidského mozku a jeho reakce na podněty zvenčí, vysvětlil, proč nám tolik ubíhá čas. Jeho argument, že je to proto, jak moc práce máme a jak moc jsme v kalupu, mi přesto připadl logicky.
Vzal jsem si tu informaci k srdci a před spaním o ní popřemýšlel. Nepřekvapilo mě, že jsem dospěl k následujícímu závěru: kdybych si coby workoholik ubral něco málo ze své práce, skonal bych nudou. Řešení jsem ale našel – rozhodl jsem se každičkou chvíli na tomto světě si náležitě vychutnat, prožít ji a užít si ji.
Pak jsem usnul s přesvědčením, že si už ten následný spánek vychutnám. Ráno v pět mě ale probudil rachot ukrajinských obyvatel domu, kteří se vydávali s hrozivým pochrchláváním, předvčerejší kocovinou a znavení životem vstříc svým velkým pracovním výkonům, kterým se my, hajzlové, vysmíváme.
Následně jsem nevyspalý vyrazil do ulic. Stále jsem byl ještě vnitřně přesvědčen o své dobré volbě, a tak jsem bezmála s úsměvem nastoupil do poloplné tramvaje číslo 10 a vyrazil po obvyklé trase.
Netušil jsem, že ta kraksna pojede přes Palackého most, což je nějakých tři sta metrů, třicet minut.
Zprvu jsem byl rád, že mi to tak hezky vychází a já se pohledem z okna mohu kochat pohledem na opilcovo doupě (Pražský hrad) a další skvosty architektury. Po deseti minutách ale chytil nerva první spolucestující, vytočil číslo nějakého svého dobrého kamaráda a hlasitě v hovoru kritizoval šlendrián, jehož byl účasten. Tramvaj se zatím posunovala šnečím tempem a já, vědom si příchodu nové kvality svého života, si jízdu pořád ještě užíval.
Za chvíli se rozbrečelo nějaké dítě a řvalo jako na lesy, což přimělo jistou dámu, aby si z jeho blízkosti odsedla. Matka dítěte to vyhodnotil jako pohrdání jejím potomkem a počala na dámu řvát cosi ve smyslu „a co lidská práva, ty krávo“. Dáma si to nenechala líbit a použila poněkud drsnější slovník, který není publikovatelný ani na těchto stránkách.
Tramvaj se sunula dál. Jako další chytla nerva středoškolačka pružného zevnějšku. Vstala a začala zuřivě zvonit na záchranný zvonek do kabiny řidiče. Pochopitelně, neboť kdyby tento neměl potřebu projevovat se jako imbecil, řekl by po patnácti minutách cesty přes most svým cestujícím, proč se s tím tak sere. To ale neudělal, navíc v reakci na středoškolaččino zarputilé zvonění chytl nerva i on, hodil na sebe bezpečnostní vestu a vypravil se do našeho druhého vozu. Otevřel si dveře a zařval: „Tady je nějakej problém, že na mě furt zvoníte?“
Jeho arogantní výraz mi připomněl bývalou politickou obludu Mirka Topolánka, a tak jsem se ozval: „Je problém. Nejedeš, vole!“
V tu chvíli se nadpoloviční většina cestujících za hrubého pokřikování na arogantního Topolánka začala sunout k němu, protože chytla nerva. Namísto aby jej vyplísnila z očí do očí či mu uštědřila políček, jej však odsunula z cesty a pokračovala otevřenými dveřmi ven. Vyrazil jsem také, bohužel za stařenou, před kterou Topolánek, rudý až po uši, hbitě vyskočil a zavřel za sebou dveře. Stařena zůstala stát a já se nedostal ven.
Chytil jsem tedy nerva a rozklepal se po celém těle. Mám pocit, že Topolánek si následujících padesát metrů ke křižovatce s námi poraženými ve voze slastně užíval, jako by hleděl na nový japonský animovaný pornofilm.
Za třicet minut jsme konečně byli v zastávce. Rezignoval jsem, omluvil se z redakční porady a jel s tím neschopným a nekomunikativním píčusem až do své cílové stanice.
Předsevzetí z předešlé noci jsem bez milosti hodil za hlavu.
A čas mi pořád běží rychle.



Komentáře [ 3 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)