Na Andělech se Zagorovou, Malátným, Hrůzou i Jelenem

Největší prohru na letošních velkých Andělech (ty žánrové už jsem probral a vyjádřil se k nim) jsem ve čtvrtek večer zakusil hned při vstupu do Hudebního divadla v Karlíně. Nerad totiž nosím společenský oblek, ale protože mailem přišlo od organizátorů doporučení, že by byl vhodný, oprášil jsem bílou košili a přehodil si přes ni černé sako. Jelikož v televizi hlásali, že v noci bude pršet, vzal jsem si i svou oblíbenou brašnu s plackami různých kapel (U2, Imodium, UDG, Arctic Monkeys, Sunflower Caravan a dalších) a do ní nacpal deštník. Ve foyeru divadla mi slečna řekla, že mi to sluší (předtím mě přinutila zasunout si košili do kalhot), až na tu brašnu. Málem mě to urazilo, a tím spíš jsem nečekal, že si totéž bude myslet i Štěpánka Batiková, manažerka kapely Jelen a žena z Universal Music, která mě jinak obvykle chválí. Byla to od ní hrubá rána pod pás, ale rád jsem jí ji už během minuty na místě odpustil. Vžít se pak do role venkovského balíka, který se neumí obléct na společenskou akci, pro mě nebyl problém. Přiznám se, že se v ní tak trochu vyžívám.
Ceremoniál tentokrát probíhal vcelku poklidně. Souhlasím s názorem, že byl poněkud archaický, a kdyby se psal rok 1994, byl by vizuálně super. Jinak mě ale potěšily výsledky, tedy jména majitelů andělských sošek, jásal jsem ve chvíli, kdy se objevem roku stala skupina Jelen, a dojímal jsem se, když si Michal Hrůza přebral sošku v kategorii Zpěvák roku a lidé v divadle povstali, aby mu za jeho návrat na scénu po loňském zranění v Ostravě zatleskali ve stoje. Mimochodem první se zvedla Bára Basiková, pak my ostatní.
Z mého místa bylo také hezky vidět, jak kaskadér Jelen poté, kdy na pódium vešel v hořícím oděvu, ve chvíli, když je opustil, padl na zem a vrhli se na něho jeho pomocníci, aby jej hadry uhasili. Půvabné mi také připadlo, jak z loňských prázdnotou zejících míst poučení organizátoři průběžně posílali figuranty na místa, která nebyla obsazená, díky čemuž televizní přenos jistě působil dojmem, že je stabilně plno. Myslím si nicméně, že je to v pořádku a že to bylo elegantní předejití trapasu.
Objektivně také musím říct, že moderátor Leoš Mareš večer vlastně docela zvládl, byť na můj vkus bylo té sebepropagace pořád ještě příliš.
Po skončení ceremoniálu mi opravdu šťastná Hana Zagorová, která vstoupila do Síně slávy, prozradila, že její první cenou vůbec byl Moravský brabec a v šedesátých letech ho získala rovnou dvakrát. Michal Malátný přiznal, že na sošku Anděl jeho Chinaski čekali osm let a Michal Hrůza mi při krátkém setkání přiznal, že byl cenou velmi překvapen a pranic ji nečekal, což na něm bylo ještě pořád vidět. Však ji také od převzetí na pódiu nepustil z ruky a z mého místa bylo patrné, jak ji po zbytek oficiální části ceremoniálu pevně drží v jedné a druhou tleská poklepem na stehno nebo mačká za ruku svou manželku.
Chvíli jsem si užíval radosti se svými přáteli ze skupiny Jelen, chvíli jsem naslouchal kolegovi vyprávějícímu o tom, jak to je se zábavnými pořady v České televizi, a pak už jsem chtěl domů.
Jsem opravdu zvědav, jaký bude osud hudebních Andělů v dalších letech. Pokud totiž nějaký názor v kuloárech po ceremoniálu převažoval, pak ten, že byli poslední.
Kdo ví? Ale nepřál bych si to ani omylem.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)