Přidušen, ale tolerantní

Před asi deseti lety jsem měl nějaké časově omezené trable a řešil je tak, že jsem se uzavíral do sebe a přemýšlel o nich. Má nepřítomnost navenek vyvrcholila tím, když jsem si jednoho podzimního dne v tramvaji směrem do Holešovic zapálil cigaretu. Tenkrát se do mě po dvou tazích pustila jistá dáma, nazvala mě hulvátem a přinutila nejenom cigaretu típnout, ale také s ostudou z vozu vystoupit.
Tehdy jsem si řekl, že absolutně nepochopila mé trápení a v duchu ji nazval čarodějnicí. Také jsem si předsevzal, že pakliže někdy budu svědkem podobné scény, budu sociálně i lidsky citlivý a zdržím se hysterického výlevu.
Zkouška nastala minulou neděli, kdy jsem se večer vracel tramvají z pražského sídliště Řepy do svého bydliště na Smíchově. Na zastávce Slánská jsem se usadil a pozoroval asi šedesátiletého muže, velmi slušně oblečeného, leč ztrápeného až běda. Absolvoval zrovna nějaký zřejmě nepříjemný telefonát, netroufnu si však napsat, na jaké téma, neboť jsem sice jako správný novinář poslouchal, ale neslyšel.
Když muž hovor dokončil, chvíli civěl před sebe (předesílám, že jsme byli ve voze sami dva) a za okamžik hrábl do kapsy a vytáhl zbytek doutníku. Nastala má chvíle. „Budeš ohleduplný, je pravděpodobně dost v prdeli,“ poručil jsem si se zdůvodněním.
Muž si doutník zapálil, slastně vtáhl a jak jsem ho tak viděl ze strany, měl trochu slzy v očích. Rozkouřil se však nevídaně, tahal z doutníku jako o život, nešlukoval, vydechoval kouř kolem sebe a civěl z okna. Já se za malou chvíli, jako sváteční kuřák, začal pomalu dusit a po dalších okamžicích mě to nutilo ke kašli. Muži to bylo očividně jedno, nehnul brvou a dál pokračoval ve své bohulibé činnosti.
Já se naopak držel. Normálně bych si přesednul nebo přelezl do druhého vozu. Jak jsem si ale slíbil, byl jsem chápající.
Jeli jsme stále sami a můj stav se zhoršoval. Přistihl jsem se dokonce, jak jsem v duchu klel, protože jsem pojal podezření, že si kvůli své pitomé ohleduplnosti budu muset doma kompletně vyměnit kouřem ze silného doutníku nasmrádlé svršky. Ale držel jsem.
Muž doutník típl na Bertramce. Protáhl se, podíval se na mě a pronesl: „Sorry, měl jsem strašnou chuť.“
A já se v tu chvíli rozhodl příště nic takového ve své blízkosti netolerovat. Za svůj prohřešek z před deseti let jsem byl ostatně právě potrestán.



Komentáře [ 2 ]

  • Jitka napsal:

    Ahoj Jardo.
    Jak to, že Ty takový komunikátor jsi nekomunikoval?!
    Mohl jsi nás, čtenáře Tvého blogu pobavit nebo rozesmutnět nějakým srdcervoucím příběhem.
    A nemusel by sis měnit nasmrádlé svršky.
    Ahoj Jitka

  • Ota Harazin napsal:

    Pošli to do rozhlasu, jak jsou ty minutové hry. Dobře se to čte, bude se to dobře poslouchat. ;-)

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)