Za znásilněné holky a ženy

Ze všech stran teď na mě dopadají informace o tom, že před sedmdesáti lety byla naše země zbavená fašistických vojsk. Američané, Francouzi nebo Sověti je na mnoha místech porazili a tím zbavili tehdejší Československo velkého problému. Dobrá, je správné takové výročí připomenout, i když je toho na můj vkus trochu moc. Nejvíce mě štve, jak zaníceně o válce hovoří noví salónní válečníci, chlapi a ženské, které ji nemohli zažít, ale oblékají se do vojenských mundúrů, běhají s maketou pušky po lese, na válku si hrají a pak jako odborníci v médiích tvrdí, že to nebyla legrace. Nepřeju jim (ani sobě), aby válka někdy byla.
Je tu ale jeden pro mě velký problém. Naše pokrytectví, události, které některé pamětníky a jejich potomky pořád pekelně bolí, události, o nichž se moc nemluví ani nepíše. Naštěstí to téma v posledních týdnech vytáhl skvělý časopis Týden, kterému za to moc děkuju.
Když k nám v pětačtyřicátém na jaře dorazila Rudá armáda, někteří sovětští vojáci, zmoženi válkou a zmateni idiotskou výchovou, ze sebe vypustili zvíře. Znásilňovali naše ženy a dívky, a činili tak bez ohledu na to, zda je oběti deset nebo padesát let. Je známo mnoho případů, kdy se na znásilněných dívkách a ženách vystřídalo několik sovětských soudruhů-dobytků i kdy oběti vážným zraněním po hromadném znásilnění podlehly.
U nás se o tom všem bůhvíproč mlčí, ale v některých zemích prý mají památník obětem sexuálního násilí Rudé armády.
Chci tím říct, že osvobození nebyla jenom radost. Že i za ním stáli lidé, kteří měli zvrácené sexuální potřeby a bezostyšně je ukájeli na území, které jim v návalu radosti z nové svobody leželo u nohou.
Dnes večer zapálím svíčku na památku všech těch českých, moravských a slovenských holek, které byly Sověty znásilněny i které znásilnění podlehly. Oslavy osvobození za mě obstarají jiní.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)