Eros Ramazzotti má stále chuť zpívat

Jednapadesátiletý italský zpěvák Eros Ramazzotti dosud celosvětově prodal více než čtyřicet miliónů svých alb. Pro řadu jiných by to byl dobrý důvod usadit se, na koncertech hrát písně ze všech těch úspěšných počinů a radovat se ze života i vlastní slávy. On ale tuto cestu nezvolil.
Pravidelně se vrací do studia, nahrává desky a činí tak pečlivě a s rozmyslem, aby na nich nabídl nové a smysluplné písně. Aktuální album Perfetto natáčel v Římě, Miláně a Los Angeles. Je to sice zajímavé, pro Ramazzottiho ale tato mezinárodní studiová kombinace není ničím novým.
Mnohem důležitější pro něho je, že tentokrát zužitkoval všechny své hudební myšlenky, které v kariéře měl, a zanesl je do svých nahrávek. Více než kdy jindy se vrací ke svým prvním deskám, na nichž reprezentoval tradiční italský poprock bez snahy přiblížit se jeho evropskému či americkému zvuku.
Čtrnáct skladeb na novince nabízí střední proud pro dospělé. Ramazzotti je v textech písniček osobní, zpívá o svém otcovství a vzpomíná si na lidské příběhy, které během posledních let prožil či zaregistroval.
V hudební složce jsou patrné vlivy Rolling Stones (Il Tempo Non Sente Ragione), Joe Cockera (Perfetto) či Bruce Springsteena (Sonho N. 3). Evidentní je také lehkost, s jakou se Ramazzotti do každé písničky pouští a s jakou ji na konci opouští. Jeho styl je elegantní, jeho hlas jistý a sytý, jeho melodika v rámci evropské poprockové scény snadno rozpoznatelná bez ohledu na to, že zpívá italsky.
Na romantické balady, které jsou pro Ramazzottiho charakteristické, v podstatě dochází až v závěru kolekce. V nich se ale přece jenom trochu opakuje, jeho způsob přednesu a vlastně i psaní pomalých a láskyplných písniček už byl dostatečně představen v minulosti a na tomto album nepřináší nic nového. Kvalitně podané a odzpívané ale rozhodně jsou.
Nová Ramazzottiho deska jeho příznivce nesporně potěší a ostatní neurazí.

Eros Ramazzotti: Perfetto
Universal Music, 54:47
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 24. května na serveru Novinky.cz)

Pojeb od princezny

Potkal jsem dnes po poledni v Liberci známou. No, známou. Jezdívám tam již pětadvacet let přednášet základním školám o historii rock’n’rollu a ona byla před lety jednou z mých posluchaček. Poznala mě, hlásila se ke mně, připomněla, odkud bych si ji měl pamatovat (já si samozřejmě nepamatoval vůbec nic), a dala se se mnou do přátelské řeči. Nebyla ale sama. Za ruku držela holčičku tak ve věku pěti šesti let, na první pohled puťku.
Povídali jsme si spíše zdvořilostně, a protože za chvíli se hovor trochu zadrhl, podíval jsem se na holčičku a oslovil ji tou nejimbecilnější větou, jakou si lze jenom představit: „Tak co, princezno, jak se vede?“ naivně jsem si myslel, že se bude stydět a dohromady mi nic neřekne. Zle jsem se ale mýlil.
Podívala se na svou matku ve smyslu, co jsem to za pitomce, a pak se do mě pustila: „Já nejsem žádná princezna, to nevidíte? Princezny jsou větší, mají zlaté vlasy a na hlavě korunu. Já korunu nemám. Nebo ji tam vidíte? Nejsem žádná princezna a nechci, abyste mně tak říkal,“ konstatovala a pak si na důkaz své rozhodnosti dupla.
Polkl jsem naprázdno a známá se na mě omluvně podívala. Potom se sehnula k dceři a laskavě ji řekla: „Neměla bys být tady na strejdu tak zlá.“
„Na strejdu?“ obořila se na ni princezna. „Tak jestli si dobře pamatuju, můj strejda se jmenuje Láďa. To je můj strejda, a tenhle (ukázala na mě, aniž by se obtěžovala mým směrem alespoň pohlédnout) můj strejda není.“ Pak se na mě konečně podívala a vztekle dodala: „Není a nikdy nebude.“
Cítil jsem potřebu se známé zastat a maximálně vstřícně jsem děvčátku pravil: „No tak, snad nebude tak zle.“
Ono se na mě podívalo, zatvářilo se jako protřelá hysterka a řeklo větu, kterou budu muset také někdy použít. „Já jenom reaguju na situaci!“
Chvatně jsem se rozloučil a odkvačil. Tohle fakt nemělo cenu.

Def Leppard mezi minulostí a současností

V pátek vystoupili britští rockeři Def Leppard v Ostravě, v sobotu večer v pražské O2 areně. Tam odehráli sedmnáct písniček plus dva přídavky. Jejich koncertu přihlíželo osm tisíc diváků, povětšinou věrní fanoušci staré rockové školy, kterou britská kapela na hudební scéně představuje.
Pětice z britského Sheffieldu přišla na svět v roce 1977. Během osmatřicetileté kariéry vydala deset studiových alb, dvě koncertní a padesát singlů. Cenu Grammy na kontě sice nemá, získala ale dvě American Music Awards.
V sedmdesátých letech patřila k hlavním představitelkám Nové vlny britského heavy metalu. Později se ale od žánru odklonila a začala operovat v oblasti hard rocku spojeného s glam metalem. V jejích písničkách je razantní kytarový základ, nad něj se nicméně prodírá melodická pěvecká linka a v mnoha písních také až stadiónová zpěvnost skladeb.
Pražský koncertní program ale v tom duchu veden nebyl. Pravda, na úvod zazněla Rock! Rock! (Till You Drop) a hned po ní legendární Animal. Během večera ale došlo na sólo baskytaristy Ricka Savage, sólové momenty prožili i kytaristé Phil Collen a Vivian Campbell a rytmickou chrabrost ukázal jednoruký bubeník Rick Allen, který před lety přišel při autonehodě o levou horní končetinu a k bicím se vrátil s pedály, jejichž prostřednictvím obsluhuje soupravu tak, jako by byl fyzicky zcela v pořádku.
Pozitivní stránkou koncertu byla obrovská zadní projekce, jež nabízela detailní pohled na dění přímo na pódiu, animace k některým písničkám a při skladbě Hysteria i záběry z dávných časů, kdy byl ještě členem kapely Steve Clark, jenž se v roce 1991 předávkoval směsí drog a alkoholu.
Koncert Def Leppard měl slušný zvuk, trval hodinu a čtyřicet minut a gradoval písněmi Hysteria, Let’s Get Rocked, Pour Some Sugar on Me, Rock af Ages a Photograph. Pěvecký výkon Joe Elliotta byl obstojný, ne však vynikající, a kytaristé se s vokály občas zapomněli a nechali vše na frontmanovi. Ten pak zazářil v písni Two Steps Behind, kterou zpíval a doprovázel se zároveň na akustickou kytaru.
Britská formace odehrála poctivý rockový koncert. Nevyhýbala se starým koncertním zvykům, jak na to byla zvyklá od začátku kariéry, a současně ctila moderní rockový zvuk, který svým albům v posledních letech dávala.

Def Leppard
O2 arena, Praha, 23. května 2015
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 24. května 2015 na serveru Novinky.cz)

Roxette přinesli hity i velký smutek

Švédští Roxette přijeli ve čtvrtek večer do pražské O2 areny, aby společně s českými příznivci oslavili třicet let své existence. Na probíhajícím výročním turné to byl divácky nejnavštívenější koncert. Bylo totiž vyprodáno, přišlo patnáct tisíc lidí.
Není pochyb o tom, že u nás jsou Roxette populární v podstatě celých těch třicet let, co se na popové scéně pohybují. Za tu dobu vydali devět řadových alb a z nich nabídli fanouškům i hitparádám čtyřicet singlů. Opravdu velkých hitů mají mnoho. V Praze vybrali sedmnáct z nich a seřadili je do skoro hodinu a půl trvajícího programu, který ve svém závěru patřičně gradoval.
Zpěvák Per Gessle nadšeně zdravil publikum, děkoval za jeho přízeň a vtipkoval na pódiu se svými spoluhráči. Ti odehráli své party přesvědčivě, jen trochu, stejně jako celé písničky, dopláceli na poněkud nevyrovnaný zvuk.
Smutný však byl pohled na Marii Fredrikssonovou, zpěvačku Roxette. V roce 2002 jí lékaři diagnostikovali nádor na mozku. Odoperovali ho, zpěvačka se dostala do dobré kondice a v roce 2009 se do sestavy vrátila. Od té doby vydali Roxette dvě řadová alba a objíždějí svět. Turné ke třicátému výročí začalo již loni a potrvá do roku následujícího.
Bohužel se zdá, že zdravotní stav Fredrikssonové není příliš uspokojivý. Podle informací Práva špatně chodí a je velice pohublá. Při pražském vystoupení seděla na vysoké židli a po celý koncert měla jednu nohu přehozenou přes druhou. Její pěvecký výkon byl vzdálen tomu, co na pódiích předváděla kdysi, po celou dobu se opírala o profesní pomoc vokalistky Malin Ekstrandové, která její party zpívala většinou s ní.
Během večera došlo na takové hity, jakými jsou Sleeping in My Car, Stars, Crush on You, How Do You Do!, It Must Have Been Love, Dressed for Succes, Dangerous či Joyride. Hrálo se i akusticky a přišel i přídavek.
Byl to koncert, který připomněl slavnou kapelu a její největší okamžiky z celé kariéry. Současně to byl koncert, který byl tak trochu smutný.

P.S.: Již během prvních skladeb jsem se rozhodl, že koncert skupiny Roxette nebudu recenzně hodnotit. Nabyl jsem dojmu, že by to vůči kapele a zejména Marii nebylo seriózní. Domnívám se totiž, že možnost vystupovat a být se svými fanoušky ji pomáhá žít.

(Tento článek vyšel 22. května 2015 na serveru Novinky.cz)

Kabát má monstrpódium a zaváhal s pěknou holkou

Takovou scénu u nás ještě zřejmě nikdo neměl. Rozhodně ji neměla skupina Kabát, která obvykle vystupuje na velkých pódiích, neboť vzhledem k nečetnosti svých koncertů je to pokaždé svátek se vším všudy, čili i podobou scény.
Zažil jsem už s touhle kapelou leccos, a jsem rád, že jsem zažil i moment, kdy jsem už při pohledu na fotografie pódia nevěřícně kroutil hlavou, a kdy jsem nakonec při příjezdu do Karlových Varů v úterý večer, kde nové koncertní turné odstartovalo, na tu obrovskou dominantu v reálu jen nevěřícně zíral.
Na šířku má dvaasedmdesát metrů a po většinu koncertu představuje prostřednictvím projekcí na ledkových stěnách obrovský starý dům. Při písničkách se na nich ale objevují i další tematické záběry a diváci přirozeně vidí i na detaily práce jednotlivých muzikantů. Plocha, po které se lze na scéně pohybovat, je asi 730 m2, konstrukce váží 90 tun.
Tahle monstr scéna má ale i své mínusy. Pokud si divák chce užít celkového pohledu na ni, musí pořádně dozadu. Ani fotoaparátem a mobilem ji člověk nezachytí celou, a tak couvá a couvá, až ho zarazí seřazené chemické záchodky na konci atletického stadiónu, jako mě v Karlových Varech.
Na ploše před nimi nemotorně tancoval pár, který mohl mít v součtu sto třicet let, a vedle nich se zubila trojice dívenek, kterým bylo v součtu maximálně devětatřicet. To jen k tématu generačního rozptylu fanoušků Kabátu. Mladé holky zrovna pořádaly soutěž o to, která zakřičí tak, že to Pepa Vojtek uslyší až na pódiu. Musím však s lítostí konstatovat, že po dobu mého močení pět metrů za nimi jsem ani já jejich výkřiky neslyšel, a to jsem k nim byl mnohem blíže než dobrých sedmdesát metrů vzdálený Vojtek.
Pořád ale byla ta jejich hra zábavnější, než koncertní bytí krásné dívky, která na vystoupení Kabátu vyrazila s dvojicí kamarádů, stála s nimi na ploše přímo pod pódiem, měla členy kapely jako na dlani, ale evidentně ji koncert nebavil, tvářila se neutrálně a vykouřila tolik cigaret, kolik dá průměrný kuřák za celý den.
Inu v tomhle bude muset Kabát ještě trochu zabrat. Strhnout totiž pěkné dívky, které jdou na jejich koncert pouze vyprovodit své boyfriendy, je kurva chlapská výzva.

Silné písně Kabátu jdou zase do boje

Za více než pětadvacet let existence vydal Kabát jedenáct řadových alb. Milan Špalek, Ota Váňa a Tomáš Krulich, autoři drtivé většiny písniček, na nich už dávno dokázali, že jsou rockoví melodici, kteří vtiskli kapele nezaměnitelný výraz i statut nejpopulárnější v zemi.
Písně z dnes vycházejícího počinu Do pekla/Do nebe nicméně i proto čeká boj, který je s každou novou deskou těžší. Budou se muset postavit těm silným a prověřeným tak, aby si alespoň některé získaly místo v koncertním programu a staly se evergreeny.
Skladby z předešlého počinu Banditi di Praga (2010) moc dobře nedopadly, snad vyjma titulní a Ebenových holí. Nádherné Schody alespoň pomohly filmu V peřině a hrály se jako melodie na rozloučenou na jednom z turné. Většina zbylých by přitom v repertoáru jiných skupin bez potíží obstála, Kabát jim ale už dříve vytvořil neskonale silnou konkurenci.
Je také patrné, že dvě tři písně na Banditi di Praga vůbec nemusely být (Nesahej na můj drink, Kdo neskáče není Švéd či Mouse Decadence). To možná přimělo Teplické, aby jich na novinku nasázeli jen tucet a dali jí krátkou hrací dobu. Beztak se nezapřou.
Jejich riffy jsou rozpoznatelné a tušené, melodie jakbysmet, chytrá poetika Špalkových textů přitahuje pozornost i při čtení v bookletu a typický hlas Josefa Vojtka, na novince mnohdy funkčně podpořený příjemným chraplákem Milana Špalka, vše korunuje.
Nad ostatními skladbami stojí melodický klenot o prohrané lásce Western Boogie, melancholická Valkýra a Špalkovo vkusné vyznání Houby magický. Podceňovat nelze ani sondu do hříchů církve Bang, přímočarou Do pekla do nebe, melodicky tažné Do Bolívie na banány (která má v bookletu jiný text než ve skutečnosti, protože se na poslední chvíli měnil), Myslivecký ples, hokejovou Brousíme nože nebo lingvistickou hříčku Pakliže.
Za nimi stojí ty, ve kterých refrén prohrál duel se slokou: Restaurace pana Kalvody, Pirates a Proti proudu. Kabát je totiž kapela, která umí gradujícím písním svým interpretačním výrazem pomoci, ale když je to naopak, energie se v nich trochu ztrácí.
Špalek je jako textař (slova k Pirates napsal Matěj Homola z Wohnoutu), zručný jak ve vážných sděleních, tak když vtipkuje. Umí najít dobrá témata (nevyhýbal se ani lásce) a neopakuje se v nich. Na tomto albu se nicméně obnažila jeho slabost pro věci a postavy pekelné. Mihnou se čtyřmi písněmi, ale ne, že by jim jakkoli uškodily.
Do pekla/Do nebe je lepší album než Banditi di Praga. Pro Kabát je to profesně jistě důležitý fakt. Pro jeho fanoušky ještě důležitější.

Kabát: Do pekla/Do nebe
vlastní náklad, 37:04
Hodnocení: 85 %

(Tato recenze vyšla 18. května 2015 v deníku Právo)

Na přechodu pro chodce

Několik desítek metrů od slavobrány redakce deníku Právo, v němž pracuji, je přechod. Je široký sotva čtyři metry, snadno ho pokoříte dvěma klokaními skoky a je úzký. Silnice, kterou přetíná, je totiž v tom místě neobvykle zatažená.
Stará pravda pražské dopravy zní: „Nepřecházej přechod, dokud si nejsi na osm set procent jist, že to dokážeš.“ Příkladem nutnosti řídit se jí je zmíněný přechod. Mívám na něm občas návaly do hlavy, když se mi tam valí důkazy, že ten den se řidiči spojili jako bájní proletáři všech zemí a rozhodli se mě na tom přechodu zabít. Je to totiž jejich přechod a oni se se mnou nebudou mazat. Chceš přejít? Tak se předveď!
Po dvanácti letech přecházení a přebíhání dokážu už ale hravě odhadnout, pro jaký druh řidiče by nebyl problém připravit mě na přechodu bezostyšně o život. S hrůzou jsem po analýze svých pozorování zjistil, že je jich většina.
Řidiče jsem rozdělil do několika skupin, vždy podle nebezpečí, které pro mě znamenají. Zde jsou výsledky.
Taxikáři
Nezastavují ani omylem. Většinou jsou to aroganti roubovaní s hovady, kteří v jednom kuse vymýšlejí, jak zákazníky co nejefektivněji okrást, a tak je blížící se přechod nezajímá. Ještě horší však je, že i ti relativně slušní taxikáři si už dávno řekli, že si o nich stejně všichni myslí, že jsou gauneři, a tak se tak chovají také. V tomto případě platí, že pokud nestihnu včas přeběhnout, čeká mě nehezká smrt. Jistě i se slavnostní cehovní fanfárou klaxonu.
Ženy
Záleží na barvě vlasů a inteligenci. To první skrz přední sklo poznáte, to druhé nikoli, takže nebezpečí je bez přestání stoprocentní. Přednost mi dávají ženy s tmavými vlasy a nad čtyřicet let. Blondýny vůbec nechápou, proč na silnici ty bílé čáry jsou (dnes například jedna zastavila rovnou na přechodu) a holky pod čtyřicet myslí v jednom kuse na sex, takže každý přecházející muž pro ně představuje magnet, což je na takovém místě nebezpečné. Jakmile se tedy k přechodu řítí žena, tuším jen desetiprocentní šanci na přežití v případě, že na něj vstoupím.
Policisté
Nezastavují zásadně. Svět je jejich. Navíc se tváří, že mají taxikáře pod kontrolou, takže když je vidím k přechodu přijíždět, tahám za záchrannou brzdu. Pod kontrolou nemají nic.
Pošuci
Poznám je podle toho, že v autě nesedí. Prostě přijíždí vůz bez řidiče, a tak raději stojím na místě, nebo o pět kroků couvnu. Pošuky z masa a kostí uvidím teprve ve chvíli, kdy už jedou přes přechod. Těch pár předešlých minut byli sklonění pod volantem a fixou čmárali na podlahu šipku, aby věděli, kterým směrem se sešlapává pedál. Pošuci jsou podvyživení a rozcuchaní, v nejhorším případě obé. Při troše mé nešikovnosti mi nabídnou jistou smrt.
Melancholici
Vypadají klidně, ale je to tím, že v sobě mají už druhé plato antidepresiv. Není radno křížit jim cestu. Přejedou vás, aniž by při tom zrychlili či zpomalili. Život pro ně jen tak monotónně plyne.
Veteráni
Řídí staré vozy, tedy ty vyrobené před rokem 2010. Je bezpečné dát jim na přechodu přednost, protože nikde není psáno, že svou herku před střetem s vámi ubrzdí. Nechávám je projet. Stojí mi to zato.
Řidiči z venkova
Jakmile zbliknu SPZ ze vzdálení oblasti, ihned se zastavím a dávám přednost. Tihle výletníci nezastavují, neboť jsou přesvědčeni, že kdyby to udělali, v Praze by jim stojící auto ukradli. Smrt nesou na roztřesených rukou a nohou.
Podnikatelé
Podnikatel v černých brýlích se silným vozem nezastaví, protože ví, že ho z průšvihu vypasený drahý právník vyseká s podmínkou. Podnikatel s drahým vozem a bez brýlí zastaví vždycky. Je největší džentlmen na přechodu kousek od mé redakce.

Jak zpívá skupina Slobodná Európa, i tato analýza dokázala hovno. Ačkoli… něco přece. Jediný, kdy na přechodu kousek od redakce Práva vždycky zastaví, jsem já.

Jednadevadesát

Připouštím, že stáří není milá věc. Z pohledu pozorovatele je ale občas zábavné, třeba jako včera v tramvaji číslo 10. Na pražském Náměstí Míru se při jejím příjezdu dala do pomalého škobrtavého běhu stařenka, která vláčela obligátní nákupní vozík. Stihnout tramvaj by neměla nejmenší šanci, kdyby se však nad ní neslitoval řidič a nenechal nás ostatní dobré dvě minuty čekat, než se babča dokodrcá k soupravě.
Když doběhla ke schodům, byla stejně v koncích. Ve své kondici, při které bych osobně varoval před vycházením mimo pokoj, nebyla s to vyšplhat do vozu. A tak se museli najít dva mladíci, kteří se jí ujali a naložili ji do soupravy pomocí vlastních rukou. Babča celou dobu něco mlela, ale protože měla takový ten krákoravý hlas a slyšitelně si nevzala umělý chrup, nebylo jí rozumět a spíš to vypadalo jako láteření smrtky. Po dalších dvou minutách ji tedy mládenci naložili, a tak jsme mohli s bezmála pětiminutovým zpožděním vyjet.
Uvnitř mládenci babču posadili, ona jednoho z nich chytla svou kostěnou rukou za jeho šlachovitou a zakrákorala: „Jednadevadesát. Je mi jednadevadesát let.“
Této informace se překvapivě chytil zvláštní pán, který se k babče odkudsi prodral, a spustil: „A nejste náhodou Věra? Nejste paní Věra? Moje maminka se jmenovala Věra a zemřela v sedmačtyřiceti.“
Babča, jak se ukázalo, neslyšela, civěla před sebe a mimoděk pokyvovala do rytmu jízdy tramvaje, zatímco chlapec vedle mě řekl chlapci vedle sebe: „Ten debil ani nepozná svoji máti.“
„Nejste Věra? Nejste Věra? Moje maminka byla Věra,“ halekal vytrvale podivný pán a hleděl na stařenku, která zase hleděla skrz lidi, tramvaj, ulici a celý svět.
Na stanici I. P. Pavlova podivný pán vystoupil. Babča se nato neočekávaně probrala z letargie, čapla za ruku nějakou Romku a krákoravě jí sdělila: „Jednadevadesát. Jednadevadesát let mi je.“
„Pani, nechtě mě,“ prohodila Romka tradičním přízvukem, ale bylo to jedno, protože babča neslyšela a pokračovala dál. „Jednadevadesát let, paní. Jednadevadesát.“ Bylo to prostě její životní téma.
Během dalších stanic chytala kolemjdoucí za ruku jako pominutá a práskala na sebe věk, zatímco oni se jí střídavě klonili a děsili. Stanici před Andělem nastoupil dlouhovlasý chlapík, který byl záhy babčou také lapen. „Jednadevadesát,“ krákorala a culila se, jako by byla mladá holka.
Dlouhovlasý mladík si to poslechl dvakrát, pak se zamyslel a nečekaně řekl: „Nejste náhodou Věra?“
A babča se usmívala, jako by Věra opravdu byla.
Při následující cestě jsem se už nedozvěděl, proč by měla být Věra, ale byl jsem rád, jak je svět hezky zařízený a všechno do sebe zapadá.

Pokojná oslava padesátky Scorpions

Letošní evropské turné k padesátému výročí existence zahájila německá hardrocková legenda Scorpions v pátek 8. května ve vyprodané pardubické Tipsport areně. V únoru si k narozeninám nadělila osmnácté řadové album Return To Forever, a tak kromě starších hitů hrála i písničky z něho.
Koncert zahájila krátce po dvacáté hodině skladbou Going Out With a Bang, úvodní z čerstvého alba. Zvuk v hale byl od první chvíle přehledný a čitelný, nálada radostná a sváteční, a tak se ve velkém stylu rozjela oslava, kterou čeští diváci ocenili nejenom nadšeným potleskem po každé skladbě, ale také darovanou státní vlajkou s nápisem „Vítejte doma“. Při Wind of Change ji ti pod pódiem hodili zpěvákovi Klausi Meinemu a ten ji po zbytek skladby měl přehozenou přes záda, aby ji pak vystavil pod bicí soupravou Jamese Kottaka a nechal ji tam až do konce vystoupení.
Pódium bylo vpravdě velkolepé. Vpředu se táhlo na plochu mezi diváky a nahoře mělo další patro, které patřilo bubeníkovi Kottakovi. Dole pod ním úřadovali Meine, kytaristé Rudolf Schenker a Matthias Jabs a baskytarista Pawel Maciwoda. Za jejich zády pak byly tři dlouhé videostěny, na nichž se zobrazovalo jak dění na pódiu, tak záběry, které jednotlivé písničky vkusně dokreslovaly.
Po úvodní skladbě následovala série hitů, ve které nechyběly Make It Real, The Zoo, Top of the Bill, aplaudovaná Wind of Change, Dynamite, Crazy World, Blackout a v přídavku ani Still Loving You. Uprostřed programu se muzikanti sešli na molu, aby odehráli akustickou sérii složenou ze tří skladeb. Kottak hrál na cajon, oba kytaristé se chopili akustických nástrojů a Meine zpíval přesně tak, jak ho známe z historie, tedy svým charakteristickým melancholickým hlasem.
Co na tom, že občas intonačně zakolísal, když zbytek kapely hrál bezchybně a publikum většinu písniček zpívalo s ním. Byl to pokojný koncert. Chyběla mu, pravda, ona divokost ze starých časů, nepostrádal ale profesionalitu, nadhled a přítomnost upřímných rockových srdcí jak na pódiu, tak pod ním.
Trval hodinu a pětatřicet minut. Kapela samozřejmě přidávala a dostala za to od diváků i plyšová zvířata, s nimiž se rozjetý bubeník Kottak příležitostně mazlil. Při jeho sólu pak naskočil na projekčních plochách s každým úderem obal jednoho z řadových alb, to aby se nezapomnělo na příběh kapely.
I v Pardubicích se ukázalo, že Scorpions čeští fanoušci milují. Dali jim to řádně najevo a ve vzduchu byla navíc cítit jejich víra, že se v dohledné době opět nestane to, že je pětice rozesmutní a oznámí konec kariéry, jako tomu bylo před pěti lety.
Tenkrát to prý myslela vážně, jenomže se brzy na vlastní kůži přesvědčila, že z rockové scény se moc špatně odchází. I po padesáti letech existence.

Scorpions
Tipsport arena, Pardubice, 8. května
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 9. května 2015 na serveru Novinky.cz)

Ryzí rockový koncert padesátiletých Scorpions

Jedním z těch koncertů, které jsem si nemohl nechat ujít, bylo páteční pardubické vystoupení německých Scorpions. Kdysi mi do redakce časopisu Big Beng! chodil jeden jejich fanoušek, který je znal tak dokonale, že měl telefonní čísla na členy kapely a nemluvil o ničem jiném. Přiznávám, že mě v té době kvůli tomu ta kapela trochu štvala, protože bych si rád od toho fanouška vyslechl třeba i názor na jinou partu či konjunkci Luny a Venuše v nativním horoskopu. Až když jsem pak byl u jednoho rozhovoru s ní a zjistil, že kytarista Matthias Jabs je fajn chlapík, který dokonce umí vyprávět vtipy, vzal jsem formaci na milost.
Před pěti lety se Scorpions rozhodli skončit. Jejich manažer jim nakukal, že by tak měli učinit na vrcholu sil a oni ho poslechli. Je pravda, že pokud měli odejít na vrcholu, nebyli by tu už od devadesátých let. Jenomže argumenty manažera byly prý silné. Tedy silné do té doby, než kapela hrála poslední koncerty a na vlastní kůži se přesvědčila, že z rockových pódií se neodchází. Buď vás z nich odnesou, anebo na nich zůstanete až do posledního vydechnutí. Za pár měsíců proto svůj konec odvolala.
A tak jsem v pátek na koncertě v Pardubicích potkával vrstevníky, zdravil se s nimi jako o život a zjistil jsem, že se na koncert těším. Možná při něm skupina neměla ten drajv jako kdysi. Klaus Meine ale zpíval, co to dalo a zcela správně si přehodil přes záda českou vlajku, kterou mu podali čeští příznivci z pod pódia. Legrační bylo, že v den sedmdesátého výročí osvobození naší země několika armádami na ní bylo napsáno „Vítejte doma“. Ale co, fanoušci to mysleli jinak a upřímně.
A tak pětice z Hannoveru hrála jednu starou pecku za druhou a přidala, tuším, dvě písně z nového alba, publikum zpívalo, jako by to bylo naposledy, a celou pardubickou arénou se z mého pohledu nesla ona pravověrná rocková víra, která v dnešní době velí milovat každého, kdo ten zatracený, přesto nekonečně krásný bigbít dělá a poslouchá. Ať už je to Metallica, Kabát nebo Tonda z Dolních Břežan.