Bloncka a Rakeťák

Stál jsem v pátek večer, první den měsice lásky, po jednadvacáté hodině v třinecké Werk areně a čekal, až slovenská skupina Elán spustí. Měl jsem k tomu více důvodů. Jednak jsem s kapelou půl hodiny před koncertem dělal rozhovor, dále mám Třinec rád, mám rád Elán a nadto má Werk arena skvělou akustiku. Je nová a sedačky v ní jsou polstrované, takže to hraje jedna báseň. Opravdu.
Jak jsem tak postával ve fanoušky se pozvolna plnící hale (bylo vyprodáno), ucítil jsem náhle tupou ránu do levé ledviny. Otočil jsem se a uviděl je. Bloncka, rozjařená a natěšená na koncert svých snů, poskakovala jako nadopovaná laň a její blízký, opilý tak, že se sotva držel na nohou, plápolal za ní.
Jako malý chlapec jsem tahával na šňůrce kačera na kolečkách. Jakmile jsem divoce popoběhl, kačer spadl na stranu a nekoordinovaně hopsal za mnou podle toho, jaký byl na cestě terén. Tu při tom osekal paty matky, tu štípl křečovou žílu otce, jinde otloukl zeď nebo sejmul jiný předmět ležící mu v cestě. A přesně takhle táhla Bloncka svého blízkého za sebou. Jásala, smála se, mávala hubenou ručkou, hrozila směrem k pódiu, a já byl ta zeď, kterou svým dočasným houserem otloukla.
Proběhli kolem mě a Bloncka se zastavila. V tu chvíli se stal z jejího blízkého Rakeťák. Když se totiž Bloncka zasekla, setrvačností pokračoval v krasojízdě a zaplul kamsi do houfu lidí před nimi. Bloncka se vylekala a vědoma si toho, že Rakeťák není tak docela v kondici, začala ho volat. Neozýval se, jistě proto, že nemohl artikulovat. Já ho nicméně zahlédl, jak se motá v davu a zmateně si plete sever s jihem a těla okolostojících s volnou cestou. Bloncka se po neúspěšném vábení neohroženě vrhla do davu, odstrkávala lidi z cesty, jako by mačetou čistila prales, a Rakeťáka si našla. Trochu ho pokárala a odtáhla na místo, které si už dávno vybrala.
Když začal koncert, roztančila se a rozezpívala, zatímco Rakeťák bojoval se svou opicí. Zpočátku se Bloncce snažil ve zpěvu i tanci stačit, ale jakmile po něm chtěla otočku o tři sta šedesát stupňů, jeho pud sebezáchovy správně usoudil, že bude lepší, když ji odteď raději bude jenom sledovat. V tom však pohořel také, protože Bloncka poletovala kolem něho a jak byl Rakeťák opilý, nestíhal ji stíhat pohledem. Tím pádem ji vlastně vůbec neviděl.
Rozjařená Bloncka zatím štěkala poctivě naučené texty do uší okolostojících a nebylo divu, že se k ní mnozí přidali a ona – posílena komerčním úspěchem svého pěveckého výkonu – začala vytáčet odvážné piruety s nimi. Bylo to tristní, Bloncka jančila jako pominutá, zatímco komicky šilhající Rakeťák se tak tak držel na nohou a nevěděl o ní. Navíc chtěl zjevně něco říct, protože jakmile zaostřil na něčí obličej, nadechoval se k proslovu. Při nádechu však zřejmě jeho plíce pojaly tolik vzduchu, že kvůli tomu ztratil rovnováhu a zavrávoral, takže se funkční část Rakeťákova mozku musela nutně soustředit na to, aby její majitel neupadl, namísto aby dal světu informaci.
Za chvíli se ho Bloncka ujala a přímo do tváře mu zpívala nemilosrdné pravdy, které jsou v textech Elánu obsaženy. A protože jí byl držen a nemohl tedy spadnout, ucítil Rakeďák šanci promluvit. Byl ale pořád tak namol, že mu slova nešla přes pysky, a tak ani necekl. Bylo mi ho líto, i když s opilci obvykle nemám slitování.
Po hodině koncertu vystřízlivěl konečně tak, že to, co měl na srdci, řekl. Bylo to v pauze akustické části programu, když se stal zázrak a Bloncku zrakem našel. Zašilhal na ni a do ticha před další skladbou nejistě pronesl: „Po schodoch.“
Bloncka ho mateřsky čapla kolem ramen a s láskyplným tónem v hlase mu řekla: „To zpívá Müller, ty trubko.“
Pak zazněly první tóny další písně. Bloncka Rakeťáka teatrálně odmrštila do davu a dál si naplno prožívala koncert kapely, jejíž tvorbu naprosto důvěrně znala. Rakeťák už ani necekl a soustředil se, aby neupadl.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)