Jednadevadesát

Připouštím, že stáří není milá věc. Z pohledu pozorovatele je ale občas zábavné, třeba jako včera v tramvaji číslo 10. Na pražském Náměstí Míru se při jejím příjezdu dala do pomalého škobrtavého běhu stařenka, která vláčela obligátní nákupní vozík. Stihnout tramvaj by neměla nejmenší šanci, kdyby se však nad ní neslitoval řidič a nenechal nás ostatní dobré dvě minuty čekat, než se babča dokodrcá k soupravě.
Když doběhla ke schodům, byla stejně v koncích. Ve své kondici, při které bych osobně varoval před vycházením mimo pokoj, nebyla s to vyšplhat do vozu. A tak se museli najít dva mladíci, kteří se jí ujali a naložili ji do soupravy pomocí vlastních rukou. Babča celou dobu něco mlela, ale protože měla takový ten krákoravý hlas a slyšitelně si nevzala umělý chrup, nebylo jí rozumět a spíš to vypadalo jako láteření smrtky. Po dalších dvou minutách ji tedy mládenci naložili, a tak jsme mohli s bezmála pětiminutovým zpožděním vyjet.
Uvnitř mládenci babču posadili, ona jednoho z nich chytla svou kostěnou rukou za jeho šlachovitou a zakrákorala: „Jednadevadesát. Je mi jednadevadesát let.“
Této informace se překvapivě chytil zvláštní pán, který se k babče odkudsi prodral, a spustil: „A nejste náhodou Věra? Nejste paní Věra? Moje maminka se jmenovala Věra a zemřela v sedmačtyřiceti.“
Babča, jak se ukázalo, neslyšela, civěla před sebe a mimoděk pokyvovala do rytmu jízdy tramvaje, zatímco chlapec vedle mě řekl chlapci vedle sebe: „Ten debil ani nepozná svoji máti.“
„Nejste Věra? Nejste Věra? Moje maminka byla Věra,“ halekal vytrvale podivný pán a hleděl na stařenku, která zase hleděla skrz lidi, tramvaj, ulici a celý svět.
Na stanici I. P. Pavlova podivný pán vystoupil. Babča se nato neočekávaně probrala z letargie, čapla za ruku nějakou Romku a krákoravě jí sdělila: „Jednadevadesát. Jednadevadesát let mi je.“
„Pani, nechtě mě,“ prohodila Romka tradičním přízvukem, ale bylo to jedno, protože babča neslyšela a pokračovala dál. „Jednadevadesát let, paní. Jednadevadesát.“ Bylo to prostě její životní téma.
Během dalších stanic chytala kolemjdoucí za ruku jako pominutá a práskala na sebe věk, zatímco oni se jí střídavě klonili a děsili. Stanici před Andělem nastoupil dlouhovlasý chlapík, který byl záhy babčou také lapen. „Jednadevadesát,“ krákorala a culila se, jako by byla mladá holka.
Dlouhovlasý mladík si to poslechl dvakrát, pak se zamyslel a nečekaně řekl: „Nejste náhodou Věra?“
A babča se usmívala, jako by Věra opravdu byla.
Při následující cestě jsem se už nedozvěděl, proč by měla být Věra, ale byl jsem rád, jak je svět hezky zařízený a všechno do sebe zapadá.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)