Pojeb od princezny

Potkal jsem dnes po poledni v Liberci známou. No, známou. Jezdívám tam již pětadvacet let přednášet základním školám o historii rock’n’rollu a ona byla před lety jednou z mých posluchaček. Poznala mě, hlásila se ke mně, připomněla, odkud bych si ji měl pamatovat (já si samozřejmě nepamatoval vůbec nic), a dala se se mnou do přátelské řeči. Nebyla ale sama. Za ruku držela holčičku tak ve věku pěti šesti let, na první pohled puťku.
Povídali jsme si spíše zdvořilostně, a protože za chvíli se hovor trochu zadrhl, podíval jsem se na holčičku a oslovil ji tou nejimbecilnější větou, jakou si lze jenom představit: „Tak co, princezno, jak se vede?“ naivně jsem si myslel, že se bude stydět a dohromady mi nic neřekne. Zle jsem se ale mýlil.
Podívala se na svou matku ve smyslu, co jsem to za pitomce, a pak se do mě pustila: „Já nejsem žádná princezna, to nevidíte? Princezny jsou větší, mají zlaté vlasy a na hlavě korunu. Já korunu nemám. Nebo ji tam vidíte? Nejsem žádná princezna a nechci, abyste mně tak říkal,“ konstatovala a pak si na důkaz své rozhodnosti dupla.
Polkl jsem naprázdno a známá se na mě omluvně podívala. Potom se sehnula k dceři a laskavě ji řekla: „Neměla bys být tady na strejdu tak zlá.“
„Na strejdu?“ obořila se na ni princezna. „Tak jestli si dobře pamatuju, můj strejda se jmenuje Láďa. To je můj strejda, a tenhle (ukázala na mě, aniž by se obtěžovala mým směrem alespoň pohlédnout) můj strejda není.“ Pak se na mě konečně podívala a vztekle dodala: „Není a nikdy nebude.“
Cítil jsem potřebu se známé zastat a maximálně vstřícně jsem děvčátku pravil: „No tak, snad nebude tak zle.“
Ono se na mě podívalo, zatvářilo se jako protřelá hysterka a řeklo větu, kterou budu muset také někdy použít. „Já jenom reaguju na situaci!“
Chvatně jsem se rozloučil a odkvačil. Tohle fakt nemělo cenu.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)