Mika si nápad tu půjčí, tu vezme

Libanonsko-britský zpěvák Mika přichází se svým čtvrtým albem No Place In Heaven, aby se pokusil oživit starou slávu, tedy úspěch debutového počinu Life In Cartoon Motion (2007). Na něm poutal pozornost výrazem, kterým sice připomínal hudební tvář starých Queen, nicméně dokázal jej zabalit do příjemných písniček a dát při tom zpívání fistulí jasný popový smysl.
Další dvě alba už nebyla tak úspěšná, a tak se držitel Brit Award, World Music Award i hvězda z ankety BBC Sound of 2007 soustředil na to, aby napočtvrté nalezl vlastní tvář a odpoutal se od všech hudebních vlivů, které jej na třech prvních albech zasahovaly tak zásadně, že to chvílemi vypadalo, jako když opisuje.
Prvním krokem ke změně bylo to, že na novém albu už nezpívá tak vysoko, jako v minulých letech. Pravda, rád a s chutí si stále do výšek vyšplhá, ale ve většině písniček upřednostňuje civilnější, skoro by se chtělo napsat chlapštější projev.
Pokud jde o vlivy, těch se mu nějak zásadně zbavit nepodařilo, naopak je rozšířil. Hit Talk About You je dobrý start desky, mohl by být pádnou odpovědí těm, kteří Mikovi tolik nevěřili. Následující All She Wants ale hned od začátku připomene dávný hit Karma Chameleon od Culture Club a možná trochu i Bowieho Modern Love. Kompozice Good Guys zní jako rozněžnělá skladba z desky Robbieho Williamse, Oh Girl, You’re The Devil je zase jako z dílny OutKast. a Rio byla nejspíš inspirována skladbou Faith od George Michaela.
Jinými slovy, tahle deska je nepůvodní až běda. Mika, který je jinak vpravdě slušný zpěvák, se jako autor orientuje na své idoly a skládá jim poctu větší, než by bylo v jeho pozici zdrávo. Skladby na albu jsou navíc tak přičinlivě zaranžované a zprodukované, že vlastně nezbývá moc místa na ně samotné. A tak zatímco by měl dobrý hudební zloděj umět udělat z písniček, pro které si vypůjčil tu motiv, tu celý nápad odjinud, hit, Mikovi se nic takového nepovedlo.
Je tu nicméně jedno důležité „ale“. Tahle deska se přes všechnu tu recenzentskou nepřízeň dobře poslouchá. Písničky na ní mají smysl, dobré melodie a jsou v rámci současného popového mainstreamu vlastně poměrně nápadité.
Takže díky bohu za ty vlivy.

Mika: No Place In Heaven
Universal Music, 38:43
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 27. června 2015 v deníku Právo)

Dotýkat se turné Kabátu

V pátek 26. června večer skončilo vyplyvnutím jisker do vzduchu a písničkou Pohoda letošní open air turné skupiny Kabát. Myslím si, že vzhledem k velikosti pódia a kvalitě zvukové aparatury asi největší, které česká skupina po vlastech českých a slovenských podnikla. Mně osobně navíc bylo ohromnou ctí, že jsem se ho mohl takříkajíc dotýkat.
Pár dnů před prvním koncertem v Karlových Varech a vydáním desky Do pekla/Do nebe jsem byl za kapelou v obrovské hale v pražských Modřanech, která patří její manažerské společnosti Pink Panther a v níž zkouší. Zkoušela tam třeba i na loňský koncert na Vypichu. Plocha haly velikostí zhruba odpovídá ploše pódia, a tak si tam kapela kromě písniček možná nacvičuje i to, jak se po scéně pohybovat a podobně. Ty zkoušky jsou zajímavé tím, že pokud na ně koukáte, slyšíte jenom kytary a bicí. Pepa Vojtek sice zpívá, ale jeho zpěv zvukař zaměřuje muzikantům jenom do odposlechů, které mají zasunuty v uších, takže pokud je nemáte, je to prostě bez Vojtka. Působí to vlastně docela komicky, protože Pepa zpívá jako o život, ale vy, pokud nemáte ty odposlechy zasunuty v uších, ho neslyšíte.
Byl jsem tehdy za kapelou asi pět dnů před vydáním alba. Manažer Radek Havlíček ale na to setkání přivezl první, ještě horké výlisky z továrny, takže si myslím, že jako nečlen týmu Kabátu jsem si ho ten večer mohl poslechnout v celku jako první na světě. Možná si ale fandím, třeba jsem byl druhý až desátý.
Do Modřan ten večer přijel i Michal Skořepa z kapely Stroy, aby se s Kabátem dohodl na natočení videoklipu. Měl být k písničce Wester Boogie. A manažer Havlíček se ještě ten den domlouval s violoncellistkou Alicí na tom, aby přijela, že někde u stromů natočí video záznam k pódiovému provedení písničky Valkýra (tak je uvedena v bookletu alba, ale Pepa Vojtek ji při následujících koncertech bez servítků uváděl jako Valkýry a text tomuto tvaru i odpovídá). A tak se ten den v podvečer natáčela video sekvence, která pak na koncertech na ledkových stěnách doplnila nádhernou písničku.
Mimochodem, Kabát makal na desce do poslední chvíle, a tak pokud jste si ji koupili ve fyzické podobě, tedy s bookletem, zjistíte, že zpívaný text skladby Do Bolívie na banány neodpovídá verzi v bookletu. Měnilo se totiž ve chvíli, kdy už se booklet tiskl. Stejné to asi bude s Valkýrami, respektive Valkýrou.
A pak přišel první koncert a já nebyl moc nadšen, protože měl spoustu takříkajíc dětských chorob. Cestou z něho, tedy z Karlových Varů, mi ale bylo jasné, že tak to při rockových turné chodí: věci si postupně sedají, zdokonalují se. Nechal jsem na to Kabátu několik vystoupení a namířil na to pražské. Bylo silné. Vše fungovalo, přišlo hodně diváků a byl to pravý rockový koncert. Monstrózní pódium má 74 metrů na šířku. Navrhoval ho manažer Havlíček, a pokud jde o konstrukci, vezly dvě verze, z nichž jedna byla vytížena akcí a druhá se v následujícím městě stavěla. A pokud se nepletu, část aparatury, kterou Kabát při koncertech používá, patří týmu, který jezdí se skupinou Rammstein a zvučí její koncerty. Je to tedy špičková záležitost.
V pátek jsem se jel s open air turné Kabátu rozloučit do Pardubic. Spokojenost na mé straně byla opět veliká, čehož důkazem je fakt, že jsem si dal i přídavky. Musím se totiž přiznat, že je už léta letoucí nepovažuju na regulérní část koncert, a tak se jich často zcela dobrovolně a i s ohledem na hladkou dopravu z akce domů dobrovolně vzdávám.
Písničkou Pohoda koncert i turné skončily, Kabát se rozloučil a možná mu bylo trochu smutno. Mně bylo smutno také, protože bych si dal ještě tak dva koncerty s chutí. Vyrazil jsem nicméně statečně do davu, který se spokojeně valil z fotbalového hřiště vstříc nočnímu životu Pardubic, a ti, kteří tlačenici nemají rádi,v něm chytli za ruku blízké a nechali se chvíli vést. Vyplivnut jsem jím byl za prostorem hřiště, a když jsem pak v noci procházel kolem pardubických putyk, pecky Kabátu se zpívaly v každé z nich.

Pomáhejme cizincům, dlužíme to

Pozdvižení vyvolal plán Evropské unie na zavedení kvót, které stranoví, kolik afrických uprchlíků budou muset členské země na své území přijmout. Že se proti němu postavil bývalý prezident Klaus, není překvapivé, neboť tenhle člověk měl s existencí Evropské unie odjakživa problém a raději by nás zbytkem svých sil vtáhl zpět do područí Moskvy. Velmi překvapivé ale bylo, že naše současná vláda v čele s premiérem Sobotkou takový návrh odmítala a raději chtěla bojovat proto převaděčům, kteří do Evropy nelegální migranty vozí.
Když u nás vládl komunistický režim, někteří českoslovenští občané jím byli terorizováni a zvolili raději útěk či odchod do západních zemí. Odcházeli prakticky bez prostředků ke slušnému životu, ale s touhou napít se z poháru svobody. Západní orgány jim sice nepřipravily extra vřelé přijetí, ale po různých prověrkách a pobytech v imigračních táborech je nechaly na území své země žít. S odstupem času se jejich postup jevil jako přijetí s otevřenou náručí, neboť čeští emigranti mohli v západních zemích žít jako tamní obyvatelé, nemuseli se obávat, že jim politický režim udělá ze života peklo, a mohli se chopit šancí, které demokratické země dávaly. Však se také ti nejšikovnější prosadili, a když u nás na konci roku 1989 komunistická strana jako neomezeně vládnoucí padla, vrátili se, aby nabyté zkušenosti předali doma. Podtrženo a sečteno, vyspělé demokratické země našim emigrantům pomáhaly.
V severní Africe jsou války, boje, a bída. V některých zemích se obyvatelé bojí o svůj život, a protože je přirozené si jej bránit, rozhodli se k zoufalému činu. Jelikož v té oblasti není možné jen tak přeběhnout hranice a ocitnout se v demokratické zemi, nasedají do nuzných bárek a snaží se zdolat moře, aby našli svobodu a klid v jižních zemích Evropy. Mnozí z nich cestou zahynou, protože se jejich přetížený prostředek potopí. Ti, kteří do Evropy dorazí, doufají v naději.
Bylo by logické, že tak, jako se českoslovenští emigranti posunovali ze zemí na západ od našich hranic dál a nové domovy nacházeli třeba až za oceánem, budou se afričtí uprchlíci chovat v Evropě. Není možné, aby obsadili pouze jih Itálie, kam nejčastěji jejich lodě připlouvají. Tamní úřady se k nim chovají vstřícně, ale protože jsou uprchlíků desetitisíce, požádaly o pomoc demokratické společenství, které si říká Evropská unie. A u řady zemí narazily, včetně České republiky.
Kladu si otázku, proč máme strach? Možná z neznámé kultury, ze zvýšení kriminality, možná z toho, že se někteří obyvatelé Afriky spojí s našimi lidmi a založí rodiny, možná z nemocí, které třeba nemají. Jenže celý vyspělý svět je plný lidé různé barvy pleti a umí z toho těžit. Jsem také bytostně přesvědčen, že pokud se k sobě budeme chovat otevřeně a přátelsky, nezbude prostor pro to, abychom si ubližovali.
Domnívám se, že bychom těm, kteří utíkají za svobodou a mírem, měli pomoci. Cítím dokonce, že je to naše povinnost, protože ji za všechny ty, kterým odchod ze socialistického Československa do zahraničí zachránil život, světu dlužíme.
Už řadu let je u nás spousta obyvatel Ukrajiny, kterých zřejmě bude vzhledem k válečnému konfliktu v jejich zemi přibývat. Většina z nich tu dělá nejpodřadnější práci za peníze, za něž by mnozí čeští obyvatelé tu samou práci nedělali. Ve finále nám to přišlo vhod, navíc jsme se už s nimi naučili žít a k mnohým nás vážou přátelské vztahy. Podobné je to s Vietnamci, kteří ve svých krámcích a restauracích pracují od rána do večera a nabízejí nám zboží, které si chodíme koupit tehdy, když si nemůžeme dovolit to drahé s prestižní značkou z vyspělé země, bez ohledu na to, že je stejně vyrobeno kdesi v Číně. I na ně jsme si zvykli, a aniž bychom si to rádi přiznali, potřebujeme je, protože jsme prostě zvyklí jen na osmihodinovou pracovní dobu. Kdybychom takto vlídně přijali i ty, kteří nás v současné době opravdu potřebují, s klidem bychom mohli žít s tím, že jsme jim zachránili život a těšit se z toho, co nám nabídnou. Nepředpokládám, že to bude zlo. Chtějí obstojně žít.
Jel jsem v polovině května vlakem s manželským párem z Austrálie. On byl Ital, který doma na Sicílii nemohl najít práci, a tak se odebral do Austrálie. Ta ho přijala, on si v ní otevřel živnost a vede se mu tak dobře, že ve svých pětasedmdesáti letech poznával spolu s manželkou, mimochodem původně Polkou, Evropu. Celou cestu hleděl z okna a básnil, jak nádherná česká země je. Vzrušovaly ho zelené louky, pole se zrající řepkou, omšelé kravíny, a když jsme z vlaku stojícího na nádraží v České Skalici hleděli na údolní nádrž Rozkoš, nadšeně na ni ukazoval a křičel: „Beautiful.“
Pro mě jako novináře během tří minut vymyslel plán, jak bych se mohl v této branži prosadit v Austrálii. Šel na to rafinovaně a dospěl k závěru, že až za ním přijedu do Sydney, postará se o to, abych se stal australským hudebním novinářem. Dal mi navštívenku a vůbec se nezajímal, jestli nejsem zloděj, psychopat nebo vrah. Prostě mi nabídl pomoc, aniž bych si o ni řekl, a vysvětlil to tím, že svět je jenom jeden.
Jmenuje se La Spina, ale já za ním v nejbližší době odjet nehodlám. Budu raději při tom, až tahle země usoudí, že chudým, slabým a bezbranným se má pomáhat, a udělá to.

(Tento komentář vyšel v magazínu Náchodský swing v červnu)

Kabát předložil v Praze náramnou rockovou show

Skupina Kabát při svém probíhajícím open air turné dorazila v úterý večer do Prahy. Na letišti v Letňanech bylo plno, ploše vévodilo obrovské, čtyřiasedmdesát metrů široké pódium a kapela odehrála náramný rockový koncert.
Jeho setlist zůstal ve srovnání s úvodním květnovým koncertem turné v Karlových Varech nezměněn. Čítal sedmadvacet skladeb, z nichž osm je na nové desce Do pekla/do nebe, která vyšla v předvečer karlovarského koncertu.
Zatímco tam diváci ještě nové skladby příliš neznali, ti v Praze je měli naposlouchané a naučené texty. Protože jde vesměs o silné písně, a vybraných do programu se to týká prakticky stoprocentně, byl obecně, v duchu nejlepších kabátovských autorských tradic, koncert v Letňanech vyrovnaný a ani na chvíli jeho atmosféra takříkajíc nespadla. Však tato kapela předkládá jeden hit za druhým, což se historicky poštěstilo nemnoha tuzemským formacím.
V celém areálu byl mohutný, přitom zcela čitelný zvuk. Kabát si dal záležet na technické stránce vystoupení, místy si proto pomohl i podehrávkami, nicméně drtivá většina skladeb byla zahrána naživo. O tom ostatně svědčí dvě malé chyby, které nastaly na začátku písničky Starej bar, kdy Krulichovo zahajovací kilo Vojtka intonačně trochu zmátlo, respektive v nádherné baladě Valkýra, která se pár vteřin potýkala se stejným problémem.
Jinak ale zpíval Vojtek stylově, čistě a s oním neurvalým a současně okouzlujícím výrazem, který dělá Kabát Kabátem. Jeho kolegové (v této kapele zpívají všichni) jej ve vokálech podporovali tak jistě, až to v emotivních písničkách Kdo ví jestli, Šaman, Na sever nebo Valkýra vhánělo na části těla husí kůži.
Připočtěme rovněž spolehlivý instrumentální výkon všech muzikantů i poctivou Váňovu vyhrávku v závěru skladby Shořel náš dům nebo krátké Hurčíkovo bubenické extempore ve finále písničky Burlaci.
Podstatnou složkou show teplické pětice byla vizuální stránka. Na největším pódiu, jaké kdy na turné měla, se v zadní části i po stranách střídaly záběry ze scény s projekcemi, které více či méně nápadně doplňovaly obsah skladeb. Při Western Boogie v nich létaly barevné kulky, což koresponduje s obsahem skladby, při Go Satane Go hořel pekelný oheň, Valkýru doprovodil emotivní klip s violoncellistkou Alici Kodýtkovou, při Banditi di Praga zase zbyla zamřížovaná okna, vpravdě jediné skutečné místo pro ony pražské bandity.
Velkolepý pohled na scénu se naskytl i divákům ze zadních řad, neboť z větší vzdálenosti v základu vyhlížela jako obrovský dům, jehož cihly se v něj začaly skládat už při intru vystoupení. Nechyběly světelné, pyrotechnické ani kouřové efekty, zkrátka vše mělo rozměr velké rockové show, u českých kapel z pochopitelných ekonomických důvodů málo vídané.
Kabát na probíhajícím turné, které skončí v pátek 26. června v Pardubicích, nepozbyl nic ze své pověsti kapely pro všechny generace. Publikum tak bylo poskládané, nadto vybavené znalostí textů, takže docela klidně mohlo dojít na pasáže, kdy zpívalo samo, jako třeba v písničce Starej bar.

Kabát
Letiště Letňany, Praha, 23. června
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 24. června 2015 na serveru Novinky.cz)

Lindemann se u nechutností usmívají

Skills In Pills je první album projektu pojmenovaného Lindemann. Tvoří ho Till Lindemann, zpěvák německé kapely Rammstein, a Peter Tägtgren, znamenitý švédský multiinstrumentalista a producent známý například ze sestav Pain nebo Hypocrisy.
Till Lindemann dosud psal texty především v němčině. Tentokrát, asi aby se vyhnul připodobňování nového projektu k Rammstein, zvolil angličtinu. Obsah ale neposunul. I takto je drsný, vulgární a někdy až nechutný. Nebere si servítky, nestanovil si žádné hranice. Na desce pozpěvuje o potratech (Praise Abort), prášku na cokoli (Skills In Pills), sexu s tlustými ženami (Fat), rybaření jako podobenství sexu (Fish On), touze být kovbojem (Cowboy), o močení (Golden Shower) nebo zlaté horečce a zřejmě i drogách (Yukon).
Hudba je mixem agresivního industriálního rocku, který charakterizuje Rammstein, a progresivního metalu, jenž je doménou Tägtgrenových projektů. Výrazný je vklad elektroniky, slyšet jsou akustické zvuky piana či smyčců, to vše funkčně přispívá k bohatosti soundu. Lindemann si totiž uvědomují, jak lehce mohou být zaměnitelní, a tak pozorně hlídají, aby jejich skladby nebyly podobné těm od Rammstein. Ve Fish On to ale úplně neuhlídali, z ní jsou Rammstein slyšet i s melodií Reise, Reise.
Pointa alba Skills In Pills je ovšem ta, že jde vlastně o legraci. Tihle dva mají své práce dost, a tak se vlastně jen sešli, aby pozlobili svět a nahráli desku, která bude provokativní, ale nebude ubližovat. Pravda, možná se o písni opěvující potraty bude v některých částech světa diskutovat, ti dva z kapely Lindemann se přitom ale budou nejspíš culit.
Mimochodem, Till Lindemann – jak to známe z Rammstein – na albu spíše hovoří a deklamuje. V písni Yukon se ale vypnul k úctyhodnému melodickému výkonu a vlastně tak určil skladbu, která by klidně mohla být pro kapelu Lindemann vývěsním štítem.

Lindemann: Skills In Pills
Warner Music, 40:26
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 23. června 2015 v deníku Právo)

Lindemann – Praise Abort

Florence + The Machine v realitě

Za jménem Florence + The Machine se skrývá britská skupina, kterou tvoří zpěvačka Florence Welchová, její hudební souputnice Isabella Summersová a hosté. Před pár dny vydala třetí album How Big, How Blue, How Beautiful. Navazuje na něm na úspěch dvou předešlých, ale nečiní tak snadno. Album je rozděleno do dvou poloh, z nichž jedna je silnější.
Na šest let starém debutu Lungs byla Florence divoženkou, která měla potřebu vykřičet do světa hněv a smutek po rozchodu. Bylo to syrové, energické a upřímné album, které za to získalo značnou popularitu. Prodaly se ho tři milióny kusů.
Druhá deska, Ceremonials (2011), potvrdila úspěch debutu. Byla nicméně sofistikovanější, promyšlenější i méně syrová. A s novým albem přicházejí Florence + The Machine ještě více utlumení.
Nahrávka je technicky na vysoké úrovni. Welchová má hlas jako zvon a dobře zvládá silné i citlivé zpívání, instrumentální doprovod je členitější, než se na první poslech může zdát, a na rozdíl od minulých desek tuto zdobí přítomnost dechů, které se vynoří na konci titulní písně. Zpěvačka o nich říká, že přesně takhle pro ni zní láska.
Zvuková, interpretační i producentská dokonalost nahrávky jí však poněkud přibrousila ostré hrany, které na minulých dvou albech byly. Čas s ní plyne pomaleji, protože se u písniček dostavila jistá uniformita ve výsledném soundu.
Britská formace je přesvědčivá ve svižných polohách. Jakmile je v písničce trocha vzteku, je to přesně ta rovina, jež jí náleží a ve které se umí zachovat naprosto otevřeně. Horší je to v případě pomalejších skladeb. Ztrácí se v nich v průměru a na vlastní kůži se přesvědčuje, že napsat dnes dobrou baladu je kumšt, protože jich hudební svět už vymyslel tolik, že je těžké trefit se melodií i náladou někam mezi ně.
Posunem v tvorbě kapely jsou texty. Zatímco v minulosti v nich bylo dost metafor, ty aktuální jsou více uchyceny v realitě. Florence Welchová je v nich osobní, zpívá o pocitech odloučení, samotě, lásce, smutku, zkrátka napsala deníček a doplnila jej muzikou. Upřímnost se ale cení a napsat texty o sobě samé není zapovězené ani marné.
How Big, How Blue, How Beautiful je album, které promlouvá postupně a pozvolna. Jeho pravá atmosféra se odhalí až po několikerém poslechu. Potom už záleží na posluchačově náladě a rozhodnutí, jestli se s ním pro ten okamžik ztotožní, anebo to ponechá na příště.

Florence + The Machine: How Big, How Blue, How Beautiful
Universal Music, 48:46
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 18. června 2015)

Čus pičus a všechny ty idiotské věci

V poslední době se mě řada lidí – mladých i starších než jsem já – ptá, proč jim na pozdrav říkám „Čus pičus“. Odpověď je jednoduchá: protože je to naprosto idiotský pozdrav, a já mám rád idiotské věci.
Opravdu by mě nikdy v daleké minulosti nenapadlo, že budu po čtyřicátém roce svého života pozdrav „Čus pičus“ používat. V roce 2008 jsem ale s mládenci z kapely Doga pracoval na knížce Dvacet let dogové závislosti, což byla publikace, která se chystala k výročí formace. Jel jsem tehdy za těmito milými a upřímnými lidmi kamsi do Ostravy do studia i kamsi k Lanškrounu na koncert, no a jednou mě zpěvák a kytarista Izzi pozdravil právě souslovím „Čus pičus“.
Myslel jsem si, že mu luplo v hlavě. Podíval jsem se na něj a říkám mu: „Ses zbláznil? Proč používáš tenhle idiotskej a imbecilní pozdrav? Seš snad malej fakan? Prober se, vole…“ Bezelstně a krotce na mě pohlédl a řekl, že ho to baví. A tím mě dostal.
Myslím si, že když jsem tehdy z místa našeho setkání odjel, už ten večer jsem kohosi takhle pozdravil. Pak jsem začal tento pozdrav používat častěji a čím dál víc jsem chápal, proč Izziho baví. Abych to vysvětlil: je to tak pitomý pozdrav, že když ho od vás druhá strana přijme, můžete si být jisti, že budete v následujícím čase moci volně vtipkovat, bez omezení a o čemkoli. A tak ho používám jako zkoušku prostředí, protože mám rád ty situace, kdy se zeptáte holky, jestli vás miluje, a ona vám na to řekne: „Můžeš si to klidně myslet.“
Před dvěma lety jsem měl v redakci na praxi asi dvacetiletou Barboru. Po asi dvou dnech jsem ji já, pro ni neznámý pán z kulturní rubriky deníku Právo, pozdravil „Čus pičus“. Přijala to. A když odcházela, nechala mi na stole dárek. Hrneček s nápisem… „Čus pičus“.
Strašně rád z něho piju, a občas se přistihnu, jak se přitom jen tak pro sebe a bez důvodu culím.

Alt-J okouzleni melodiemi, košatostí i art rockem

Debutovým albem An Awesome Wave (2012) způsobili Alt-J na evropské alternativní scéně pozdvižení. Dostali za ně prestižní Mercury Prize a celosvětově si je koupilo více než milión fanoušků. Druhé album This Is All Yours (2014) filozofii prvního potvrdilo i prohloubilo. Ve středu večer v rámci evropského turné k němu hráli Britové v pražských Žlutých lázních.
Na druhé desce trochu zvolnili tempo, rytmy jsou méně exponované a sound je melancholičtější než u debutu. Pro mnohé fanoušky to byl důvod přimknout se ke kapele ještě více, pro jiné zase procedit skrz zuby, že je to trochu nuda. Jenomže takzvaný syndrom druhého alba musí prožít každá kapela, takže všechny ty diskuze k němu patří.
Alt-J tvrdí, že raději hudbu skládají a nahrávají, než prezentují naživo. Není divu. Z jejich skladeb je patrné, jak rádi si hrají s dynamikou, tempy, rytmy i aranžemi a jak moc jsou přitom tvůrčí. Jakmile ale vejdou na pódium, svazují je samply a elektronické pasáže, které udávají písním tón a oni kolem nich naživo krouží a dotvářejí je tak, aby byly co nejmasivnější a blízké albovým verzím. Bytostné tvůrce, jakými oni jsou, to musí trochu otravovat, vždyť jim je při koncertech upřen prostor využití okamžitého tvůrčího potenciálu, stejně tak muzikantského.
Na druhou stranu, a to se ukázalo v Praze také, dostanou fanoušci písničky tak, jak je mají rádi a jak je znají. Pravda, zpěvák a kytarista Joe Newman není naživo žádný hlasový přeborník, a tak pokud něco při vystoupení ve Žlutých lázních opravdu zabolelo, byly to jeho intonační nepřesnosti. To je ale daň živým vystoupením.
Přesto převládl dobrý dojem. Elektronický indie rock, který formace prezentuje a jímž oslovuje především mladé fanoušky, se hlavně v novějších skladbách nechal evidentně ovanout, místy až fascinovat art rockem, a vlastně z toho udělal ambici čtveřice. V promyšlených a citlivých aranžích skladeb, kdy se nestane, že by sklouzly až k nudné ekvilibristice, se navíc tu a tam objevují silné melodické motivy, což jim dává podstatnou míru srozumitelnosti. Za pozornost pak jistě stál výkon bubeníka Thoma Greena, který kompozicím mnohdy dával větší drajv, než jaký mají na albech.
Předskakující londýnské elektropopové dívčí duo Kaleida dokázalo, že i ve dvou, konkrétně ve složení zpěv – klávesy, lze vyzpívat pěkné popové písničky s dobrými a zapamatovatelnými melodiemi.

Alt-J, Kaleida
Žluté lázně, Praha, 17. června
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 18. června 2015 na serveru Novinky.cz)

Sám sebou vylekán a dopaden při stárnutí

O víkendu jsem vyrazil na kole. Ujel jsem nějakých čtyřicet kilometrů, tedy dvacet tam a dvacet zpátky. Ano, připouštím, je to žalostně málo, ale vracel jsem se rychle kvůli bouřce, která se chystala pokosit osamělé cyklisty na cestě mezi Horním Bezděkovem a Prahou. Chystala se tedy pokosit především mě.
Domů jsem se vracel chvatně. Při zlé předtuše jsem popadl v Horním Bezděkově vercajk, sedl na kolo a jel. Asi po deseti kilometrech jsem si řekl, že jsem v Bezděkově na adventure golfu zapomněl brýle. Zaklel jsem a chystal se vrátit, jenomže pohled na měděné nebe mě přesvědčil, že pokud tak učiním, vjedu rovnou do oka hurikánu. A tak jsem se zase otočil zpět a rychlostí 22 až 13 kilometrů v hodině šlapal ku Praze
Alespoň jsem si pořádně nadával. Prohlásil jsem se několikrát za debila, idiota a píčuse, protože ty brýle, které jsem zapomněl, byly mé oblíbené, vietnamské. Nadto jsem si musel přiznat, že zapomnětlivost je jeden z příznaků stárnutí a že už to tedy přišlo i na mě. Nadával jsem si proto ještě víc.
Jel jsem ale dál a najednou jsem se ocitl na dohled hejna mušek, které se zrovna tělo na tělo domlouvaly, kam se před mordorem schovají. Řekl jsem si, že se potrestám a nezavřu oči, aby mi mohly dopadat na bělmo. Jenže jakýsi zázrak způsobil, že mé oči ty mušky šikovně obletěly. Povadl jsem – ani trest za zapomnětlivost mi není dopřán.
Když jsem dojel na Zličín, slezl jsem z bicyklu, sundal si helmu a také brýle z nosu. Teprve v metru, kterým jsem cestoval v poslední fázi výletu, jsem si uvědomil, že jsem měl celou dobu brýle na nose. Nikde jsem je nezapomněl, žádný zázrak s muškami se nekonal a jen má počínající stařecká demence způsobila, že jsem žil v domnění, že brýle nemám.
Následně jsem se rozhodl opakování podobných situací čelit. Jím teď mrkev.

Muse kráčejí po tenkém ledě

Drones, nové album britských Muse, je koncepční. Zpěvák a kytarista Matt Bellamy, jinak jeden z největších konspirátorů mezi muzikanty, na něm nastolil téma zneužívání technologií v cestě za mocí. V hlavní roli jsou létající drony, kterými lidé zabíjejí jiné, o nichž se nikdy nedozvědí, jak vypadali, řeč je i o klonování lidí a podobně.
Jistě to bylo ambiciózní album. Například proto, že se kapela obrátila s prosbou o spolupráci na Roberta „Mutta“ Langeho, který v minulosti produkoval například AC/DC. Nejspíš také kvůli tomu, že hlásala návrat ke kořenům. Ten se sice koná, ale stejně tak se Muse vrátili k jiným svým minulým deskám a dokonce celým nápadům i zvukům.
Úvodní Dead Inside je až příliš syntetická, navíc v ní Bellamy při zpěvu používá manýry Bona Voxe z U2. Psycho stojí na riffu, který byl základní pro debutové album Showbiz (1999), spojení piana a syntetického spodku v Mercy připomíná písničku Starlight (2006), skladba Reapers nabízí několik desítek vteřin zábavy s kytarou, ale gradaci nemá, a v The Handler zase zaskočí to, jak moc připomíná In Your World (2002).
Aftermath má prostě opsané floydovské aroma a desetiminutová The Globalist skvěle začíná (v duchu hudby Ennia Morriconeho), má romantický i drásavý průběh, ale sentimentálně-kýčovitý závěr jí bere vážnost.
Každá písnička na téhle desce má nějaké „ale“. Muse se tak dostali na tenký led, po němž je chůze nebezpečná. Ztratili hudební vizi, našli jen tu myšlenkovou (drony jako téma desky), a pustili se kvůli tomu zpět, do dob, kterými již prošli a řekli k nim vše důležité.
Tento počin nicméně výrazně zachraňuje dobrá produkce, skvělý zvuk i to, že Muse se nikdy neprezentovali jako prvoplánově hitová kapela a ve svém alternativním oparu pořád velmi zdatně manévrují.

Muse: Drones
Warner Music, 52:47
Hodnocení: 70 %

(Tato recenze vyšlo 12. června 2015 v deníku Právo)