Můj milý deníčku…

Psychicky naprosto zničená známá mi nedávno vyprávěla, jak se jí její desetiletý vztah drolí pod rukama. Neudělala v něm žádnou velkou chybu, nezpronevěřila se zásadám desatera (podotýkám, že je silně věřící) ani nevedla souběžně dva vztahy, jak se to mnohdy stává. Byla vždy vzornou partnerkou, která si na dlouhověkosti vztahu zakládala, a vařit večeře svému příteli pro ni prý bylo srovnatelné s pocitem z projížďky v drahém voze.
Problém nastal v den, kdy se její partner, obvykle dalek domácím pracím, rozhodl překvapit ji vzorně uklízenou dvougarsonkou. Vzal to z gruntu, vyluxoval, vytřel, zlikvidoval prach, a při tom otevřel její noční stolek. Pod románem z prostředí ženské věznice našel její deníček. A protože známá byla pečlivá, hned na první stránky vepsala, že je to tajný deníček, kterému svěřuje nejniternější pocity a zážitky. V současné době žárlivosti a podezírání to byl nápad věru hloupý, ale pozdě bycha honit.
Partner si pročetl několik kapitol a večer, když se známá těšila na romantické posezení u detektivky na Primě, udeřil. Přednesl ji jména osob, která do deníčku zaznamenala, sečetl je a učinil renomé. Je mu nevěrná se sedmi osobami opačného pohlaví a nejméně dvěma stejného. Ta jména zapsal na pomyslný (a beztak dlouhý) seznam svých úhlavních nepřátel, které je třeba postupně co nejnenápadněji zlikvidovat.
Známá se mi dušovala, že ve svém deníčku neměla zaznamenánu jedinou koketérii, ba co víc, nikdy se ničeho takového nedopustila. Bohužel se mu však svěřovala příliš otevřeně, a tak si její partner jako správný prostý muž domyslel, že ony projevy sympatií jsou pádným důkazem toho nejhoršího, co jej ve vztahu mohlo potkat. Následovala tichá domácnost a předpokládám, že v tomto čase je to tak dál.
Naprosto jsem vždy rozuměl teenagerům, kteří se tolik vztekají kvůli tomu, že jim jejich zploditelé přijdou na důvěrné zápisky a nemají tolik taktu, aby o tom pomlčeli. Stejně tak chápu partnera, který objevil tajné zápisky a vyvodil z nich závěry neodpovídající pravdě. Ve všech případech je na vině jediná věc – deníček.
Jistě, kdyby nebylo deníčků, historie by se nikdy nedozvěděla o nejtajnějších prožitcích osobností, které psaly dějiny. Jsou známy případy, kdy deníček pomohl vypátrat jeho majitele poté, co se rozhodl odejít, změnit životní styl a nikomu o tom neřekl. Všeobecně ale platí, že v dnešní době je psaní deníčku – ať už do počítače či sešitu – věc nebezpečná.
Přitom se domnívám, že vést si deníček je důležité, a klaním se k tomu, abychom to dělali. Aby nedocházelo k nepříjemným nedorozuměním a následným roztržkám s blízkým okolím, navrhuji takzvané milosrdné dublování, čili zdvojování. V praxi to vypadá tak, že si prostě vedete deníčky dva. Jeden necháte v nočním stolku nahoře, aby mohl být objeven a ukojil objevitelovu zvědavost, druhý schováte na nejtajnější místo tak, aby objeven nikdy nebyl, leda po vašem definitivním odchodu do říše mrtvých.
Do oficiálního deníčku budete přirozeně vepisovat zážitky, které nikomu neublíží. Dojmům a pocitům se raději vyhněte a pište jenom o tom, koho jste potkali, kde jste byli, jak máte všechny své blízké rádi a nikdy vás nenapadlo myslet si o nich, že nejsou dost dobří. Do druhého, dobře schovaného deníčku, pak pište pravdu, protože to je ten spis, který vám jednou pomůže najít pochopení u potomků.
Aby byl rozdíl mezi oběma verzemi deníků úplně jasný, dovoluji si uvést zcela konkrétní případ oficiálního a pravdivého zápisu. Pro potěchu budu psát jako žena, protože ty si deníčky vedou častěji.
Oficiální deník: „Dnes jsme navštívili rodiče mého milovaného partnera. Jsou to neskonale milí lidé, kteří jsou pokorní, chápající a vřelí. Přestože se s nimi bohužel příliš nevídám, každé setkání mě nabije pozitivní energií. Nabídli nám oběd, jak to vždy s láskou dělají. Byl vynikající. Sekanou s bramborem na loupačku miluji snad ze všeho nejvíc. Hezky jsme si popovídali a rozloučili se až večer. Budu se těšit na další setkání.“
Pravdivý deník: „Ten můj dacan mě donutil zajít k jeho rodičům. Nesnáším je a v životě jsem nepotkala horší lidi. Z „tchánových“ přisprostlých keců a vytahaných trenek, v nichž se přede mnou celý den promenádoval, se mi zvedal žaludek. „Tchýně“ mě zase nutila, abych shodila pár kilo, protože mi prý roste zadek a prsa mám větší než náměstí v Náchodě. Přestože mě zjevně nesnášejí, uklohnili oběd. Spíš to ale byly zbytky po jejich kočce: suchý neoloupaný brambor a smradlavá sekaná. Večer jsem z toho měla žaludeční potíže. Po tom blafu jsem musela až do noci poslouchat jejich hemzy, a když jsme konečně odešli, čapla mě z toho všeho migréna. Už tam nikdy nepůjdu. To radši oběhnu náměstí v Náchodě a přihodím k tomu dvakrát to polické.“
Ještě jednou připomínám, že druhou, tedy pravdivou verzi deníku je třeba dobře uschovat.

(Tato glosa vyšla v květnovém magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)