Pomáhejme cizincům, dlužíme to

Pozdvižení vyvolal plán Evropské unie na zavedení kvót, které stranoví, kolik afrických uprchlíků budou muset členské země na své území přijmout. Že se proti němu postavil bývalý prezident Klaus, není překvapivé, neboť tenhle člověk měl s existencí Evropské unie odjakživa problém a raději by nás zbytkem svých sil vtáhl zpět do područí Moskvy. Velmi překvapivé ale bylo, že naše současná vláda v čele s premiérem Sobotkou takový návrh odmítala a raději chtěla bojovat proto převaděčům, kteří do Evropy nelegální migranty vozí.
Když u nás vládl komunistický režim, někteří českoslovenští občané jím byli terorizováni a zvolili raději útěk či odchod do západních zemí. Odcházeli prakticky bez prostředků ke slušnému životu, ale s touhou napít se z poháru svobody. Západní orgány jim sice nepřipravily extra vřelé přijetí, ale po různých prověrkách a pobytech v imigračních táborech je nechaly na území své země žít. S odstupem času se jejich postup jevil jako přijetí s otevřenou náručí, neboť čeští emigranti mohli v západních zemích žít jako tamní obyvatelé, nemuseli se obávat, že jim politický režim udělá ze života peklo, a mohli se chopit šancí, které demokratické země dávaly. Však se také ti nejšikovnější prosadili, a když u nás na konci roku 1989 komunistická strana jako neomezeně vládnoucí padla, vrátili se, aby nabyté zkušenosti předali doma. Podtrženo a sečteno, vyspělé demokratické země našim emigrantům pomáhaly.
V severní Africe jsou války, boje, a bída. V některých zemích se obyvatelé bojí o svůj život, a protože je přirozené si jej bránit, rozhodli se k zoufalému činu. Jelikož v té oblasti není možné jen tak přeběhnout hranice a ocitnout se v demokratické zemi, nasedají do nuzných bárek a snaží se zdolat moře, aby našli svobodu a klid v jižních zemích Evropy. Mnozí z nich cestou zahynou, protože se jejich přetížený prostředek potopí. Ti, kteří do Evropy dorazí, doufají v naději.
Bylo by logické, že tak, jako se českoslovenští emigranti posunovali ze zemí na západ od našich hranic dál a nové domovy nacházeli třeba až za oceánem, budou se afričtí uprchlíci chovat v Evropě. Není možné, aby obsadili pouze jih Itálie, kam nejčastěji jejich lodě připlouvají. Tamní úřady se k nim chovají vstřícně, ale protože jsou uprchlíků desetitisíce, požádaly o pomoc demokratické společenství, které si říká Evropská unie. A u řady zemí narazily, včetně České republiky.
Kladu si otázku, proč máme strach? Možná z neznámé kultury, ze zvýšení kriminality, možná z toho, že se někteří obyvatelé Afriky spojí s našimi lidmi a založí rodiny, možná z nemocí, které třeba nemají. Jenže celý vyspělý svět je plný lidé různé barvy pleti a umí z toho těžit. Jsem také bytostně přesvědčen, že pokud se k sobě budeme chovat otevřeně a přátelsky, nezbude prostor pro to, abychom si ubližovali.
Domnívám se, že bychom těm, kteří utíkají za svobodou a mírem, měli pomoci. Cítím dokonce, že je to naše povinnost, protože ji za všechny ty, kterým odchod ze socialistického Československa do zahraničí zachránil život, světu dlužíme.
Už řadu let je u nás spousta obyvatel Ukrajiny, kterých zřejmě bude vzhledem k válečnému konfliktu v jejich zemi přibývat. Většina z nich tu dělá nejpodřadnější práci za peníze, za něž by mnozí čeští obyvatelé tu samou práci nedělali. Ve finále nám to přišlo vhod, navíc jsme se už s nimi naučili žít a k mnohým nás vážou přátelské vztahy. Podobné je to s Vietnamci, kteří ve svých krámcích a restauracích pracují od rána do večera a nabízejí nám zboží, které si chodíme koupit tehdy, když si nemůžeme dovolit to drahé s prestižní značkou z vyspělé země, bez ohledu na to, že je stejně vyrobeno kdesi v Číně. I na ně jsme si zvykli, a aniž bychom si to rádi přiznali, potřebujeme je, protože jsme prostě zvyklí jen na osmihodinovou pracovní dobu. Kdybychom takto vlídně přijali i ty, kteří nás v současné době opravdu potřebují, s klidem bychom mohli žít s tím, že jsme jim zachránili život a těšit se z toho, co nám nabídnou. Nepředpokládám, že to bude zlo. Chtějí obstojně žít.
Jel jsem v polovině května vlakem s manželským párem z Austrálie. On byl Ital, který doma na Sicílii nemohl najít práci, a tak se odebral do Austrálie. Ta ho přijala, on si v ní otevřel živnost a vede se mu tak dobře, že ve svých pětasedmdesáti letech poznával spolu s manželkou, mimochodem původně Polkou, Evropu. Celou cestu hleděl z okna a básnil, jak nádherná česká země je. Vzrušovaly ho zelené louky, pole se zrající řepkou, omšelé kravíny, a když jsme z vlaku stojícího na nádraží v České Skalici hleděli na údolní nádrž Rozkoš, nadšeně na ni ukazoval a křičel: „Beautiful.“
Pro mě jako novináře během tří minut vymyslel plán, jak bych se mohl v této branži prosadit v Austrálii. Šel na to rafinovaně a dospěl k závěru, že až za ním přijedu do Sydney, postará se o to, abych se stal australským hudebním novinářem. Dal mi navštívenku a vůbec se nezajímal, jestli nejsem zloděj, psychopat nebo vrah. Prostě mi nabídl pomoc, aniž bych si o ni řekl, a vysvětlil to tím, že svět je jenom jeden.
Jmenuje se La Spina, ale já za ním v nejbližší době odjet nehodlám. Budu raději při tom, až tahle země usoudí, že chudým, slabým a bezbranným se má pomáhat, a udělá to.

(Tento komentář vyšel v magazínu Náchodský swing v červnu)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)