Proč Village People museli dlouho spát

Poprvé ve své košaté historii, načaté v New Yorku v roce 1977, přijeli američtí Village People k nám. Na festival Benátská! do Liberce. Jsou legenda, o tom není sporu. Pecka Y.M.C.A. neminula nikoho na celé planetě, dokonce ani mou sestru.
Přirozeně jsem požádal pořadatele festivalu Benátská! o rozhovor. Aby měl smysl, potřeboval jsem ho „nabrat“ do páteční patnácté hodiny, kvůli uzávěrce. Jenomže se to nepovedlo. Village People už jsou totiž chlapi v letech, zkrátka nad šedesát. Přijeli do Prahy sice už ve čtvrtek, což mě potěšilo, ale podle mých informací se odebrali na hotel a šli… spát.
A pak spali a spali. Spali ve čtvrtek odpoledne, spali ve čtvrtek večer i v noci. A spali prý i v pátek dopoledne, v poledne i kus odpoledne.
Věci se začaly dít, jak už to chodí, kolem třetí. To už ale bylo pozdě, navíc já byl v Praze a rozhovor se měl stát v Liberci.
Mimochodem, před pátečním koncertem Village People, v nichž jsou z původní sestavy už jen dva ze šesti členů, rozhovory dávali. Nejpodstatnější myšlenka, kterou v nich sdělili (jak mi řekli kolegové z branže), byla ta, že jsou stále sexy. Takže je vlastně všechno v pohodě, protože to jsem vědět nechtěl.
Ale věřím jim to. Na pódiu se totiž ukázalo, proč tolik spali. Jeden z nich třeba dělal během vystoupení kliky, a dal jich asi dvacet v tahu. To už člověka vysílí. A pak vypotřebovali spoustu energie na ty pitomoučké písničky, které byly vlastně jen muzakem k čekání na jednu jedinou – Y.M.C.A. Za zazněla poslední, a ještě nebyla moc dobře zazpívaná.
Village People jsou ale fajn parta. Na pódiu vystupují v komických převlecích, což je doména diskoték sedmdesátých let. Po koncertě se převlékli do civilu, ale když šli večer na Benátské! na mejdan, vzali si na sebe zase ty kostýmy. A tak do V.I.P. stanu prý narukovali jako indián, polda, motorkář, kovboj, admirál a námořní, tedy Village People. A sexy prý byli, mejdan s jejich účastí gradoval. Je dobře, že se na něj vyspali.

P.S.: Já na tom mejdanu nebyl, prodávám informace tak, jak jsem je nakoupil. Víte přece, jak mejdany nesnáším. Zvláště ne s kovboji…

Robert Plant vzpomínal s citem a rozséval energii

Robert Plant loni koncertem ve společnosti kapely The Sensational Space Shifters potěšil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava. Ve čtvrtek večer se s ní představil ve zcela zaplněné brněnské hale Rondo. Hráli jak skladby ze společného loňského alba Lullaby and… The Ceaseless Roar, tak předělávky klasických písniček Led Zeppelin, kapely, k níž Plantův hlas historicky neodmyslitelně patří.
Přestože se zpěvák několikrát odmítl vrátit do její sestavy, navázat na úspěšný koncert pro Ahmeta Erteguna v Londýně v roce 2007 a připravit nové album, k repertoáru mateřské skupiny se v Brně vracel často a zjevně rád. Přirozeně za jásotu diváků.
Skladby Led Zeppelin tvořily podstatnou část koncertního programu, ovšem byly za tím účelem patřičně upravené. Znalci a pozorní fanoušci evergreeny Black Dog, The Rain Song, The Lemon Song nebo přídavkovou Rock and Roll samozřejmě poznali, přičemž z některých dalších písní zazněly podstatné úryvky. Museli je ale přijmout v aranžích, které odpovídají naturelu spojení zpěváka s The Sensational Space Shifters.
Žánrově je posunuli k jakémusi world beatu s výraznou podporou folku. Plant bral do ruky bubínek, na který doprovázel ostatní členy formace, došlo i na jednostrunné housle, jimiž sound výrazně ovlivňoval Judeh Camara. Charakteristické riffy či celé melodické linky ovšem zůstaly zachovány, na to mají písničky Led Zeppelin příliš osobité znění.
Z alba Lullaby and… The Ceaseless Roar zazněly Rainbow, Turn It Up nebo upravený tradicionál Little Maggie, který se hezky odrazil od folkového motivu ve finále zeppelinovské Dazed And Confused a pokračoval v podobném duchu, jako by v té části koncertu chtěla parta kolem Planta poukázat na krásu britského folklóru.
První část programu měla folkový akcent a hudebníci se nořili do klidnějších instrumentálních pasáží, které bezezbytku sloužily skladbám a neměly tendenci dělat z nich sáhodlouhé kompozice bez pointy. V tomto ohledu byla formace velmi citlivá, řemeslně dokonalá a v interpretaci strhující.
Ve střední části koncertu se více prosazoval kytarista Justin Adams, jehož styl je jiný než styl Jimmyho Page, kytaristy Led Zeppelin. Dokázal do skladeb vyčarovat prvky rockabilly a blues, do kytarových strun chvílemi bušil jako do bicích, mísil bravurní sóla i funkční riffy a své party tako povýšil mezi nejlepší momenty celého koncertu.
Závěr patřil směsce skladeb Led Zeppelin zahraných s drajvem a nápaditostí, přitom ctících zvuk sedmdesátých let, leckdy možná spíše zasahujících do šesté desetiletky. Plant a jeho kapela totiž nechtěli ze starých písní učinit moderní výkřiky. Pohráli si jen s aranžemi a učinili tak s tvůrčím mistrovstvím.
Přičteme-li fakt, že Plantův hlas oproti zlatým časům v Led Zeppelin sice přišel o trochu jiskřivosti, nicméně pořád má pevný rockový výraz, který se s chutí vyšplhá do vysokých poloh, kde je stejně jistý jako v těch nižších, dostaneme se ke konstatování, že to byl velice dobrý koncert. Poctivý, nápaditý, energický, místy objevný a konstatující, že několik hudebních stylů je možné spojit do sofistikovaného celku, který lze tvůrcům věřit.
V podprogramu vystoupila osobitá česká skupina Please The Trees.

Robert Plant And The Sensational Space Shifters
Hala Rondo, Brno, 23. července
Celkové hodnocení: 90 %

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 24. července 2015)

The Chemical Brothers bývali zajímavější

Pět let od vydání předešlého počinu Further činí britská elektronická dvojice The Chemical Brothers další krok na své hudební cestě.
Bývala progresivní, udávala ve svém ranku směr i tón. Na novém albu ale pouze přehrává nezajímavé postupy, průhledné a očekávané, a s ničím pozoruhodným nepřichází, snad vyjma jmen hostů. Nejspíš proto, že se elektronická hudba do značné míry vyčerpala a vymámit z ní ještě něco nového je těžká práce i pro skutečné progresivisty a hledače. Těmi už navíc The Chemical Brothers nejsou.
Born In The Echoes je elektronická deska v klasickém smyslu slova. Odlidštěná a futuristická, postavená na dancefloorovém základu a snad i zamýšlená jako experiment. V tomto ohledu nicméně už byla kapela překonána, a tak z kolekce nejvíce vyčnívají taneční prvky a pěvecké hostování Američana Becka ve skladbě Wide Open, velšské písničkářky Cate Le Bon v Born In Echoes nebo ceněné Američanky St. Vincent v kompozici Under Neon Lights.
Jejich přítomnost je osvěžením monotónního schématu, při němž tandem Tom Rowlands a Ed Simons (tedy The Chemical Brothers) pracoval spíše se zvuky, případně náladami skladeb (mimochodem, když v Taste of Honey zní bzučení včely, je to velmi uvěřitelné a člověk se i ožene) než s melodickými linkami.
Na desce je ovšem i několik poněkud bezradných zvukových směsek, například Just Bang, které nebyl dopřán nijaký vývoj, nebo cíleně chaotická, leč bez pointy zaranžovaná I’ll See You There.
Jinými slovy − The Chemical Brothers mají ve své diskografii lepší alba.

The Chemical Brothers: Born In The Echoes
Universal Music, 52:30
Hodnocení: 65 %

(Tato recenze vyšla 23. července 2015 v deníku Právo)

Konečně jsem v bulváru

klusKolega Petr Korál, jeden z nejzasvěcenějších hudebních publicistů u nás, mi poslal kopii reklamního letáku Bageterie Boulevard. Je na něm smyšlený článek o tom, jak písničkář Tomáš Klus snědl kouli moudrosti, což je reklama na BBQ masové koule, které Boulevard vyrábí. V tom článku, jenž je pojatý bulvárně, jsem společně s Petrem Korálem citován i já.
Mimo jiné se v něm píše: „Jaká proměna čeká Kluse, je zatím těžké odhadnout,“ říká hudební publicista Jarda Špulák. Podle něj končí éra Kluse, jak jsme ho znali, a vrátí se někdo úplně jiný. „Bude to doba po Klusovi. Vrátí se Poklus,“ myslí si Špulák.
Rád bych uvedl, že je to vymyšlená citace, nikdy jsem nic takového nenapsal ani neřekl. Baví mě to ale, nemám s tím problém. Mystifikační články v tom podniku jsou často vtipné a rád je čtu.
Tím pádem je jasné, že jsem rád, že jsem se na ty letáky dostal. Ironicky mohu podotknout, že jsem konečně součástí bulváru (byť jsem po tom nezatoužil nikdy ani na jednu sekundu). Jsem rád, že mě autor těch fabulací uvádí jako Jardu a jsem rád, že jsem opět v jednom článku s Petrem Korálem, se kterým jsem na začátku devadesátých let seděl v redakci časopisu Rock & Pop.
Takže si dejte BBQ masové koule a myslete pozitivně.

Historky z Colours of Ostrava od Pepy Podstaty: Björk mi řekla o dvě věty méně než Iggy Pop

Josef Podstata, jinak ředitel Českého rozhlasu Ostrava a Olomouc, pracuje na festivalu Colours of Ostrava ve svém volném čase řadu let jako tlumočník. Prakticky je však zahraničním umělcům po celou dobu pobytu k dispozici i jako rádce, doprovod a kamarád.
„Pomáhám kapelám a jejich manažerům organizovat pobyt v Ostravě,“ říká. „Tlumočníků je nás na festivalu asi pětadvacet, a já jsem člen týmu, který se stará o největší hvězdy. Je nás v něm pět, největší kapely totiž děláme ve dvou až třech lidech.“
V letošním roce se Podstata staral o Björk, Kasabian i Rudimental, tedy umělce, kteří byli v programu festivalu vepsáni největšími písmeny.
„Björk hrála předtím na festivalu Pohoda v Trenčíně, takže do Ostravy přijela už minulou neděli. Největší hvězdy ale mívají asistenty, což je i případ Björk. Všechny věci jsem tedy řešil s asistentem. Po dobu čtyř dnů nepotřebovali naši společnost, ale neustále volali, jestli nevíme, kde by sehnali to či ono, kde je nejbližší obchod s lidovou kulturou nebo nejlepší čajovna. Volali mi i s dotazem, kde by sehnali kokosovou vodu,“ vzpomíná Podstata.
Se samotnou Björk nemluvil. Ne proto, že by byla namyšlená, ale protože je uzavřená. „Málo mluví i se zbytkem svého týmu, protože je takříkajíc z jiného světa. Je obrovský introvert. Iggy Pop byl na Colours Of Ostrava v roce 2010 dva dny a za tu dobu mi řekl dvě věty. Když přiletěl a já mu otevřel dveře do vozu, poděkoval, a když odlétal, řekl, že to bylo fajn a děkuje. Björk byla v Ostravě o dva dny déle a řekla mi o dvě věty méně,“ směje se Podstata.
Skvělí prý byli Kasabian. V zákulisí měli prostor, v němž jim byly k dispozici počítačové hry. Muziku si k tomu pouštěli tak nahlas, že udělali nechtěně diskotéku pro celé zázemí v okolí šaten. „Jsou to rockeři, takoví floutkové. Je to ale v dobrém, není v tom ani špetka agrese. Neměli žádné extra požadavky a chovali se jako kamarádi,“ vzpomíná Podstata.
Britští Rudimental přiletěli do Ostravy privátním letadlem a stejným způsobem po koncertě odletěli. Zvláštní požadavky neměli. „Měli je ale Mexičané Rodrigo y Gabriela. Jsou stoprocentní vegani, v jejich přítomnosti se nesmí o mase ani mluvit, natož jim ho nabídnout. Už cestou z letiště jsme jeli do veganské restaurace, kterou si vyhledali na internetu. Jsou to příjemní lidé, ale trošku odtažití. Je obvyklé, že tyhle typy takříkajíc roztají až po koncertě,“ konstatuje Podstata.
V roce 2009 byl jednou z hvězd Colours of Ostrava David Byrne. Podstata vzpomíná, že si ze všeho nejvíc přál vědět, kde jsou cyklostezky. „Je to vášnivý cyklista. Z hotelu Imperial na hrad, kde se tehdy festival konal, jel na kole. Po vystoupení, což bylo asi v deset hodin večer, sedl zase na kolo a sdělil nám, že jede zpátky. Já trval na tom, že ho musíme doprovodit autem, ale on tvrdil, že to není třeba, protože má navigaci. Skončilo to tak, že už na první křižovatce špatně zahnul a odjel úplně mimo trasu,“ vzpomíná Podstata.
Říká, že největší památkou na jeho setkávání se světovými hudebními hvězdami jsou zážitky. Není sběratelem autogramů ani společných fotografií, nicméně občas mu to nedá a nějaký snímek si mobilním telefonem pořídí.
„Od Boba Geldofa mám podepsaný koncertní setlist, na kterém je napsáno poděkování za sdílení letu smrti. Letěli jsme totiž v roce 2004 na festival malou cessnou z německého Dortmundu a zastihla nás obrovská bouřka. Házelo to s námi a vypadalo to, že opravdu spadneme. Když jsme přistáli v Mošnově, klekl si na zem a líbal ji. Po koncertě mi pak napsal to poděkování. Byla to už samozřejmě trochu legrace, ale ten let byl opravdu nebezpečný,“ vzpomíná Podstata.
Dodává ještě, že Björk se letos nikomu nepodepsala. „V roce 2011 vystupovali na Colours Nick Cave a John Lydon s Public Image Ltd. Cave rozdal minimum podpisů a Lydon se nechtěl podepisovat vůbec, protože mu vadilo, že fanoušci kšeftují s podpisy na serveru eBay, kde je prodávají. Když jsme se loučili, držel jsem v ruce program, na němž byl podepsaný Nick Cave. Lydon se ke mně naklonil a řekl, že mně podpis dá, a podepsal se vedle Cavea. Přitom jsem si o něj neříkal. Bylo to milé,“ uzavírá Podstata.
Jedinou hmotnou památkou na práci na festivalu mu jsou identifikační karty, které má pěkně pospolu pověšené na krku.

(Tento článek vyšel 20. července 2015 v deníku Právo)

Slyším!

Absolvoval jsem vyšetření u lékaře, takové to preventivní. Doktorka mě proklepla, promačkala, prověřila a prolustrovala, načež zlatým hřebem prohlídky bylo zjišťování, jestli – při své profesi hudebního publicisty – slyším.
V tento moment odešla lékařka z ordinace a já zůstal s postarší sestrou. Přísně se na mě podívala a vyzvala mě, abych se odsunul ke dveřím a směrem k ní pak nastavil levé ucho. Ona se naopak ladně přenesla k oknu, a když uviděla, že jsem připraven, zašeptala jako drogový boss, který nabízí zboží novému klientovi: „Stůl.“
Podíval jsem se na stůl mezi námi a zopakoval jsem: „Stůl.“
Ona přikývala a řekla: „Židle,“ a já to zase zopakoval. Následovalo ještě nesporně klíčové slovo dveře, které nebyly mezi námi, ale u mě, a já to papouškoval opět. Sestra, do té doby trochu nahrbená, se narovnala a radostně mi sdělila: „Na levé ucho slyšíte.“
„Výtečně,“ zaradoval jsem se a hledal po ordinaci, které předměty by mě mohly zaskočit při vyšetření ucha pravého. Jistě to budou okno, počítač a lampa.
„Otočte se ke mně pravým uchem a zopakujte,“ vyzvala mě sestra. „Okno.“
Když jsem tak učinil, zašpitala ještě slova počítač a lampa. Jakmile jsem zopakoval i slovo lampa, opět vyrovnala nahrbená záda a radostně mi sdělila: „Slyšíte, pane Špulák.“
Poněkud zaskočen jsem jí poděkoval za spolupráci.

Tři moudrosti malého buřtíka

Člověk nemá vždycky takové štěstí, jaké jsem měl já, když jsem o víkendu prošel kolem skupinky hrajících si romských chlapců. Trvalo to jen třicet sekund, k mým uším se ale za tu chvíli donesla tři moudra, která by se sice neměla tesat do kamene, ani nikam jinam, ale budou se krásně vyjímat v seznamu píčovin, jenž pozvolna vzniká tak, jak plyne čas.
Skupinka chlapců si hrála na rozhraní chodníku a silnice. Já procházel středem a zaslechl jsem: „To můžeš. To se může. Můžeš po holce hodit kámen, to kluci holkám dělají.“ S přesvědčením, že je to svatá pravda, to tvrdil mudrlantský buřtík vedle sebe stojícímu hochovi.
Vyděsil jsem se a pohlédl na vyhecovaného hocha, který už už sahal po kameni velkém jako chlapská dlaň a chystal se jím mrštit po projíždějící holčině na kole. „Není to pravda, to kluci nedělají,“ řekl jsem rázně a hoch poslušně pustil šutr na zem.
Buřtík, který mou informací poněkud zmatenému hochovi výše uvedenou životní moudrost nasunul do palice, to ani nezaregistroval. Jeho posláním je ostatně rozsévat, nikoli sklízet. Otočil se tedy k jinému prckovi a pravil: „Máte doma kolu? Máte maso? Jestli jo, tak jste boháči.“ Prcek se zatetelil blahem, z čehož jsem usoudil, že coca-colu i maso doma v lednici mají.
Poslední životní moudrost vyřkl buřtík k dalšímu z asi šestičlenné party deseti až třináctiletých chlapců. Naklonil se k němu a bez vyzvání pronesl: „Když mají v Lídlu slevu, tak buď koupíš, anebo nekoupíš. Není nic mezi tím.“ Ufff.
Nevím, kdo mu tyhle myšlenky nasunul do hlavy, ale měl jsem pocit, že takových perel má padesát v každé dlani a je schopen je chrlit dál. Bohužel jsem spěchal, takže žádná další už nebyla pro mě.

Of Monsters And Men si dopřáli popový luxus

Islandská formace Of Monsters And Men byla příjemným překvapením již při vydání debutu My Head Is An Animal v roce 2011. Křehký severský pop na něm spojila s rockem, folkem i barokní hudbou a vznikl útvar, který na posluchače promlouval velmi zřetelně. Dlužno podotknout, že islandské kapely se v té době těšily leckdy až nekritickému obdivu.
Jako by to pětice z Keflaviku vycítila. Trvalo jí totiž další čtyři roky, než se odhodlala posunout dojem z prvního alba a potvrdit (či nepotvrdit) dobrý nástup na scénu. Pár věcí se s vydáním nové desky změnilo, svou pozici si na ní ovšem Of Monsters And Men uhájili. S přehledem.
Soudě podle prvních ohlasů se na starém kontinentu potěšení z kapely příliš nezměnilo. Zlepšilo se však výrazně za oceánem. V americké hitparádě se novinka Beneath The Skin posunula až na třetí příčku, v Kanadě šla dokonce na úplný vrchol.
Pět let existující kapela na ní míchá prakticky ze stejných ingrediencí, jako na debutu. Tak by to mělo být, těžko bylo lze očekávat něco jiného. Výsledek je nicméně ve srovnání s prvotinou jemnější, barevnější, uchopitelnější a především popovější.
Písničky stojí na kolektivním hraní, jemnocitném prolínání nástrojů, které je v podání formace procítěné a muzikální, a vokálech jako zásadním prvku kolorujícím instrumentální složku. Mají v sobě rovněž sychravé nálady, které vysloveně prýští do éteru.
Na kolekci jsou však také položky, o nichž by bylo možné psát jako o singlech, ba přímo hitech. Úvodní Crystals ty vlastnosti nesporně má, stejně jako následující Human. Naopak skladba Thousand Eyes je esencí snového muzikantství, které je členům Of Monsters And Men naprosto vlastní. Připomíná zvuk kapely na debutu, je kořenem, ze kterého aktuální sound Islanďanů vyrůstá.
Zvuk jejich druhé desky je logickým pokračováním toho, co vzniklo na debutu. Museli učinit krok vpřed, a protože mají schopnost psát opravdu emotivní a v mnoha ohledech krásné melodie, dopřáli si popového luxusu. A takto pojatý pop nikoho neuráží, a současně neodbytně nepřesvědčuje o své velikosti.

Of Monsters And Men: Beneath The Skin
Universal Music, 48:37
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla 9. července 2015 na serveru Novinky.cz)

Dvacet podob hitu Taylor Swift

Jak by asi zněla americká zpěvule Taylor Swift s hlasem Shaggyho, Janis Joplin nebo Maxe Cavalery, bývalého frontmana brazilské metalové Sepultury? Na takovou otázku (a ještě mnohé další) dal ve svém novém videu odpověď zpěvák Anthony Vincent, jenž v rámci čtyřminutový písničky popové hvězdy vystřídal dvacet různých podob, stylů a výrazů.
Píseň Bad Blood natočila Taylor Swift ve spolupráci s rapperem Kendrickem Lamarem a v šoubyznysu lámal rekordy už čtyřiadvacet hodin po premiéře videoklipu. Ze skladby se tedy stihl stát dost velký hit na to, aby se ho chopil vynalézavý Anthony.
Text o zradě zpívá hlasem a stylem Kendricka Lamara, Rolling Stones, Shaggyho, Bena E. Kinga z The Drifters, Def Leppard, TLC, Maxe Cavalery, Black Sabbath, Disturbed, Cyndi Lauper, Pearl Jam, Phila Collinse, Coolia, Bad Religion či Janis Joplin. Zpestřením je také verze ve stylu muzikálu Pomáda, Chefa ze South Parku a dětské televizní show Barney & Friends.
Bavte se.

Přehršel tanců na syrový bigbít Motörhead

Britsko-američtí Motörhead, kteří vystoupili v sobotu večer na Rock for People Europe v Plzni, jsou přesně ta kapela, kvůli které mění chlapi a ženské svou dokonalou přirozenost v ještě dokonalejší nepřirozenost. Na tuto kultovní formaci se vypravují půlky vsí a městeček, přičemž na to padnou úspory za poslední půlrok a také ochota prožít koncert jakkoliv jinak, než si ho po všech směrech užít. U některých to bohužel znamená vožrat se před jeho početím a pak z něho mít jen boj s rovnováhou.
V Plzni to občas nebylo jiné. Už před vystoupením Motörhead jsem v bezmála katastrofickém parnu zaznamenal muže ve světlemodré košili, jenž vytáčel cosi mezi polkou a mazurkou před pivním stanem a smál se přitom tak slastně, jako by mu právě zubař oznámil, že jeho osmičky nasadily zpátečku a přestaly růst do hlavy.
Na koncert Motörhead si jistě brousila zuby i skupinka mladíků s nafukovacími kytarami. Ti tři přišli s představou, že koncert takříkajíc odehrají, ovšem netušili, že jejich na festivalech obvykle viděný výkon zastíní postarší plnoštíhlý tanečník s krátkými vlasy v béžovém tričku, jenž si stoupl před ně a s prvním akordem hudby Motörhead se dostal do extáze, kterou by mu záviděl leckterý jihoafrický léčitel. Vyskakoval, zakláněl hlavu, škubal tělem, máchal a točil rukou a vlasy mu při tom skryly obličej pokřivený šklebem naprosté oddaností a úlevy. Tři mladíci s nafukovacími kytarami jej chvíli sledovali a po mrzkých pokusech rozjet to také nakonec pouze hleděli na koncert a obohatili si ho tím, že si tu a tam zašli pro další pivo.
Kousek od nich prováděl svůj originální tanec jiný muž. Jeho „partnerkou“ byl obrubník vyvýšeniny na ploše pod pódiem. Protože byl opilý tak, jak káže zákon, komicky na něj vyskakoval s cílem udržet se nahoře. Alkohol jej ale stahoval dolů, a i když už to vypadalo, že má tam „u nebe“ pevnou půdu pod nohama, náhle potratil rovnováhu a poroučel se o patnáct centimetrů níž. Při tom všem snažení hopsal do rytmu hudby Motörhead, a jelikož chtěl více vidět, při každém spadnutí z obrubníku měl tak zoufalý výraz obličeje, že by mu jeden s chutí zaplatil protialkoholní léčení. Jeho boj trval dobrých patnáct minut. Pak ho kdosi nahoře přidržel.
Oddaně křepčící dvojici kousek ode mě zaskočil příchod starší, dobře stodvacetikilové dámy, podle trička s celoživotním posláním být fanynou Motörhead. Muž jí nevěnoval pozornost a podivnými přídupy a oddupy pokračoval ve svých tanečních rejdech. Jeho partnerka ale velice rozšafnou fanynu objala a prohodila cosi ve stylu, že jí to sluší. Fanynu to tak rozparádilo, že ku překvapení všech kolem rozdováděla své těžké tělo do tance zvaného pogo. Byla v tom tak vehementní, že sejmula jak tančícího muže, tak opodál nevinně postávajícího chlapce. Je pravda, že při jejim burácivém pogu by zbledli závistí i členové skupiny Sex Pistols, kteří tomuto punkovému tanci druhdy pomáhali na svět. Barvu by ale nabrali zpět už po dvou slokách, protože fanyna se za tu dobu tak vyčerpala, že padla na kolena a škemrala, aby jí její kámoška, jež ji začala znovu zvedat na nohy, pochala osudu.
Když jsem se procházel po prostranství mezi deseti tisícovkami diváků, viděl jsem během koncertu Motörhead různé tance. Ve stoje, vsedě i vleže, rytmické, mimo rytmus, orgastické i zcela asexuální. Jako samozvaný porotce bych ale udělil největší počet bodů muži, který při kytarovém sólu Phila Campbella chytil svou hlavu a kroutil jí na všechny strany podle rytmu, který z pódia šel, i podle gradace sóla. Když pak byl šestistrunec na pódiu na hráčském vrcholu, tenhle pošuk měl hlavu vychýlenou skoro sto osmdesát stupňů od obvyklého normálu. Jen nevím, jestli při tom kvílel rozkoší, či bolestí.