Tři moudrosti malého buřtíka

Člověk nemá vždycky takové štěstí, jaké jsem měl já, když jsem o víkendu prošel kolem skupinky hrajících si romských chlapců. Trvalo to jen třicet sekund, k mým uším se ale za tu chvíli donesla tři moudra, která by se sice neměla tesat do kamene, ani nikam jinam, ale budou se krásně vyjímat v seznamu píčovin, jenž pozvolna vzniká tak, jak plyne čas.
Skupinka chlapců si hrála na rozhraní chodníku a silnice. Já procházel středem a zaslechl jsem: „To můžeš. To se může. Můžeš po holce hodit kámen, to kluci holkám dělají.“ S přesvědčením, že je to svatá pravda, to tvrdil mudrlantský buřtík vedle sebe stojícímu hochovi.
Vyděsil jsem se a pohlédl na vyhecovaného hocha, který už už sahal po kameni velkém jako chlapská dlaň a chystal se jím mrštit po projíždějící holčině na kole. „Není to pravda, to kluci nedělají,“ řekl jsem rázně a hoch poslušně pustil šutr na zem.
Buřtík, který mou informací poněkud zmatenému hochovi výše uvedenou životní moudrost nasunul do palice, to ani nezaregistroval. Jeho posláním je ostatně rozsévat, nikoli sklízet. Otočil se tedy k jinému prckovi a pravil: „Máte doma kolu? Máte maso? Jestli jo, tak jste boháči.“ Prcek se zatetelil blahem, z čehož jsem usoudil, že coca-colu i maso doma v lednici mají.
Poslední životní moudrost vyřkl buřtík k dalšímu z asi šestičlenné party deseti až třináctiletých chlapců. Naklonil se k němu a bez vyzvání pronesl: „Když mají v Lídlu slevu, tak buď koupíš, anebo nekoupíš. Není nic mezi tím.“ Ufff.
Nevím, kdo mu tyhle myšlenky nasunul do hlavy, ale měl jsem pocit, že takových perel má padesát v každé dlani a je schopen je chrlit dál. Bohužel jsem spěchal, takže žádná další už nebyla pro mě.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)