Písně Bon Jovi, které lze ještě prodat

V roce 2013 vyšla prodejně vcelku úspěšná studiová deska americké rockové skupiny Bon Jovi nazvaná What About Now. Přinesla hit Because We Can, úspěšné turné, ale také odchod kytaristy Richieho Sambory. Prý se neshodl na dalších profesních krocích se zpěvákem Jonem Bon Jovim.
Byť se zprvu zdálo, že rozpojení klíčového autorského tandemu bude jen dočasné, nyní se mají věci jinak. Sambora už není veden jako člen skupiny a ona se s tím snaží vyrovnat. Jde na to přirozeně opatrně, aby nenadělala na své reputaci mnoho škod.
Rozhodla se vydat novou desku, přitom vlastně ne tak docela. Jsou na ní sice písničky, které ještě nebyly zveřejněny, jejich základ ale tvoří staré nápady, jež se ve své době neprosadily. Jistě, každý má právo zacházet se svým uměleckým „odpadem“ dle libosti. Jiná věc je, jak to dopadne. V případě alba Burning Bridges ne moc dobře.
Kolekce je diplomaticky prezentována jako dárek fanouškům, poděkování za více než třicetiletou přízeň, také jako rozloučení s vydavatelstvím Mercury a ukončení jedné kapitoly v historii formace. V první řadě se ale jeví jako pokus vyzkoušet si, jestli to půjde bez autorského přičinění Richieho Sambory, a aby to nebylo trpké, tak raději na starších hudebních nápadech.
Sambora se nicméně na jedné skladbě spolupodílel. Pod Saturday Night Gave Me Sunday Morning je podepsán společně s Jonem Bon Jovim a není pochyb o tom, že právě tato kompozice prezentuje tradiční sound kapely nejlépe, nejvíce a nejpřesvědčivěji. I kvůli tomu je, společně s We Don’t Fun, na desce nejlepší.
Pod zbylými je vedle Bon Joviho podepsán dlouholetý spolupracovník skupiny Billy Falcon, skladatel, aranžér a producent, jenž není členem sestavy. Ne že by svou práci neovládal, o tom ostatně svědčí některé písně z minulých alb, pod nimiž je spolupodepsaný, faktem nicméně zůstává, že na drtivé většině „novinek“ je znát, že jde o druhý pokus.
Zkušenost muzikantů zabezpečila, že po stránce zvukové i aranžérské je vlastně vše v pořádku, stejně tak si kapela zachovala charakteristický sound vedený především zpěvem Bon Joviho, který má pořád ve svém hlase dost sex appealu na to, aby v posluchači rozpoutal více než chladný poslech.
Skladbám ale chybí písničkovost. Většina riffů a hudebních postupů nemá tah, nápad ani vtip, absentují silné melodie a dokonce ani v baladách není formace patřičně srdceryvná na to, aby šlo o favority ploužákových setů na diskotékách.
Podivně pak zní závěrečná titulní skladba, jakási polka, ve které Bon Jovi zpívá o pálení mostů a v podstatě se trochu arogantně loučí s vydavatelstvím Mercury, a to rovnou v několika jazycích.
Je to poněkud bezradné album, šolich na vyplnění doby, kdy kapela možná pořádně neví, jak to bude dál. Nabídla písničky, které lze sice ještě tak nějak prodat, ale s výhradou. V kontextu její tvorby jsou z béčkové kategorie, přičemž zároveň vytvářejí požadavek na to, aby příští deska byla opravdu dobrá.
Ačkoliv Bon Jovi je kapela, která už poslala do světa tolik silných skladeb, že na nich bude moci stavět až do svého totálního konce.

Bon Jovi: Burning Bridges
Universal Music, 40:27
Hodnocení: 50 %

(Tato recenze vyšla 28. srpna 2015 v deníku Právo)

Island? Z tepla domova skvělý

Byl jsem na Islandu. Nechci, abyste si z toho sedli na zadek, může tam koneckonců každý. Chtěl jsem jen vysvětlit, proč jsem tři týdny nepřispíval na svůj blog.
Přece jenom… víte, jakou zkušenost jsem si ze severského státu odvezl? Pršelo, byl vítr, v noci zima a všechno tak troj- až čtyřnásobně dražší než u nás. Spíš pěti… Jinými slovy, tam to bylo napjaté, z tepla domova je to z pohledu vzpomínek nádherná pohlednice.
Až se tam nicméně znovu vypravím, budu už vědět, že Islanďané nejsou moc pohostinní, že je v podstatě zajímá jenom mé konto a přístup k němu. Budu vědět, že tam nepotřebuju hotovost, jenom platební kartu, ze které pak odstřihuju tisícovku po tisícovce až do okamžiku, kdy je mi to už všechno jedno, přestanu počítat a tím si tak trochu založím na osobní bankrot (ne, ne, nemusíte na mě pořádat sbírku, přežil jsem bez újmy). Budu také vědět, že kartou se tam dá platit i na veřejné toaletě, že pokoj v hotelu Edda ve Víku s výhledem na moře, které je ale za valem, takže není vidět, stojí na jednu noc bezmála osm tisíc českých korun, ale že recepční toho hotelu je tak hodný, že mě za smutné, deštěm promáčené a větrem rozbolavělé oči pošle do hostelu na konci města s informací, že tam ještě pokoj mají, a oni ho tam vážně mají.
Budu vědět, že legendární termální kaluž Modrá laguna je sice na seznamu pětadvaceti divů světa, ale že je to komerce až na půdu a není tak sexy jako bezejmenná laguna v Duhových horách, vedle níž se lze nadto za pět stovek v přepočtu vyspat ve stanu na bahně ve dvou stupních nad nulou. No neberte to…
Budu také vědět, že na Islandu stopařům zastavují především Evropané, méně Islanďané jako domácí a už vůbec ne vystrašení Asiati, kteří raději šlápnou na plyn, aby byli od víkendového nomáda co nejdále. Nicméně auto zastavíte zpravidla do třiceti minut, a to i za hustého deště, kdy vypadáte jako mokrý hadr, který si do vozu jen tak někdo nevyždíme. Nezapomenu ani na to, že když si vše připravím s půlročním předstihem a objednám si podle plánu hostely a třeba i pronajmu vůz, ušetřím hromadu peněz, protože to pořídím levněji než v sezóně.
A nevymažu z paměti náhodné setkání s Markétou Irglovou v ulicích Reykjavíku, vynikající koncert amerických Kings of Leon tamtéž v hale, setkání se spisovatelem Arnaldurem Indriðasonem, který naši zemi překřtil na Czech Land, a koneckonců i to, jak jsem nasedl v den odletu v Praze na letadlo a ani v něm, ani ve třech dalších při startu, vzletu, letu, sletu a dopadu nehnul brvou, protože jsem se prostě po předešlé vysilující drtivé meditaci chlapsky rozhodl, že už nebudu posera a ty lety dám. Já vím, žádné vítězství pro lidstvo. Ale velké pro Špuláka.
Island byl fajn.

V písních o válkách Radůza ukazuje svou uměleckou sílu

Již před několika týdny se na trhu objevila unikátní kolekce. Jmenuje se Marathon – Příběh běžce a je pod ní podepsána zpěvačka Radůza.
Ona unikátnost spočívá v tom, že jde o monotematické album, jež se zabývají několika válkami v historii lidstva, a je k němu ve formátu cédéčkového obalu připojena stejnojmenná knížka s povídkami, které Radůza k vybraným válkám a bitvám napsala. Aby to bylo přehledné, seřadila je chronologicky.
Již na předešlém počinu Gaia se rozhodla prezentovat víceméně koncepčně a podívala se na to, jak strádá matka země. Na kolekci Marathon – Příběh běžce v tom v podstatě pokračuje, protože těžko lze potíže světa nespojovat také s válkami, ať už těmi, o nichž se na desce zpívá, nebo se stovkami dalších.
Radůza se na novince představuje jako svébytná autorka, která má smysl pro hudební barevnost. Jde o pestrost v konceptu alba, nikoli v písních jako takových. Zatímco v nich dodržuje téma i náladu, na desce se vedle sebe objevují folk, country, hispánské motivy, šanson a jiné nápěvy a náznaky. To vše jí samozřejmě umožňuje otevřít se interpretačně, a tak ji chvíli slyšíme zpívat, chvíli jen tak rozprávět i jindy třeba výrazově naléhat.
Pro studiové zpracování písniček se Radůza se spojila s vynikajícími muzikanty Josefem Štěpánkem, Davidem Landštofem a Janem Cidlinským, kteří jim vytvořili naprosto funkční doprovod, aniž by jeho náporem či přílišnou přičinlivostí zpěvačce na albu jakkoli překáželi.
Marathon, příběh běžce je totiž ve všech ohledech profilem aktuálního uměleckého rozpoložení Radůzy. Že se do tématu válečným vřav ponořila věru hluboko, dokladují i velmi silné a emotivní texty. Nepotřebuje v nich zpívat přímo o válkách. K vyjádření hrůzy či smutku využívá příběhy, které se dějí na jejich pozadí. Při vyprávění ctí krásu českého jazyka a tu a tam si klidně odskočí k jazykům jiným, aby to bylo náležitě dramatické. I díky tomu je album tak vyrovnané, že je těžké ukázat na jednu skladbu a označit ji jako takzvanou tutovku.
Mnohem snazší je přijmout ideu Radůzy a nechat si o válkách a jejich běsech v příbězích jednoduše vyprávět. Toto album totiž není dobré kouskovat na jednotlivé písničky, stejně tak od něho nelze oddělit zručně napsané povídky v přidané knize.
Radůza na něm totiž rozšiřuje hudbu o další uměleckou disciplínu, tedy literaturu. A v tomto případě lze koneckonců připočíst i výtvarné zpracování obalu, které rovněž stojí za pozornost.

Radůza: Marathon – Příběh běžce
RR, 59:23
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 12. srpna 2015)

Úžasní fanoušci Foo Fighters. A husí kůže navrch

Těžko nyní pochybovat, že nejúžasnější fanoušky na světě má skupina Foo Fighters. Abychom byli spravedliví, nejskvělejší fanoušky má v Itálii. Dalo se jich tam totiž dohromady tisíc a společně odehráli písničku Learn To Fly, právě od Foo Fighters.
Jejím účelem bylo nejenom se poklonit Davidu Grohlovi a jeho partě, ale také jim dát jasnou informaci o tom, že si přejí, aby do Itálie a konkrétně Ceseny přijeli koncertovat.
Fanoušci v italském regionu Romagna, kde Cesena leží, založili v prosinci loňského roku YouTube kanál projektu Rockin ’1000. Jeho cílem bylo prostřednictvím videí, internetové kampaně a dalších akcí sehnat tisíc muzikantů a fanoušků, kteří společně zahrají coververzi skladby Learn To Fly. Tím prý kapele dokáží, jak moc chtějí, aby v Ceseně odehrála koncert.
Výsledkem je video, ve kterém stovky bubeníků, kytaristů, basáků a zpěváků hrají a zpívají píseň Learn to Fly. A nemusíte být ani fanoušky skupiny, abyste při sledování tohoto počinu měli husí kůži.
Po dohrání skladby došlo na proslov autora a koordinátora celého projektu Fabia Zaffagniniho. „To video je koncipováno tak, že je určeno jen pěti lidem – Chris, Pat, Nate, Taylor a Dave Grohl z Foo Fighters. Víte, Itálie je země, ve které se sny neplní snadno, ale je to země plná vášně a kreativity. To, co jsme udělali, je obrovský zázrak,“ řekl.
Tisíckrát ano. To, co v Itálii provedli, je nebeská frajeřina. Všechna čest.

Český fotbalový Kocourkov versus reálný fotbalový svět

Že Plzeň a Sparta, dva největší české fotbalové kluby, vypadly z boje o účast v letošní Lize mistrů, je věc, která se prostě stala. O nic nejde, je to sport. Horší je způsob, jakým oba mančafty svou prohru nesly, a to, jak ji nesli ti, kteří by měli být objektivní, zvláště s přihlédnutím k tomu, že české fotbalové prostředí důvěrně znají.
Plzeň i Sparta jsou kluby, které se u nás perou o první místo v lize. Jsou to projekty bohatých podnikatelů, pro které je vítězství otázkou společenské prestiže. Na českém písečku jsou velikány, a tak se prostě postarali o to, aby jejich kluby vítězily. Co na tom, že to občas vypadá, jako by čeští rozhodčí byli na výplatní listině obou uvedených mužstev a na hřišti se chovají jako jejich pokorní zaměstnanci.
Není přece v české lize až tak neobvyklé, že se Spartě a Plzni začne dařit až ke konci zápasu, a když je nejhůř, najde se pro ně i nějaká ta penalta. Není též neobvyklé, že jejich simulující hráči bývají za své herecké výkony náležitě odměněni, čehož příkladem je amatérský herecký výkon Lafaty, jenž v utkání s Teplicemi padl k zemi, aniž by se ho kdokoli dotkl, a přičinlivý sudí Kovařík pískl penaltu, díky které Sparta nakonec vyhrála. Pravda, něco takového se v případě Sparty dělo léta letoucí bez ohledu na to, kdy byl její majitel. Mohla to ale být náhoda. A podobné náhody se v posledních třech letech dějí i Plzni.
Co však platí v Čechách, neplatí na mezinárodní úrovni. Tam může simulant Lafata padat jak chce, zahraniční rozhodčí mu to prostě nepískne. A když Matějovský zajede do soupeře z CSKA Moskva jako nůž do másla, tak prostě dostane červenou, protože je to faul. Pro uvedeného hráče je to šok a nese to těžce, ale v intencích skutečného fotbalu prostě hrál jako prase a musí ze hřiště.
V Plzni pak další velký český simulant Limberský fauloval v pokutovém území izraelského hráče, leč přesto jej vyvedlo z míry, že rozhodčí pískl penaltu a započal tak odpočítávání k vyřazení českého mistra ze soutěže. Jistě, český rozhodčí pár dnů předtím Plzni na Dukle podobné zákroky s úsměvem toleroval, ale to byl český rozhodčí. Kámoš.
Všichni na Spartě se zlobili na rozhodčího, nejvíce ti, kteří jsou zvyklí, že se tomuto klubu v Čechách tradičně připískává, tedy hráči, trenér a bývalí hráči. Plzeň zase byla vykulená, protože ve své samolibosti zapomněla, že se hraje devadesát minut a faulovat se nemá.
Ve středu večer se hovořilo o černém dni české kopané. Ve skutečnosti to ale pro náš fotbal byla osvěta, kterou možnou korupcí prolezlý smraďoch dostat musel.
Aby toho trapna nebylo málo, seděl v televizním Studiu fotbal další fotbalový komik Rezek, jehož největším životním výkonem byl nafilmovaný faul v dresu České reprezentace při utkání ve Skotsku (2012), který tehdy sudí pískl. Proměněná penalta znamenala, že se průměrný český výběr s nemilovaným trenérem Bílkem v čele dostal na mistrovství Evropy, kde pak nedopatřením postoupil přes slaboučké Poláky ze základní skupiny.
Když se na konci středečního televizního pořadu moderátor zeptal druhého přísedícího Luďka Zelenky, čeho si na Rezkovi nejvíce váži, Zelenka místo toho, aby o Rezkovi řekl pravdu, tedy že je simulant a nemá ponětí o fair play, vyjukaně špitl cosi o profesionalitě, oddanosti a přidal ještě pár dalších ukecaných frází. Možná si hoši po skončení přenosu ze samé lásky vyměnili trička, aby měli památku na to krásné setkání v českém fotbalovém Kocourkově.

Simulant Lafata v boji s Teplicemi

Simulant Limberský i verbálně

Simulant Rezek ve Skotsku v roce 2012

Rapper Rytmus proti pověstem

Slyšel jsem o něm, že je arogantní, svéhlavý, nekomunikativní, a když na to přijde, dá vám klidně přes hubu. Ano, slovenský rapper Rytmus, vlastním jménem Patrik Vrbovský. Mediálně tak tu a tam skutečně působí. Od kolegů majících v hip-hopu přehled jsem měl sice informaci, že to není tak hrozné, nicméně na první rozhovor s tímto polovičním Romem a hvězdou česko-slovenské hiphopové scény jsem šel s respektem.
Předtím jsem měl možnost vidět film o něm, který vstoupí do kin 20. srpna. Nebudu prozrazovat jeho příběh, ale ta slza na Rytmusově oku, která je na plakátech k němu, má své opodstatnění.
A pak mě nechal čekat. Pět minut, deset, patnáct. Následoval vzkaz, že dorazí za patnáct minut, ale přijel až za půl hodiny. S omluvou a ochoten okamžitě začít s kolegou fotografem vytvářet snímky a také se věnovat mým otázkám.
Obvykle se těmto stránkám nesvěřuju s tím, jak probíhají rozhovory, které v rámci své práce dělám. Tentokrát ale musím říct, že po první položené otázce mě zaujala upřímnost, s jakou Rytmus odpovídal. Po druhé otázce jsem nabyl dojmu, že ta jeho arogance je zcela jistě plodem minulosti, anebo dokonce výmyslu, a po třetí položené otázce zmizely mé poslední pochybnosti o tom, že jsem narazil na pro věc zapáleného a k hudbě pokorného člověka. Tyhle vlastnosti mám na lidech rád.
Nakonec mi Rytmus řekl, že ví, že nejsem jeho fanoušek, ale ať mu povím, jak se mi líbil film, a v klidu přijal i výtky. Pak mi na oplátku sdělil pár historek, které zažil na koncertech, a ještě několik minut jsme si povídali o tom, jaké je to v Indii, kde byl, a jaká je pozice Romů na Slovensku a v Čechách.
Prostě tím chci říct, že mi byl tenhle chlapík natolik sympatický, že jsem se s ním musel pro jistotu rozloučit, tuším, dvakrát až třikrát.

Hudba a holubi

Na některých rušných ulicích a křižovatkách v Praze hrají už několik měsíců skupinky starších Romů. Přehrávají naživo coververze slavných pecek a občas do toho vrazí i nějaký svůj folklór. Je to fajn zpestření, pročež není divu, že je obyvatelé metropole vzali na dlouhodobou milost a leckdy se kolem nich shluknou a – zejména v podvečer – klátí boky jako za starých diskotékových časů. Muzikanti jsou navíc milí, pokorní a profesně zdatní.
Před časem jsem si ale všiml, že některým stoupla sláva do hlavy a začali místo hezké pražské zábavy dělat byznys. Obstarali si playbackový základ a na štaci přijde namísto tříčlenné kapely jenom jeden, který to frká na housle do playbacku. Není to už ono, kouzlo povadlo.
A v poslední srpnový pátek ráno po jedenácté hodině se ukázalo, že může povadnout i kouzlo živé romské kapely. Na křižovatce u Anděla do toho jedna taková řezala už řádně dlouho, ale kdoví proč se rozhodla (asi kvůli slunci) změnit místo. Z původního stanoviště pod mladým stromkem před centrem Nový Smíchov se přesunula naproti do stínu kostelíka. Udělala ale chybu.
Když totiž byla v nejlepším, ze střechy kostela na ni padla neuvěřitelně hustá smršť holubích exkrementů. My, starousedlíci, víme, že není radno pod střechou toho kostelíku čekat na tramvaj, natož muzicírovat. Pro muzikanty to ale bylo novum.
Romská parta hudebníků měla tedy vmžiku pokálené oblečení i kufr na dary kolemjdoucích. Dokonce i některé finanční příspěvky v něm se stydlivě krčily pod strupem zpracované holubí potravy. Muzikanti zastavili produkci, chvíli bezradně rázovali kolem pokáleného pokladu i sebe sama a následně rozhodli: „Jdeme preč!“
Sbalili si fidlátka a přesunuli se jinam. Holubí exkrementy si po šatech a kufru na peníze spíše jen tak rozmazali.
Musel jsem odjet, ale myslím, že zamířili k nejbližší vodě, aby se dali do pucu. Jsou to přece jenom muzikanti, umělci, a tak by měli vypadat k světu. I když to občas šulí playbackem.

Skladbám skupiny Abraxas by slušela větší dravost

Skoro se nechce věřit, že česká rocková skupina Abraxas je na světě od roku 1976, a přitom má stále dost potenciálu a energie na to, aby nahrála nové album. Před několika týdny vyšlo pod názvem Klid! a vlastně mohlo být po těch letech docela klidně jenom udržovací.
Sotva by však měl takový počin smysl, tím spíše, když vyšel šest let po předchozí desce Hlava v oblacích jako dárek fanouškům, kteří již po nových písničkách skromně volali. Slávek Janda, autor hudby, se tedy nadechl a složil muziku rytmickou, postavenou na groovech, jak to Abraxas vždy měl. Současně velmi taneční, obohacenou vlivy funky a latinskoamerické hudby, byť ten poslední žánr není dáván příliš na odiv a ostatní spíše obohacuje.
Texty pro všechny písně opatřil manažer skupiny Petr Soukup, a učinil tak s přehledem, byť v jeho větách neobjevíme žádný slovní obrat, který vstoupí do dějin. Jeho práce je prostě především funkční a celkově trochu zaostává za hudební položkou. Snad i proto, že většina rýmů je příliš průhledná, jasná a žádného velkého příběhu se v nich nedočkáme.
Abraxas se ve svém zvuku od vydání debutového alba Box v roce 1982 v zásadě příliš nezměnil. Byť je novinka – i s ohledem na příchod dvou mladších muzikantů, kteří tandem Slávek Janda a Miroslav Imrich posílili – poměrně energická, chybí jí více svěžesti i dravosti. Deska zní totiž trochu archaicky a v některých momentech opatrně.
Na jednu stranu je to dodržováním tvůrčích i interpretačních pravidel, které si tahle parta už dávno stanovila, na stranu druhou je to snad trochu obavou z toho, aby případný progres zůstal v intencích toho, co jsou fanoušci od formace ochotni přijmout a co od ní očekávají.
Přesto jde o lepší desku v diskografii Abraxasu.

Abraxas: Klid!
Supraphon, 41:53
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 28. července 2015 v deníku Právo)