Oživme na léto náměstí

Víte, co mám nejraději na Jiráskově Hronově? Tak asi určitě divadelní představení a všechny ty kulturní věci, které se odehrávají v přilehlém parku. Jistě. Ale úplně nejraději mám hronovské náměstí. Kór teď, když je hezky opravené a bezpečnější, než bylo v letech dávných. Abych byl ale úplně přesný, nejraději mám život na tom náměstí, život během Jiráskova Hronova. Ono na něm totiž všechno to, co se přes den děje na jevištích a v parku, nakonec večer stejně skončí.
Líbí se mi, že si tam mohu sednout s přáteli, které jsem třeba dlouho neviděl, dát si relativně dobrou kávu, k tomu třeba kousek klobásy nebo něco zdravějšího, a klábosit o věcech, které se v posledních době nastřádaly. Je příjemné slyšet od vedlejšího stolu, jak mladí divadelníci diskutují o tom, že jeden z nich neumí dobře předstírat smrt (to proto, že ji nikdy nezažil), na lavičce opodál vyznávat lásku divadelníka ze Slovenska divadelnici z Polska (kvůli tomu týdnu), vzadu u stánku dohadovat se dva, kteří si na tom náměstí lásku vyznali před pár lety (možná proto, že to nenechali jenom v tom týdnu), a do toho kolem našeho stolku korzují lidé, kteří našli důvod se na usmívat, protože být v noci na začátku srpna na náměstí v Hronově je přece nekonečně fajn.
A je fajn být s ostatními lidmi i na náměstích v Broumově, Polici nad Metují, Náchodě, Novém Městě nad Metují, České Skalici i Jaroměři, dokonce je fajn sedět spolu takhle i někde na návsi. Náměstí jsou totiž pro setkávání zrozená, dokonce v minulosti byla za tím účelem projektována a vystavována.
Když po revoluci přijel jazzman Rudy Linka do rodné České republiky, seděl takhle na náměstí v Prachaticích a při jeho kráse mu na něm cosi chybělo. Byl to ruch, život. Ten život, na který byl zvyklý z Ameriky, a který třeba zažil na náměstích malých i velkých měst v Itálii. Chtěl to mermomocí napravit, a tak se, jako jazzman tělem i duší, rozhodl vdechnout život putovnímu festivalu, který nazval Bohemia JazzFest. Důvodem k jeho vzniku bylo především to, že na českých náměstích postrádal světoběžník Rudy život. Festival tedy udělal putovní a vždy v červenci s ním vyrazí na deset českých náměstí. Aby to tam parádně žilo, pozve jazzmany z celého světa a oni hrají jako o život pro lidi, kteří se na jejich koncerty mohou přijít podívat zadarmo.
Bohužel se tak tímto způsobem děje pouze jeden den v roce. Hronovské náměstí žije během Jiráskova Hronova týden. Potom se z něho zase stane mrtvá noční zóna (stejně jako z jiných), kde je štěstí vidět večer na lavičce někoho sedět a zapřádat rozhovor. Přitom jsem si jist, že náměstí si svůj noční ruch doslova žádá.
Až jednou třeba budu starostou nějakého menšího města, budu muset samozřejmě dohlížet na spoustu věcí, milovat své město, konat vše pro jeho věhlas a být pokorný k jeho obyvatelům i návštěvníkům. Před volbami vyrukuju s programem, ve kterém se bud snažit slíbit jen to, co budu moci splnit. A mezi těmi sliby bude i ten, že místní náměstí v létě ožije. Nejenom na den, nejenom na týden, ale prostě na sezónu. Samozřejmě s přihlédnutím k potřebám obyvatel, kteří v centru města bydlí.
Budou na něm stánky s pitím a občerstvením, lidé na něj budou moci přijít třeba v teplákách, za letní příjemný peníz si koupit kávu, vodu, pivo nebo víno, k tomu něco malého na zub, a při tom budou moci být spolu. To vše bez ohledu na to, že město zrovna nepořádá žádnou celorepublikově významnou akci.
Jsem si jist, že na takovém náměstí se nebude mluvit pouze do větru. Při debatách mezi obyvateli budou vznikat nové projekty, které pomohou dát jiným lidem ve městě práci a zapůsobí tak, že lidé budou na své město hrdí. S ohledem na své pracovní zaměření jsem také přesvědčen, že na těch náměstích o letních nocích vznikne řada kulturních projektů, nových hudebních skupin, divadelních spolků a třeba i výtvarných či literárních skupin, jejichž členové se pustí do kulturního světa pospolu, s jasnou vzájemnou podporou.
A když k tomu všemu bude na náměstí pěkně pijánko hrát hudba, nějaký místní básník bude číst své verše, místní spisovatel zase povídky a k vidění budou třeba i fotky nadšeného místního fotografa, budu mít pocit, že jsme společně na dohled ráje.
Rád bych ale touto cestou uklidnil všechny stávající starosty obcí na Náchodsku. V nejbližších deseti, možná dvaceti letech se nechystám na starostovský post kdekoli v tomto regionu kandidovat a exkluzivně vám mohu prozradit, že ani nikde jinde na světě. Myslel jsem si jen, že tenhle sen o společenském náměstí není od věci, tím spíš, že je k jeho prosazení třeba mít nějakou tu společenskou sílu a prestiž.
A ještě něco. Milí starostové, pokud se vám ten nápad líbí, klidně si ho přivlastněte. Bude mi ctí.

(Tato glosa vyšla v zářijovém čísle magazínu Náchodský swing)

Temná stránka osobnosti Johna Lennona

Překvapilo to mnohé, především fanoušky skupiny Beatles. V programu It Was Alright In The 1960’s (To bylo správné v šedesátých) byl zveřejněn záznam z vystoupení skupiny Beatles, na kterém se zpěvák a kytarista John Lennon pravděpodobně vysmívá tělesně postiženým a nesvéprávným lidem. V Británii vyvolaly záběry vlnu nevole a mnoho osob oficiálně odsoudilo chování národní hvězdy.
Klip byl nazván „John Lennon a jeho specifické pojetí humoru“ a tvůrci pořadu prý absolutně netušili, že vyvolá takovou nevoli. Někteří hovoří o tom, že byla ukázána temná stránka Lennonovy osobnosti.
Dodejme, že Lennonovi bylo v době, kdy byl záběr pořízen, dvacet let.

John Lennon a jeho specifické pojetí humoru

Zeman má konečně vlajku, rudé trencle, čili Chaos a zděšení

Byl to výtečný výkon, statečný a státotvorný. Členové performerské skupiny Ztohoven v sobotu na Pražském hradě stáhli prezidentskou vlajku a vyvěsili místo ní velké červené trenky. Na střechu Nového královského paláce vylezli v přestrojení za kominíky. Následně na Facebook napsali: „Dnes nad Pražským hradem konečně zavlála standarta muže, který se nestydí vůbec za nic.“ Na svém webu www.ztohoven.com zveřejnili rýmovaný text, podle kterého je Zeman samolibý, hyzdí Českou republiku, a který připomíná jeho vstřícnost vůči Číně a Rusku.
Aby byla informace kompletní, dovoluji si ji ještě doplnit kuloárními zvěstmi o tom, jak parta na Hradě svou novou standartu původně přijala. Objevil ji prý mluvčí, když na střeše Nového královského paláce hledal Peroutkovy články a svou identitu. Jakmile zjistil, co se stalo, seskočil do pracovny a vyzval služebnictvo, aby našlo prezidenta. Po třiceti minutách se to podařilo druhé pomocné kuchařce, která hlavu stát zastihla v jídelně v živé ústní diskuzi s ubrusem.
Když se prezidenta podařilo za pomoci malého domácího jeřábu dopravit k mluvčímu a bylo mu sděleno, co visí na střeše, prý se rozplakal a tvrdil, že přece není možné, aby mu trenýrky sundali zpod sukně za bílého dne. Pak si sukni chvatně vykasal, a když viděl, že na sobě své milované obrovské rudé trenky má, pojal podezření, že na střeše visí trenky Kikinovy, tedy bývalého prezidenta, který také miluje Rusko a Čínu a má úplně stejné.
Následoval naštvaný telefonát Kikinovi. Ten se však dušoval, že pokud si jeho trenky ráno neodnesl Robert, určitě ty na střeše jeho nejsou. Nakonec si všichni prezidentovi poskoci museli sundat kalhoty a sukně, aby bylo zjištěno, čí trenky tedy na střeše visí. Ukázalo se ale, že tuto povinnou výbavu mají na sobě, mluvčí měl prý dokonce dvoje.
Následně správce prezidentových hraček namítl, že tedy asi na střeše nebudou jejich trenky. Prezident mu sice nejprve pomalým tempem sdělil, že je idiot, potom mu to ale připadlo být dobrý nápad a pověřil mluvčího, aby zjistil více. Ten se přičinlivě ponořil do archivů a záhy přišel s informací, že rudé trenýrky jako prezidentskou zástavu ještě nikdo nemá a navrhuje tedy, aby na střeše zůstaly a staly se oficiální prezidentovou standartou. Odměněn byl potleskem a polibky dvou neznámých jinochů.
Mluvčí pak v záchvatu pocitu své nebetyčné geniality ještě navrhl, že by bylo dobré, kdyby rudé trenýrky na střeše Nového královského paláce vlály stále směrem na východ a nabídl se, že do nich bude čtyřiadvacet hodin denně foukat. „To byste opravdu udělal?“ zeptal se ho prý prezident. Odpovědí mu údajně bylo: „Pokud takhle vypadá kariérní postup, budu foukat do aleluja.“
Když se ale mezi elitu za pár minut dostavil hradní psychiatr, jenž byl prý přivolán prozíravým správcem prezidentových hraček, vysvětlil přítomným, co se vlastně stalo. Následovala jejich podrážděná reakce a prý i smutek z toho, že je to s těmi trenkami nenapadlo dříve.

Předesílám, že to, co jsem popsal, jsou pouze kuloární informace z různých zdrojů.
Mimochodem, pokud vznikne petice za novou podobu prezidentské standarty, podepíšu ji.
Ať žijí Ztohoven!

Doleva. Stůj. Otočit! Střílej!

Toho chlapíka potkávám v Praze řadu let. Má neustále stejně zarputilý výraz, a podle aktuálního počasí to působí tak, že je buď stále naštvaný, anebo si právě oddechl, leč zjistil, že není proč. Netuším, jak se jmenuje, netuším, kolik je mu let (odhadoval bych tak čtyřicet), netuším, jaká je jeho práce, a netuším, kde se na téhle planetě vzal.
Odkopal se teprve nedávno. Potkal jsem ho na ulici kdesi v blízkosti Václavského náměstí. Stál u výlohy, civěl do ní a dělal při tom křečovité pohyby. Prostě jako když chlap potřebuje močit, ale nemůže zrovna, a tak tiskne stehna k sobě a věří, že mu močový měchýř nepraskne.
Postavil jsem se vedle něho a letmým pohledem zjistil, že má od telefonu do ucha natažené sluchátko a řídí nějakou operaci. Ruku v ruce s těmi křečovitými pohyby mu z úst vycházely povely: „Doleva. Stůj. Otoč se. Vystřel. Klid. Trefa. Napravo. Koukej pořádně. Kde je? Vlevo. Dozadu. Krok zpět. Vpřed. Střílej. No tak pal. Trefa. Stáhnout se. Ústup.“
Vypadalo to navenek komicky, nicméně když jsem si uvědomil, že tenhle chlápek možná opravdu řídil nějakou vražednou operaci, navíc tak činil na dálku a ještě dával povely ke střelbě, rozhodl jsem se, že napříště, když ho potkám, raději přeletím na druhou stranu ulice.

Strhující příběh pomatence a drsného citlivky Johna Luthera

Britský scenárista a spisovatel Neil Cross představil svého hrdinu, černého detektiva londýnské policie Johna Luthera, nejprve jako hlavní postavu televizního seriálu BBC Luther. Napsal pro něj scénář a ústřední role se famózně zhostil Idris Elba. Román Posedlost, v anglickém originálu Luther: The Calling, vyšel původně před čtyřmi lety a je prvním knižním příběhem s uvedeným detektivem. V českém překladu vychází premiérově.
John Luther je zvláštní postava. Je spravedlivý tak, že by mohl být nedostižným vzorem mládeži, zároveň často bere spravedlnost do vlastních rukou, to když potřebuje, aby vyšetřování běželo rychleji. V Posedlosti si ručně vyřídí s protivníky účet hned několikrát, to vše s vědomím, že porušuje zákon, je v hledáčku detektiva Útvaru pro vnitřní vztahy, a dokonce za to dostane trest.
Luther je drsný, přímočarý, nekompromisní a chytrý. Je ale také workoholik, kterému mezi prsty tone jeho vlastní manželství a bortící se vztah není schopen jakkoli podepřít, spíše s každým pokusem vše ještě více kazí. A když nalezne mrtvé mimino, rozpláče se přímo před televizními kamerami.
V Posedlosti pátrá po vyšinutém vrahovi, který si usmyslel vybrat si k sobě partnerku podle vlastností jejích rodičů, ty odstranit a vyvolenou již od dětství zcela ovládnout. K tomu využívá postupů, které čtenáře v Crossově vyprávění dovádějí ke vzteku a nenávisti, možná i k slzám. Přitom autor jeho konání zla v podstatě pouze popisuje a nečiní tak jakkoli rafinovaně. Klipový styl, který při tom používá, krátké věty a schopnosti nepopisovat nic navíc jsou samy o sobě naprosto strhující.
Extrémně se to projeví v závěru knihy, kdy Crossovo rychlé vyprávění v podstatě nahrazuje obrázky z napínavého filmu. Ať už to byl záměr, nebo jeho přirozená schopnost podat děj poutavě, odvedl úžasnou literární práci. Lví podíl na tomto konstatování má jistě i překladatelka Martina Knápková.
Dva okamžiky přesto v knize stojí nad zbylými. Když zlotřilci v duchu hesla „chceš-li někomu ublížit, ubliž jeho oblíbené hračce“ drastickým způsobem zmrzačí starcova psa. Ve čtenáři to vyvolá takovou nenávist, až mu vzteky cukají svaly. Extrémně emotivní je také dialog Luthera s obchodníkem s dětmi, který mu velmi pádnými argumenty vysvětlí, že to, co dělá, je v pořádku.
Posedlost přináší napínavý příběh střetu pomatence a rázného detektiva, strhující děj a popisy, ve kterých autor bravurně osciluje mezi hnusem a jemností. Bohatou slovní zásobou přibližuje drsnou realitu bez příkras či kliček. V žánru thrilleru je to velice výrazné dílo.

Neil Cross: Posedlost
Moba, přeložila Martina Knápková, 408 stran, 269 Kč
Hodnocení: 95 %

(Tato recenze vyšla 8. září v deníku Právo)

V neděli už stála Lollapalooza za řeč

Druhý den, tedy v neděli 13. září, už to bylo na Lollapalooze v Berlíně lepší. Pořadatelé se nejprve ráno omluvili za trable se záchodky, na které se v sobotu stály mnohaminutové otravné fronty. Vysvětlili to tak, že došlo k nějakému technickému problému, který intenzivně odstraňují. Navíc na některá místa v areálu starého letiště Tempelhof další přenosné záchodky přibyly, což bylo nutné kvitovat s povděkem. Vedlo to mimo jiné k tomu, že na místě u plotu, kde se v sobotu intenzivně močilo, mohli v neděli lidé na slunku odpočívat (romantické, že?) a slečny a ženy, jež byly sobotním problémem postiženy nejvíce, už v klidu stoupaly do v zásadě rychlých front a neobávaly se při tom, že to své do cíle nedonesou.
Opadly i fronty u stánků s jídlem. Jelikož ale vzhledem k přítomnosti hvězdných Muse v programu nebylo lzte předpokládat, že by diváků ubylo (spíše naopak), vysvětlení pro nedělní korekci délky front u stánků s jídlem mám jedinou. Návštěvníci Lollapaloozy se po sobotních zkušenostech prostě před festivalem nadlábli ve městě a na akci šli s plnými žaludky a tím, že to tak těch pár hodin vydrží.
Vzhledem k tomu, že u stánků na pití fronty nebyly (a to prakticky ani v sobotu) a můj idiotský nabíjecí náramek nikdo z prodejců „nevybral“, pocítil jsem v neděli na Lollapalooze vlastně jen dvě palčivosti. Ta tekutina, která v noci vytékala z oblasti záchodků do oblasti občerstvení, byla stoprocentně moč. Na to, abyste to poznali, nepotřebujete chemický vercajk, stačí čich. Potíž číslo dvě se jmenovala zvuk. Po celou dobu trvání festivalu se při nejméně dvou souběžně probíhajících koncertech překrýval. Takoví Crystal Fighters se prý kvůli zácpě na cestě z hotelu dostali do areálu se zpožděním a hrát začali až pětatčtyřicet minut po oficiálně plánovaném startu. Tím pádem se po patnácti minutách utkala jejich produkce s produkcí masivně rockových domácích Beatsteaks a prohrála brutálním K.O. Byla to škoda, protože Crystal Fighters byli opravdu velmi příjemní. Beatsteaks samozřejmě také.
Na berlínské Lollapalooze mi přesto nejhlubší vrásky dělaly německé kapely. Sobotní noční extempore souboru Deichkind, které vyhlíželo jako elektrická verze dechovkového pořadu Sejdeme se U Lulana, bylo přímo děsivé, a to i přesto, že účinkující se vtipně převlékali a na pódiu snaživě dováděli. Nedělní vystoupení skarockových Seeed sice nebylo tak rozjančené, ale na každém normálním festivalu by podobné kapely měly hrát před polednem, nejlépe brzy ráno. Na obranu německých souborů nutno říct, že pod pódiem bylo při produkci narváno a Seeed si dokonce přidávali tak dlouho, že Muse museli své vystoupení zahájit o pět minut později, než bylo dohodnuto.
A mé osobní koncertní radosti? Sobotní FFS, tedy Franz Ferdinand ve společném projektu s americkými Sparks. Pohoda, nádhera, melodika, humor, sympatie. A jistě i nedělní Muse, protože to byla zkrátka profesionálně odvedená práce, nadto naživo posazená na písničkách z poslední desky Drones, kterou považuji za velice dobrou. Fajn bylo při vystoupení britských Wolf Alice (jejich zpěvačka si večer kousek ode mě velice užívala setu Sama Smitha), stonerrockových My Morning Jacket, kteří přesně vědí, jak diváka do propracovaných skladeb vcucnout, a Stereophonics, byť tahle má oblíbeená kapela trochu zbytečně sázela na skladby ve středním tempu a cajdáky.
Ve výsledku jsem Lollapalooze udělil 75 procent, protože i v jejím případě platí ono okřídlené „Konec dobrý, všechno dobré“.

Lollapalooza je plná front a močí se u plotu

Po příchodu na festival Lollapalooza v Berlíně, který se tam v sobotu a neděli (12. a 13. září) koná historicky poprvé, jsem se nestačil divit, jak svou precizností pověstní němečtí pořadatelé akci nezvládají. Mám pocit, že podcenili oněch pětačtyřicet tisíc příchozích, respektive podcenili to, že jim za jejich vstupné a případné služby mají připravit v rámci možností dobrý zážitek. Nic takového Lollapalooza v první den nenachystala. Přišly spíše chmury.
Fronta na novinářskou akreditaci trvala hodinu a asi deset minut, což znamenalo, že jsem měl štěstí, protože jiný kolega stál přes dvě hodiny. Pořadatelé do davu, v němž stáli držitelé V.I.P. vstupenek i novináři a fotografové společně, vyřvávali, že jim spadl internet, což se opakovalo vícekrát. Starý praktik by měl jména hostů a novinářů napsaná na papíře, odškrtal by si je podle příchodu, odbavil idiotskou elektronickou páskou a jelo by se dál. Berlínští neměli internet, neměli tedy nic. Ani ten papír. Neuvěřitelná věc, i když by jistě namítli, že to není jen tak, že internet potřebovali. Prd a vořech, stačí papír a tužka. Anebo pro začátek školení na festivalu Predelolhotský buben.
Elektronické náramky pro účastníky festivalu jsou idiotské proto, že musíte vystát frontu, abyste si je nabili penězi, a potom se musíte třást, aby vám z nich nějaký prodejce nestrhnul více peněz, než má. Že to na Lollapolooze je možné, dosvědčím osobně. Hned v úvodu mi nenávratně zmizelo z oné pásky dvanáct eur. Nehroutím se z toho, ale principiálně vím, že jsem narazil na zloděje, tedy typ člověka, kterého nemám rád.
Jinak je to na Lollapalooze samá fronta. Na dobití pásků, u vstupu do areálu, na jídlo a hlavně na záchody. Na jídlo jsme čekali přes dvě hodiny, ano, přes dvě hodiny. Ne že by některé fronty nebyly kratší, ale pod třicet minut jste se prostě v čekání v sobotu nedostali. Teoreticky vás po tom mohl ještě nenasytný prodavač natáhnout tím, že vám z pásky vyluxoval vyšší obnos, než měl.
Fronty na záchod trvaly třicet až čtyřicet minut, a tak když jste opravdu museli, neměli jste šanci přenést to uvnitř na toalety dovnitř. Nejprve tedy začali u plotu močit chlapci a muži, ještě za světla se k nim přidaly dívky a ženy. Na úvod nenápadně, případně jim jejich partneři velkým šátkem udělali cosi jako zeď, později už pouze s pohledem stydlivě upřeným nikam, což bylo vykoupení za to, že se tělu ulevilo.
Pořadatelé se v neděli ráno za fronty u toalet omluvili. Za jiné ale nikoli, přitom malé nebo žádné fronty nebyly pouze u stánku s pitím, jinak všude a stále.
Dnes mě čeká druhý den. Slavná Lollapalooza zatím v Berlíně nemá co do organizace ani na Colours of Ostrava, ani na Rock for People, ale ani na Broumovskou kytaru. Na všech těch akcích totiž pořadatelé přesně vědí, kolik lidí jim přijde a jak je maximálně uspokojit.

Sudí Kovařík a jeho extra silný žaludek

Jeden se nestačí divit, co všechno je v našem fotbale možné. Jistě zlověstnou dvojici vládců nad rozhodčími, Damkovou a Berbra, vinil za svůj odchod sudí Libor Kovařík. Ne že by si ti dva výše jmenovaní nezasloužili proklepnout, ale neměl by za tím stát člověk, který v minulém ročníku ligy odpískal nafilmovaný faul zákeřného nimroda a žalostného klauna Lafaty v zápase proti Teplicím a díky jím nařízené penaltě Sparta vyhrála 1:0 a zkoušela pak (samozřejmě marně) ještě urvat titul Plzni.
Pokud byl Kovařík tak mizerný rozhodčí, že nafilmovaný faul přehlédl, měl už dávno z fotbalu bez řečí odejít někam k lopatě, protože si nezaslouží pískat ani vesnickou ligu. Pokud mu za to písknutí někdo tenkrát zaplatil a teď mu ten vodič loutek nakukal, aby svůj odchod hodil na Berbra a jeho číču, měl by si Kovařík uvědomit, že sám je symbolem korupce v českém fotbale a neměl by se tvářit, že s ní bojuje.
Na to už totiž člověk musí mít pořádně silný žaludek.

Foals jsou tentokrát poměrně nudní

Všechna tři první alba britské indierockové skupiny Foals dosáhla za své prodeje na ostrovech zlatého ocenění. Přestože deset let existující kapela z Oxfordu získala ruku v ruce s tímto úspěchem dobré renomé, nestala se typickým reprezentantem hudební progrese a bývá přece jen poněkud přeceňována. Minulé album Holy Fire (2013) bylo nicméně docela zajímavé a pozornost rozhodně zasluhovalo.
Novinka What Went Down tak silná není. Na první pohled zaujme skutečnost, že nejzajímavější a nejpřitažlivější písničky na ní jsou What Went Down a Mountain at My Gates, tedy první dvě na desce, navíc ze všech nejjasněji připomínající podobu úspěšných singlů z minulých alb.
Jakmile ale skončí, dostaví se poměrně nudná „dohrávka“ desky, která už staví ne tak na kráse písně, zajímavé kompozici či melodickém nápadu, nýbrž na atmosféře. Navíc celkem temné, ruku v ruce s chmurným textovým obsahem.
Píseň Give At All je zajímavá pro svou minimalistickou kytarovou plochu, Albatross zase proto, že se v ní postupně vyjeví hudební svěžest, tedy vlastnost, která je na kolekci neobvyklá. Tím však výčet zajímavostí končí.
Proposlouchat se dalšími kompozicemi lze jednoduše tak, že si je přehrajete několikrát a prostě je přijmete proto, že jsou od Foals, kapely, která je mimo jiné zajímavá i tím, jak si střílí z britské hudební arogance, přitom sama touto vlastností trpí.
Dnešní posluchačská doba je však taková, že ty písně nejspíš šanci nedostanou, protože jsou prostě příliš nudné.

Foals: What Went Down
Warner Music, 48:27
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 1. září 2015 v deníku Právo)

Zavřít před nosem a pomlátit

První školní den, osm hodin, padesát tři minut, tramvaj číslo deset před zastávkou Šumavská na pražských Vinohradech. Řidiči pravděpodobně cosi vtrhlo do kolejiště, takže prudce zastavil. Tak prudce, že žena s kojencem v takovém tom vaku na hrudi spadla uvnitř vozu na zem a kojenec z vaku vypadl. Nic příjemného, ale může se to stát. Tím chci říct, že potud je to běžný denní příběh z pražských tramvají.
Dál je to také běžný příběh, leč takový by být neměl. Uvedená tramvaj číslo deset jela dál, ve stanici zastavila, matka s dítětem raději vystoupily a souprava pokračovala. Nepadlo ani slůvko omluvy, ani náznak toho, že by si řidič dělal starosti o zdraví cestujících, byť v jeho voze byly kamery a on nejspíš pád matky viděl.
Nemyslím si, že Dopravní podnik zaměstnává pouze sociálně citlivé řidiče tramvají, v každé práci se najdou nekompetentní nýmandi. Nemyslím si ani, že řidič vždy rozpozná, že se mu ve voze něco vážného stalo, a dokonce si nemyslím, že to není všem řidičům jedno. Jsem nicméně přesvědčen, že by v rámci slušného chování a zachování profesionality měli po každém takovém okamžiku, kdy zastaví tak prudce, že jim ve voze lidé popadají na zem, vzít každý řidič mikrofon a cestujícím se skrz reproduktory ve voze omluvit s tím, že pokud se někomu něco stalo, je připraven postarat se o to, aby se mu dostalo pomoci. A měl by to udělat i poté, kdy prudkým zastavením předešel nehodě a tramvaj i cestující vlastně zachránil.
Drtivá většina řidičů ale nic takového nikdy neudělá, protože tak prostě neuvažuje, je to pod její rozlišovací schopnosti. Proto jsem přesvědčen, že by jí její zaměstnavatel, tedy pražský dopravní podnik, měl sdělit, jak se v podobných situacích zachovat, jinými slovy přesně to, co jsem napsal výše.
Jinak si totiž mohu myslet, že onen dopravní podnik radostně schvaluje, že jsou jeho zaměstnanci bezcitní arogantní čuňata, kterým dělá dobře zavřít dveře starci před nosem a pomlátit během jízdy co nejvíce cestujících.