Doleva. Stůj. Otočit! Střílej!

Toho chlapíka potkávám v Praze řadu let. Má neustále stejně zarputilý výraz, a podle aktuálního počasí to působí tak, že je buď stále naštvaný, anebo si právě oddechl, leč zjistil, že není proč. Netuším, jak se jmenuje, netuším, kolik je mu let (odhadoval bych tak čtyřicet), netuším, jaká je jeho práce, a netuším, kde se na téhle planetě vzal.
Odkopal se teprve nedávno. Potkal jsem ho na ulici kdesi v blízkosti Václavského náměstí. Stál u výlohy, civěl do ní a dělal při tom křečovité pohyby. Prostě jako když chlap potřebuje močit, ale nemůže zrovna, a tak tiskne stehna k sobě a věří, že mu močový měchýř nepraskne.
Postavil jsem se vedle něho a letmým pohledem zjistil, že má od telefonu do ucha natažené sluchátko a řídí nějakou operaci. Ruku v ruce s těmi křečovitými pohyby mu z úst vycházely povely: „Doleva. Stůj. Otoč se. Vystřel. Klid. Trefa. Napravo. Koukej pořádně. Kde je? Vlevo. Dozadu. Krok zpět. Vpřed. Střílej. No tak pal. Trefa. Stáhnout se. Ústup.“
Vypadalo to navenek komicky, nicméně když jsem si uvědomil, že tenhle chlápek možná opravdu řídil nějakou vražednou operaci, navíc tak činil na dálku a ještě dával povely ke střelbě, rozhodl jsem se, že napříště, když ho potkám, raději přeletím na druhou stranu ulice.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)