Oživme na léto náměstí

Víte, co mám nejraději na Jiráskově Hronově? Tak asi určitě divadelní představení a všechny ty kulturní věci, které se odehrávají v přilehlém parku. Jistě. Ale úplně nejraději mám hronovské náměstí. Kór teď, když je hezky opravené a bezpečnější, než bylo v letech dávných. Abych byl ale úplně přesný, nejraději mám život na tom náměstí, život během Jiráskova Hronova. Ono na něm totiž všechno to, co se přes den děje na jevištích a v parku, nakonec večer stejně skončí.
Líbí se mi, že si tam mohu sednout s přáteli, které jsem třeba dlouho neviděl, dát si relativně dobrou kávu, k tomu třeba kousek klobásy nebo něco zdravějšího, a klábosit o věcech, které se v posledních době nastřádaly. Je příjemné slyšet od vedlejšího stolu, jak mladí divadelníci diskutují o tom, že jeden z nich neumí dobře předstírat smrt (to proto, že ji nikdy nezažil), na lavičce opodál vyznávat lásku divadelníka ze Slovenska divadelnici z Polska (kvůli tomu týdnu), vzadu u stánku dohadovat se dva, kteří si na tom náměstí lásku vyznali před pár lety (možná proto, že to nenechali jenom v tom týdnu), a do toho kolem našeho stolku korzují lidé, kteří našli důvod se na usmívat, protože být v noci na začátku srpna na náměstí v Hronově je přece nekonečně fajn.
A je fajn být s ostatními lidmi i na náměstích v Broumově, Polici nad Metují, Náchodě, Novém Městě nad Metují, České Skalici i Jaroměři, dokonce je fajn sedět spolu takhle i někde na návsi. Náměstí jsou totiž pro setkávání zrozená, dokonce v minulosti byla za tím účelem projektována a vystavována.
Když po revoluci přijel jazzman Rudy Linka do rodné České republiky, seděl takhle na náměstí v Prachaticích a při jeho kráse mu na něm cosi chybělo. Byl to ruch, život. Ten život, na který byl zvyklý z Ameriky, a který třeba zažil na náměstích malých i velkých měst v Itálii. Chtěl to mermomocí napravit, a tak se, jako jazzman tělem i duší, rozhodl vdechnout život putovnímu festivalu, který nazval Bohemia JazzFest. Důvodem k jeho vzniku bylo především to, že na českých náměstích postrádal světoběžník Rudy život. Festival tedy udělal putovní a vždy v červenci s ním vyrazí na deset českých náměstí. Aby to tam parádně žilo, pozve jazzmany z celého světa a oni hrají jako o život pro lidi, kteří se na jejich koncerty mohou přijít podívat zadarmo.
Bohužel se tak tímto způsobem děje pouze jeden den v roce. Hronovské náměstí žije během Jiráskova Hronova týden. Potom se z něho zase stane mrtvá noční zóna (stejně jako z jiných), kde je štěstí vidět večer na lavičce někoho sedět a zapřádat rozhovor. Přitom jsem si jist, že náměstí si svůj noční ruch doslova žádá.
Až jednou třeba budu starostou nějakého menšího města, budu muset samozřejmě dohlížet na spoustu věcí, milovat své město, konat vše pro jeho věhlas a být pokorný k jeho obyvatelům i návštěvníkům. Před volbami vyrukuju s programem, ve kterém se bud snažit slíbit jen to, co budu moci splnit. A mezi těmi sliby bude i ten, že místní náměstí v létě ožije. Nejenom na den, nejenom na týden, ale prostě na sezónu. Samozřejmě s přihlédnutím k potřebám obyvatel, kteří v centru města bydlí.
Budou na něm stánky s pitím a občerstvením, lidé na něj budou moci přijít třeba v teplákách, za letní příjemný peníz si koupit kávu, vodu, pivo nebo víno, k tomu něco malého na zub, a při tom budou moci být spolu. To vše bez ohledu na to, že město zrovna nepořádá žádnou celorepublikově významnou akci.
Jsem si jist, že na takovém náměstí se nebude mluvit pouze do větru. Při debatách mezi obyvateli budou vznikat nové projekty, které pomohou dát jiným lidem ve městě práci a zapůsobí tak, že lidé budou na své město hrdí. S ohledem na své pracovní zaměření jsem také přesvědčen, že na těch náměstích o letních nocích vznikne řada kulturních projektů, nových hudebních skupin, divadelních spolků a třeba i výtvarných či literárních skupin, jejichž členové se pustí do kulturního světa pospolu, s jasnou vzájemnou podporou.
A když k tomu všemu bude na náměstí pěkně pijánko hrát hudba, nějaký místní básník bude číst své verše, místní spisovatel zase povídky a k vidění budou třeba i fotky nadšeného místního fotografa, budu mít pocit, že jsme společně na dohled ráje.
Rád bych ale touto cestou uklidnil všechny stávající starosty obcí na Náchodsku. V nejbližších deseti, možná dvaceti letech se nechystám na starostovský post kdekoli v tomto regionu kandidovat a exkluzivně vám mohu prozradit, že ani nikde jinde na světě. Myslel jsem si jen, že tenhle sen o společenském náměstí není od věci, tím spíš, že je k jeho prosazení třeba mít nějakou tu společenskou sílu a prestiž.
A ještě něco. Milí starostové, pokud se vám ten nápad líbí, klidně si ho přivlastněte. Bude mi ctí.

(Tato glosa vyšla v zářijovém čísle magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)