V neděli už stála Lollapalooza za řeč

Druhý den, tedy v neděli 13. září, už to bylo na Lollapalooze v Berlíně lepší. Pořadatelé se nejprve ráno omluvili za trable se záchodky, na které se v sobotu stály mnohaminutové otravné fronty. Vysvětlili to tak, že došlo k nějakému technickému problému, který intenzivně odstraňují. Navíc na některá místa v areálu starého letiště Tempelhof další přenosné záchodky přibyly, což bylo nutné kvitovat s povděkem. Vedlo to mimo jiné k tomu, že na místě u plotu, kde se v sobotu intenzivně močilo, mohli v neděli lidé na slunku odpočívat (romantické, že?) a slečny a ženy, jež byly sobotním problémem postiženy nejvíce, už v klidu stoupaly do v zásadě rychlých front a neobávaly se při tom, že to své do cíle nedonesou.
Opadly i fronty u stánků s jídlem. Jelikož ale vzhledem k přítomnosti hvězdných Muse v programu nebylo lzte předpokládat, že by diváků ubylo (spíše naopak), vysvětlení pro nedělní korekci délky front u stánků s jídlem mám jedinou. Návštěvníci Lollapaloozy se po sobotních zkušenostech prostě před festivalem nadlábli ve městě a na akci šli s plnými žaludky a tím, že to tak těch pár hodin vydrží.
Vzhledem k tomu, že u stánků na pití fronty nebyly (a to prakticky ani v sobotu) a můj idiotský nabíjecí náramek nikdo z prodejců „nevybral“, pocítil jsem v neděli na Lollapalooze vlastně jen dvě palčivosti. Ta tekutina, která v noci vytékala z oblasti záchodků do oblasti občerstvení, byla stoprocentně moč. Na to, abyste to poznali, nepotřebujete chemický vercajk, stačí čich. Potíž číslo dvě se jmenovala zvuk. Po celou dobu trvání festivalu se při nejméně dvou souběžně probíhajících koncertech překrýval. Takoví Crystal Fighters se prý kvůli zácpě na cestě z hotelu dostali do areálu se zpožděním a hrát začali až pětatčtyřicet minut po oficiálně plánovaném startu. Tím pádem se po patnácti minutách utkala jejich produkce s produkcí masivně rockových domácích Beatsteaks a prohrála brutálním K.O. Byla to škoda, protože Crystal Fighters byli opravdu velmi příjemní. Beatsteaks samozřejmě také.
Na berlínské Lollapalooze mi přesto nejhlubší vrásky dělaly německé kapely. Sobotní noční extempore souboru Deichkind, které vyhlíželo jako elektrická verze dechovkového pořadu Sejdeme se U Lulana, bylo přímo děsivé, a to i přesto, že účinkující se vtipně převlékali a na pódiu snaživě dováděli. Nedělní vystoupení skarockových Seeed sice nebylo tak rozjančené, ale na každém normálním festivalu by podobné kapely měly hrát před polednem, nejlépe brzy ráno. Na obranu německých souborů nutno říct, že pod pódiem bylo při produkci narváno a Seeed si dokonce přidávali tak dlouho, že Muse museli své vystoupení zahájit o pět minut později, než bylo dohodnuto.
A mé osobní koncertní radosti? Sobotní FFS, tedy Franz Ferdinand ve společném projektu s americkými Sparks. Pohoda, nádhera, melodika, humor, sympatie. A jistě i nedělní Muse, protože to byla zkrátka profesionálně odvedená práce, nadto naživo posazená na písničkách z poslední desky Drones, kterou považuji za velice dobrou. Fajn bylo při vystoupení britských Wolf Alice (jejich zpěvačka si večer kousek ode mě velice užívala setu Sama Smitha), stonerrockových My Morning Jacket, kteří přesně vědí, jak diváka do propracovaných skladeb vcucnout, a Stereophonics, byť tahle má oblíbeená kapela trochu zbytečně sázela na skladby ve středním tempu a cajdáky.
Ve výsledku jsem Lollapalooze udělil 75 procent, protože i v jejím případě platí ono okřídlené „Konec dobrý, všechno dobré“.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)