Mohlo to být horší, prezident chtěl vyznamenat sebe i svůj člun

Středeční udílení prezidentských vyznamenání leckomu nadzvedlo žaludek, protože starý pán dal metál i svým kámošům a neandrtálcům. Podle mého zdroje z bezprostřední blízkosti prezidenta to ale mohlo dopadnout mnohem hůře.
Prezident si prý napsal jména lidí, které hodlal 28. října vyznamenat, na list papíru. Naštěstí trpí syndromem nekonečného konce, což je postižení, při kterém pokračujete v psaní jednoho řádku dál a dál, tedy mimo papír. Jeho ochranka ho nalezla píšícího první řádek až v hradní kuřárně, kterou obvykle vůbec nenavštěvoval, protože kouří všude. Jména mimo papír, napsaní na zdech, schodem a často jen tak ve vzduchu, byla naštěstí dost nečitelná a nikdo se jimi nezabýval. Na papíře se ale čtyři zachovala. Byla to ta, jimiž prezident svůj seznam začal.
Prvním na něm byl ruský prezident Putin. Měl dostat Kříž bohabojné holubice, jak si prezident přál. Jeho mluvčí mu ale vysvětlil, že žádné takové vyznamenání neexistuje, načež měl prezident pronést: „Dobrá, tak mu tedy nasereme“ a od záměru vyznamenat svého politického idola upustil.
Podle mého zdroje byl na seznamu jako druhý uveden sám prezident. Chtěl si udělit Řád britského impéria. Jeho mluvčí i kancléř mu to schválili, od jásajícího mluvčího prý dokonce dostal pusu na čelo. Problém nastal v okamžiku, když jim nikdo z českých výrobců nebyl ochoten Řád britského impéria vyrobit, dokonce ani poté, kdy jim prezident sdělil, že stačí, když bude vypadat jako odznak zdatnosti.
Třetí na seznamu byl prezidentův člun, na kterém se v létě pod dohledem své ochranky vyvaluje na rybníku na Vysočině. Protože si však nemohl vzpomenout, jak se člun jmenuje, navrhl jeho mluvčí, že by pro tentokrát mohli člunu „nasrat“ a prezident s tím nadšeně souhlasil, protože uslyšel své oblíbené slovo.
Čtvrtá na seznamu byla prezidentova žena. Z toho záměru ale sešlo poté, jakmile si prezident uvědomil, že ji už několik týdnů neviděl. Pro letošek tedy zůstal Řád zlaté vařečky neudělen.
Můj zdroj mi také prozradil, že v okamžiku, kdy prezident prosazoval vyznamenání svého člunu, zazvonil telefon a na druhém konci se ohlásil bývalý prezident Kikina. Doslova prý současnému prezidentovi řekl, že by rád také nějaký metálek. Ten mu po svém mluvčím poslal poslední album skupiny Iron Maiden, které prý považuje za velice dobrý metálek.
Podle mého zdroje to také jednu chvíli vypadalo, že si prezident letos prosadí hned tři vyznamenání pro svého oblíbence Filipa Renče. Když mu to jeho vrchní náhončí na lovech a mluvčí začali rozmlouvat s argumentem, že tři vyznamenání jsou přece jenom moc, prezident se naštval, praštil pěstí mimo stůl a zaječel, že pokud mu budou odporovat, nezapálí si další cigaretu. To ty dva vyděsilo, neboť si uvědomili, že každá nevykouřená cigareta by mohla prezidentovi významně prodloužit život. Od svého přemlouvání tedy ustoupili. Jakmile pak prezident cigaretu dokouřil, zapomněl Renčovo jméno i příjmení a nechal si od ostatních nabulíkovat, že chtěl vyznamenat Ladislava Štaidla, kterému bude jedno vyznamenání stačit.
Na základě těchto informací tedy nutno konstatovat, že letošní rejdy prezidentského fanklubu dopadly vlastně docela dobře.

Bryan Adams měl postavit především sebe

„Vstávej!“ vyzývá v názvu svého nového alba kanadský zpěvák Bryan Adams. Je v tom optimismus i pobídka, je v tom ale také paradox.
Předešlou řadovou desku 11 vydal pětapadesátiletý zpěvák, hudebník a skladatel před sedmi lety. A vzhledem k tomu, že na novinku dokázal sepsat jenom devět písniček, z nichž čtyři, aby byla delší, nahrál ještě v nikterak zajímavých akustických verzích, je patrné, že to byl on, kdo řadu let autorsky klimbal.
Navíc má novinka jen nějakých šestatřicet minut, což podporuje šibalsky pomrkávající tezi, že Adams mohl ještě pár měsíců s vydáním kolekce počkat a učinit ji během té doby zajímavější, smysluplnější a delší.
Get Up! je album, které se moc nepovedlo. Adams se na něm upnul k hudební minulosti, a byť jsou písničky skladatelsky čerstvé, zvukem se drží soundu padesátých až šedesátých let. Pokud by se to týkalo jediné, bylo by to příjemné zpestření. Takto to v podání muže, který je autorem mnoha nadčasových hitů a majitelem nenapodobitelného hlasu s přirozeným sex appealem, vypadá trochu zoufale.
Není totiž pochyb o tom, že nezapomněl psát dobré písničky. Na albu se to týká především You Belong To Me, Don’t Even Try nebo Brand New Day. V těch ostatních mu ale scházela autorská jistota, není v nich nic navíc, chybí potvrzení, že jsou na cestě za posluchačem a nadto rozhodnuty získat jeho srdce.
Připsat to nelze na konto jeho únavy, připsat to s jistotou nelze ani rodícímu se pocitu, že Adams už ve své kariéře vše podstatné řekl. Album Get Up! jednoduše vyhlíží, jako by vyšlo především kvůli tomu, že byl čas nějaké nové vydat.

Bryan Adams: Get Up!
Universal Music, 36:05
Hodnocení: 45%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. října 2015)

Superstar je stromeček na produkty, dnes už nic víc

Před pár týdny začala další série Superstar a hned na začátku přiznala naprosto vše. Tato soutěž u nás bohužel v posledních letech negenerovala zpěváky, kteří by zásadně promluvili do dění na české scéně, spíše vypouštěla do světa mírně talentované zoufalce bez schopnosti napsat si písničku i text a nadšené z jakékoli podřadné role v nějakém muzikálu.
Proto se rozhodla být především stromečkem na produkty. Jedním je coca-cola, o kterou účastníci maškarády bezmála zakopávají na každém kroku, dalším přeslazené výrobky Kinder, jimiž je také vyzděný kdejaký kout, a najdou se i další.
Superproduktem je také moderátorka Jitka Nováčková, která je dokladem toho, že současný moderátor nemusí mnoho vědět, nemusí obstojně mluvit, stačí jen, když dobře vypadá. Taková Nováčková nám třeba o sobě bezelstně prozradí, že ráda požírá sladké, má problémy s nadváhou, fotí selfíčka a že ještě ten den nedostala pusu, načež ji dva hoši, kterým se každý v soutěži snaží nakukat, jak jsou sexy, oblíznou, aby přestala škemrat. A Nováčková pak klidně pronese: „Já bych se tě zeptala na jednu záludnou otázku…“ Nepředpokládám však, že by jí kdokoli z tvůrců uvedeného pořadu byl schopen říct, že na otázku se neptá, ale otázka se pokládá.
Zpěváci při rozhovorech mačkají produkty od výrobce nápojů i sladkých poživatin v rukou a musí se tvářit, že je to přirozené, reklam v mezičase na různé blbiny je tolik, že za to bude opravdu hodně peněz, a že se na obrazovce několik blouznivců snaží zazpívat dobře již dávno někým vymyšlenou a mnohem lépe interpretovanou písničku, je druhořadé, i když tato soutěž původně vznikla jako talentová.
Mám ale pro účastníky dobrou zprávu. Superstar vám zaručí jen patnáct minut slávy. Jakmile ji opustíte, začínáte znovu. Ti v soutěži nejlepší ovšem se zásadním handicapem. Smlouva, kterou v soutěži podepíšete, vám neumožní dělat bez svolení kapitánů Superstar prakticky nic. Patnáct minut slávy vyměníte za několik let žaláře. A nepočítejte s tím, že na vás někde čekají autoři písniček a textů, to se musíte naučit dělat sami.
Superstar je prostě soutěž, která pro vás nemá smysl. Běžte raději zpívat na ulici nebo u vás doma do hospody. To má větší smysl a je to lepší a hlavně naprosto přirozený začátek kariéry.

Eagles of Death Metal bez ladu a skladbu

Pokud máte rádi americkou skupinu Eagles of Death Metal, která se stylem death metal nemá zhola nic společného, potom nejspíš berete rockovou hudbu s nadhledem. Kdo by tak nekonal, fanouškem téhle party by nejspíš nebyl.
Hned v první skladbě na nové desce Zipper Down, singlové Complexity, zpívá o tom, že hraní rock’n’rollu není třeba brát vážně. O nic prý nejde, což je mimochodem motiv, který se pak na desce objevuje i v dalších textech.
Eagles of Death Metal nabídli jedenáct nových písniček po osmi letech čekání. Je tedy patrné, že skutečně o nic nejde. Když se v éteru objevil singl Complexity, mimochodem jednoznačně nejzajímavější a nejsilnější na desce, měla prý dvojice Jesse Hughes a Josh Homme (tedy Eagles of Death Metal) jen šest dokončených skladeb. Musela se tedy odtrhnout od letargie, aby to bylo na celé album, a na výsledku je to patrné.
Eagles of Death Metal hrají jednoduché rockové skladby, které mají prostou melodickou linku, většinou ne tak výraznou, aby si ji člověk zapamatoval, jednoduchý text a jednoduchou interpretaci. Jde o ten nejfádnější způsob prezentace rocku, což je v případě téhle kapely jistě záměr. Kdyby k tomu ovšem pobrala více nápadů, silnějších než jsou ty na novince přítomné, bylo by to mnohem funkčnější.
Jak se ale album od poměrně rozjetého začátku dobírá konce, jiskřivost skladeb mizí, jejich potenciál se vytrácí, a kdyby takové dvě na počinu vůbec nebyly, bylo by to jenom dobře.
Například v Oh Girl je zřejmé, že původní motiv kapela nedokáže rozvinout, Got the Power v podstatě končí po první sloce, protože refrén je takové malé melodické trápení, ve Skin-Tight Boogie je nejzajímavější zvuk kytary, Got a Woman (slight return) je jenom vypuštěný nápad bez jakékoliv úpravy, plivanec nazdařbůh, The Deuce se přiblížením zvuku jižanskému rocku sice trochu pochlapila, nicméně následující coververze písně skupiny Duran Duran Save A Prayer není ani zajímavá ani vtipná.
V případě Eagles of Death Metal se ukázalo, že kdyby na vydání nového alba počkali ještě pět let, mohli vymyslet zajímavější písně a celek by pak měl větší váhu i smysl. Takhle pohodili na hromadu nápady jen tak, bez ladu a skladu.
Na obranu těch dvou nicméně nutno poznamenat, že rock’n’roll netřeba brát tak vážně. Tím je to vyřešeno.

Eagles of Death Metal: Zipper Down
Universal Music, 34:21
Hodnocení: 55%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 6. října 2015)

Eagles of Death Metal – Complexity

Kryštof dokázal ještě přidat

Skupina Kryštof je jednou z mála českých, které jsou schopny vyprodat celé koncertní turné v halách. Je též jednou z mála, kterým taková satisfakce nestačí a snaží se svá vystoupení vylepšovat. Bylo-li tedy turné k albu Inzerát na české poměry velkolepé, Kryštof Srdcebeat Tour je velkolepé na poměry evropské.
Pondělní úvodní koncert v Ostrava Areně v severomoravské metropoli mimo jiné prozradil, že to podstatné se odehraje hned na několika místech v hale. Předně na velkém pódiu, které je základem scény, též na molu, jež vybíhá z pódia do půlkruhu a táhne se kolem prostoru pro diváky, kteří si zakoupili vstupenky takříkajíc do kotle.
Na začátku koncertu se sice kytarista Evžen Hofmann zdržoval na molu, zpěvák Richard Krajčo ale pozdravil diváky ze zadní části postranní tribuny a maje na rtech písničku Cesta, jež koncert otevřela, prodíral se na molo za svými druhy skrz diváky. Podotkněme, že jich dorazilo bezmála dvanáct tisíc a bylo téměř vyprodáno.
Krajčo se potom objevil i na minipódiu uprostřed haly, aby s pomocí přizvané divačky předvedl poněkud poničenou verzi jinak nádherné písničky Křídla z mýdla. Byl to nejméně povedený úsek koncertu, protože takto prezentovaná skladba ztratila kouzlo a neslušelo jí ani lascivní zpěvákovo ponoukání dívky k tomu, aby mu byla nápomocna při strkání jakéhosi dechového nástroje do úst.
V ten moment byl koncert násilně sveden z velké haly do klubu a potvrdilo se, že způsob komunikace s diváky je v každé z variant jiný, v té druhé pro halové vystoupení nevhodné. Ostatně když poté Krajčo oznámil, že se mu „rozepnul poklopec“, bylo to snad poprvé, kdy něco tak bezvýznamného ve velké hale nějaký zpěvák řekl.
Byl to však jen jeden moment koncertu, protože ve chvílích před ním i po něm to byla promyšlená a vkusná podívaná, která vedle tří pódií nechala ve své vycizelované dramaturgii střídat nálady prostřednictvím různě emotivních písniček.
Každou z nich doprovázela videoprojekce na velkých zadních stěnách za pódiem i vedle něho. Byla dobře vymyšlená, nerušila, přitom skladby zásadně doplňovala. Také byla pokaždé jiná, což svědčí o tom, že jejím přípravám věnoval technický tým skupiny Kryštof velkou pozornost. Při dvouhodinovém koncertě to bylo proto funkční a zajímavé.
Členové skupiny Kryštof si koncert užili a současně na něm zanechali dost fyzické energie. V nadsázce řečeno, nepostáli na místě, neustále špacírovali po pódiu i molu a Krajčo se nechal zavěsit na popruhy a za frenetického aplausu diváků létal nad jejich hlavami.
V programu zazněly skladby z letošního alba Srdcebeat i starší hity, které fanoušci kapely milují. V Přiznání přišla Krajča doprovodit zpěvačka Lenny, jež na albu v uvedené skladbě vůbec poprvé ve své profesionální kariéře zazpívala česky. V Ostrava Areně tak učinila i podruhé, protože s kapelou vystřihla i písničku Ženy, která má rovněž český text. A vůbec nelze říct, že by jejímu dravému výrazu mateřština neslušela.
Kryštof je kapela, která na zdejší hudební scéně působí jednadvacet let. Není divu, že její členové dnes dobře ovládají nástroje a například kytarová sóla a průbojné riffy Evžena Hofmanna stojí opravdu za slyšení. Bravurní je dechová sekce, skvělá je rytmika a Krajčo se v posledních letech proměnil ve velice dobrého zpěváka s hlasem, který i necvičené ucho rozpozná po pár okamžicích.
Jsou prostě profesionální kapela, která má silnou pozici na scéně, naplňuje ji a na koncertech přidává nezapomenutelné zážitky. Třeba jako na Kryštof Srdcebeat Tour 2015.
V roli předskupin se představili frýdecko-místečtí Mirai a zpěvačka Lenny s kapelou. Oběma se dostalo vlídného přijetí a zejména Lenny ukázala, že má potenciál na to se v budoucnu do hal vracet.

Kryštof
Ostrava Arena, 19. října
Hodnocení: 90 %

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 20. října 2015)

Omezenost na odiv

Jeden známý soutěžil v televizním AZ kvízu. Nepochodil ale zrovna nejlépe, a tak jakmile byl díl, který se předtáčel, odvysílám, vzal si na čtrnáct dnů dovolenou a opustil rodné městečko, aby se mu za jeho neschopnost v soutěži odpovědět lidé neposmívali. Když se pak vrátil, stejně měl pocit, že se mu za jeho zády všichni, včetně dětí z mateřské školky, smějí.
Dnes, pár let poté, bych mu mohl směle sdělit, že je skvělá doba pro pitomce. Neznalí a hloupí se vystavují na odiv a dmou se kvůli svému handicapu pýchou. Nejvíce patrné je to v internetových diskuzích, samozřejmě. V nich se vůbec soustředí elita národa.
U hudebních článků je to například tak, že napíšete (třeba) informaci o skupině No Name a v diskuzním fóru pod ní se objeví několik strohých sdělení: „Neznám“. Hotovo.
Nic proti těm, kterým nebylo dáno z nebes. Pokud bych jim ale mohl být poníženým rádcem, dovoluji si podotknout, že mi ani v roce 2015 nepřijde, že trouba jest hrdinou.
Pokud tedy budete zase někdy vystavovat na odiv svou neinformovanost a neznalost, vězte, že na internetu (to je to, co používáte denně a není to jenom modré) je možné všechny informace sehnat. Oč lépe se bude pod článkem u vašeho mistrovsky a vtipně vymyšleného krycího jména vyjímat lakonické „Nelíbí se mi“, než dosud hojně užívané odhalení vlastní idiocie ve tvaru „Neznám“.
Pravím: Poznej, troubo! Není to problém.

Nikdo si nepřál jiné No Name

Slovenská poprocková skupina No Name nechala své fanoušky na nové studiové album S Láskou čekat čtyři roky. Ne že by v mezičase nic nedělala a nekoncertovala, nové písničky jsou ale na světě jenom pár dnů. Pokud je lze nějak charakterizovat, potom jako potvrzení všeho, co No Name prezentovali na předešlých albech.
Bylo by naivní od této kapely očekávat jakoukoli zvukovou či stylovou změnu. Bylo by to ostatně i technicky nemožné, protože například zpěvák Igor Timko má tak charakteristickou barvu hlasu, že výraz No Name tvoří z padesáti procent. Je tu i textařský rukopis a sound, který je vlastně velmi milý, čitelný, přitom neagresivní.
Na kolekci S Láskou (kapela na velkém L v názvu trvá) je tedy všechno, jak má být. Je to souzvuk všech dosavadních kroků skupiny, jejich potvrzení a po aranžérské stránce i prohloubení. To především v písničce Tango s dejinami, která má zajímavý text o nepoučitelnosti člověka a – jak název napovídá – objevuje se v ní rytmus tanga, hudby mnohem agresivnější, než je zvuk nové desky No Name.
Každá z písní na desce se v následujících měsících může stát hitem, stejně jako každá může skončit v dlouhé frontě dnes možná trochu bezejmenných skladeb, které kapela napsala a neprosadily se přes ty lepší, přijímané.
No Name se svou práci dobře naučili a vykonávají ji s oddaností a touhou k posluchačům promlouvat i prostřednictvím textů. V textech volí témata, o nichž se už popsaly stohy papírů, tedy lásku a vztahy, stejně tak filozofují o tom, že život není jednoduchý a tu a tam může překvapit. Nejsou to převratné myšlenky, ale Igor a Ivan Timkové, autoři textů na desce S Láskou, mají vkusný jazyk, volí vhodná slova, jsou srozumitelní a i nemilé věci (třeba to, že nelze život prožít jen s láskou k jedné ženě) sdělují tak vlídně a vlastně šibalsky (což je už záležitost pěveckého výrazu Igora Timka), že není těžké myšlenku přijmout.
To jsou No Name. Nikdo z nás si přece nepřál dostat je na novém albu jiné než obvykle.

No Name: S Láskou
No Name, 40:19
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 17. října 2015 v deníku Právo)

Müller, Pavlíček a Horáček natočili zdařilé album o internetu

Je až k nevíře, že slovenský zpěvák Richard Müller a český kytarista a skladatel Michal Pavlíček spolu ještě nikdy v minulosti nepracovali. Změnilo se to až díky novému albu Sociální sítě, které vyšlo v pátek. Autorem jeho motivu a textů je Michal Horáček, jenž se už v minulosti s Müllerem umělecky několikrát spojil.
Vznikla kolekce, která spojuje šansonový Müllerův zpěv, rockový skladatelský rukopis Pavlíčka a villonské balady Horáčka. Ve výsledku je příjemná, živá, po profesních stránkách kvalitní a se zajímavým příběhem.
Richard Müller učinil oproti svým minulým výkonům v češtině velký kus práce. Tentokrát není jeho výslovnost směšná, jako například u hitu Srdce jako kníže Rohan. Netlačí totiž v tomto ohledu na pilu, je civilní a kde to zaskřípe, s následujícími slovy to Müller napraví.
Zůstává nadto znamenitým zpěvákem i vypravěčem. Tradičně se zručně ohání svou nejsilnější zbraní – příjemnou a charakteristickou barvou hlasu, stejně tak dobře ví, že při zpěvu není třeba velké energie, aby byl výsledek příjemný a uchu milý.
Pavlíček měl těžkou práci. Musel zhudebnit stavbou osobité villonské balady a udělat z nich písničky tak, aby pasovaly k Müllerovu projevu a netáhly ho do stylových končin, k nimž netíhne. Zvládl to výborně, a byť není hitmaker takříkajíc na první dobrou, na desce je několik opravdu nádherných písní (Buď jméno boží pochváleno, V Kyselý prdeli, Na odvrácené straně ticha, Na obratníku Bolševika, Poprchává a další). Navíc si udělal prostor pro pár hezkých kytarových vstupů a soundu v podstatě zachoval sobě blízký rockový ráz.
Duchovním otcem alba je nicméně Horáček. Vymyslel koncept sociálních sítí, napsal texty ve formě villonských balad a chopil se jich, jako by tvořil pro několik interpretů. Ten jediný, Richard Müller, se pak převtěloval do různých internetových postav a diskutérů, aby hovořil jejich jazykem. Proto jsou na desce vulgarismy v písních Proto jsem nešel zvonit klíči a V Kyselý prdeli. Samy o sobě nejsou zveřejnitelné a Horáček by je pravděpodobně jinde nepoužil. V konceptu alba, kdy je Müller interpretuje jako diskutující na internetu, však mají místo a opodstatnění.
Další texty jsou rovněž podřízeny interpretaci a pokaždé jsou tradičně zručně napsané. O Horáčkově talentu totiž ani tentokrát netřeba pochybovat.
Sociální síť je album, které spojilo tři osobnosti pro sofistikovaný výsledek. Ukázalo navíc, že bude-li Horáček po skonu Petra Hapky hledat skladatele pro své texty, Pavlíček by mohl být jedním z adeptů.

Müller, Pavlíček, Horáček: Sociální síť
Universal Music, 44:30
Hodnocení: 85 %

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 12. října 2015)

Apocalyptica stále rozpíná křídla

Finská skupina Apocalyptica má u nás silné fanouškovské zázemí. Popularitu si tu získala už v roce 1996, kdy vydala debutové album Plays Metallica by Four Cellos. Byly na něm coververze skladeb slavné americké Metalliky zahrané na čtyři cella. Toť bylo vše.
Apocalyptica samozřejmě již tehdy dobře chápala, že s předěláváním skladeb Metalliky to bude ještě tak na jedno album. Ve své práci pokračovala, nicméně na druhou desku přidala i jiné předělávky a hlavně tři původní kompozice. Psal se rok 1998 a finská formace vyrazila směrem, na jehož prozatímním konci se ocitla v sobotu v zaplněném Foru Karlín, když dorazila na další koncert do Prahy.
Přijela představit letošní album Shadowmaker, osmé ve své diskografii. Jeho producentem je Nick Raskulinecz a kapela je nahrála ve čtyřčlenné sestavě plus americký zpěvák Franky Perez. Jeho přínos se ukázal být dosti podstatný, pročež lze říct, že formace svá pomyslná křídla nadále roztahuje.
Apocalyptica jsou cellisté Eicca Toppinen, Paavo Lötjönen, Perttu Kivilaakso a bubeník Mikko Sirén. Perez je pátý člen, byť má statut hosta a jak kapela, tak on tvrdí, že jejich spojení je účelové pro poslední album.
Apocalyptica se v Praze představila ve velmi dobré formě. Od první skladby rozehrála divokou metalovou jízdu svých cell, když jejich zvuk byl v naprosté většině vzdálen tomu klasickému. Zvukové efekty jej poslaly do rock-metalového hájemství, daly mu dravost, agresivitu a výbušnou energii, přičemž ale kapela během večera několikrát předvedla, že dokáže vstoupit i do vod nástroji bližších, tedy klasické hudby.
Když pak na pódium přibyl Perez, ukázalo se, že je to pravý muž pro finské kvarteto. Jeho hlas je silný, výrazný, přitom si neuzmul koncert pro sebe. Stal se poctivým spoluhráčem tří cell a bicích, lajnoval hřmotným skladbám melodické linky a navíc na pódiu působil velmi skromně, tedy skutečně jako host, který se možná zdrží jenom v letošním a příštím roce a potom si půjde po svém. V zásadě by to byla škoda, nicméně je pochopitelné, že nejjasnější představu o svém růstu má sama kapela.
Více než hodinu a půl trvající koncert samozřejmě představil jak skladby Apocalyptiky, tak některé coververze, jak je u ní zvykem. I tentokrát se ukázalo, že její největší problém je určitý stereotyp soundu, do kterého ji svazuje přítomnost tří cell jako základních nástrojů. To je ale Apocalyptica. Její věhlas je na výše uvedeném postaven.
V předprogramu svým sofistikovaným rockem příjemně zapůsobila australská kapela Tracer, která Apocalyptiku na evropském turné doprovází.

Apocalyptica, Tracer
Forum Karlín, Praha, 10. října 2015
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 11. října 2015 na serveru Novinky.cz)

Fred Durst něčím trpí. Chce být Rusem

Fred Durst, zpěvák americké skupiny Limp Bizkit, jež se letos v červnu představila na Rock for People v Hradci Králové, vykazoval až donedávna všechny znaky dobrého psychického zdraví. Nyní se to ale zásadně změnilo. Rozhodl se totiž připojit k blouznivcům a neznalcům tamních poměrů Depardiemu nebo Seagalovi (ten druhý se na Rock for People představil loni), kteří se chtějí stát obyvateli Ruska. Oba proto, že podporují cara Putina a je jim blízká jeho totalitní politika. Durst možná také.
Předesílám, že kdyby se Depardieu a Seagal nakonec do Ruska přestěhovali, neměl bych o ně strach. Je nad slunce jasné, že by byli spokojeni, protože by se o ně Putin a jeho parta postarali tak dobře, že by se s obyčejnými Rusy vůbec nesetkali a mohli by dál blouznit o plusech života v nedemokratické zemi bídy, alkoholu a vojenských tažení.
Podle ruské tiskové agentury TASS se nyní k těm dvěma hodlá přidat právě Fred Durst. Zamýšlí přestěhovat se na Krym, tedy kus země, kterou si loni Putin zabral silou. Postupem času by na tomto okupovaném území chtěl Durst založit tradici filmového festivalu. Hodlá na Krymu také (a už to začíná) iniciovat vznik čtvrti, která by byla podobná americké Beverly Hills, tedy čtvrti bohatých a rozmazlených. Říkal jsem si, že tam přece nebude žít z ruky do huby, jako obyčejní Rusové. Totalita se nedělá a nepodporuje z ulice.
Durst hrál se svou kapelou v Rusku poprvé v roce 2012. Zamiloval si tamní fanoušky a také tamní pohostinnost. Vzhledem k tomu, že má už delší dobu problém s nafoukanou arogancí Ameriky, byť je sám jejím typickým představitelem (pokud jde o velkohubé výroky v minulosti), rozhodl se dnes být Rusem. Proti gustu žádný deputát. Třeba mu tam v blahobytu bude fajn.
Rád bych ještě podotkl, že tato úvaha o Fredu Durstovi není namířena proti demokraticky smýšlejícím Rusům. Není pochyb o tom, že je jich v té zemi drtivá většina.