Nikdo si nepřál jiné No Name

Slovenská poprocková skupina No Name nechala své fanoušky na nové studiové album S Láskou čekat čtyři roky. Ne že by v mezičase nic nedělala a nekoncertovala, nové písničky jsou ale na světě jenom pár dnů. Pokud je lze nějak charakterizovat, potom jako potvrzení všeho, co No Name prezentovali na předešlých albech.
Bylo by naivní od této kapely očekávat jakoukoli zvukovou či stylovou změnu. Bylo by to ostatně i technicky nemožné, protože například zpěvák Igor Timko má tak charakteristickou barvu hlasu, že výraz No Name tvoří z padesáti procent. Je tu i textařský rukopis a sound, který je vlastně velmi milý, čitelný, přitom neagresivní.
Na kolekci S Láskou (kapela na velkém L v názvu trvá) je tedy všechno, jak má být. Je to souzvuk všech dosavadních kroků skupiny, jejich potvrzení a po aranžérské stránce i prohloubení. To především v písničce Tango s dejinami, která má zajímavý text o nepoučitelnosti člověka a – jak název napovídá – objevuje se v ní rytmus tanga, hudby mnohem agresivnější, než je zvuk nové desky No Name.
Každá z písní na desce se v následujících měsících může stát hitem, stejně jako každá může skončit v dlouhé frontě dnes možná trochu bezejmenných skladeb, které kapela napsala a neprosadily se přes ty lepší, přijímané.
No Name se svou práci dobře naučili a vykonávají ji s oddaností a touhou k posluchačům promlouvat i prostřednictvím textů. V textech volí témata, o nichž se už popsaly stohy papírů, tedy lásku a vztahy, stejně tak filozofují o tom, že život není jednoduchý a tu a tam může překvapit. Nejsou to převratné myšlenky, ale Igor a Ivan Timkové, autoři textů na desce S Láskou, mají vkusný jazyk, volí vhodná slova, jsou srozumitelní a i nemilé věci (třeba to, že nelze život prožít jen s láskou k jedné ženě) sdělují tak vlídně a vlastně šibalsky (což je už záležitost pěveckého výrazu Igora Timka), že není těžké myšlenku přijmout.
To jsou No Name. Nikdo z nás si přece nepřál dostat je na novém albu jiné než obvykle.

No Name: S Láskou
No Name, 40:19
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 17. října 2015 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)