Slavík je hlas lidu, může uspět každý

Český slavík je anketa popularity. Znamená to, že její výsledky řídí vkus publika a oblíbenost jednotlivých umělců u něj. Profesní schopnosti a kvality hrají leckdy vedlejší roli, mnohdy ani to ne.
Přede dvěma lety otřáslo hodnověrností ankety vyřazení rapera Řezníka v kategorii Hvězda internetu. Šlo o zásah partnera akce, který nechtěl být s tvorbou uvedeného umělce spojován. Bylo to jeho rozhodnutí, své si za to vyslechl a celé to vedlo k tomu, že by se v budoucnu nic podobného nemělo opakovat.
Již loni skončila na čtvrtém místě plzeňská skupina Ortel. V podstatě neznámá formace poskočila ze 105. místa, na němž byla předloni. Po rozboru textů jejích písniček dospěli někteří k tomu, že sympatizuje s krajní pravicí.
V letošním roce žal přesto Ortel úspěchy dva. Skupina skončila hned za Kabátem a zpěvák Tomáš Ortel měl před sebou jen Gotta a Kluse.
Sčítání hlasů v Českém slavíkovi Mattoni je pečlivě hlídáno, protože v minulosti bylo často předmětem kritiky a různých, byť nepodložených, podezření. Ortel i jejich zpěvák jich získali tolik, že to na úspěch stačilo. Co na tom, že je řada lidí vůbec nezná, co na tom, že nevyprodávají sály, a co na tom, že se v textech razantně vyjadřují k problémům doby a společnosti. Hlas lidu, hlas boží.
Byl to tak trochu esemeskový souboj příznivců Ortelu proti zbytku hudební scény a dopadl tak, jak dopadl. Každé hlasování má své vítěze i poražené. Pro ty, kterým se úspěch Ortelu nezamlouvá, by to mělo znamenat leda to, že příští rok popadnou mobil a pošlou hlasy někomu, o kom si myslí, že do první trojice patří více.
Je dobře, že se pořadatelé rozhodli skupinu Ortel nediskvalifikovat, jak jim bylo mnohými doporučováno. Ve zlatých časech svobody projevu by to bylo špatné rozhodnutí.

(Tato glosa vyšla 30. listopadu 2015 v deníku Právo a na serveru Novinky.cz)

Slza začala naplňovat své ambice

Dvojice Slza, tedy zpěvák Petr Lexa a kytarista Lukáš Bundil, je českým fenoménem doby. Přichází s popem, který čerpá z přehledných osmdesátek a přijímá moderní zvuk i aranže, aby byl ve výsledku takovým, jenž se dosud v českých končinách často netvořil. Kapela boduje na internetu, oslovuje především teenagery a v prvním týdnu po vydání se debutového alba Katarze prodaly dva tisíce kusů.
V době digitálního prodeje hudby, streamování a pirátského stahování je to číslo nevídané. Zajímavé je, že alba Slzy si kupují hlavně teenageři, kteří si chodí na autogramiádách nebo koncertech pro podpisy. Podle sdělení členů kapely prý někteří chápou cédéčka jako artefakt pro rodiče, jiní jako neobvyklý suvenýr pro sebe. Lákavá pro ně ale jsou.
Slza ovšem oslovuje také tvorbou. Když se do světa dostala první písnička Lhůta záruční, určila sound, směřování i řeč kapely. Album Katarze v tom duchu pokračuje.
Ryzí pop ctí uchopitelné melodie, přehlednou stavbu písničky a také srozumitelný text se sloganem. Pod těmi je podepsán Ondřej Ládek alias Xindl X. Jeho účast je vzhledem k žánru, kterým se dvojice zabývá, poněkud nečekaná, jenže dobrých textařů u nás mnoho není a Slza takového chtěla. Navíc Bundil hraje v jeho koncertní kapele, takže k sobě mají blízko.
Xindl X v textech na albu opustil své tradiční a snadno rozpoznatelné výrazivo a práci podřídil popové schůdnosti. Proto je obsah textů srozumitelný, byť v nich Ládek za sebe sází slova tek nekompromisně, že je patrné, jak náročné na interpretaci to pro Petra Lexu jako zpěváka bylo.
Přitom je dobrý zpěvák. Má příjemný hlas, zpívá vysoko a dovedně kráčí i do sfér, které jsou hlasově náročné. Jeho slabinou jsou takzvané sykavky, jež jsou z nahrávky patrné. Dlužno přitom dodat, že mu jejich případné odbourání svými „upovídanými“ texty Xindl X neulehčil.
Slza na albu pokračuje ve stejném stylu jako v písničce Lhůta záruční. Proto lze říct, že její skladby jsou snadno rozpoznatelné. Po nějakých dvaceti minutách poslechu už je to ale málo překvapivé a spěje to ke zvukové monotónnosti. Brzy naštěstí dojde na dramaturgicky chytře zařazenou Pozici Off, která je z trochu jiného těsta a pro album znamená oživění. Závěrečná Pouta jsou akustická, jemná, upřímná a čistá, tedy další dobrý dramaturgický tah. Takhle podobně by totiž alba popových skupin měla končit.
Že má Katarze pětatřicet minut, je výtečné. V rychlé době, kdy pop bývá často pouhou kulisou k životu, to Slza svému počinu krátkou stopáží nedovolí. Deska má velice dobrý sound, a byť některé písně vyhlížejí co do množství zvuků úsporně, vyjma finálních Pout jsou nasyceny drobnostmi, které chytře tvoří funkční celek.
Výsledkem je solidní album, jež napovídá, že ambici dělat chytrý pop začala Slza naplňovat odpovědně.

Slza: Katarze
Universal Music, 35:07
Celkové hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 25. listopadu 2015 na serveru Novinky.cz)

Jak jsme na Slavících čekali na Karla Gotta

Byla to otázka uplynulého týdne. Přijde na předávání Slavíků Karel Gott? Několikrát jsem volal hlavnímu organizátorovi akce, Jaroslavu Těšínskému, a několikrát jsem slyšel stejnou odpověď: „Nevím, o tom se rozhodne až v sobotu večer.“ Když jsem v onu sobotu dorazil z rodného Broumova do Prahy, ihned jsem zavolal panu Těšínskému opět. Odpověď byla stejná, ale zpřesněná: „O tom, jestli přijde, se rozhodne až tak kolem deváté večer.“
Došlo mi, že Karel Gott tentokrát nebude po celý ceremoniál sedět mezi diváky, ale přijde-li, pak až na vyhlášení kategorie Zpěvák roku, převezme si cenu a vrátí se do bezpečí svého domova. Pochopitelně. Bojuje s vážnou nemocí a jeho imunita je oslabena. Každý bacil by mu mohl ublížit. A tak jsem se smířil s tím, že žádný krátký rozhovor od něho během sobotního večera nedostanu.
Přímo ve Státní opeře Praha se v podstatě nemluvilo o ničem jiném. Otázka kolem příjezdu Mistra zastínila i tu týkající se případného vstupu skupiny Ortel a jejího zpěváka Tomáše Ortela na pomyslné stupně vítězů. Jakmile pak byla na třetí místo vyhlášena skupina Kryštof, došlo mi, že Ortel budou druzí za skupinou Kabát.
Před slavnostním ceremoniálem jsem si chvíli povídal s kytaristou Kabátu Tomášem Krulichem a on mi řekl, že je to poprvé, kdy by si za to, co kapela v posledním roce udělala, vážně přál vyhrát. Stalo se. A zajímavé je, že zatímco v minulých letech minimálně část teplické rockové pětice poté, co si převzala cenu ve své kategorii, opustila Státní operu a odjela domů, letos vydržela až do konce. Šlo přece o to, jestli dorazí Gott…
A on dorazil. Před půl jedenáctou v noci se stal počtyřicáté Zpěvákem roku, reflektory, kamery i naše oči si jej našly v boční lóži a všichni ve Státní opeře povstali, aby mu vzdali úctu a dlouhotrvajícím potleskem jej podpořili v boji se zákeřnou chorobou. Bylo to dojemné, tleskali opravdu všichni, dokonce i mnozí fotografové, kteří se obvykle tomuto druhu činnosti na podobných ceremoniálech nevěnují a hledí si své práce.
Karel Gott převzal cenu, promluvil a potom zůstal na pódiu a povídal si s Palem Haberou a dalšími, kteří tam v tu chvíli byli s ním. Přímý přenos mezitím skončil a já vyrazil z lóže, ve které jsem seděl, směrem k pódiu. Než jsem ale doběhl, Slavík už na něm nebyl. Rozběhl jsem se tedy ke vstupu do zákulisí, abych tam narazil na milé, leč nekompromisní pány z ochranky, kteří mi dali jasně najevo, že dozadu nesmím.
Nepral jsem se s nimi, protože mě to nepřekvapilo. Dělal jsem nicméně svou práci a byl si vědom, že bych měl využít všechny možnosti k tomu, aby mi Mistr řekl na diktafon alespoň pár vět.
Nedopadlo to, a nedopadlo to ani s Lucií Bílou, ženskou Slavicí. V závěru večera Státní operu opustila a odjela na koncert kamsi do Karlových Varů. A tak jsme si s Pepou Vojtkem povídali o tom, jaké to je mít deset Slavíků a že by tenhle večer zasloužil kratší čas a větší spád, protože se jako obvykle tak trochu vlekl.
A nakonec jsem si popovídal i se členy kapely Ortel a nechal si některé věci vysvětlit. To povídání vyjde v pondělním Právu.

Vtip o notorických lhářích

Včera jsem byl v brněnském klubu Melodka na koncertu skupin Kira a Vivien. Setkal jsem se tam s přítelem Murphym a ten mi řekl vtip.

Muž zemře a odchází do ráje. Před nebeskou bránou se hlásí u svatého Petra, který si ho prohlédne, zapíše si jeho jméno a říká: „Tak prosím, je to v pořádku. Jste tu správně.“
Potom se svatý Petr zarazí a podívá se za sebe na zeď, která je plná hodin. Následně pohlédne opět na muže a s klidným výrazem mu řekne: „Jen jsem to ověřil, a je to tak, patříte k nám.“
Muž vykročí k nebeské bráně, ale za chvíli se zarazí, vrátí se ke svatému Petrovi a zeptá se ho: „Svatý Petře, omluvte mou troufalost, ale řekněte mi, k čemu jsou ty statisíce hodin na té zdi?“
Svatý Petr mu odpoví: „To jsou hodiny vás lidí. Každý má na zdi své, a když udělá něco zlého nebo lže, posunou se o čas odpovídající povaze hříchu dopředu. Tím se jeho pobyt na zemi zkrátí.“
Muž si promne bradu a zeptá se: „A které hodiny jsou Kalouska?“
Svatý Petr se usměje „Kalouskovy hodiny? Ty mám doma na hajzlu a používám je jako větrák.“

Jelen to nakonec v Brně dokázal

Skupina Jelen vyrazila na Backstage Tour 2015, své první samostatné. Na nultý koncert v Hranicích na Moravě přišlo šest stovek diváků a bylo vyprodáno. Na první vystoupení v Ostravě dorazila v pondělí tisícovka fanoušků a bylo vyprodáno. V úterý večer přišlo do brněnské Flédy devět set lidí a bylo vyprodáno.
Jelen je kapela, která v posledním roce osvěžila českou hudební scénu. Není proto divu, že pokud jde o probíhající turné, vyprodané jsou i koncerty v Českých Budějovicích, Plzni a několik týdnů i v Praze. Ty další z následujícího programu se tomuto konstatování blíží.
V brněnské Flédě se v úterý muselo začít o patnáct minut později, protože ve dvacet hodin, kdy měla svůj blok odstartovat slovenská písničkářka Sima Martausová, bylo ještě mnoho desítek diváků ve frontě před klubem a organizátoři usoudili, že je správné na ně počkat.
Martausová pak měla těžkou úlohu. Na pódiu byla sama s kytarou, a protože mnozí brněnští diváci vzali celý koncert jako společenskou akci, velmi těžko se její hlas prodíral přes hluk konverzace v sále. Přesto si nakonec přízeň a sympatie získala. Má totiž autorskou a interpretační jiskru, melodickou hravost a upřímnost, tedy arzenál, který by měla mít každá dobrá písničkářka.
Jelen nastoupil deset minut po ní a koncert zahájil novou písničkou Vlčí srdce. Novou v tom smyslu, že není na loňském albu Světlo ve tmě. Prezentována už ale byla v televizním pořadu České televize a její podoba „visí“ na serveru YouTube. Proto ji diváci dobře znali a proto bylo její zařazení na začátek dobrou volbou.
Nepříliš šťastnou volbou ale bylo její zopakování na úplném konci koncertu, v posledním přídavku. Jelen pozval na pódium tři výherkyně soutěže, které si s ním měly písničku zazpívat. Před společným počinem učil zpěvák a kytarista Jindra Polák diváky Vlčí srdce podle slov, což nějaký čas zabralo, a následně došlo na verzi s výherkyněmi, až příliš protahovanou. Ve výsledku působilo dvakrát (a půlkrát navíc) zahrané Vlčí srdce, jinak velice povedená skladba, poněkud neodbytně.
Vystoupení Jelena trvalo dvě hodiny, a za tu dobu prošlo několika fázemi. Ta první byla startovací, pro diváky iniciační, a proběhla podle nejlepších možných představ. Ta druhá přinesla šest nových písniček, které z pochopitelných důvodů (jako neznámé) neměly takovou odezvu a nálada koncertu při nich vždy trochu opadla.
Někdy v půli vystoupení přišel blok několika balad po sobě, což atmosféře večera vlastně příliš neprospělo, a to i s vědomím, že Jelen není skupina, která by disponovala mnoha svižnými písněmi. I z toho důvodu byla dvouhodinová stopáž koncertu (i s přídavky) přece jenom dlouhá. Prospělo by jí, kdyby měla o třicet minut méně a tím pádem větší spád.
Další fází byly písně s Kateřinou Marií Tichou. Dostala prostor prezentovat své kousky z nedávno vyšlého minialba Otazníky, zpívala s Jelenem písničku Co bylo dál?, kterou v originální verzi zpívá s Jindrou Polákem Jana Kirschner, a potom se zařadila do kapely jako host tak, jak to dosud vždy bylo.
Na programu byly i coververze. Jelen si vypůjčil krásnou písničku z repertoáru Jany Kirschner Voda divoká a prezentoval ji ve stejné kráse, jakou má původní verze, současně s českým textem. Druhou coververzí byla skladba Korunou si hodím, jejíž českou podobu má v repertoáru Karel Gott. Byla přáním Jelena Slavíkovi k brzkému uzdravení a také přesně tím momentem, kdy kapela působila na pódiu pozitivně, bezstarostně, vesele a přesvědčivě.
Klíčovou fází brněnského vystoupení bylo finále koncertu, kdy došlo na největší hity z prvního alba (Nebe nad Prahou, Světlo ve tmě, Magdaléna). Protože je má Jelen po mnoha koncertech hluboko zažité, díval jim svou interpretací šarm, lehkost i výbušnost, což na diváky působilo jako elixír mládí a s kapelou se spojili i ti, pro které byl do té doby koncert příležitostí k nenucené konverzaci. Navíc se už v tu chvíli v sále zlepšil i zvuk, což podobě skladeb zásadně prospělo.
Konec dobrý, všechno dobré. Jelen dotáhl svůj set do vítězného finále a potvrdil, že upíná-li se na něj pozornost těch, kteří na české scéně hledají novotu, čistotu, eleganci, upřímnost, zpěvnost a úsměv, byť třeba vzhledem k povaze některých písniček na pozadí neveselého vyznání v textech Jindry Poláka hořký, hledí správným směrem.

Jelen, Sima Martausová
Fléda, Brno, 24. listopadu
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla 25. listopadu 2015 na serveru Novinky.cz)

Pop zpěvačky Adele má duši

Třetí album sedmadvacetileté britské zpěvačky Adele pojmenované 25 (podle věku, v němž začala na desce pracovat) vlastně nemělo vyjít. Předešlá deska 21 (2011) se hned po svém zjevení stala fenoménem a čas i nedávná anketa amerického magazínu Billboard jí přiřkly status nejúspěšnějšího alba jednadvacátého století. Bohužel se vším, co k popularitě patří.
Paparazzi a novináři obsadili zpěvaččin život, fanoušci se nastěhovali před její dům, a protože Adele Laurie Blue Adkinsová nepatří k těm, jimž by to dělalo dobře na duši, utekla. Opustila Londýn, vdala se a založila rodinu. Pravda, psala přitom nové písničky, ale nebyla s nimi spokojená a nepublikovala je. Později dokonce zpochybnila svůj návrat na scénu.
Ten přišel až s titulní skladbou k bondovce Skyfall v roce 2012. Adele po jejím úspěchu vzkázala, že nová deska bude, a to dodržela. Co na tom, že měla vyjít už před dvěma lety. Novinka se objevila v pátek 20. listopadu a čekání na ni stálo za to. Adele totiž neztratila nic ze svých předností. Je majitelkou velkého hlasu a její popové písničky mají duši.
Kolekci otevírá Hello, singl, který už na YouTube slyšelo a zhlédlo na 450 miliónů uživatelů. Pozvolna se rozvíjející balada stupňuje napětí, aby v samém závěru byla stadiónovým hymnem. Druhá Send My Love (To Your New Lover) vstoupí do srdce jako nůž. Je o ztracené lásce, přesvědčivý melodický tahoun na první poslech, rytmický, bez nadměrných příkras. Adele je v něm trochu rozverná a sluší jí to.
I v dalších skladbách potvrzuje, že umí vášnivě zpívat jak balady, tak popsoulový mainstream. I Miss You je strhující píseň plná touhy a lásky, ve středním tempu, výtečně zvukově ošetřená, zaranžovaná a zazpívaná. Má éterický sound, přitom je obsahem i přednesem skromná. When We Were Young je balada, při jejímž poslechu se dere slza do oka. Nabízí další text o opravdové lásce, tentokrát vyzkoušené léty a dotažené k absolutnu.
Niterně osobní je akustická balada Million Years Ago. Adele zpívá o ztraceném mládí, o tom, že se chtěla jenom bavit a zvolila cestu, na které byla šťastná. Na té ale musela za své mládí zaplatit a teď se jí stýská po ztracených přátelích, matce, mládí i času, který se jí vymkl zpod kontroly. Je to až na dřeň upřímné vyznání ženy, která za svůj úspěch vzhledem ke své citlivé povaze zaplatila. Přesto je zvláštní, že v sedmadvaceti letech zpívá o ztraceném mládí.
Znamenitá je River Lea s pulsující basovou linkou a strhujícím refrénem. Další perla pak přijde na konci alba v podobě Sweetest Devotion. Je o jediné lásce k člověku, kterého předtím nemilovala, a korunuje album, jež se směle stává pokračovatelem fenomenální kolekce 21.
Našla pro ně skvělé spolupracovníky, autory i producenty (starý známý Paul Epworth, dále Ryan Tedder, Danger Mouse, Tobias Jesso Jr., Greg Kurstin a další) a všechno do sebe zapadlo. Vlastně i vydání po nedávných teroristických útocích. Láska, o které Adele ve svých písních zpívá, je totiž tak průzračná a upřímná, že dává naději a víru v její trumf.

Adele: 25
XL Recordings, 48:25
Hodnocení: 90 %

(Tato recenze vyšla 23. listopadu 2015 v deníku Právo)

Esence lži

V pátek v podvečer jsem vystupoval z tramvaje na Smíchově. Do vozu se v mém výstupu cpaly dvě pipiny s kočárky, aniž by braly ohled na to, že ti zevnitř ještě nevystoupili. Měly naspěch a brzy jsem pochopil proč.
Na zastávce stála slečna v bílém lékárenském oblečení a žádala tyto pipiny s kočárky (tedy aktuálně matky!), aby jí vrátily léky, které v nedaleké lékárně ukradly. Pipiny tvrdily, že je blázen a vymýšlí si.
Lékárnice si netroufla se k nim přiblížit, protože pipiny byly ze skupiny obyvatel, ve které se rvou i holky. Nastoupily tedy do vozu, ale dveře se nezavřely (jak doufaly), protože si řidič tramvaje myslel, že lékárnice nastoupí také. Ta zatím obviňovala pipy zpřed dveří.
„Vraťte mi ty léky,“ prosila.
„Jaký? Jste blázen,“ obvinily ji nahlas pipiny.
„Ty, co jste ukradly,“ řekla lékárnice.
„Jaký? Jste bosorka,“ bránily se pipiny-lhářky.
„Vím, že je máte,“ tvrdila lékárnice.
„Paní, vy jste se pomátla,“ řvaly pipiny-lhářky.
„Vraťte ho,“ byla zoufalá lékárnice.
„Jedeme, jedeme,“ zahulákaly pipiny na řidiče.
V tu chvíli kdosi podotkl, ať lék vrátí, a rázem byl pipinami obviněn ze šílenství a přirozeně i lži. Upřímně řečeno mě to vůbec nepřekvapilo, protože notoričtí lháři nikdy nepřiznají, že lžou. Je lepší jim vše odkývat a pryč od nich, neboť když je usvědčíte, obviní bez mrknutí oka a studu ze lži vás. Jejich slabinou je ale paměť, jelikož jak neustále lžou, zapomínají, jak lhali minule.
Byl to také klíčový problém pipin, neboť když lékárnice opět žádala, aby jí vrátily ukradený lék, ta jedna zřejmě náhle zapomněla, že se s druhou dohodly na totálním zapírání, a pronesla: „Tak jí ho vrať, ne!?“
Druhá pipina se zarazila, protože dostala ťafku z vlastních řad, sáhla do mošny a hodila lup lékárnici pod nohy. Jakmile se tato pro něj shýbla, počala hulákat: „Zlodějka, zlodějka, měla to v kapse!“
Naštěstí právě řidič tramvaje zavřel dveře a ty dvě krávy odvezl pryč.
Lékárnice na zastávce se možná cítila ponížená, ale pro mě a další lidi kolem byla ztělesněním ctnosti.

Slash přivezl krásu i klišé devadesátek

Ve čtvrtek večer naplnil diváky Malou sportovní halu na Výstavišti v Praze vynikající americký kytarista Slash, jinak bývalý člen skupiny Guns N’Roses. Přestože by asi oněch tři tisíce lidí přišlo na jeho koncert, i kdyby přijel sám, měl s sebou výtečné parťáky.
Za mikrofonem stál zpěvák Myles Kennedy a doprovodná kapela si říká The Conspirators. Turné, v jehož rámci Prahu navštívili, se jmenuje World on Fire Tour a propaguje album, které vyšlo loni.
Slash je symbolem syrového street rocku přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jako člen Guns N’Roses vepsal do hudební historie vyhrávky, sóla i riffy, které přežily dobu, a na některé z nich diváci v Praze ve čtvrtek večer reagovali se znaleckým nadšením. Jakmile například v závěru koncertu zazněl fenomenální riff z písničky Sweet Child O’Mine, propuklo publikum v dychtivé nadšení a celou skladbu pak zpívalo společně s kapelou.
Slash, byť není zpěvákem a ani doprovodným vokalistou, byl středem pozornosti. O jeho hráčské virtuozitě nelze ani v nejmenším pochybovat, nicméně on sám ji v první polovině koncertu schovával hlavně za funkční riffy, kterými dodával zvuku kapely vzletnost a pevnost.
Ve druhé části koncertu se z něho stal skutečný kytarový mág a klidně vystřihl sólo, které trvalo dobře deset minut. Taková věc je typická pro hard rock sedmdesátých let, odkud skupina Guns N’Roses, a tedy především kytarista Slash, hojně čerpala inspiraci. Současně je to ale dobové klišé, a tak byla Slashova ekvilibristika známkou určité archaičnosti. Tím spíš že následovalo i další dlouhé kytarové sólo. Pro milovníky takových úkazů, a těch byla v hale většina, to ale mohl být klidně jeden z vrcholů koncertu.
Úžasným zjevením je Myles Kennedy. Je symbolem opravdového rockového zpěváka, který má svůj hlas i výraz pod kontrolou, zpívá takřka bez chyb a na pódiu působí jako osobnost, která svou práci dělá s naprostou lehkostí. Pasuje se do role stejně výrazné persony jako Slash, což samo o sobě váze koncertu přidává.
Vynikající práci odvedl i baskytarista Todd Kerns. Po celou dobu doplňoval Kennedyho sólový zpěv parádními vokálními party, a protože je zpěvák z řádu spolehlivých a hlasově zapamatovatelných, vystřihl si uprostřed večera sólově písně Doctor Alibi, kterou na Slashově desce z roku 2010 zpívá Lemmy Kilmister z Motörhead, a Welcome To The Jungle, jednu z perel repertoáru Guns N’Roses. Nepochybně v této roli obstál.
Pódium bylo poměrně skromně vypravené, zdobila ho jen obrovská plachta s názvem účinkujících a třeba i obří stěny z reprobeden, další z velkých a milých rockových klišé. Celý koncert byl pak návratem do devadesátých let, se všemi klady a již přežitými zvyklostmi, jež ta doba přinesla. Měl rockový drive, dobře sestavený program, v němž Slash sahal k největším hudebním nápadům své kariéry, a neomylně podotkl, že rocková hudba devadesátých let byla upřímná. Také to, že z dnešního pohledu je už trochu přežitá, byť umělecky nepřekonaná.
Předskakující Britové RavenEye se ve svém sedmdesátkovém hard rocku výrazně opírali o blues a znělo to zajímavě a upřímně.

Slash feat. Myles Kennedy And The Conspirators, RavenEye
Malá sportovní hala, Praha, 19. listopadu
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla 20. listopadu 2015 na serveru Novinky.cz)

Imagine, písnička pro mír. Tak se klaní mrtvým z Paříže muzikanti

Před klubem Bataclan v Paříži, kde došlo v pátek během koncertu americké skupiny Eagles of Death Metal k teroristickému útoku na návštěvníky akce a zemřelo při něm osmdesát lidí, se živí klaní zesnulým.
Jedním z nich je i pianista Davide Mortello, který přímo před klubem zahrál Lennonovu písničku Imagine. Mortello v minulosti proslul mimo jiné tím, že v roce 2013 hrál na klavír v ulicích Istanbulu a snažil se přimět policisty a demonstranty ke smíru.
Během koncertu v Los Angeles zahrála Lennonovu Imagine také skupina Coldplay. Soustrast na koncertech i v médiích vyjádřili i Snoop Dogg, Rolling Stones, Justin Timberlake, Pharrell Williams, Florence Welch, Justin Bieber, Kings of Leon, Disclosure nebo Beyoncé
Během střelby v klubu zemřel manažer pro merchandise skupiny Eagles of Death Metal Nick Alexander. Kapela zrušila všechny své nejbližší koncerty.

Davide Mortello – Imagine v Paříži

Coldplay – Imagine v Los Angeles

Při teroristických útocích v Paříži zemřel merchandise manažer kapely Eagles of Death Metal

V noci z pátku na sobotu se v Paříži odehrály koordinované krvavé útoky teroristů z Islámského státu. Zdůrazňuji, že teroristů z Islámského státu, nikoli migrantů, kteří v posledních měsících utíkají před terorem, bídou a hladem ze svých těžce zkoušených zemí do Evropy.
Podotýkám to proto, že jsem v posledních hodinách zaregistroval i z úst vzdělaných lidí, jakými jsou například politologové či politici, konstatování, že hněv Evropanů by měl být zaměřen i na migranty. Považuju to za podněcování k nenávisti a útokům na lidi, kteří masakr, jenž se stal v Paříži, zažili ve svých domovech na vlastním kůži už dávno předtím a teď prostě jen hledají štěstí pro svůj život, stejně jako ho hledá každý člověk na světě. Potěšilo by mě, kdyby lidé přijali jako fakt, že k teroristickým útokům se přihlásil Islámský stát, nikoli migranti.
Je mi upřímně líto všech obětí, které si útoky Islámského státu vyžádaly. Jako milovníka hudby se mě nejvíce dotýká příběh skupiny Eagles of Death Metal, která v pátek hrála v pařížském klubu Bataclan a při jejím vystoupení tři teroristé začali pálit do lidí. Je to mimořádné zvěrstvo, protože v hudbě, pokud není jakkoli xenofobní, je vždycky mír. Zabijáci z Islámského státu ale už několikrát ukázali, že je jim kulturní svět cizí, viz ničení památek v Sýrii.
Členové americké rockové skupiny Eagles of Death Metal jsou v pořádku. Stejně tak je v pořádku snoubenka Jesseho Hughese, která byla na koncertě také. Zabit byl ale bohužel manažer pro merchandise Nick Alexander.
Jeho smrt potvrdili před pár hodinami v prohlášení jeho rodiče. Alexanderova přítelkyně Polina Buckley nejprve v sobotu ráno napsala na Twitter, že se ho snaží po incidentu najít. Později už jen sdělila: „Ty jsi vždy byl a budeš láskou mého života, Nicku Alexandře.“
Je mi smutno. Z hloubi srdce si ale přeju, aby Evropa zůstala čestná a svůj spravedlivý hněv a bol cílila pouze na teroristy z Islámského státu, na nikoho jiného.