Jak jsme na Slavících čekali na Karla Gotta

Byla to otázka uplynulého týdne. Přijde na předávání Slavíků Karel Gott? Několikrát jsem volal hlavnímu organizátorovi akce, Jaroslavu Těšínskému, a několikrát jsem slyšel stejnou odpověď: „Nevím, o tom se rozhodne až v sobotu večer.“ Když jsem v onu sobotu dorazil z rodného Broumova do Prahy, ihned jsem zavolal panu Těšínskému opět. Odpověď byla stejná, ale zpřesněná: „O tom, jestli přijde, se rozhodne až tak kolem deváté večer.“
Došlo mi, že Karel Gott tentokrát nebude po celý ceremoniál sedět mezi diváky, ale přijde-li, pak až na vyhlášení kategorie Zpěvák roku, převezme si cenu a vrátí se do bezpečí svého domova. Pochopitelně. Bojuje s vážnou nemocí a jeho imunita je oslabena. Každý bacil by mu mohl ublížit. A tak jsem se smířil s tím, že žádný krátký rozhovor od něho během sobotního večera nedostanu.
Přímo ve Státní opeře Praha se v podstatě nemluvilo o ničem jiném. Otázka kolem příjezdu Mistra zastínila i tu týkající se případného vstupu skupiny Ortel a jejího zpěváka Tomáše Ortela na pomyslné stupně vítězů. Jakmile pak byla na třetí místo vyhlášena skupina Kryštof, došlo mi, že Ortel budou druzí za skupinou Kabát.
Před slavnostním ceremoniálem jsem si chvíli povídal s kytaristou Kabátu Tomášem Krulichem a on mi řekl, že je to poprvé, kdy by si za to, co kapela v posledním roce udělala, vážně přál vyhrát. Stalo se. A zajímavé je, že zatímco v minulých letech minimálně část teplické rockové pětice poté, co si převzala cenu ve své kategorii, opustila Státní operu a odjela domů, letos vydržela až do konce. Šlo přece o to, jestli dorazí Gott…
A on dorazil. Před půl jedenáctou v noci se stal počtyřicáté Zpěvákem roku, reflektory, kamery i naše oči si jej našly v boční lóži a všichni ve Státní opeře povstali, aby mu vzdali úctu a dlouhotrvajícím potleskem jej podpořili v boji se zákeřnou chorobou. Bylo to dojemné, tleskali opravdu všichni, dokonce i mnozí fotografové, kteří se obvykle tomuto druhu činnosti na podobných ceremoniálech nevěnují a hledí si své práce.
Karel Gott převzal cenu, promluvil a potom zůstal na pódiu a povídal si s Palem Haberou a dalšími, kteří tam v tu chvíli byli s ním. Přímý přenos mezitím skončil a já vyrazil z lóže, ve které jsem seděl, směrem k pódiu. Než jsem ale doběhl, Slavík už na něm nebyl. Rozběhl jsem se tedy ke vstupu do zákulisí, abych tam narazil na milé, leč nekompromisní pány z ochranky, kteří mi dali jasně najevo, že dozadu nesmím.
Nepral jsem se s nimi, protože mě to nepřekvapilo. Dělal jsem nicméně svou práci a byl si vědom, že bych měl využít všechny možnosti k tomu, aby mi Mistr řekl na diktafon alespoň pár vět.
Nedopadlo to, a nedopadlo to ani s Lucií Bílou, ženskou Slavicí. V závěru večera Státní operu opustila a odjela na koncert kamsi do Karlových Varů. A tak jsme si s Pepou Vojtkem povídali o tom, jaké to je mít deset Slavíků a že by tenhle večer zasloužil kratší čas a větší spád, protože se jako obvykle tak trochu vlekl.
A nakonec jsem si popovídal i se členy kapely Ortel a nechal si některé věci vysvětlit. To povídání vyjde v pondělním Právu.



Komentáře [ 1 ]

  • Petr napsal:

    Jardo, nasdílíš to pak i sem? To bych si opravdu moc rád přečet.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)