Pojebanej budík

Před třemi týdny mě přestal budit budík, který jsem měl patnáct let. Pochoval jsem ho s úctou, zabalený úhledně v novinách v popelnici, a pak jsem vyrazil pro nový. Ke svému zděšení jsem zjistil, že klasické pípavé budíky už jen tak někde nevedou. Až ve zlatnictví na Smíchově mi prodavačka sdělila, že nějaké takové budíky viděla v pasáži na Václavském náměstí.
Za tři dny jsem tam vyrazil a skutečně měli v nabídce celých sedm kousků, Vybral jsem si ten, který mi designově šel k čím dál agresivnějším šedinám ve vlasech (měl i datum), a doma do něj napěchoval baterku. Šlapal, takže jsem ho nastavil a ráno zaspal.
Za svítání totiž zapípal, jak bylo domluveno, ale když jsem se jej snažil zaklapnout, nepřestával a pouze svítil. Pochopil jsem, že ho mohu ztlumit pouze tak, že to bude pro ten moment definitivní a dalších pět minut už znovu nezapípá, aby mě upozornil podruhé, pak potřetí nebo počtvrté, jak jsem byl zvyklý. S nelibostí jsem to tedy udělal a přirozeně jsem záhy tvrdě usnul.
Ještě ten den jsem několika rafinovanými pokusy zjistil, že tenhle budík prostě buzení neopakuje. Sbalil jsem ho tedy a vypravil se do ochodu, kde jsem velice slušně prodavačce řekl, že takhle tedy ne.
Ona mi slušně vysvětlila, že jsem asi spadl z višně, a dodala, že takových budíků, jako byl můj patnáctiletý zhynulý krasavec, je dnes na trhu poskromnu.
Přesto ale jeden v nabídce, kterou od mé předešlé návštěvy rozšířila o dalších pár kousků, našla. Vyzkoušeli jsme ho, vrátila mi část peněz za ten šedivý, a já si spokojeně nový odnesl domů.
Netušil jsem však, že mě čekají muka opakování. Nový budík totiž pípal, kdy se mu zachtělo. První noc jsem to ještě vydržel, i když mě probudil třikrát. Druhá noc ale byla pro něj a málem i pro mě osudná.
Když mě totiž svým idiotským pípáním probudil v pět hodin podruhé, vyskočil jsem z lóže a v rouše Adamově halasně klel: „Pojebanej budík! Pojebanej budík“ Padla samozřejmě i ostřejší slova, která nechci publikovat, abych nevypadal jako hulvát.
V amoku, kdy jsem nesporně musel vzbudit nájemníky v partajích vedle i nade mnou, jsem přiběhl k zavřenému oknu, prudce ho otevřel, až mi luplo v rameni, a napřáhl se. V tu chvíli mi ale došlo, že se to nesluší. Navíc mi srdce v rozčilení bušilo tak mocně, že jsem v šoku vyštrachal starý tlakoměr a jal se měřit svůj aktuální krevní tlak. To byl poslední hřebíček do rakve pojebaného budíku, protože jsem naměřil takovou hodnotu, kterou mívám jen tehdy, když Lafata, Rezek a Limberský simulují pády v pokutovém území soupeře a pitomí rozhodčí za to pískají penalty. Prostě totální sviňárna.
Bez ohledu na to, že jsem měl tlak 200/100 jsem se opětovně zmocnil pojebaného budíku (mám pocit, že se pokoušel uskočit) a mrštil jím z okna. Přitom mi mezi šedinami vytryskl pot a cítil jsem ho i na hrudi a zádech.
Tímto bych se chtěl obyvatelům okolí Anděla omluvit za všechna ta slova, která z mého okna v prvním patře vycházela. A také za ránu, kterou budík vydal, když dopadl na asfalt a dostal podobu ohavné bakelitové mrtvoly.
Myslím ale, chlapi, že byste se zachovali stejně.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)