Tata Bojs v popu jsou i nejsou

Pražská skupina Tata Bojs nikdy nepatřila do jasně ohraničené stylové škatulky. V její tvorbě se dělo mnoho přirozených i překvapivých věcí, má za sebou koncepční alba i prosté série písniček. Její přístup k hudbě byl ale vždy jiný v tom smyslu, že se trochu vymykal hudebním obvyklostem.
To si formace zachovala v zásadě i na aktuálním albu A/B, které vyšlo před několika dny a dnes večer bude pokřtěno v pražském Foru Karlín. Tata Bojs na ně natočili nejpopovější písničky, které lze v jejich repertoáru takto pohromadě nalézt. Přitom je to deska, která nenese charakteristické atributy mainstreamu, tedy prvoplánovou líbivost, zvukovou načančanost a záměr oslovit posluchače melodií takříkajíc „na první dobrou“.
Zvuk nových písniček nejvíce evokuje osmdesátá léta. Přestože Tata Bojs jistě při nahrávání využili spoustu moderních technologií, výsledkem je sound v podstatě prostý, čistý a zřetelný. Jeho zpestřením jsou různé nárazové efekty, které patří do rejstříku studiové práce kapely, a bylo by zvláštní, kdyby si je odpustila. Zásadním zpestřením je pak (v některých skladbách) přítomnost smyčcového tělesa a pěveckých sborů.
Tata Bojs jsou na nové desce melodičtější než na deskách předešlých. Jestliže ve své historii vždy tvořili v podstatě klasické písničky, zdálo se, že si s nimi nelámou hlavu a ponechávají v nich prostor pro aranžérská překvapení, řadu tvůrčích vtípků a vývoj dle libosti.
Tentokrát jsou skladby zřetelnější. Jejich melodie na začátku odstartují a jdou poměrně jasně do finále. Přitom je nad tím vším ona pro kapelu charakteristická alternativní vlna, která se postarala o to, že ani na téhle desce ve výsledku nejsou nějaké prosté popové skladby.
Je to dáno například proměnou nálad v písničkách, kdy ty veselé střídají melancholické, kdy se v textech radostná témata střídají se závažnějšími. Není za tím ale žádná tvůrčí rozpolcenost. U této skupiny jde o tvůrčí svobodu a nutnost.
Přesto se nabízí otázka, jestli se Tata Bojs, když už se vypravili takovou cestou, neměli myšlence oddat hlouběji. Možná mohli být důslednější a melodicky silnější, možná mohli ty nápaditější části skladeb posunout nad ty „alternativní“. Jejich rozhodnutí ale bylo jiné, a tak je nutné respektovat výsledek tak, jak na desce je.
Nejlepšími písněmi jsou atmosférická Hrana s krásným zvukem smyčců, Noční linky, která utěšeně plyne od popu přes najazzlé dechy a zvukovou koláž, a Rubik a Kubrick – zejména kvůli hravosti a hostujícím Janu Burianovi a Marku Ebenovi.
Pozitivní je také fakt, že Milan Cais ještě na žádné předešlé desce Tata Bojs nezpíval tak dobře jako na A/B. Je totiž potěšitelné vědět, že po tolika letech na scéně je tahle kapela ochotna pracovat na detailech, které třeba někteří považují za ucházející, byť je v nich velký prostor pro vylepšení.

Tata Bojs: A/B
Supraphon, 53:45
Hodnocení: 75 %

(Tato recenze vyšla 12. listopadu 2015 v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)