Zdraví on-line

Před několika lety mi na letním festivalu v Trutnově otevřel oči Petr Ulrych ze skupiny Javory, legenda české hudby. Stál na pódiu, zpíval a hrál, a po jedné písničce se rozhodl podělit se s převážně mladým publikem o to, jak se pozná, když člověk stárne. „Nejvíce patrné je to ve chvíli, kdy spadne na zem a pak se snaží co nejdříve vyskočit, aby nikdo nepoznal, že jeho tělo už není tak pružné. Při tom to samozřejmě zabolí i někde jinde,“ řekl přibližně. A zatímco okolo stojící mládež se chichotala, já se zahloubal do svých vzpomínek z posledních časů a v Ulrychově podotknutí se poznal. Přesně tak se mi to totiž několikrát stalo. A protože ctím autority a zkušenosti, dospěl jsem k závěru, že stárnu. Domů jsem z toho festivalu odjížděl zasažen jemnou, nicméně palčivou depresí.
Patrně od té doby jsem se začal více hlídat. Zatímco do Ulrychova trutnovského proslovu jsem různé bolesti těla přecházel mávnutím rukou a čekal, až prostě přejdou, a ony vždy přešly, po něm jsem každému škubnutí v zádech, bolesti chodidla, krku, břicha nebo rýmě přikládal zásadní význam. A protože jsem člověk, jenž má panickou hrůzu z doktorů a vysokým krevním tlakem jistě trpí jenom proto, že k nim přece jenom tu a tam zajde a oni si ten tlak jako na potvoru zrovna přeměří, začal jsem svůj zdravotní stav konzultovat moderně, tedy s internetem.
Jakmile mě tedy zabolelo v uchu, zadal jsem příznaky do googlového vyhledavače a nechal naběhnout stránky, které se danou problematikou více či méně zabývaly. Velmi záhy se ukázalo, že chtěl-li jsem vyjít smrti naproti (a já nechtěl), nemohl jsem nakročit lépe. Ona bolest v uchu podle internetu samozřejmě může znamenat spoustu legračních diagnóz, v horším případě je to ale příznak čehosi vážnějšího a podle dalšího serveru je to dokonce jasný příznak nemoci, na kterou se bezpečně umírá. Docela mě to vyděsilo, naštěstí ale bolest v uchu další den pominula a já se zase smál na celé kolo a po ránu ve svém domě seběhl schody po dvou, protože jsem se cítil plný síly. V podstatě by se dalo říct, že jsem porazil osudovou chorobu, protože podle internetových informací mohlo být po mně.
Za pár měsíců se mi na ruce objevila skvrna. Nechal jsem jí čas a ona se zvětšovala. A tak jsem zase sedl k internetu a dozvěděl se, že taková skvrna může znamenat i onu nejhorší chorobu. Musím se přiznat, že obvykle beru vážně nejtragičtější variantu, a tak jsem ten večer propadl své oblíbené jemné, nicméně palčivé depresi a přes noc nezamhouřil oko. Ráno jsem totálně vystresovaný zamířil na nejbližší kožní oddělení, a když jsem vstoupil do ordinace, ani jsem si nevšiml, jak krásná sestřička se na mě culí.
Lékařce, mimochodem také sympatické, jsem se svěřil se svou obavou, trapně se při tom tvářil jako hrdina, kterého jen tak něco neporazí, a když jsem si sundával tričko, třásl jsem se tak, že mi drkotaly zuby. Lékařka mrkla na skvrnu, potom na mém těle našla ještě dvě podobné, a řekla mi, ať se zase obléknu. „Je to naprosto běžný stařecký pigment,“ hlásila a vepisovala diagnózu do formuláře v počítači. Petr Ulrych měl pravdu, stárnu.
To, jak z mého srdce žuchnul obrovský balvan na zem, asi slyšely i obě dámy. To, jak se mě dotkl termín „stařecký pigment“, zřejmě postřehly také. Možná i proto mi na dotaz, od kdy se na těle takový pigment tvoří, lékařka odpověděla, že je to různé. Potom se na mě přísně podívala, mrkla ještě do mé složky a s ledovým klidem konstatovala: „Ve vašem věku je to normální.“ Když to nikomu neřeknete, mohu vám důvěrně sdělit, že to bylo pár dnů po mých pětačtyřicátých narozeninách. Peklo, drazí vrstevníci. Následovala jemná, nicméně palčivá deprese.
Později jsem hledal ještě několik diagnóz na internetu, a skoro pokaždé jsem se dobral té zatracené smrtelné choroby. Samozřejmě mezi jinými. Když jsem jednou zkusmo napsal jakémusi on-line lékaři, aby mi podle příznaků udělil radu, odpověděl: „Bla bla bla, bla bla bla. V každém případě doporučuji navštívit lékaře.“ Když jsem pak téhož on-line lékaře obtěžoval s příznaky rýmy, odpověděl: „Bla bla bla, bla bla bla. V každém případě doporučuji navštívit lékaře.“ Až ho jednou najdu, řeknu mu, co si o něm myslím.
A tak jsem se postupem času naučil nevyhledávat si diagnózy svých zdravotních trablů na internetu, ale vrátil jsem se k původnímu způsobu léčby, tedy čekání na to, až bolest přejde. Momentálně mě například už druhý týden bolí levý pant. Kdybych se poradil s internetem, byl bych už nejméně polomrtvý, takhle statečně čekám, až bolest pomine, protože to vždycky tak dopadlo.
Nerad bych ale internetové informace o těle zásadně zpochybňoval. Respektuju, že každý si své zdraví musí hlídat sám, a také že je na místě, aby se provozovatelé zdravotních stránek kryli tím, že prostě vepíši do možností i tu nejhorší, kdyby něco.
O to víc mě před časem potěšila jedna má známá z Broumova, která se časně ráno probudila s úpornou bolestí břicha, a protože je po čertech mladá, sedla k internetu a jala se hledat diagnózu. Podle příznaků zjistila, že má zánět slepého střeva. Protože měla ten den narozeniny, zašla ještě pozdravit spolužáky do školy, a odpoledne se vypravila k lékaři. Tam jí řekli, že má… zánět slepého střeva. Ono střevo jí odborně vyňali a ona má od té chvíle jednu absolutní životní jistotu, totiž že slepé střevo nevlastní.
Pokud by se něco podobného stalo mě, jistě bych narazil na tu nejhorší diagnózu – jako vždycky.
Anebo prostě neumím googlovat…

(Tato glosa vyšla v říjnovém vydání magazínu Náchodský swing)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)