Pusťme si nahlas Motörhead, zemřel Lemmy!

Několik posledních měsíců se světem nesly špatné zprávy o zdraví Lemmyho z Motörhead s dovětkem, že už má před sebou jen velmi krátký kus života. Nyní se obavy naplnily. V pondělí 28. prosince zpěvák a baskytarista britské kapely skonal. Bylo mu sedmdesát a bylo to dva dny poté, co se o rakovině dozvěděl.
Zprávu jako první zveřejnil rozhlasový moderátor a hudebníkův dlouholetý přítel Eddie Trunk. Později ji potvrdili zbývající členové skupiny prostřednictvím Facebooku.
„Neexistuje jednoduchý způsob, jak to říct…. Náš úžasný, šlechetný přítel Lemmy dnes zemřel po krátkém boji s extrémně agresivní rakovinou,“ napsali s tím, že se o nemoci dozvěděl až 26. prosince. Hudebník, který žil v Los Angeles, skonal doma v kruhu rodiny.
Členové kapely zároveň vyzvali fanoušky, aby si nahlas pustili Lemmyho hudbu, skupiny Motörhead a Hawkwind, podělili se o své příběhy a oslavovali život, protože tak by si to Lemmy přál. Připojili i link na facebookovou stránku věnovanou jeho památce – www.facebook.com/lemmykilmisterforlife, na níž mohou vyjádřit soustrast a podělit se o vzpomínky na hudebníka.
Od dnešního rána mi už volalo několik přátel. Skoro jsem měl pocit, že oni měli pocit, že jsem byl Lemmyho kámoš. Tak to ale samozřejmě nebylo, dokonce jsem s Lemmym nikdy neabsolvoval žádné osobní setkání. Přesto se od rána necítím být ve své kůži. Zemřel další rock’n’rollový frajer.

Nejvyzrálejší deska Justina Biebera mnoho nepřináší

Justin Bieber, pořád ještě mladý kanadský popový zpěvák, neměl v posledních letech lehké období. Párkrát se provinil proti obecným morálním pravidlům, koketoval s drogami, choval se jako rozmazlený fracek a měl pocit, že mu patří svět. Na svém čtvrtém albu Purpose dokonce místy konstatuje, že to možná trochu přehnal.
„Udělal jsem pár chyb,“ zpívá v písničce No Pressure, a ve skladbě I’ll Show You deklaruje: „Nezapomeňte, že jsem člověk“. Což o to, takové sypání si popela na hlavu je jistě očistné. Bieberovi však ani po těchto slovních obratech nikdo neodpáře cejch náfuky, kterému popularita zamotala hlavu tak, že to nezvládá.
Purpose je hudebně a vlastně i textově jeho nejvyzrálejší deska. Je v ní totiž více napětí a emocí, než na jeho předešlých počinech. Zakotvená je především v oblasti elektronické taneční hudby, ze které vykračuje k popu, hip-hopu, r’n’b i soulovému projevu. Nejlepší jsou však skladby, jež onu taneční notu příliš neakcentují (What Do You Mean?, Sorry, Life Is Worth Living nebo Love Yourself).
Kanaďan a jeho producenti si na kolekci také hrají se zvuky, lehce experimentují v rámci popové únosnosti, sázejí na různé hosty. Bieber ale pro to pozadí nemá moc zajímavý hlas, není na něm nic specifického, nic charakteristického, nic, co by ho odlišovalo od jiných, spíše průměrných.
Po poslechu celé desky se navíc ukáže, že se převážně nese v líném či středním tempu, čili v tomto ohledu nenabízí velké vzrušení. Je tím pádem zvukově mdlá, všechno na ní zní, jako by to bylo pod pokličkou. V zásadě je to tedy průměrný produkt zpěváka, který se stal slavným proto, jak vypadá a co při tom dělá, nikoli proto, že produkuje kvalitní popové písničky.
Pokud půjde Justin Bieber tímto tempem dál, mohl by první dobré album natočit někdy po čtyřicítce. Protože je mu teprve jednadvacet, můžeme být zatím v klidu.

Justin Bieber: Purpose
Universal Music, 66:15
Hodnocení: 50%

(Tato recenze vyšla 22. prosince 2015 na serveru Novinky.cz)

Syn vychází z pekla a soudí živé i mrtvé

Poté, co v roce 2013 norský prozaik Jo Nesbo ponechal po deseti příbězích osobitého detektiva Harryho Holea spát, napsal knihu Sonnen (2014), Syn. Před několika týdny vyšla v českém překladu.
Vyšetřujícím detektivem je v ní Šimon Kéfas, stárnoucí muž s pestrým životem na obou stranách zákona. Hrdinou je nicméně Sonny Lofthus, syn policisty, který po letech strávených ve vězení za to, že se za dávku drog přiznal k vraždám, které neudělal, bere zákon do vlastních rukou.
Nesbo na každé stránce knihy dokazuje, jak znamenitý je vypravěč a jak mistrovsky dokáže vystavět příběh. Ví, že thriller vyžaduje, aby do sebe všechny naznačené i napsané indicie zapadly, a v Synovi to bravurně dodržuje. Navíc překvapuje, mění rytmus vyprávění, šokuje.
Úvod knihy je trochu pomalejší, protože příběh v něm dostává ráz a než ho získá, zaměřuje se na úkor vypravěčské ladnosti na přiblížení okolností. Jakmile ale Sonnyho Lofthuse autor pojmenuje Synem, startuje drama pomsty, ve kterém brzy čtenář přijme fakt, že muž, jenž vraždí, je ten, komu přeje.
Syn je možná nejlepší kniha Jo Nesboa, která u nás vyšla. Je to nejbrilantnější kriminální román posledních let, protože je psaný svižně a se zásadou, že rány nepadají vedle. A je také více než detektivka.
Jde o velký společenský příběh o perverzní morálce doby. Pro podobenství sáhl do bible, aby zdůraznil důležitost konání člověka v kontextu historie. Hlavního hrdinu nazval Synem a dal mu schopnost naslouchat zločincům a léčit jejich duši. Ve scéně, kdy jej fyzicky napadne partner dívky Marty, kterou poznal v ubytovně pro narkomany, namísto odporu nastaví druhou tvář.
Vrchní komisař se jmenuje Šimon Kéfas. Je to odkaz na svatého Petra, kterého Ježíš nazval při prvním setkání Kéfasem, přičemž Šimon, jeden z dvanácti původních apoštolů, byl zvaný Petr. Vrchní policejní náčelník se jmenuje Pontius Parr, což je odkaz na Piláta Pontského, římského prefekta provincie Judea, který odsoudil Ježíše k ukřižování. Možná to je v případě postavy náčelníka příliš tvrdý příměr, ale Nesbo jej dlouho charakterizuje jako razantního muže, nejspíš s nějakým tajemstvím.
A pokud zůstaneme u podobenství, je Syn moderní rouhavé evangelium, jehož hrdina vychází z pekla na zemi a soudí živé i mrtvé.

Jo Nesbo: Syn
Kniha Zlín, překlad Kateřina Krištůfková, 499 stran, 399 Kč
Hodnocení: 90 %

(Tato recenze vyšla 17. prosince 2015 v deníku Právo)

Žízeň třikrát jinak, pokaždé lehká, stravitelná a málo kalorická

Titulkem tohoto příspěvku je jemná parafráze na reklamu na kuře, se kterou před rokem 1989 přišla tehdejší Československá televize. Stálo v ní: Kuře stokrát jinak, pokaždé lehké, stravitelné, málo kalorické. Nějak mi to uvízlo v paměti a vyloupne se to pokaždé, když o nic nejde. Přitom o parafrázi v tomhle článku jde. Ufff.
V úterý večer jsem byl na koncertě skupiny Kabát. Mimochodem, tahle kapela aktuálně disponuje zvukovou aparaturou, kterou u nás asi nikdo jiný nemá. Ve vyprodané O2 areně bylo Pepovi Vojtkovi rozumět každé slovo, ba co víc bylo slyšet každé jeho hluboké nadechnutí, a nástroje byly tak čitelné, až jsem měl za muzikanty strach, jak to dopadne. Dopadlo to samozřejmě skvěle, stejně jako celý koncert.
Symbolem večera pro mě byla písnička Kabátu nazvaná Žízeň. Naprosto upřímně přiznávám, že ji mám z celého repertoáru kapely nejméně rád, ale současně respektuju možnosti použít její slogan při nejrůznějších životních příležitostech. Jako to kuře – pokaždé lehké, stravitelné, málo kalorické.
Když jsme stáli s davem před vstupem do O2 areny, kde probíhala přísná bezpečnostní opatření, a prohlídka, která před časem trvala jen pár vteřin, trvá po listopadových teroristických útocích v Paříži třeba i celou minutu, kdosi z davu zařval: „Žízeň!“ Následovalo čísi skromné „Ajajajajaj“, nicméně když se výkřik opakoval podruhé, přidali se s oním dovětkem další. A tak za malou chvíli lidé neremcali kvůli pomalému odbavování, nýbrž zpívali refrén téhle pecky.
Potom jsem civěl u baru, jaké drahoty si pro nás O2 arena připravila. Na řadu přišel chlapík v mém věku a mladé prodavačce zazpíval: „Žízeň, ajajajajaj.“ Ta pochopila velmi dobře a načepovala mu pivo. Chlapík zaplatil a bylo.
Komická situace s parafrází písně Žízeň přišla na toaletě, kam jsem popoběhl před přídavkem. Z haly zněla ona písnička a já močil vedle bezvlasého muže. Ten chvíli civěl na své přirození a přišlo mi, že se mu cosi nezdá (nemohl jsem na něj ale moc hledět, protože bych mohl být podezříván z toho, že jsem úchyl). Když pak hala v dáli vybuchla v refrénu skladby, muž posmutněle zpíval: „Plíseň, ajajajajaj, plíseň, ajajajajaj,“ a hleděl přitom na své čůro.
Inu, nevím, možná to bylo vážnější, než si dovedu představit. A pokud to byl fór, pak klobouk dolů. Lépe by to nezahrál ani George Clooney, natož Bruce Willis.

Obraty, které nedávají smysl

Nemohu si pomoci, ale když napíšu, že se u nás mluví divně, nebude to pravda. V posledních letech se totiž u nás mluví vysloveně nehezky. Dlouhou dobu jsem si myslel, že jde o logickou proměnu jazyka v čase. Proto jsem se naučil mhouřit oči nad tím, když televizní moderátoři z Plzeňska v reportáži pronesou, že „jde o tutu budovu“, nebo když blonďatá moderátorka ze severomoravského studia bezelstně praví „přišla jsem semka už před hodinou“. Pravda, někdy se kvůli tomu na televizní přijímač obořím, ale nakonec mi dojde, že ti lidé mají prostě smůlu v tom, že jim v České televizi nikdo nevěnuje pozornost, protože mistři z této drahé státní instituce nikdy nepochopili, že těch 135 korun měsíčně posílám na jejich účet mimo jiné proto, aby na mě i moderátoři a reportéři mluvili hezky.
Všeobecně však není na místě házet vinu za jazykové nešvary na mladší generaci. V aktuálním českém jazyce se totiž už řadu let drží fráze, které nedávají smysl, a nikomu to nevadí, naopak si je dokonce někteří přejí slyšet, aby dosáhli momentálního stavu klidu a vědomí, že vše funguje tak, jak fungovat má.
Léta letoucí mě ve vlacích trýzní průvodčí neustále se opakující scénou. Otevřou se dveře do vagónu a muž či žena ve stejnokroji hlasitě pronesou: „Přistoupil.“ V jejich hlavách, a dnes už i v hlavách cestujících, to znamená, že je potřeba připravit si jízdní doklady a všechny možné průkazy na slevu, protože se za okamžik budou kontrolovat. Fakticky ale došlo jenom k tomu, že průvodčí pronesli slovo, které takto osamocené neznamená v dané situaci prakticky vůbec nic. Jelikož za ním není otazník, průvodčí ho tam skutečně v bezmála sto procentech nedávají, neptají se, jestli někdo přistoupil. Oni to oznamují, a kdybych to vzal doslovně, o což se vždy snažím, mohlo by mi přijít komické, když za stanicí, v níž ve skutečnosti nikdo nepřistoupil, průvodčí konstatuje, že přistoupil.
A tak zatímco slyším pouze konstatování, které by mě mohlo zanechat v klidu, protože mi průvodčí sdělují něco, co je mi šumák, oni pilně pracují a pídí se po jízdenkách. Shrnuto: vždycky jsem to nakonec já, kdo musí přinutit svůj mozek pochopit, že za oním „přistoupil“ je žádost o jízdenku. Průvodčí nic chápat nemusí, ti v tom mají jasno.
Směřuju k tomu, že mě těší, když do vagónu vstoupí průvodčí a jasně definují svou žádost: „Vy, kteří jste přistoupili, si, prosím připravte jízdenku ke kontrole, kterou za okamžik provedu.“ Jistě, je to mnoho slov, ale je to jasné a před takovou informací se není kam schovat.
V podobný omyl mě uvádějí prodavači, kteří mi při konečném účtování sdělují: „Poprosím sto korun.“ Zatímco oni chápou tu větu tak, že ode mě chtějí stovku za zboží či služby, já za tím slyším přesně to „poprosím sto korun“. Očekávám tedy, že prodavač vytáhne stokorunu a začne ji prosit.
Činilo by mě šťastnějším, kdyby mi prodavači, a vůbec ti, kteří mě budou chtít zbavit finančních požitků, prostě řekli: „Mohu vás poprosit o sto korun.“ Tomu bych jasně rozuměl a bez reptání zaplatil.
K úsměvu mě rovněž dohání situace, kdy potkám kohosi na ulici nebo v nějaké budově a on mi s plachým odhodláním řekne: „Zdravím.“ Jistě, já vím, že se tak u nás zdraví, ale pro mé ucho je to pouze oznámení o tom, že dotyčný zdraví. K faktickému pozdravení ale nedojde, protože bylo jenom oznámeno, nikoli provedeno. Když nějaká dívka řekne: „Já padám“, udělá zpravidla pohyb, který onen pád alespoň naznačuje. To je správný postup, protože informovala o tom, že padá, a v náznaku skutečně padá, v ideálním případě spadne.
S pozdravem by to tedy mělo být takto: „Zdravím. Dobrý den.“ Nejprve informace a pak samotné provedení.
Podobných obratů má současný český jazyk spoustu. Smutné na tom je, že lidé, kteří sedí v Ústavu pro jazyk český a přijímají i schvalují změny pravidel jazyka, si s češtinou příliš hlavu nelámou. Nejčastěji to dělají tak, že připustí obě varianty, a tak dnes lze používat jak tvar Dobří holubi se vracejí, tak Dobří holubi se vrací. V obou případech je to správně.
Mohl bych samozřejmě koneckonců také rezignovat, vždyť o tom dnešní život ve velké míře je. Já se ale rozhodl sem tam tvrdě zabojovat, a tak když slyším někoho vyslovit jazykovou hloupost, přistoupím k němu a vysvětlím mu, že udělal chybu.
Asi tomu nebudete věřit, ale ještě nikdy mě kvůli tomu nikdo neposlal do háje. Možná je to tím, že se snažím mluvit srozumitelně.

(Tento článek vyšel v listopadu 2015 v magazínu Náchodský swing)

Podivná odpověď od onlineticketshop.cz

Ve středu jsem upozorňoval na podvodný prodej vstupenek na údajný koncert skupiny Pearl Jam 27. června 2016 v Praze, který nebyl dosud oznámen. Poslal jsem na server onlineticketshop.cz, který tak činil a nejspíš je provozovaný z Nizozemí, otázku, o co mu jde, a přišla mi odpověď.
Vpravdě podivná, protože pokud někdo takto přeprodává lístky, což je způsob, který je v mnoha oborech běžný, udivuje mě, že za to vybírá peníze v době, kdy ještě koncert není ohlášen a riskantně sází na „spolehlivý“ zdroj, který tvrdí, že příští týden bude koncert skupiny Pearl Jam oznámen. Tak to totiž stojí v dopisu.
Ve čtvrtek odpoledne navíc uvedený server přestal vstupenky na koncert prodávat. Pro mě osobně je v každém případě nadále krajně podezřelý a tím pádem nespolehlivý a podvodný. Takže bych od něho nekoupil ani lístek na fotbalové utkání FK Horní Zadní versus. Athletic Club Černá Bělá za dvacet korun.
Zde je znění dopisu, který mi přišel.

Dear mr Spulak,
koncert zatím nebyl oficiálně ohlášen, očekáváme ale, že k tomu dojde v průběhu následujícího týdne. Podle informací ze spolehlivého zdroje jsme vyrozuměli, že organizátor tento koncert brzy potvrdí, a proto jsme se rozhodli vstupenky na tento koncert nabídnout už nyní. Portál Onlineticketshop nabízí vstupenky na koncerty jako další (druhotný) prodejce.
Nabízíme vstupenky na koncerty, u kterých bude prodej vstupenek teprve zahájen, nebo na události, které jsou již vyprodány! To je důvod, proč můžeme nabízet vstupenky na koncert Pearl Jam už nyní. Rádi bychom Vás ujistili, že až organizátor koncert oficiálně potvrdí, zajistíme pro Vás vstupenky, které jste si objednali, a že tyto vstupenky obdržíte se 100% zárukou včas prostřednictvím e-mailu.
Pokud se koncert navzdory očekáváním neuskuteční, pak Vám samozřejmě vrátíme plnou cenu Vaší objednávky. V případě jakýchkoli dotazů se na nás laskavě obraťte e-mailem. Upřednostňujeme komunikaci v anglickém jazyce.
S přátelským pozdravem,
Jolanda van Dijk

Hollywood Vampires jsou chabou poctou

Hollywood Vampires je rocková superskupina, která má jednoduchou filozofii. Její vznikl je poctou pijáckému klubu, který se scházel v sedmdesátých letech v Los Angeles a Londýně a jeho členy byly hvězdy tehdejší rockové scény.
„Byly to zlaté časy,“ vzpomíná Alice Cooper, zakládající člen onoho klubu a duše stejnojmenné nové kapely. „V klubu Rainbow v Los Angeles jsme měli salónek, který byl rezervovaný pouze pro nás. V našem klubu byli například Keith Moon, Ringo Starr, Micky Dolenz, Harry Nilsson, Marc Bolan, John Belushi a další. Byl to jeden velký mejdan, ti samí lidé každou noc. Někdy mezi nás přišli i John Lennon, Jimi Hendrix nebo Keith Emerson, kteří byli čestnými hosty klubu. Doteď je v Rainbow plaketa, která náš klub připomíná.“
A připomenout jej má i album projektu Hollywood Vampires, které vyšlo před několika týdny a jmenuje se stejně jako projekt. V jeho čele stojí Alice Cooper, kytarista skupiny Aerosmith Joe Perry a herec Johnny Depp. Vybrali si do repertoáru písničky, které napsali někteří hosté jejich klubu, a také slavné kousky, pozvali si do studia skvělé muzikanty a natočili počin, který je poctou a zábavou.
O nic víc však v tomto projektu nejde. Pravda, na desce jsou dvě skladby plus mluvené intro, které ústřední postavy Hollywood Vampires napsaly za účelem představit je jako novinky. Jsou to ale jenom připomínky všech ctností i nectností rock’n’rollu v jeho kytarové podobě. Nejde o nijak zvlášť silné kompozice.
Dave Grohl z Foo Fighters na desce hraje v několika skladbách na bicí, fenomenální kytarista Slash dělá, co může, Perry Farrell z Jane’s Addiction pěje jako o život, Paul McCartney zpívá, hraje na baskytaru i piano, Brian Johnson zpívá jako v AC/DC a i další dělají to, co nejlépe dovedou. Pořád je to ale jenom zajímavost, která má dobrý základní nápad, leč provedení poněkud odbyté.

Hollywood Vampires: Hollywood Vampires
Universal Music, 40:35
Hodnocení: 40%

(Tato recenze vyšla 9. prosince 2015 na serveru Novinky.cz)

Lístky na Pearl Jam nekupujte

Poprvé jsem tu informaci zahlédl včera na jednom slovenském serveru. Zpráva říkala, že 27. června 2016 vystoupí v Praze americká kapela Pearl Jam. Ta informace byla převzata ze serveru onlineticketshop.cz, na kterém se vstupenky na Pearl Jam skutečně prodávají. Jenomže…
Termín pražského koncertu se v žádných oficiálních zdrojích dosud neobjevil a jeho konání u nás neoznámila žádná relevantní pořadatelská agentura. Proto bych teď určitě vstupenky na koncert Pearl Jam v Praze 27. června 2016 nekupoval. Pokud by ten den kapela v české metropoli vystoupila, určitě se to dozvíte včas a ze všech stran. A při vší úctě k Pearl Jam si myslím, že vstupenky na ně pár dnů v prodeji budou.
Na onlineticketshop.cz to totiž vypadá, že už zbývá posledních pár kusů. Za jeden lístek chtějí téměř tři tisíce, což – ruku v ruce s ostatními zjištěními – zavání podvodem.
Mimochodem, na tom slovenském serveru už informaci o koncertu Pearl Jam stáhli.

Seal o zpívá lásce. Bez překvapení

Na svém devátém studiovém albu nazvaném 7 zůstal Brit Seal tím, kým byl na deskách předešlých. Romantickým soulovým zpěvákem, jehož písně přesahují do oblasti r’n’b a míří k poklidnému, převážně baladickému popu.
Je to poloha, kterou dokonale ovládá a kterou mu lze uvěřit. Kdyby skladby s texty o různých podobách lásky, o její spalující vášni či mrazivých koncích, zpíval devatenáctiletý vokalista, bylo by to nejspíš neupřímné. Sealovi je ale dvaapadesát let a na vlastní kůži zažil všechno to, o čem v textech přemítá.
Olusegun Olumide Adeola Samuel, jak se Seal ve skutečnosti jmenuje, má nádherný sametový hlas. Dokáže s ním divy, ale přitom tak činí bez hysterie, v poklidu a přirozeně, jako by zpěv byla ta nejjednodušší věc na světě. Ze středních poloh hladce vystoupá do vysokých, přitom nenápadně promění atmosféru skladby, dotáhne ji ke gradaci a nechá ji doznít v napětí či jiskřivosti tak, jak s ohledem na své další vlastnosti žádá.
Pozoruhodný je také instrumentální doprovod písniček. Je bohatý, funkční a střídá se v něm poloha živá s naprogramovanou. V poměru se to více naklání k syntetickým „spodkům“, Seal to ale vždy vyrovná náruživým hlasovým projevem. Ten pak dává i slyšitelně elektronickým hudebním základům v písničkách živý rozměr.
Albu nicméně tentokrát chybějí hity. Ne že by je Seal uměl interpretovat jako na běžícím pásu, pár jich ale na svém kontě už má. Novinka 7 k těm již existujícím přidá možná první dvě písně – Do You Ever a Every Time I’m With You. Z těch dalších na desce nic takového nekouká, pročež lze i u Seala konstatovat, že se zřejmě dostal do situace, kdy se těžko prodírá k jasným přímočarým popovým tutovkám.
Přesto je to dobré album, jež svou atmosférou nejvíce evokuje pop devadesátých let, tedy doby, ve které měl ještě dopad a názor.

Seal: 7
Wartner Music, 49:22
Celkové hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 8. prosince 2015 na serveru Novinky.cz)

SuperStar skončila. Co bude s vítězi?

V neděli večer byla na základě hlasování televizních diváků vyhlášena další Česko-slovenskou SuperStar jednadvacetiletá Slovenka Emma Drobná. Je to dívka se zajímavou barvou hlasu a nadto pěkná, což se v šoubyznysu tu a tam hodí. Otázkou následujících týdnů ale bude, co s ní i s těmi dalšími?
Porotce Pavol Habera v závěrečné řeči finále řekl, že soutěž vygenerovala talenty a teď by měli přijít ti, kteří s nimi budou pracovat. Oni to už ale měli dělat organizátoři SuperStar z televizních stanic Nova a Markíza. Jistě, zajistili zpěvákům pět minut slávy, několikrát změnili jejich účesy od otřesného k ucházejícímu, jako by to byl základ úspěchu, trpělivě je převlékali a nutili otravně se naparovat před produkty sponzorů. Toť vše. Teď je ještě protáhnou nějakými svými estrádami a bude.
Možná by přitom mělo patřit k dobrému zvyku organizátorů, že všem těm pidihvězdám, které jistě znají marné osudy svých předchůdců a možná je to frustruje, jasně řeknou, že jim teď nezbyde nic jiného (chtějí-li ovšem zpívat dál tak, aby to mělo smysl), než přistupovat ke zpěvu a práci na písničkách i kolem nich odpovědně a nadšeně. Tím spíš, když nejsou s to si skladby napsat a vyprodukovat, a tudíž budou odkázáni na profesionály, kteří od nich budou vyžadovat alespoň nápovědu o tom, co se sebou hodlají dělat. A také zapálení pro věc.
V pondělní ranní Snídani s Novou to však vypadalo, že nové hudební hvězdy nemají do ničeho chuť a nejraději by měly od všeho svatý pokoj. Emma Drobná, Štěpán Urban a Pavol Kovaliček, tři finalisté, se bezelstně přiznali, že na rozhovor přišli po tahu a skoro nespali, a podle toho to také vypadalo. Tupě civěli do prázdna, na otázky odpovídali v lepším případě dvěma holými větami, a když se jich moderátoři zeptali, co budou dělat dál, nikdo z nich vlastně pořádně nevěděl.
Byl to žalostný pohled na přístup mladých lidí, kteří by teď měli vzít příležitost za pačesy a poprat se o přízeň publika.

(Tato glosa vyšla 7. prosince 2015 na serveru Novinky.cz)