Obraty, které nedávají smysl

Nemohu si pomoci, ale když napíšu, že se u nás mluví divně, nebude to pravda. V posledních letech se totiž u nás mluví vysloveně nehezky. Dlouhou dobu jsem si myslel, že jde o logickou proměnu jazyka v čase. Proto jsem se naučil mhouřit oči nad tím, když televizní moderátoři z Plzeňska v reportáži pronesou, že „jde o tutu budovu“, nebo když blonďatá moderátorka ze severomoravského studia bezelstně praví „přišla jsem semka už před hodinou“. Pravda, někdy se kvůli tomu na televizní přijímač obořím, ale nakonec mi dojde, že ti lidé mají prostě smůlu v tom, že jim v České televizi nikdo nevěnuje pozornost, protože mistři z této drahé státní instituce nikdy nepochopili, že těch 135 korun měsíčně posílám na jejich účet mimo jiné proto, aby na mě i moderátoři a reportéři mluvili hezky.
Všeobecně však není na místě házet vinu za jazykové nešvary na mladší generaci. V aktuálním českém jazyce se totiž už řadu let drží fráze, které nedávají smysl, a nikomu to nevadí, naopak si je dokonce někteří přejí slyšet, aby dosáhli momentálního stavu klidu a vědomí, že vše funguje tak, jak fungovat má.
Léta letoucí mě ve vlacích trýzní průvodčí neustále se opakující scénou. Otevřou se dveře do vagónu a muž či žena ve stejnokroji hlasitě pronesou: „Přistoupil.“ V jejich hlavách, a dnes už i v hlavách cestujících, to znamená, že je potřeba připravit si jízdní doklady a všechny možné průkazy na slevu, protože se za okamžik budou kontrolovat. Fakticky ale došlo jenom k tomu, že průvodčí pronesli slovo, které takto osamocené neznamená v dané situaci prakticky vůbec nic. Jelikož za ním není otazník, průvodčí ho tam skutečně v bezmála sto procentech nedávají, neptají se, jestli někdo přistoupil. Oni to oznamují, a kdybych to vzal doslovně, o což se vždy snažím, mohlo by mi přijít komické, když za stanicí, v níž ve skutečnosti nikdo nepřistoupil, průvodčí konstatuje, že přistoupil.
A tak zatímco slyším pouze konstatování, které by mě mohlo zanechat v klidu, protože mi průvodčí sdělují něco, co je mi šumák, oni pilně pracují a pídí se po jízdenkách. Shrnuto: vždycky jsem to nakonec já, kdo musí přinutit svůj mozek pochopit, že za oním „přistoupil“ je žádost o jízdenku. Průvodčí nic chápat nemusí, ti v tom mají jasno.
Směřuju k tomu, že mě těší, když do vagónu vstoupí průvodčí a jasně definují svou žádost: „Vy, kteří jste přistoupili, si, prosím připravte jízdenku ke kontrole, kterou za okamžik provedu.“ Jistě, je to mnoho slov, ale je to jasné a před takovou informací se není kam schovat.
V podobný omyl mě uvádějí prodavači, kteří mi při konečném účtování sdělují: „Poprosím sto korun.“ Zatímco oni chápou tu větu tak, že ode mě chtějí stovku za zboží či služby, já za tím slyším přesně to „poprosím sto korun“. Očekávám tedy, že prodavač vytáhne stokorunu a začne ji prosit.
Činilo by mě šťastnějším, kdyby mi prodavači, a vůbec ti, kteří mě budou chtít zbavit finančních požitků, prostě řekli: „Mohu vás poprosit o sto korun.“ Tomu bych jasně rozuměl a bez reptání zaplatil.
K úsměvu mě rovněž dohání situace, kdy potkám kohosi na ulici nebo v nějaké budově a on mi s plachým odhodláním řekne: „Zdravím.“ Jistě, já vím, že se tak u nás zdraví, ale pro mé ucho je to pouze oznámení o tom, že dotyčný zdraví. K faktickému pozdravení ale nedojde, protože bylo jenom oznámeno, nikoli provedeno. Když nějaká dívka řekne: „Já padám“, udělá zpravidla pohyb, který onen pád alespoň naznačuje. To je správný postup, protože informovala o tom, že padá, a v náznaku skutečně padá, v ideálním případě spadne.
S pozdravem by to tedy mělo být takto: „Zdravím. Dobrý den.“ Nejprve informace a pak samotné provedení.
Podobných obratů má současný český jazyk spoustu. Smutné na tom je, že lidé, kteří sedí v Ústavu pro jazyk český a přijímají i schvalují změny pravidel jazyka, si s češtinou příliš hlavu nelámou. Nejčastěji to dělají tak, že připustí obě varianty, a tak dnes lze používat jak tvar Dobří holubi se vracejí, tak Dobří holubi se vrací. V obou případech je to správně.
Mohl bych samozřejmě koneckonců také rezignovat, vždyť o tom dnešní život ve velké míře je. Já se ale rozhodl sem tam tvrdě zabojovat, a tak když slyším někoho vyslovit jazykovou hloupost, přistoupím k němu a vysvětlím mu, že udělal chybu.
Asi tomu nebudete věřit, ale ještě nikdy mě kvůli tomu nikdo neposlal do háje. Možná je to tím, že se snažím mluvit srozumitelně.

(Tento článek vyšel v listopadu 2015 v magazínu Náchodský swing)



Komentáře [ 1 ]

  • Milena napsal:

    Díky, Jardo, mluvíš (vlastně píšeš) mi z duše. Ale článek je málo, téma by vydalo na knihu…

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)